Duben 2009

Zapomenutý dopis a nostalgické zavzpomínání

Otto Ulč

Snad z nedostatku užitečnějšího počínání jsem se začal prohrabávat starými papíry, například listovat tlustým svazkem korespondence s Ivanem Svitákem, prohlížet memorabilie, posbírané různě po světě: třeba úřední průkaz alkoholika, oprávněného koupit a konzumovat ohnivou vodu v puritánském Gujarátu, rodném státu humanisty pacifisty Mahátmy Gándhího. Vzpomínka na mimořádně ohavnou lokální whisky značky Black Knight – Černý rytíř, dodatečně jsem se otřásl. Pár dopisů s podpisy do exilu upláchnuvších předúnorových předáků – Petr Zenkl, starý mládenec Josef Lettrich, vdovec Adolf Procházka, jehož legendární exmanželku Helenu Koželuhovou jsem nikdy nepoznal.

V přehrabované korespondenci mě ale nejvíc zaujal vlastní rukou podepsaný dopis někdejšího senátora Johna F. Kennedyho, v němž odpovídá na můj dopis. Bez zajímavosti rovněž není datum jeho psaní stejně jako poštovní razítko: 3. listopadu 1960 – necelý jeden týden před jeho prezidentským zvolením. V té době jsem byl v USA pouhé čtyři měsíce. Doba tehdy pro mne pramálo veselá.

Po úspěšném vykličkování z totalitní klece v posledních dnech června již dávného roku 1959, jsem si tuze lebedil ve Frankfurtu, kde se víc než výhodám demokracie věnoval ženám, vínu, zpěvu mi netřeba. Náramná doba, ale bez zřetelných existenčních perspektiv, čehož si povšiml americký konzul slovenského původu. Ten mě ponoukl k emigraci, z Německa mě de facto vystrnadil. Dost dlouho jsem ho proklínal, než pak dodatečně, vděčně, pokorně začal velebit.

Konzul mě připravoval na první šok: velikánský New York a v létě vlhké, slizké horko. Do takové reality jsem tedy vlezl, na letišti očekáván svým sponzorem - organizací American Friends for Russian Freedom, reprezentovanou hraběnkou, vnučkou velikána Lva Nikolajeviče Tolstého. Další důkaz, že osud mívá někdy obtížně dešifrovatelný smysl pro humor. Taxík nás nevábnou chaotickou končinou dopravil na Manhattan a vysadil na Broadwayi u 113. ulice. Hotýlek, v něm depresivní komůrka za pár dolarů.

Ke klimatické mizérii přibyla ještě podstatnější nepříjemnost: odpovědnost za vlastní osud, nevýhoda demokracie. Človíček z totality aby se potýkal s břemenem rozhodování, jehož dopad pak není na koho svést. Rozhodl jsem se pro učiliště ve městě nejprestižnější: Columbia University se slavnými jmény, jedna ze sedmi tzv. Ivy League Institutions, a navíc jsem to měl jen pár kroků na campus u 116. ulice. Přijali mě, aniž jsem jim mohl předložit pražskou promoční rouru, s níž jsem z klece neprchal. První příjemné překvapení v této zemi svobody.

V zemi, kde jsem nikoho neznal. Být trosečníkem na atolu, se samotou by se muselo počítat. Jenže já abych se s sní potýkal v onom mnohamilionovém mraveništi. Jediný kontakt jsem měl na Radio Free Europe, štvavou ideodiverzní centrálu bažící po rozpoutání války a zničení světa. Adresa Two Park Avenue, 25. poschodí, hodně tedy daleko. Podzemkou jsem tam dorazil, zaprodanci imperialismu mě sice přijali vlídně, ale bez zřetelné soustrasti pro mé halekání, však měli svých starostí dost.

Rozhlížel jsem se po ubytování blízko zvolené školy a našel je na rohu 112. ulice a Riverside Drive, na třináctém poschodí v prostorném bytu sdíleném s Turkem, který mě posléze úspěšně okradl. Do prázdné místnosti jsem koupil matraci a zdi ozdobil jednak starodávně vypadající kopií Deklarace nezávislosti, jednak obrazem s modrou kočkou, jak ji namaloval můj oblíbený Paul Klee.

Z třináctého poschodí civím do kraje. Žádné ovšem hradčanské panorama, ale mohutná řeka Hudson, na jejímž opačném břehu je stát New Jersey. Vpravo jsem dohlédl k mostu Georgea Washingtona do onoho sousedního státu, vlevo pak plynoucí vody do Atlantiku podél pozoruhodnějších končin Manhattanu. Dvojčata World Trade Center se ještě nezrodila a nyní již ovšem vůbec nejsou. A právě tady na tomto Hudsonu před nedávnem se podařilo pilotu U.S. Airways za letu 1549 na hladině přistát a všech stopadesát či kolik pasažérů přežilo.

Televizi jsem nevlastnil, pouze rádio, naladěné na stanici WQXR s klasickou muzikou. Právě probíhala předvolební kampaň, tuze jsme fandili fotogenickému Kennedymu.

Svým úprkem jsem potupil, věru zesměšnil celý justiční resort. Tak mi po letech potvrdili svědkové, že tehdejší ministr spravedlnosti Václav Škoda tuze láteřil a osobně se cítil potupen, ba i zmaten. Vysvětlení: z ministerského přídělu mě totiž obdařil poukazem k nákupu auta, což jsem od něj vyškemral s odůvodněním nutnosti dojíždět do obtížně dosažitelných pohraničních vesnic, dozvídat se o okolnostech rozpadu vztahů tamějších kolchozů. Stal jsem se vlastníkem nového fiata – prestiže tehdy porovnatelné s nynějším vlastnictvím bitevní lodi. Pro mne to ale byla součást plánu, jak z totalitní klece ilegálně zmizet. Být tehdy při pokusu lapen, snad přesvědčivě bych se byl bránil tvrzením, že jde o omyl, nedorozumění – což bych utíkal, teď když tu mám krásné auto, soudruzi, to přece nedává smysl.

Škoda zareagoval stalinským trestem kolektivní odpovědnosti – zákazem zahraničních dovolených svému personálu. Postižení mě oprávněně proklínali. V rodné Plzni mocný estébák jménem Buřič se téměř poeticky vyjádřil, jak že jsem „zradil v plné nahotě“ a mému bratrovi (nyní permanentní adresou v Carmelu, ve slunné Kalifornii) se zaručil, že mě v Německu najdou, čapnou, k soudu přivezou k exemplárnímu potrestání. Což se jim tedy nepovedlo, poklidně jsem tam pobýval s papíry na jméno Unger. Mnou zrazení soudruzi tehdy ještě nevěděli, že je zasáhnu na místě tuze citlivém – ne v rozkroku ovšem, ale v kapse, státní peněžence. Čímž se konečně dostávám k příčinám, jež byly v pozadí Kennedyho dopisu.

Začalo to takto: kontaktovala mě advokátní kancelář z Washingtonu, že by potřebovala posouzení československého dědického práva. Přijeli dva juristé, dlouze jsme poseděli, já se jim snažil vysvětlit zvláštnosti socialistické zákonnosti, že někdy právo platí a jindy neplatí, že nutno rozlišovat mezi vlastnictvím osobním, tím dobrým, a vlastnictvím soukromým, nedobrým. Jehla v ruce manželky, štupující choťovy potrhané pantalony, je posuzována příznivě, její zcizení trestá, na rozdíl od jehly, již používá dosud soukromně fungující, přežívající krejčí. Jestliže v Americe umřel strýček a odkázal své bohatství neteři v Kapúšanech, nelze předem vědět, zda bude naplněna americká podmínka full use and benefit, aniž bychom byli seznámeni s jejím politickým a třídním ohodnocením. Návštěvníci poděkovali a já slíbil jim anamnézu dodat písemně – za úplatu ovšem, což se stalo.

Poté se se mnou spojil exulant Lettrich, s podivem, co že jsem to provedl. Provedl co? Ona firma, zastupující zájmy československého socialistického státu, což já ovšem nevěděl, můj rozklad si přepsala v potřebě svého klienta, takže z mých kvalifikací, že „možná, záleží na tom či onom“ vznikaly jistoty „vždy, za všech okolností“. Což mě popudilo, tehdy ještě nedostatečně obeznámeného s oprávněností definice „americký advokát = lhář k pronajmutí“. Problematikou převodu dědictví jsem se pak dost důkladně zabýval a moje pojednání Transfer of Inheritances (The American Journal of Comparative Law, No. 1 (1965), pp.142-156), přispělo k nedostatku ochoty soudů schvalovat přesuny majetků v celkových sumách mnoha milionů dolarů. Neochota však jen dočasná. Po několika letech rozhodnutí soudu v Oregonu se stalo precedentem, komunistům vyhovovat v plné míře.

Tehdy během prezidentské kampaně jsem vyčenichal, že ona washingtonská firma, jež mě původně kontaktovala, též intimně spolupracovala s firmou v Ohiu, s jménem senátora z opozičního tábora Republikánů, což by mohl v případě potřeby užitečně využít Demokrat Kennedy. Však to tehdy byla ještě doba, kdy antikomunismus byl postoj, za který nebylo třeba se stydět, ho tajit. K oné sebedestruktivní nenávisti vůči všemu americkému a horování o socialistických nirvánách došlo až za pár roků poté. Nemyslím, že má informace byla Kennedymu ke kloudnému užitku, ale odepsal.

Doba na Columbii byla vesměs málo radostná, což ale mělo svou výhodu. Bažil jsem se studiemi si pořádně pospíšit a doktorát, v průměru vyžadující sedm roků perné práce, jsem zvládl. za tři roky a pár měsíců. Od proradného Turka jsem se odstěhoval na 136. ulici, do převážně portorikánského sousedství k paní Wolfové, osamělé maďarské židovce s rodinou ve vlasti vyvražděnou. Přežívala v myšlenkách na dávno už neexistující lepší časy. Na rozloučenou jsem šel navštívit hraběnku-sponzorku – na zdi kanceláře měla velikánský portrét svého přítele, spoluexulanta s věnováním – Albert Einstein. Posléze jsem od ní dostal rukou psané blahopřání v mému výkonu: All my congratulations! I am really happy and proud – as a European – of your success and achievements... Lydia Tolstoy.

A prezident Kennedy jel do Dallasu. Všichni si pamatujeme na okamžik, když jsme se dověděli o jeho zabití. Stál jsem tehdy u vchodu campusu, kde pravidelně pochodoval šílenec s cedulí s písmeny GOD, což se opačně dá číst jako DOG, jenže dotyčný nevěděl, zda Bůh umí anglicky, ovšem jako Všemohoucí proč by nemohl.

Poštěstilo se mi dostat dočasné zaměstnání v žírné vzdálené Iowě, na Grinnell College, té nejstarší na západ od Mississippi. Jízdenka autobusem tehdy stála 60 dolarů. Přítel Íránec se ale právě zbavoval svého obstarožního vehiklu – Dodge, ročník 1956. Na vrakovišti mu za něj nabízeli sedm a půl dolaru. Já mu dal dolarů deset. A skutečně se mi s něčím tak antikvárním podařilo dojet.