Duben 2009

Kniha, která si zaslouží vyjít v českém překladu

Otto Ulč

O vzrůstu, úpadku a a případném zániku kdysi obrovsky mocných říší – od babylonské, římské, po španělskou, otomanskou či Hitlerovu tisíciletou - bylo napsáno knih přemnoho. Znovu doma sahám na dílo The Rise and Fall of the Great Powers z roku 1987, autorem je Paul Kennedy, profesor historie na univerzitě Yale. Tehdy došel k tuze pesimistické vizi Ameriky řítící se do záhuby – toť něco málo roků před kolapsem komunismu, před rozpadem Sovětského svazu. Od té doby se na knižním trhu objevila řada titulů rozličné úrovně zabývající se týmiž tématy.

A v květnu 2008 k nim přibyla vynikající práce The Post-American World (nakladatelství W. W. Norton, stran 292), kterou napsal Fareed Zakaria, v Bombaji v roce 1964 narozený mimořádný talent islámského původu a trvale žijící v New Yorku. Získal doktorát na Harvardově univerzitě, řadu let pracoval jako managing editor vlivného čtvrtletníku Foreign Affairs, od roku 2000 působí jako editor týdeníku Newssweek International, nezřídka je k spatření na televizní obrazovce (například jako častý účastník ABC Roundtable , s George Stephanopoulosem). V roce 1999 časopis Esquire ho jmenoval mezi 21 nejvlivnějšími osobami nadcházejícího jednadvacátého století.

Jeho doktorská disertace z Harvardu vyšla v knižní podobě s titulem From the Wealth to Power: The Unusual Origins of America’s Role (Princeton University Press, 1998). Zakaria se považuje – a tak je i světem považován – nikoliv za radikála toho či onoho zaměření, ale za realistu podporujícího globalizaci a svobodný obchod. Je přesvědčen, že dominantou americké zahraniční politiky má samozřejmě být prosazování národního zájmu – však jakého jiného? Ameriku charakterizuje jako reluctant (váhavou, málo ochotnou) světovou velmoc. Ve své druhé knize The Future of Freedom, z níž se stal bestseller přeložený do dvaceti jazyků, se kriticky vyjadřuje o prosazování demokratické fasády a zdůrazňování voleb za každou cenu v pramálo vyhovujících podmínkách s následným fiaskem, jak prokázáno například v Iráku či Libanonu.

Tato nejnovější a rovněž tuze inteligentní kniha o „po-americkém světě“ není však o úpadku Ameriky, ale o růstu jiných státních útvarů (everyone – všech jiných, mezi něž, předpokládám, že nemíní započítat růst kalibru třeba Haiti, San Marina či Zimbabwe). Značně se zabývá Čínou, kolosem, už před dvěma stoletími Napoleonem charakterizovaným jako spící gigant, jehož lépe nebudit. Hospodářský růst Číny za poslední tři desetiletí téměř uniká představivosti a logice ekonomických zákonů. Slovy Zakarii „Čína v současné době každý den vyveze do světa víc zboží, než vyvezla za celý rok 1978“ – což zrovna byla doba, kdy jsem v oněch končinách pobýval a už tehdy se podivoval, jak čiperně se dovedou ohánět.

Jejich authoritarian modernization značně supí vpřed, národu – aspoň jeho části sídlící v metropolitních oblastech, se daří líp než kdykoliv v minulosti, takže málo je námitek proti monopolu moci tak zdárně si počínajících lodivodů, navigátorů.

Jako důvod k notné starosti Zakaria vidí ve velikosti, rozsahu počínání tohoto probuzeného giganta. Překotná modernizace vede v neméně důkladné devastaci životního prostředí – jeďte se tam podívat a ověřit si, zda se vám podaří zahlédnout aspoň kousek modré oblohy. Stávají se největším výrobcem automobilů a rychle roste bažení veřejnosti něco takového vlastnit (prozatím jen 4 % takových šťastlivců, na rozdíl od 70 % v USA). Ochránci přírody se mají na co se těšit.

Čínský národní produkt se pohybuje zhruba na výši tří trilionů dolarů. V případě USA těchto dní to je ale čtrnáct trilionů. Zakaria kalkuluje: i kdyby se Číně podařilo Ameriku doběhnout, ta stále bude disponovat jednou čtvrtinou světové produkce, tak jak činila za posledních 125 roků.

Ve výdajích na zbrojení, obranu země, Čína je teď už na druhém místě světového žebříčku. Ovšem první místo Ameriky je stále neotřesitelné: její výdaje jsou větší než celého ostatního světa dohromady.

Posuňme se od zbraní ke kultuře. Statistické údaje nás ohromují: Čína rok co rok produkuje 600 000, Indie 350 000 a USA pouhých 70 000 inženýrů. Jenže v těch asijských cifrách započítáni jsou všelijací mechanici, údržbáři, kdežto skutečných inženýrů per capita produkují USA víc - tak Zakaria tvrdí a dokazuje.

Za nejlíp fungující „průmyslové“ odvětví však počítá americký systém vzdělávání čili cosi k nevíře – tvrdím já, kdo přes třicet let života v této branži fungoval. „S pouhými pěti procenty světové populace Spojené státy ve sféře vyššího vzdělání absolutně dominují,“ tvrdí Zakaria. Zatímco Indie ročně promuje padesát doktorantů v oboru computer science, Amerika jich rok co rok produkuje tisíc. V éře průmyslového věku dominantou byl hardware, v nynější době je to software neboli kultura, možnost uplatnění mozků. Zatímco nejen Evropa, Japonsko, ba i Čína stárnou, Amerika zůstává v tomto jednadvacátém století mladou zemí a její tajnou zbraní je imigrace, přistěhovalectví. Tam se hrnou talenty, a to převážně z asijských zemí.

„Napřed bohatý, potom tlustý a líný, to ale nebude osud Ameriky,“ tvrdí v pochvalné recenzi Zakariovy knihy Josef Joffe (NYT Book Section – 11. 5. 2008), vydavatel a editor Die Zeit v Hamburgu, dočasně vyučující na kalifornské univerzitě ve Stanfordu. Vzdor spoustě svého promrhaného politického kapitálu Amerika prozatím zůstává jedinou globální supervelmocí. Leckdo ji nenávidí, jí opovrhuje, aniž ale dovede navrhnout vhodného a ochotného nástupce do role světového hlídače.