Duben 2009

Dopis amerického velvyslance z dubna 1948

Laurence A. Steinhardt

30. dubna 1948 napsal americký velvyslanec Laurence A. Steinhardt americkému státnímu tajemníkovi George Marshallovi tajnou depeši, týkající se vývoje poválečných událostí v Československu. Český překlad tohoto pozoruhodného textu vyšel v roce 1991 péčí Petra Mareše v časopise Dějiny a současnost.

Pane:

1. Mám tu čest doplnit zprávu velvyslanectví o československé vládní krizi z února 1948 jistými věcnými i analytickými poznámkami.

2. Krize v té podobě, v jaké se vytvořila v únoru 1948, byla patrně v celé situaci obsažena již od chvíle, kdy vstoupila v platnost československo-sovětská Smlouva o přátelství a vojenském spojenectví z 12. prosince 1943. Pochopení příčin této aliance vyžaduje krátký pohled do historického a psychologického pozadí vývoje československého národa.

3. Češi jsou „malý“ národ. Položeni v geografickém centru Evropy byli po staletí epicentrem ekonomického a politického napětí, které vedlo k nespočetným válkám a opakujícím se vlnám emigrace. Vrcholný okamžik jejich dějin nastal v období 1346–1378, a to díky trojí shodě náhod: silné a konstruktivní osobnosti Karla IV. (který se stal také císařem Svaté říše římské), objevu rozsáhlých nalezišť stříbra a dočasné absenci jiných mocných politických sil v Evropě. Taková situace se znovu neopakovala až do roku 1918, kdy další politické vakuum v Evropě a silná osobnost Tomáše G. Masaryka způsobily vznik Československa jako státu. Vlna emigrace následovala po ničivých husitských válkách 1415–1436. Další vlna následovala po vypuknutí třicetileté války v roce 1620, která zahájila 300letou nadvládu Habsburků. Na konci 19. století začíná emigrace do Ameriky. Konečně pak druhá světová válka odstranila nejprve židovské podnikatelské elementy a poté 2 500 000 sudetských Němců, kteří byli průmyslovou páteří země.

4. Tyto emigrační vlny opakovaně odsávaly výkvět obyvatelstva, v zemi zůstávali drobní rolníci a řemeslníci. Ti, jak se zdá, nebyli nikdy ve chvílích krize schopni prokázat pevnost, odvahu a ušlechtilé vlastnosti, ale raději se skláněli před politickými bouřemi, které v zemi zuřily. Tito lidé vždy dávali přednost přežití bez zbytečného boje před bojem za svou svobodu. Během 300leté habsburské nadvlády, která skončila roku 1918, si Češi vypěstovali mimořádný vrozený talent k tichému a rafinovanému odporu vůči existujícímu režimu. Jsou mnohem zdatnější v opozici, než když jsou sami u vlády a čelí problémům výstavby a uplatňování pozitivní moci, se kterou měli v moderní době jen dvacetiletou zkušenost.

5. Vzhledem k tomu, že byli vždy „malým národem“, potřebovali Češi ke svému přežití neustále silného spojence. Složité charakterové vlastnosti, výše popsané, způsobily, že se snažili štvát své sousedy proti sobě, uchylovat se k prázdným frázím (například prohlášení Jana Masaryka v posledních dvou letech) a mít pojištěny obě strany. Tato metoda byla úspěšná za druhé světové války, kdy unikli zničení, nabyli na průmyslové síle a vyšli z války po boku vítězů. Avšak jejich spojenectví s Ruskem, spolu se současnou sovětskou politickou taktikou v Evropě, znemožnilo v současnosti Čechům „hrát na obě strany“, jak prokázala nedávná krize. Jejich občasná schopnost stavět jednu stranu proti druhé jim poskytla výhodnou pozici a nezasloužený pocit důležitosti. Úměrně tomuto pocitu jsou dnes jako národ zkroušení.

6. Češi měli špatné zkušenosti se svými spojenci. Francouzi a Angličané je opustili v Mnichově roku 1938. Náš velký omyl, spočívající v tom, že jsme vedli čistě vojenskou válku, zatímco Sovětský svaz vedl zároveň vojenský i politický zápas, zřetelně přispěl ke ztrátě našeho vlivu ve střední a východní Evropě. Češi jsou přesvědčeni, že jsme je v roce 1943 „odepsali“, nebo jinými slovy „předali do sovětské sféry vlivu“. Byť na toto téma nemohlo dojít k formální výměně názorů, naše pozdější akce potvrzovaly v očích Čechů správnost tohoto přesvědčení. Prezidentu Benešovi se počátkem roku 1943 dostalo ve Washingtonu zdvořilého, ale nezávazného přijetí. V listopadu následovala teheránská konference. Co mohl v prosinci Stalin Benešovi říci o sférách vlivu a „všeslovanském bratrství“, si lze snadno představit. Každopádně neměli Češi v této situaci jinou možnost než podepsat smlouvu se Sověty. Náš postup v Jaltě a Postupimi ve věci hranic a reparací a především to, že jsme v květnu 1945 zastavili naše armády a umožnili sovětským jednotkám osvobodit Prahu, potvrzovalo v myslích Čechů náš postoj. Pohled zpět dnes jasně naznačuje, že větší pozornost politickým aspektům války nám mohla poskytnout kontrolu střední Evropy, a to za minimální cenu.

7. Sovětsko-československá smlouva z 12. prosince 1943 nepochybně dočasně zabránila tomu, aby se poválečná situace v Československu vyvinula stejně jako v Polsku. Nabízela Československu reálné výhody pouze tak dlouho, dokud byl Sovětský svaz rozhodnut zdržet se agresivní politiky v Evropě. Vzhledem k tomu, že Sověti ve skutečnosti nepřestali být agresivními, bylo jen otázkou času, kdy krize v Československu nastane. Zda k takové krizi dojde v únoru, květnu, srpnu, nebo příští rok bylo částečně otázkou příhodné situace, především však záležitostí rozhodnutí z Moskvy. Téměř všichni českoslovenští kompetentní činitelé věřili, že v únoru žádná krize nehrozí, neboť pro Sovětský svaz bylo výhodné udržovat v Československu klid, aby byl zajištěn tok materiálu do Sovětského svazu. Tuto skutečnost podle vyjádření dr. Huberta Ripky, ministra zahraničního obchodu, po jeho návratu z Moskvy v prosinci 1947, plně chápal sovětský komisař hospodářství Mikojan a další vysocí sovětští činitelé. Pohled z časového odstupu naznačuje, že českoslovenští nekomunističtí členové kabinetu si neuvědomovali, do jaké míry bude jejich země využita v sovětském všeobecném plánu pro Evropu. Je zřejmé, že v Moskvě dospěli k názoru, že politické ohledy převažují nad hospodářskými nevýhodami, které pro Sovětský svaz bude mít poměrně brzký „puč“ V Československu. Rezignace dvanácti nekomunistických ministrů pak navíc vytvořila vakuum a komunisté je zaplnili. Jakkoli komunisté krizi nevyvolali (byť ji nepochybně vyvolat plánovali), plně ji využili, stejně jako v Bogotě.

8. Nyní je již jasné, že rozhodnutí dvanácti ministrů, reprezentujících národní socialisty, katolíky a slovenské demokraty, rezignovat bylo přijato na základě přímého povzbuzení a souhlasu prezidenta Beneše. Existují přímé důkazy, že během pěti dnů, kdy již byly tyto rezignace podány a ještě nikoli přijaty, se ministři, nebo jejich pověřenci nejméně čtyřikrát na prezidenta obrátili, aby posílili jeho rozhodnutí rezignace nepřijmout. Přestože se nyní ukazuje, že použité postupy nebyly správné, zdá se jasné, že debakl, který následoval, lze z velké části přičíst prezidentově slabosti, kterou je jen stěží možné omluvit jeho zhoršeným zdravotním stavem.

9. Pokud jde o rozsah sovětského vměšování a zastrašování, je nyní jasné, že se prezident Beneš sovětského strašáka velmi obával. Neustále přicházejí zprávy, že nátlak, který na prezidenta vykonával Gottwald a zástupci odborů se svými stoupenci, kteří pochodovali na Hrad, zapříčinil obavy prezidenta z vnitřních nepokojů a z nich plynoucích nutností, aby sovětské jednotky z okolních zemí zasáhly za účelem „obnovení pořádku“. Neexistovaly žádné důkazy o koncentraci sovětských jednotek na hranicích Československa, zdá se také, že rozsah sovětských hrozeb byl patrně menší než při podobných příležitostech v poslední době ve Finsku a v Íránu, přičemž obě tyto země těmto hrozbám úspěšně čelily, zatímco Češi se před nimi sklonili. Přestože to chování Čechů v tomto směru neomlouvá, lze je částečně vysvětlit historickými souvislostmi, uvedenými výše. Různí ministři a vysocí vládní úředníci během krize popojížděli sem tam, navzájem se hlídali, snažili se utvrzovat ve svých předcházejících slibech a zabránit níže postaveným členům nekomunistických stran, aby podlehli komunistickým svodům. Krátce, bylo zde mnoho nedůvěry, nejednoty, prázdného řečnění a pobíhání, což vše způsobilo nerozhodnost a nedostatek rázných akcí ze strany umírněných sil. Komunisté toho plně využili.

10. Neexistovaly přímé důkazy sovětského vměšování. Dokonce ani činnost sovětského velvyslance Zorina, který dorazil do Prahy letadlem již 19. února, nemůže být označena za přímé vměšování. Jeho rozhovory, o kterých má velvyslanectví důvěryhodné zprávy, byly zahájeny diskusí o obilní situaci. Je známo, že se v jednom případě vyhnul diskusi o politice, přinejmenším po dobu, kdy pobýval v kanceláři ministra, kterého byl navštívit. V některých případech hovořil o politice s personálem, který patřil ke komunistům. Zorin není silácký, dveřmi bouchající typ a jeho jednání není možné srovnávat s jednáním Vyšinského v Bukurešti během tamní krize. Jediným náznakem bezprostředních příprav, které mohly mít sovětskou podporu, je skutečnost, že komunistické „akční výbory“ vstoupily na scénu zcela náhle 23. února a že na zvláštní demonstraci téhož dne se odborářské milice objevily na veřejných prostranstvích s novými puškami. Bylo dávno známo, že odborářské organizace mají tajné zásoby zbraní v různých továrnách, a to ještě z revoluce 1945; většina těchto zbraní přitom pochází z odbojářských zdrojů z období války. Přítomnost zcela nových pušek s lesklými neodřenými pažbami nicméně většinu lidí překvapila. Akční výbory byly zjevně komunisty dobře zorganizovány. V podstatě jde o známou českou instituci, která existovala již od války; národní výbory, které nepřestaly existovat a mít v místních podmínkách vliv od května 1945, mají svůj původ také ve válečném odbojovém hnutí. Akční výbory byly prostě nový název pro starý jev, na který jsou Češi dobře zvyklí, nicméně mohly být přímo podníceny sovětskou podporou.

11. Pokud jde o smrt ministra zahraničí Masaryka v noci z 9. na 10. března 1948, zůstávají skutečné okolnosti stále zahaleny tajemstvím. Je možné, že získáme definitivní důkaz, umožňující určit, zda šlo ve skutečnosti o sebevraždu, nebo o vraždu. Teorie o sebevraždě je jedinou, kterou mohla vláda oficiálně oznámit. Skutečnost, že oficiální oznámení nebylo učiněno dříve než nejméně šest hodin po smrti, naznačuje, že i oficiální vysoká česká místa byla zaskočena. To by naznačovalo, že pokud šlo o vraždu, byl tento čin spáchán osobami nikoli českými. Jak velvyslanectví hlásilo, existuje několik okolností, které by mohly potvrzovat teorii o vraždě, ale velvyslanectví je vzhledem k nedostatku dalších fakt i nadále nakloněno důvěřovat teorii o sebevraždě. Více než tři čtvrtiny českého obyvatelstva věří v teorii o vraždě, což je pochopitelně pro komunisty trapné. Jistá nepublikovaná prohlášení o tom, že v Masarykově ložnici vyly nalezeny otevřené břitvy a svázané šňůry od pyžama, předaná nedávno velvyslanectví a pocházející z bezprostředního prezidentova okolí, zvyšují důvěryhodnost teorie o plánované sebevraždě. Příslušné zdroje tuto informaci potlačily, protože si přejí, aby si veřejnost prozatím i nadále myslela, že šlo o vraždu. Masarykova smrt pochopitelně vyvolala mezi obyvatelstvem široce pociťovanou bolest. Komunistické elementy mocně využily nesouhlasných poselství, která Masaryk dostával od svých přátel na Západě, jako jedné z příčin sebevraždy. Nezávisle na tom, zda šlo o vraždu nebo o sebevraždu, získala mu jeho smrt znovu reputaci, kterou promarnil v průběhu únorové krize. Navíc, z politického hlediska, nebyl velký rozdíl mezi tím, zda šlo o sebevraždu, nebo o vraždu, neboť konečný výsledek v obou případech potvrzuje, že další jeho působení v úřadě bylo neslučitelné se základním filozofickým postojem jeho i jeho váženého otce. Příliš pozdě si uvědomil, že nemůže hledět dvěma různými směry zároveň.

12. Komunisté byli agresivní a smělí a měli dostatečně kvalitní organizaci, aby mohli situace využít. Nekomunisté neměli jako skupina žádnou soudržnost, nerozpoznali, že jde o zásadní střet komunismu s nekomunismem, a nadále stavěli své dílčí stranické zájmy a osobní ambice nad odpor vůči komunismu. Tato skutečnost spolu se slabostí nejvyššího vedení, především pokud šlo o prezidenta, vedla k debaklu. Z amerického hlediska se zdá být opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů ani jediná osoba, od prezidenta republiky po nejposlednějšího občana, neutrousila veřejně na obranu svých politických svobod ani slovo. Někteří Češi, udržující přátelské vztahy s velvyslanectvím, poté soukromě konstatovali, že když jejich lidé nejsou ochotni za svou svobodu bojovat, nezaslouží si ji. Mnozí lidé, kteří zastávají tento názor, později uprchli ze země a pokoušejí se nyní vytvořit hnutí odporu v exilu. Také tato skutečnost zapadá do historického rámce a pro současnost omezuje na nulu jakoukoli možnost účinného odporu vůči komunismu uvnitř samotného Československa. Takovýto odpor je vyloučen, neboť Československo je nyní zcela policejním státem.

13. K dnešnímu datu (30. dubna 1948) již země prošla zkušeností prvé vlny zatýkání a vyhazování „reakcionářů“ ze zaměstnání. Nastalo období relativního klidu. To umožňuje komunistům konsolidovat své pozice. Volby, určené nyní na konec května, nemají již větší význam, neboť voliči si mohou vybrat pouze mezi společnou kandidátkou a prázdným lístkem. Proti komunistům nevystupuje žádná strana a zdá se pravděpodobné, že všechny nekomunistické strany budou záhy buď rozpuštěny, nebo sloučeny s komunisty. Československo se stalo v plné míře loutkovým státem. Kolují pověsti, že může být záhy i formálně připojeno k Sovětskému svazu. K takovému vývoji může zcela reálně dojít. Každopádně, příští vlna zatýkání patrně zlikviduje všechny zbývající „reakcionáře“ a podle mínění některých i část umírněných komunistů. Vyšší úředníci přijímají zvláštní opatření pro svou osobní bezpečnost.

14. Přestože množství lidí reptá a osoby přátelské Západu tvrdí, že až 80% populace, včetně některých komunistů, je hluboce nespokojeno s tím, co se stalo, není v československém charakteru klást odpor nebo se pustit do účinných protiakcí. Existuje množství lidí, kteří věří, že jejich jedinou záchranou bude válka mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Neuvažují o katastrofálních fyzických důsledcích, které by taková válka pro jejich zemi měla. Jsou v ostudném postavení lidí, kteří nepozvedli hlas ani paži proti komunistické nadvládě, a současně doufají, že Spojené státy přijdou a zachrání je. Jejich mentalita pramení částečně ze zkušenosti druhé světové války, kdy jejich země dokázala zůstat mimo válku, vyhnula se prakticky fyzickému zničení a přežila v lepším ekonomickém stavu, než v jakém byla před válkou. Proto ti, kteří zůstali v zemi, očekávají další konflikt, který by jim mohl přinést stejné výhody a umožnil jim nakonec mnohé získat, až by je připojil k vítězné straně, ať by to byla kterákoli. I když toto hodnocení je ve vztahu k některým ušlechtile uvažujícím Čechům silně zlehčující a patrně nespravedlivé, jeho záměrem je popsat obecný způsob uvažování v zemi. V případě budoucího konfliktu bude v Československu nepochybně existovat značný rezervoár skryté náklonnosti vůči Spojeným státům. To se projeví v tom, že sovětským okupantům budou ze strany lidí kladeny určité překážky. Řečeno jinými slovy, ti, kteří budou bojovat proti Sovětům, nemohou očekávat žádné skutečné výhody, pokud nebudou v zemi přítomny jejich pozemní síly.

15. Pokud jde o naši politiku vůči loutkové československé vládě, je zřejmé, že bychom jí neměli v žádném případě poskytnout žádnou materiální ani morální podporu. To by bylo v diametrálním rozporu se zájmy Spojených států. Jediné ospravedlnění další existence našeho diplomatického zastupitelství nacházíme v pokračování nevelké oboustranně výhodné obchodní výměny a v usnadnění pobytu Američanů navštěvujících Československo. Naše rozhlasové vysílání pro Československo má i nadále jen malý užitek a může přinést plody spíše ve vzdálenější budoucnosti než okamžitě. Československé politické emigranty lze prozatím využít v tomto projektu a také jako učitelů a pro získávání tajných politických informací. Pokud se nebudeme přímo podílet na jejich zorganizování, upadnou patrně jako celek do politického hašteření. Během několika týdnů budou možnosti získávání politických informací v Československu otevřenou cestou nepochybně značně omezeny, a proto je třeba vypracovat plány pro zesílenou tajnou aktivitu v této části Evropy.

16. Z časového odstupu je možné se domnívat, že bylo možné přijmout určitá opatření, která by mohla oddálit ovládnutí Československa komunisty. Tato opatření zde zaznamenávám pro případné použití v dalších zemích, ve kterých nastane obdobná situace.

a) Rozšíření naší rozhlasové i jiné propagandy včetně publikace okolností, které vedly k tomu, že jsme umožnili sovětským vojskům osvobodit Berlín a Prahu. I ty nejmenší a nejchudší země utrácejí na podobné účely značné sumy, zatímco my jsme své výdaje v roce 1947 značně zredukovali.

b) Sjednání obchodních smluv a kulturních dohod. Malé země jsou polichoceny takovouto pozorností.

c) Pomoc v podobě nejpotřebnějšího zboží, a to formou prodeje (nikoli daru). Sovětský svaz přišel Československu na pomoc po suchu v roce 1947 s tím, že mu prodal potřebné obilí za vysokou cenu.

d) Přímý zásah do vnitřních věcí za účelem efektivní organizace existujících antikomunistických sil. Ty jsou obvykle poměrně početné. Protože však jim běžně chybí organizační schopnosti, jsou pro nás zcela ztraceny. Je to v rozporu s konvenční diplomacií, náš protivník se však konvencí nedrží.

Z uvedených prostředků bude v Československu nadále použitelný pouze první. Tyto metody se ukázaly jako efektivní v použití Sovětů, kteří se zároveň snaží obrátit ve svůj prospěch to, co považují za slabost našeho idealismu, naše konvenční metody typu „fair play“ a naši snahu „kupovat si“ dobrou vůlí. Budeme-li v širší míře využívat sovětských metod, může to přinést jak pozitivní výsledky, tak posloužit jako prevence.

V úctě Váš

Laurence A. Steinhardt