Duben 2009

Klausova tajná schůzka

Jaroslav Spurný, Ondřej Kundra

V pražském Obecním domě dozněly tóny koncertu moskevského Symfonického orchestru Petra Iljiče Čajkovkého, pořádaného ruskou ropnou společností Lukoil. Přítomný šéf firmy Vagit Alekperov (58) nasedl vzápětí po potlesku do přistavené tmavé limuzíny a po několika minutách se ocitl v areálu Pražského hradu, přesně řečeno před vilou, kterou obývá prezident Václav Klaus. Utajené jednání obou mužů trvalo do pozdních nočních hodin. Pro Alekperova to byla tečka za velkolepým programem, kterým jeho společnost koncem loňského listopadu oznámila, že se chystá k masivním investicím v Česku, které si zvolila za základnu své středoevropské investiční expanze.

Schůzka Klause s Alekperovem, podle tajných služeb USA jedním z pěti nejvlivnějších miliardářů světa, se odehrála loni 22. listopadu. Neměla o ní informace ani vláda, někteří členové se o setkání prý dozvěděli později z pravidelné zprávy BIS. Hrad nevydal o schůzce žádné prohlášení. „Oficiálně jsme žádné prohlášení nevydali a nebudeme to dělat ani teď. Neoficiálně vám odpovědět neumím,“ zní SMS prezidentova mluvčího Radima Ochvata na otázku, proč se oba muži sešli, o čem jednali a jestli informoval Hrad o schůzce tajné služby.

Nebylo to poprvé, co se prezident Klaus sešel tajně s šéfem Lukoilu Alekperovem. Necelý rok předtím, chvíli před prezidentskými volbami, proběhla na Hradě podobná utajená schůzka. Pár hodin poté se Alekperov sešel na neoficiálním setkání s premiérem Mirkem Topolánkem a Alekperovův viceprezident Alexej Subotin se v ten samý den setkal s tehdejším ministrem dopravy Alešem Řebíčkem. „O neoficiálních setkáních žádná prohlášení nedáváme,“ reagují na dotazy o významu schůzek oba muži, premiér skrze svou tiskovou mluvčí.

„Některá ze zemí střední Evropy se možná stane kořistí Ruska.“ (Národní zpravodajská rada USA, 2009) Bohužel není v silách novináře prolomit v tomto případě mlčení politiků. Přitom jde o věc zásadního významu. Alekperov i šéf středoevropského zastoupení Lukoilu Denis Rjupin oznámili právě loni v listopadu zájem o rozsáhlé investice ve střední Evropě, především v Česku. Jejich krok je jen dalším potvrzením zpráv, které varují před novým pokusem Ruska obnovit svůj vliv v bývalém sovětském impériu, tentokrát nikoli pomocí tanků, ale silou peněz získaných z prodeje ropy, plynu a dalších nerostných surovin.

Podle veřejné zprávy Národní zpravodajské rady USA, která analyzuje informace tamních tajných služeb, se „ruské i euroasijské státní i nadnárodní společnosti snaží rozšířit svůj vliv do Evropy a není vyloučeno, že jedna nebo více vlád zemí střední a východní Evropy se mohou stát kořistí jejich ataků a energetické nadvlády“. Nakonec i poslední výroční zpráva tuzemské BIS varuje před vzrůstajícím vlivem ruského kapitálu a ruských tajných služeb. „Pokusy o vstup zahraničních subjektů z východu především do tuzemských energetických společností mohou ohrozit ekonomické zájmy České republiky,“ stojí ve zprávě. Neoficiálně zpravodajci dodávají, že zájem ruského kapitálu ovládnout tuzemské firmy se v posledních letech viditelně zvýšil. A jako dva nejsilnější zájemce o investice v Česku uvádějí Gazprom a právě Lukoil.

Schůzky Klause s Alekperovem nechce BIS ani česká rozvědka oficiálně komentovat – kromě obligátního „věci sledujeme“. Neoficiálně slyšíme obavy – je alarmující, že se prezident této země schází tajně s ruským oligarchou a máme špatný pocit, jak málo vláda a prezident s tajnými službami o hrozících bezpečnostních rizicích z východu komunikují.

Lukoil se pokoušel investovat v České republice už v devadesátých letech. Tenkrát chtěl koupit síť dvou set benzinových pump společnosti Benzina, ucházel se o privatizaci pardubické rafinerie Paramo, účastnil se soutěže o dodávku pohonných hmot pro České dráhy. Ani jednou tehdy neuspěl, policie i BIS tehdy upozorňovaly vládu na neprůhledný původ ruských investic a Lukoil byl – podle zpráv dobového tisku – kvůli tehdejšímu kritickému pohledu politiků na ruský kapitál outsiderem soutěží. Definitivním důvodem tehdejšího odchodu Lukoilu bylo policejní vyšetřování Radovana Krejčíře a informace, že společnost Lukoil Prague se s Krejčířem podílela na půlmiliardovém daňovém úniku při obchodu s naftou (nikdo z Lukoilu nebyl ale nikdy obviněn).

Po devítileté odmlce se k nám Lukoil vrací s plnou parádou, ale zároveň i potají, zadními vrátky pomocí různých lobbistů, především Miroslava Šloufa. „Sedíme s lidmi z Lukoilu v kanceláři, tak spolupracujeme,“ řekl nedávno Šlouf MF Dnes s tím, že nejde o nic „zásadního“. Návštěva Šloufovy firmy Slávia Consulting ve Školské ulici nám nic bližšího neprozradí. Na zvoncích nenápadné budovy je pár ruských jmen, Lukoil mezi nimi chybí, stejně tak jméno Šloufovy firmy. V recepci se dozvíme, že pan Šlouf návštěvy nepřijímá a že informace o nájemcích kanceláří se nepodávají.

Lukoil zatím u nás koupil pouze necelou padesátku benzinových pump (od společnosti Conoco, která je zároveň menším akcionářem Lukoilu), ve střední Evropě ale už vlastní přes čtyři stovky pump. Lukoil také od vlády získal – bez výběrové soutěže – dvacetiprocentní podíl v dodávkách pohonných hmot na ruzyňské letiště. Je veřejným tajemstvím, že za smlouvou stojí Miroslav Šlouf. Proč by však vláda měla dát na zájem zprofanovaného lobbisty? „Zeptejte se pana Dalíka,“ říká na to tajemně jeden z členů vlády. Nejde to, pan Dalík nebere telefon. V tisku ale své četné kontakty se Šloufem už několikrát přiznal. „Pan Šlouf je srdečný a milý člověk, vyměňujeme si zkušenosti, považuju ho za součást politické scény,“ řekl třeba loni koncem roku médiím. Znalci tvrdí, že se ODS odvděčila Šloufovi za jeho – pro veřejnost ne zcela srozumitelnou – roli ve zvolení Václava Klause. Možná k tomu přispěla známá schůzka Šloufa s Klausovým poradcem Jiřím Weiglem v hotelu Savoy.

Podle oficiálních i neoficiálních informací má Lukoil daleko větší apetit, než je pár benzinek a dodávky pohonných hmot letišti. Mezi bezpečnostními experty, ale i lidmi z energetiky se mluví o zájmu společnosti Lukoil o českou státní firmu Mero. Tedy společnost, která má ve vlastnictví jediné dva ropovody, jimiž k nám teče strategická surovina, a velké zásobníky. Už za vlády sociální demokracie se mluvilo o možném prodeji menší části podniku, podobné úvahy padaly i v Topolánkově kabinetu. Fakt je, že po první návštěvě Alekperova se podle neoficiálních informací začalo v dozorčí radě – která jmenuje management firmy – uvažovat o výměně šéfa společnosti.

Jediným novým kandidátem se stal Václav Nejedlý, další muž, který sdílí s Miroslavem Šloufem kancelář. Také spoluvlastní společnost ENE Investment, ve které koupil krátce předtím čtyřicetiprocentní podíl právě Lukoil. Kandidaturu Nejedlého nakonec prý zatrhla dozorčí radě jmenované ministerstvem financí vláda.

Dva měsíce před poslední schůzkou Klause s Alekperovem byl místopředsedou dozorčí rady Mera jmenován ministerstvem financí Klausův chráněnec Petr Mach. Dnes je známý jako zakladatel proklausovské strany. „Prostě mně to navrhl někdo, už si nevzpomínám kdo, a já to přijal. Ale že by hrozila nějaká privatizace Mera do rukou Lukoilu, je nesmysl,“ říká Mach.

Tajná schůzka Klause s Alekperovem vyvolává obavy z tajných dohod. Lukoil má prý také zájem o právě prodávanou část (šestnáct procent) tuzemské klíčové společnosti Česká rafinérská od společnosti Shell. Podle informací Respektu lobbovali za prodej podílu do rukou Lukoilu někteří představitelé státní správy, informace však nebylo možné ověřit. Fakt je, že předkupní právo na akcie České rafinérské má se Shellem dohodnuto majoritní vlastník Unipetrolu PKN Orlen. Polská společnost však začala nedávno podle svých oficiálních vyjádření vážně uvažovat o vstupu do těžařského průmyslu. „Peníze získáme prodejem našich benzinových pump v Česku,“ tvrdili představitelé firmy. Podle našich informací je v běhu obchod, ve kterém by PKN Orlen získal podíl v Lukoilu, a tedy přístup k jeho ropným polím, a prodal Lukoilu síť benzinových pump v Česku. Orlen by také mohl odstoupit od předkupního práva na podíl v České rafinérské a Lukoil by měl otevřenou cestu do podniku, o který má zájem.

Vagit Alekperov nemá podle svého tiskového mluvčího v nejbližší době čas, aby odpovídal na otázky novinářů. Z několika rozhovorů, které poskytl ruskému tisku, a jednoho pro tuzemské Hospodářské noviny však vyplývá, že jeho společnost má zájem o podíl v českých rafineriích, podíl na tuzemském ropovodu a zvýšení dodávek ropy, ať už skrze benzinky nebo zásobování letiště či železnice.

Podle expertů si Kreml docela jasně uvědomuje, že na ruské investice pohlíží Evropa s krajní nedůvěrou. Když třeba před třemi měsíci oznámil Lukoil, že chce koupit třetinu španělské ropné společnosti Repsol, vyvolalo to v zemi obrovské protesty. Šéf opozičních lidovců Mariano Rajoy kritizoval vládu jak za výprodej národního majetku, tak za to, že by se Lukoil stal prodlouženou rukou Kremlu v Madridu. Španělská vláda musela rychle oznámit, že Lukoil nic nedostane. A když se třeba před třemi lety Gazprom snažil koupit podíl v britské soukromé plynárenské společnosti Centrica, vláda Tonyho Blaira kvůli tomu dokonce „s ohledem na bezpečnostní zájmy země“ přijala speciální zákon, aby obchod zastavila.

Proto se Kreml snaží investovat méně nápadně. V Česku vyvolal velkou debatu zájem Aeroflotu o privatizaci Českých aerolinií. Právem, kromě ovládnutí letecké dopravy u nás by to Rusku přineslo možnost nasadit mezi zaměstnance v Praze desítky svých špionů. Na druhou stranu, dovoz plynu z Ruska je pro Česko bezesporu strategičtější záležitostí než prodej aerolinek. Faktu, že ruský Gazprom ovládl tuzemskou společnost Vemex, která je po českoněmeckém RWE Transgas druhým největším dovozcem plynu z Ruska, si nikdo moc nevšiml. Navíc Vemex získává plyn Gazpromu levněji (nakupuje na jiných zásobnících a neplatí poplatky za dopravu) a jeho podíl na trhu s plynem měsíc po měsíci vzrůstá: za dva roky vzrostl čtyřnásobně na současných dvanáct procent. Podobných investic najdeme v Česku více.

Informace o tajné schůzce Klause a Alekperova (ale také skutečnost, že si Klaus nechal financovat od Lukoilu ruské vydání své knihy Modrá, nikoli zelená planeta) samozřejmě vyvolávají obavy, zda za nimi nestály tajemné a korupční dohody. „Tady si asi moc na korupci nemůžeme hrát. Ten průnik ruského kapitálu může být vnímán jako bezpečnostní riziko, které se týká celé střední Evropy, já si netroufám posuzovat, co ta schůzka znamenala, ale jsem přesvědčen, že jakýkoli kapitál přicházející z východu by měl být podrobován pečlivému zkoumání a neměli bychom dostávat nějaké signály o tajných vyjednáváních,“ říká bývalý šéf tuzemské rozvědky Karel Randák, jeden z mála bezpečnostních expertů, který si troufá o věci mluvit do mikrofonu.

„Mě ty investice hodně znepokojují a už několikrát jsem upozornil vládu, že by měla opravdu zvažovat, jak moc sem ruský kapitál vpouštět,“ říká bezpečnostní expert opoziční ČSSD František Bublan.

Vládní poradce pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška si nebezpečí ruských nákupů uvědomuje. „Když před dvěma lety chtěl Lukoil vstoupit do českých rafinérií, dosáhli jsme toho, aby je získal někdo jiný,“ říká Bartuška. „Rusům opakujeme, že musí hrát podle evropských pravidel,“ dodává.

Co to znamená – hrát podle pravidel? Rusové dosud podle nich nehráli? „Nechci to upřesňovat, Rusové tomu budou dobře rozumět,“ říká Bartuška. „Co se týká schůzek se zdejšími politiky, o tom nic nevím,“ říká. Teď ale už ano. „Nebyl jsem u nich, nemůžu je komentovat,“ říká Bartůška. Když tak bránil vstupu Lukoilu do českých rafinerií, jak si vysvětluje, že Lukoil dostal zakázku na letišti? „Nepřísluší mi komentovat rozhodnutí vlády, které sloužím,“ dodává vládní expert na energetiku Bartuška.

INVESTICE Z VÝCHODU

Jedním z budoucích pilířů naší energetiky závislé na dodávkách ropy a plynu z Ruska se mají stát podle doporučení vládní komise jaderné elektrárny. Závislost na Rusku se ale naopak zvýší. Temelín sice zatím jede na palivo firmy Westinghouse, ale od roku 2010 bude podle nové smlouvy mezi společností ČEZ a ruským ministerstvem pro energetiku deset let dodávat palivo ruská firma TVEL. Navíc, na dostavbě Temelína bude spolupracovat firma Škoda Jaderné strojírenství, jež je v plném vlastnictví ruské společnosti OMZ, která kromě toho vlastní ještě další plzeňské strojírny.

Bez nějakého většího zájmu médií (včetně tohoto listu) proběhlo převedení letiště Kunovice do vlastnictví ruské Ural Mining. Firmě patří zároveň tamní výrobna malých letadel, a co je podle tajných služeb klíčové, spojení původního majitele komplexu firmy Pamco zbrojaře Pavla Musely dělá z Kunovic místo, přes které je možné reexportovat poměrně nekontrolovaně zbraně do celého světa. Noví majitelé z Ruska chtějí přikoupit pozemky sousedící s letištěm a rozšířit startovací dráhy, aby na nich mohla přistávat velká dopravní letadla.

O tom, že ruským investorům patří prakticky celé centrum Karlových Varů (jedním z investorů je manželka dlouholetého moskevského starosty Lužkova, kterého Klaus nedávno proti všem diplomatickým zvyklostem přijal na Hradě), se ví už řadu let. Místní honosný hotel Imperial vlastní přítel Václava Klause Alexander Rebjonok, někdejší spolupracovník KGB, který žije v Česku už třicet let. Řadu domů v pražském centru skupují též ruské firmy. O skutečném ruském finančním vlivu lze často jen spekulovat. Stovky firem, které mají v Česku podíl v turismu, hazardu, ale třeba i výrobě elektroniky, sídlí v daňových rájích a skutečné majitele neznáme, i když se řada bezpečnostních expertů domnívá, že jde z padesáti procent o ruské peníze.

ROPNÝ MAGNÁT

Už v půlce osmdesátých let minulého století se Vagit Alekperov stal velkým ropným magnátem. Jako pětadvacetiletý začal šéfovat velké těžební firmě na Sibiři. Ještě za Gorbačovovy éry se stal nejmladším ministerským náměstkem v historii Sovětského svazu – náměstkem ministerstva ropného průmyslu. V roce 1991 byl otcem myšlenky spojit tři velká ropná sibiřská naleziště pod názvem Lukoil a vzápětí byl jmenován šéfem této společnosti. Po rozpadu Sovětského svazu začal společnost privatizovat, skupoval od zaměstnanců „privatizační kupony“ a v půli devadesátých let už vlastnil téměř deset procent podniku. Dnes je hlavním akcionářem, vlastní asi dvacet procent firmy. Majetková struktura podniku je nepřehledná, podíl v ní mají i jeho přátelé z rané doby privatizace, ale třeba také texaská Conoco (asi osm procent). Lukoil zůstal po nástupu Putina a znárodňování energetických firem poslední soukromou ropnou společností v Rusku. Část akcií patří tajemným kyperským společnostem, jejichž majitele nikdo nezná, a není vyloučeno, že jsou jimi vlivní ruští politici.

Alekperov je považován za jednoho z nejbližších Putinových spolupracovníků. Podle ruského tisku patří do neformální skupiny „novopitěrská“ (vnímané jako neformální a skutečné centrum moci v Rusku) spolu s šéfem Gazpromu Alexejem Millerem, několika Putinovými poradci a šéfy tajných služeb. „Lukoil se chová čestně a Putin podporuje čestný kapitalismus,“ napsal jeden z hlavních poradců ruských tajných služeb Valerij Veličko (bývalý vysoký důstojník KGB a někdejší Putinův šéf) v odpovědi na otázku čtenářů listu Kommersant, proč Alekperov jako jediný ropný magnát přežil Putinovu likvidaci oligarchů, jako byl třeba Michail Chodorkovskij – muž, který jako bohatý Putinův politický oponent skončil na 9 let ve vězení.

(Respekt, www.respekt.cz)