Duben 2009

Předávání žezla ve Washingtonu

Otto Ulč

V demokratických systémech po volbách vítězství opozice, s výměnou stráží dochází k personálním, někdy i značně důkladným změnám. Ve službě jak zahraniční (diplomacie) tak domácí (byrokracie) dlužno rozlišovat dva druhy čeledě – jednak political appointees, jednak regulérní civil service, součást hierarchie s pozvolným postupem a více než méně zaručenou poklidnou kariérou.

Diplomat započne jako nejnižší attaché, z třetího tajemníka výš, než se stane panem radou, až k případnému dosažení velvyslaneckého cylindru. Nebo se stát kandidátem výlučně politickým, být vybrán za všelijaké zásluhy (třeba senátor, který právě volební utkání prohrál a je momentálně bez zaměstnání, nebo mecenáš, štědře přispívající do partajních žoků, nebo druh celebrity jako bývalá hollywoodská hvězda Shirley Temple, která reprezentovala supervelmoc v Praze v závěrečném dějství normalizace). Podivný věru systém, v němž se outsiderům amatérům dostává pověření, aby dirigovali jim podřízené profesionály. Ovšem když zavane jiný, politicky nepříznivý vítr, tito appointees rázem končí, musí se pakovat, pryč s nimi.

Čím vyšší funkce, tím větší je existenční zranitelnost. V domácím byrokratickém prostředí rovněž převládá takový dualismus, že prezidenti či premiéři se chopí žezla s doprovodem svých oblíbenců, na jejichž schopnosti či aspoň loajalitu mohou spolehnout. Ti pak třeba i mediálně zazáří, ale kvapně vyhasnou s koncem kariéry svého dobrodince. Obama do Bílého domu jako významného dirigenta přivedl takto povýšeného, tuze ambiciozního kongresmana jménem Emanuel Rahm.Tento bývalý baleťák s dvojím (americkým a izraelským) občanstvím ovšem ve své funkci nesetrvá o minutu déle, než bude trvat Obamův pobyt u prezidentského stolu.

Připomínám si slova legendárního Everetta Dirksena, někdejšího senátora z Illinois, když na výtku, že do funkcí jmenuje své přátele, odpověděl otázkou „To si mám vybírat své nepřátele?“ Odtud z dálky o machinacích na české politické scéně vím pramálo, ale předpokládám, že po volbách v roce 2006 Topolánek si v premiérském úřadě neponechal a spěšně vystrnadil Paroubkovy kumpány. Historie bohatě potvrzuje, že s nejistotou na politické frontě roste vliv oficiálně neutrálních byrokratů. Někdo přece musí stát spravovat a nebudou to čerství ministři, kteří budou nahrazeni jinými dřív, než se zorientují ve svěřeném resortu. Tak potvrzují tristní zkušenosti francouzské třetí a čtvrté republiky. Nebo i celé poválečné období v Itálii s tucty vlád miniaturní životnosti, připomínající oprávněnost povzdychu, přisuzovaného Mussolinimu, že vládnout v Itálii není obtížné, ale jaksi zbytečné. V diktaturách k tomuto druhu povolební výměny kádrů ovšem nedochází. Zato byly a stále jsou k dispozici čistky v kteroukoliv dobu. Stačí si připomenout naši dobu socialistickou, budovatelskou – i s šibenicemi jsme to uměli.

Pracovníci v amerických médiích si tradičně přisuzovali roli prokurátorskou, šťourat se v počínání držitelů moci, odhalovat nepravosti, pranýřovat, nápravy se domáhat. Čili onen tzv. corrective mechanism, což ze sdělovacích prostředků vytvořilo značně vlivnou, autonomní mocnost s ledajakým vztahem k objektivitě vlastního počínání.

Zatímco zatracování George W. Bushe se stalo nepominutelnou normou, jeho nástupce v úřadě se dosud těší výhodě občas definované jako Mandela Factor. O pozoruhodném Nelsonu Mandelovi, tuze se ve své jihoafrické vlasti zaslouživším o demontáž o apartheidu bez krveprolití, přece sdělovací prostředky nesdělily nepříznivé slovo. Však taková kritika by čpěla obviněním z rasismu, takže na něco takového sakramentský pozor si dát. Totéž platí v nynějších amerických podmínkách.

Buďme konkrétní, poslužme si příkladem: inauguration, oficiální uvedení nového prezidenta do úřadu. Před čtyřmi roky (po Bushově znovuzvolení) novinové titulky takto vyjadřovaly notné mediální rozhořčení:

REPUBLIKÁNI UTRATÍ 42 MILIONŮ NA INAUGURACI, ZATÍMCO NAŠI VOJÁCI NEMAJÍ ŘÁDNĚ OBRNĚNÁ VOZIDLA.

42 MILIONŮ NA OSLAVY BOHÁČŮ, ZATÍMCO OBYČEJNÍ AMERIČANÉ UTŘOU NOS (doslova get the shaft)

NEZODPOVĚDNÁ BUSHOVA EXTRAVAGANCE V TÉTO EKONOMICKY OBTÍŽNÉ DOBĚ.

Čtyři toky poté Obamova inaugurace přišla na víc než čtyřikrát tolik peněz. Média takový pokrok hodnotila jásavými titulky:

OBAMOVA HISTORICKÁ INAUGURACE STÁLA POUHÝCH 170 MILIONŮ.

OBAMA UTRATIL 170 MILIONŮ: AMERIKA POTŘEBUJE VELKOU OSLAVU.

OBAMA UKAZUJE AMERICE JAK OSLAVOVAT.

Při vystěhování z Bílého domu, Bushovy dcery pro Obamovy dcery připravily košíky s všelijakým obsahem: květiny, sladkosti, hračky, vycpané medvídky, různá DVDs a CDs . U toho dopis s upřímným přáním a s radami, jak si zvyknout na život v tak jinačím prostředí. Skeptik něco takového třeba znicotní jako prázdné, formální, a kdo ví zda vůbec upřímné gesto. Ano, jistěže lze u jeho upřímnosti pochybovat. Ale každopádně okolnosti Bushova stěhování se lišily od jeho původního příchodu před osmi lety. Tehdy personál končícího Clintona viceprezidenta Gora projevil svou nelibost důkladnou devastací nedobrovolně opouštěných prostorů. Ze zdí vyrvali dráty, zásuvky, elektrické spojení, nepoužitelnými učinili kompjútry a pomstychtivost odcházejících vandalů byla tak značná, že z klávesnic odstranili písmeno W, jímž se Bush syn lišil od svého otce, prezidenta před Clintonem. Navíc do toaletních mís nacpali takové množství papíru, že se jim podařilo ucpat a účinně deaktivovat tato místa potřebné úlevy. Došlo též k poničení nábytku v ložnicích, celková škoda odhadovaná na mnoho tisíc dolarů.

Média, jakkoli nepřátelská, neměla příležitost libovat si sděleními, že odcházející Bush a jeho lidi by též byli vandalizovali, případně pro svou osobní potřebu ledacos užitečného ukradli, jak se tehdy v případě jeho předchůdce proslýchalo.