Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Duben 2009


Feministkami poněkud pomíjené nepříjemnosti

Otto Ulč

V dávnověku za stalinismu na pražské právnické fakultě při přednáškách o trestním právu nám osvěžením byl Obchod se ženami, podle paragrafu 243 , na základě mezinárodních úmluv o potírání takových transakcí a případného odvlékání do ciziny se zištnou a nemravnou motivací. Trestáno odnětím svobody na jeden až pět let a v případě přitěžujících okolností pěti až deseti lety. Ani s jedním takovým případem jsem se u okresního soudu v českém bukolickém pohraničí mezi kolchozníky nesetkal.

Teď v polistopadových sametových podmínkách v Dubé v Krušnohoří míjím postávající prodejné kněžky lásky kdovíjaké národnosti. Jsou to dobrovolnice nebo oběti šalby, jimž verbíři zabavili cestovní pasy a drží je de facto v zajetí? Takových ujařmení je mnohonásobně dokumentováno v západním evropském sousedství. Například holandská policie se snaží zasahovat, nezřídka s nevalným úspěchem. Albánská mafie řádí ve Francii, zejména v hlavním městě, unáší zejména cizinky turistky, pak dostatečně zdrogované a povolné k výnosným sexuálním službám.

Nahlédnutím ven z Evropy je situace spíš horší než lepší. Mému příteli zoologovi za jeho výzkumného pobytu v Zanzibaru nabízeli na prodej nezletilou, dosud nepoužitou dívenku za pakatel pouhých padesáti dolarů. Zájemci o takové koupě přistávali na privátních letadlech z všemožných končin.

Otroctvím, tímto ohavným fenoménem současného jednadvacátého století, se značně zabývá a burcuje publicista Nicholas D. Kristof, zahraniční dopisovatel The New York Times. Například ve svých novinách napsal o svém návratu z Dárfúru, otřesen, traumatizován zažitými horory, aby se pak na domácí půdě dočítal nikoliv o genocidě, ale momentálním pozdvižení, způsobeném správci domu na Manhattanu, Páté Avenue, odstranivšími hnízdo sídlícího jestřába ptáka zvaného Pale Male chudákem houmlesákem.

Do prostituce jsou nahnány a k potupné existenci s krátkodobou životností odsouzeny děti v odhadovaném počtu minimálně deseti milionů. Tak hanebný světový rekord drží, aniž to příliš zdůrazňuje, Indie, co do počtu obyvatelstva ta úplně největší demokracie světa. „Bordely v Indii jsou otrockými plantážemi 21. století,“ tak situaci charakterizuje Kristof (NYT, 22. 4. 2007). Statistiky o osudech milionů čtenáře nezřídka zneteční, na rozdíl od osudu konkrétního specifického jedince: Meena Khatuna, právě taková jedna chudinka, oběť únosu z rodné vesnice v severní Indii. Tehdy jedenáctiletá, dřív než začala menstruovat, se ocitla v nevěstinci s rovněž mladičkým personálem, dodána bělovlasému zákazníkovi k defloraci, tuze vyhledávané rozkoši. Dívka se bránila, denně pak mlácena do povolnosti a i když to dostatečně nepomáhalo, majitelka živnosti ji donutila pít takové množství alkoholu, že ji pak bezvládnou předali zákazníkům. Za směnu jich 10 až 25 obsloužila.

Tento druh otrokyň slouží dvojímu účelu – jednak jako zdroj zisků, okamžitě inkasovaných peněz, a jednak po otěhotnění jako zdroj dalších otrockých přírůstků: když se narodí holčička, přibyde ovšem budoucí prostitutka, když chlapeček, stane se doživotním sluhou. Tato Meena porodila dceru Nainu a syna Viveka. Majitelé jí obě děti vzali, zoufalá matka kontaktovala policii, která se ale nezajímala. Zajímali se však majitelé a rozhodli se neúspěšnou informátorku zavraždit. Dřív, než k činu mohlo dojít, vyhlédnutá oběť upláchla.

Léta plynula, dcera Naina již dvanáctiletá, měla být prodána zájemci. Spolu s bratrem se jí ale podařilo utéct a vyhledat pomoc u organizace Apne Aap (www.apneaap.org) vedené bývalou žurnalistkou Ruchida Gupta. Té se podařilo pohnout policii k akci, první takové v historii státu Biharu, leč zcela neúčinné. Nikdo nebyl zatčen, provozovatelé nevěstince pohrozili zabitím komukoliv, kdo by se opovážil vystoupit se svědectvím.

Nejiná se zdá být situace v jihovýchodní Asii. Thajsko, jeho pláže a metropole Bangkok nabízejí přemnohá erotická povyražení, jak by mohl potvrdit rostoucí počet českých turistů. Na rozdíl od domácích prostitutek, ty z Barmy a Kambodže jsou dost pravidelně vězněny svými majiteli.

Kristof dodal dvě zprávy (NYT, 4. a 11. 1. 2009). V kambodžském městě Poipet koupil-vykoupil holčičku Srey Mom za 203 dolarů. Vlídná majitelka nevěstince Sok Khorn mu dala kvitanci k potvrzení transakce. V jiném bordelu takto zachránil jinou nešťastnici a ta ho stála pouze 150 dolarů. Ta si na svobodu zvykla znamenitě, vyučila se kadeřnicí, šťastně se provdala. Ona první vykoupená Srey Mom, již příliš závislá na narkotikách, se raději vrátila do svého otroctví s drogami na původní pracoviště.

Z hlavního města Phnom Penhu podrobně informoval o krutém osudu dívky Long Pross. Když jí bylo třináct roků, stala se obětí únosu a prodeje. Její nabyvatelka, majitelka bordelu, se ji snažila zkrotit, též elektrickými šoky, jak prý tam bývá zvykem. Ruce svázané za zády a odvázané, pouze když se dostavil další klient. Poněvadž za první zážitek s pannou je vyšší sazba, dotyčná byla dodávána a prodávana jako panna několikrát, toť docíleno jistěže hodně bolestivým sešitím příslušného otvoru. Dívka s krásnou tváří, vřelým úsměvem – leč jen z jedné strany. Provozovatelka nevěstince jí ve vzteku za trest totiž vyloupla pravé oko.

Nějaká dobrá zpráva snad k dispozici? Americký kongres přijal nový zákon – Wilberforce Act - o utužení sankcí proti státům, které na takové praktiky reagují hluchotou a slepotou. Některé ty podniky, snad vinou značné konkurence, přestávají být zdrojem předpokládaného příjmu. Mnohé z nich vlastní policie, která aby aspoň částečně se přizpůsobovala tlakům ze zahraničí. Nejedna pracovnice se dostává do podezření ze zaječích úmyslů, což nutí některé majitele najímat strážce pro službu 24 hodin, a takový výdaj ujídá ze zisku. Policii nutno konejšit pravidelnými úplatky a jak si postěžovala vlídná povídavá bordelmamá Sok Khorn, nutno hlídat vlastní manžele, bažící po čerstvých přírůstcích pod vlastní střechou. Zkrátka, plno starostí: výhodnější, poklidnější je byznys s prodejem rýže, tomu se raději věnovat.

Ženy jsou vystaveny i jiným úhonám, terorismus se vyskytuje ve všelijakých podobách, například použití kyseliny, znetvořivší tvář k doživotnímu žalu. V Afghánistánu několik fanatiků na motocyklech již několikrát takto zasáhlo skupinu dívek, provinivších se zájmem o vzdělání, drzostí jít do školy.

Kristof se zmiňuje to osudu původně půvabné pákistánské ženy: Naeema Azar, pracující v oboru nemovitostí, nedobrovolně provdané za surovce, primitivního prodavače ovoce. Spolu mají tři děti. Matka zažádala o rozvod, soud jí vyhověl a manžel zareagoval chrstnutím kyseliny do tváře. Částečně ji oslepil a znetvořil, aniž došlo k jeho zatčení.

Tento druh útoků proti ženám je značně populární v mnohých částech Asie, kde si lze bez obtíží opatřit potřebný ďábelský roztok. Výjimkou je Bangladéš, kde údajně funguje jakási kontrola.

Pákistánská aktivistka Shahnaz Bukhari založila užitečnou organizaci Progressive Women’s Association. Od roku 1994 dokumentovala 7.800 takových případů, pouze v oblasti Islamabádu, hlavního města země - ne tedy v primitivní divočině, kde se ukrývá Usáma bin Ládin. Pouhá dvě procenta pachatelů se dočkala odsouzení.

V Indii hinduisté kdysi hodně dávno zavedli ponurý obyčej sati – po smrti manžela, aby vdova nemusela želet, tak ji raději za živa upálit i s nebožtíkem. Dodnes se tak stává, ale daleko populárnější je likvidace nevěsty jejím živým chotěm. Poleje ji petrolejem, škrtne sirku a výsledek vysvětlí jako „neštěstí v kuchyni“. Vláda přiznává tisíce takových případů, rok co rok, aniž je známo, že by některý z těchto novovdovců skončil za mřížemi. Zákon Dowry Prohibition Act zakazující vymáhání a poskytování věna ale zůstává jen na papíře. Poněvadž v minulosti dcera nemohla dědit, otec ji do manželství vyprovodil s výbavou. Tím ale lakota mnohých choťů nekončí. Domáhají se další platby a když vydírání neuspěje, řešením je vražda: jedem, nožem, provazem a nejčastěji hořlavinou. Ono neštěstí v domácnosti, manželka vzplála. Jen ve státu Gujarátu, rodišti humanisty pacifisty Gandhiho, takto zhasne život tisíce ubožaček. Autorka Ranjan Kumar v knize Brides are Not for Burning (Nevěsty nejsou na upalování) přináší řadu důkazů o těchto zločinech jakož i o úřední letargii, právnickém manévrování a manipulaci s důkazy. Palič vdovec se pak může rozhlédnout po nové nevěstě a další přiležitosti k obohacení.

O rozhořčování feministek kvůli takovým hrůzám, se zde v západním světě pramálo, vlastně nic, nedozvídám. Protesty proti sexuálnímu, nezřídka pofidérnímu harašení mají svou prioritu. Tuto zprávu ukončím zdůrazněním svého srdečného pohrdání multikulturalismem, jeho zkázonosnými nesmysly o rovnosti, stejné hodnotě všech civilizací, kultur světa.



Zpátky