Duben 2009

Jednoduché řešení jak se vypořádat s terorismem

Otto Ulč

Že nikoho z nás to dřív nenapadlo? Přece problém vyřešit popřením jeho existence! Ultimální logika politicky korektního uvažování.

Mezi pozoruhodnými osobami, nyní ve Washingtonu pověřenými značnou mocí a odpovědností, nelze pominout Janet Napolitano, dosavadní guvernérku pohraničního státu Arizona proslulého svou neprodyšností na úrovni ementálského sýra. Desetitisíce ilegálů se jí tam z Mexika přihrnuly a dál se hrnou. A dotyčné, jejíž počínání si superpokroková organizace ACLU (American Civil Liberties Union) nemůže dost vynachválit, bez zbla zkušenosti s tak náročnou agendou národní bezpečnosti, se dostalo povýšení být tím nejvyšším velitelem celičkého resortu.

Ve svém vystoupeni v Kongresu, schvalujícím její kvalifikaci, ani jednou nepoužila slovo „terorismus“ či „teroristé“. To například postřehl a s podivem komentoval kongresman Peter T. King, republikán z New Yorku. Velevlivné The New York Times ve svém úvodníku (1. 3. 2009) její zdrženlivost ale pochválily a při téže příležitosti velebily prezidenta Obamu, že i on se tak ošklivému vyjadřování vyhýbá.

Kongres, teď po vítězných volbách Demokratů a notném debaklu Republikánů, se značným politicky korektním elánem se pustil do prosazováním novinek, jež v minulém období neprošly. Právě se projednává nový imigrační zákon, k očekávané potěše hispánské komunity, jíž Demokraté jsou právem vděčni za výsledek svého volebního triumfu. Mám tu doma videozáznam s lamentací televizního komentátora (Lou Dobbs, TV - CNN, 15. 2. 2009): v USA pobývá odhadovaný počet dvanácti milionů ilegálních imigrantů převážně z Latinské Ameriky, s notným podílem na celonárodní kriminalitě a svou zátěží zdravotnických a sociálně podpůrných služeb. Jak tedy tak obrovitý problém vyřešit?

Přece snadno, velesnadno: každý ilegál na požádání se za jeden jediný den stane přistěhovalcem legálním. Během těch 24 hodin by se měla ověřit pravdivost tvrzení žadatelů, jejich minulost (tzv. complete background check), což se ovšem v žádném případě nedá stihnout. Žadatelé mají automatický nárok na bezplatné právní zastoupení a výdaje lačných advokátů budou hradit daňoví poplatníci. Ilegálové obdrží oprávnění k dočasnému pobytu (temporary visa), které však lze prodlužovat donekonečna, čímž se jejich pobyt neméně oprávněně stane permanentním. Iilegálové, v odhadovaném počtu 33 000, kteří jsou členy gangů pravidelně porušujících zákony země, mají automatický nárok na amnestii pouhým prohlášením, že již nadále členy gangů být nehodlají.

Pochytaní provinilci, jimž by za normálních okolností hrozila deportace, se takového údělu už nebudou muset obávat - množství takové agendy by paralyzovalo fungování soudů, jimž pak nezbývá než řešení se vyhnout neřešením.

Podmínka o dodatečném splacení dlužných daní, tak jak požadovala původní zákonná předloha senátorů Teda Kennedyho a Johna McCaina, ve své současné verzi odpadá. Naopak, tito dlužníci – stejně jako každý neplatič daní – budou mít nárok na refundaci, navrácení peněz jimi nikdy neplacených. Navíc přibývají velkorysá ustanovení ve prospěch mládeže ilegálů, teď s nárokem na mimořádné finanční úlevy při studiu.

Porušovat zákony se vskutku vyplácí. Poctivý, ve frontě čekající žadatel o imigrační vízum aby čekal mnohé roky, než na něj přijde řada. Ti, co ve frontě nečekali - vyhnuli se jí ilegálním překročení hranic - si zásluhou připravované velkorysé amnestie mohou libovat.

Lze se radovat ještě z dalších novot. Washington teď za Obamova prezidentování míní redukovat příliv nových ilegálů extra výpomocí mexickému státu a sice financováním tamějšího systému vzdělání a lékařské péče. Představa takového rohu hojnosti se může leckomu jevit jako dost surreálná, při uvážení finanční kalamity, momentálně lomcující touto americkou zemí.

Mexicko-americká hranice je víc než 800 mil dlouhá. Ono jakési bezpečnostní opatření proti pronikání nevítaných živlů měří pouhých 200 mil. Ze zmíněného zdroje TV- CNN se též dozvídám o připravované změně de facto se zbavit této hranice, s eufemistickým označením SPP (Security Prosperity Partnership).

Při vyjmenovávání zahraničně politických bolehlavů Ameriky, supervelmoci v nezáviděníhodné roli zbylého globálního policajta a hasiče, na nejvyšší příčku nepříjemností se dostala oblast Afghánistán - Pákistán, po nukleárních zbraních bažící Írán, následováno neřešitelností izraelsko-palestinského konfliktu, putinovskými ambicemi vzkřísit imperiální ruskou moc a též nebezpečnými choutkami severokorejského Kima. A nejeden analytik prstem prstem též míří ke zdejšímu sousednímu Mexiku. Však tamější násilnosti si v roce 2008 vyžádaly přes pět tisíc životů – víc ztrát než v Iráku v témže období.

Na Mexiko mám většinou neveselé vzpomínky. Před řadou let jsme se tam s rodinou jeli podívat. Už při příjezdu k pohraniční a celní kontrole se nám dostalo příležitosti okusit druh slastí před námi. Bachratý strážce si bez ostychu řekl o pořádný úplatek, bez něhož by nás dál nepustil.

Pobyli jsme dva měsíce, křížem krážem to projeli až dolů na jih do Yucatanu a ke guatemalské hranici. S výjimkou domorodých Indiánů, chudáků přežívajících na pár ždibcích málo úrodné půdy, jsme se vesměs potkávali s dost nepoctivou pakáží, dychtící okrást vetřelce. Tak nelichotivou generalizací nemíním ovšem zatracovat celičkou mnohamilionovou zemi, pouze se svěřuji s osobním dojmem, který jsem tam získal.

Od té doby jsem si takový výlet nezopakoval. Nemínil jsem zažít zkušenost českého kamaráda, (dočasného tehdy běžence, nyní trvale si lebedícího v Třeboni). Jeho na silnici zastavila policie, požádala o doklady, on je předložil, dotyční strčili jeho americký pas do kapsy a otevřeli dlaň s příkazem platby 200 dolarů. Jestliže nezaplatí, bude zatčen. Tedy vyhověl a – poučen - v několika opakujících se situacích v jízdě zpomalil, už už zastavit, a pak nejvyšším možným tempem se hnal dál a tak unikal podivným strážcům veřejného pořádku, kteří raději počkali na další oběť.

Nynější stav věcí v roce 2009: přituhuje, je to značně horší. State Department zveřejňuje varování o nebezpečí únosů. Nic politického, pouze peníze. Zmocnit se rukojmí, domáhat se výkupného, po zaplacení oběť pustit nebo zabít, podle toho.

V Mexiku řádí dvě války současně. Jednak drogová mafie proti státu, jednak likvidace ve vlastních zločineckých řadách. Třeba zpráva z Mexico City (NYT, 25. 1. 2009): Pozole je druh mexické krmě - dušená pečeně, jakýsi guláš. Zatčen byl Santiago Meza Lopez, znám jako el Pozorelo, který si vydělával na živobytí rozpouštěním konkurenčních mafiánů v kyselině. Působil v oblasti Tijuany blízko hranice s Kalifornií, přiznal se k likvidaci 300 nebožtíků, policie našla tři sudy s kyselinou. V nich též jakési tělesné ostatky, hned vedle restaurace, specializující se na výrobky mořského původu.

Významným místem střetu zločinu a státu je Ciudad Juárez, město na hranici s texaským El Paso. Z podrobné reportáže (NYT, 1. 3. 2009) se dozvídám o pořádně krvavém konfliktu organizovaného zločinu se státní mocí.. Mafie tam momentálně má zřetelnou převahu. Drogový kartel vymáhá daně a zabíjí váhající plátce. Zločinci jsou zdaleka lépe vybaveni než policie. Policie z nemalé části je zkorumpovaná. Její bývalý velitel nedávno přece jen skončil u soudu , kde se přiznal k pašování jedné tuny marihuany.

Tamější starosta José Reves Ferris aby zápolil s nezáviděníhodným dilematem. Mafie hrozila uříznout mu hlavu a rovněž i členům jeho rodiny, pokud nedonutí k rezignaci šéfa policie jménem Roberto Orduňa Cruz. Hrozbu následovaly činy, totiž zavraždění jednoho policisty každých 48 hodin. Orduňa se dovtípil, rezignoval a odjel do neznáma. Statečný, dosud živý starosta má dvě obydlí, jedno v městě, jež má spravovat, druhé v El Pasu na americké straně. Tam dává přednost poklidnému přespání.

Nicméně, v uvažování a vyjadřování současných washingtonských vykonavatelů moci, teroristé a teror neexistují ať už v jakékoliv podobě.

Jiný kraj, jiný zvyk. Ve Velké Británii, za oceánem, na opačném břehu Atlantiku, došlo k uspořádání velké slávy s mediální pozorností zpravidla věnované těm nejznamenitějším státníkům a pomazaným hlavám. Takto byl nedávno poctěn Binyam Mohamed, ne zrovna rodný britský syn, ba ani britský občan, jemuž ale sychravé ostrovy, kolébka demokracie, poskytly právo azylu. Narozen v Etiopii, zapleten do podivného počínání v Afghánistánu, posléze zatčen v Pákistánu, deportován do Maroka a skončil na neblahé americké bázi Guantánamo.

Ta se bude vbrzku likvidovat, tak Obama slíbil. První takto propuštěný byl tento Mohamed. Britský tisk, rozhlas, televize se předháněly s informacemi o každém jeho kroku a vyřčeném slovu. Labourističtí poslanci, juristé specializující se v oboru lidských práv, trockisté ze Stop the War Coalition, aktivisté, vždy protestující proti všemu americkému, ti všichni vyrukovali v plné zbroji.

Náramně se vyznamenla kdysi značně vážená BBC: též si přizvala psychologa, specialistu na mučení a jeho neblahý dopad. Etiopský propuštěnec totiž obvinil britské tajné služby z nekalé spolupráce s Američany, jejich podílu na údajně středověkém mučení, aniž však upřesnil své útrapy s natahováním na žebři. Tento specialista potvrdil vítanou premisu BBC, že takové zajetí radikalizuje a když pak dojde k propuštění a jeho následnému teroristickému počínání, nelze se divit, však odpovědnost za prapříčinu je jednoznačná: přece Američané, ti - a do jisté míry i kriminálně nápomocní Britové - to zavinili. Takže příště, až k něčemu neblahému zase dojde, již teď víme, komu lát. Krásně se tak snoubí tradice antiamerikanismu s nemenší zálibou v britském sebemrskačství.

Nikdo při té příležitosti ale nevznesl otázku, již se dočítám v článku A Hero’s Welcome amerického, konzervativně laděného týdeníku The Weekly Standard, (9. 3. 2009 : 11), proč se tento Mohamed vrátil do země, jež se podílela na jeho mučení. Něco takového se zpravidla nedělá. Nebo snad dělá?