Duben 2009

Politicky nekorektní zpráva o uříznuté hlavě

Otto Ulč

Divní tihle lidé. Neváhají se živit výrobou a distribucí heroinu, ale mají morální námitky proti popíjení piva. Tvorové, obalující se třaskavinami, pokládají televizi za nebezpečný nástroj a nezřídka mívají v domácnosti víc manželek než zubů ve vlastních rozkazovačných ústech. Občas aby se zabývali s všelijakými ošidnostmi – například dilematem, zda hlava ženy musí být pořádně zabalená, než ji některý z mužů v rodině uřízne.

Takové pochybnosti však prosazovatelé multikulturalismu rozhořčeně odmítají. Všechny kultury a jejich hodnoty jsou přece rovnocenné. S důkazem na diversity se zejména v univerzitních prostorách prosazuje druh rozmanitosti, v němž je pramálo místa pro přemnohé myslitele – od Konfucia až k Adamu Smithovi a dál. Kdo myslí jinak, je bigot a rasista, zatracován pokrokovými kapacitami jako je třeba velevlivný americký profesor Stanley Fish .

Přistupme však k uříznuté hlavě, jejíž majitelkou bývala Aasiya Z. Hassan, věk 37, o ni připravená v Pákistánu narozeným manželem Muzzammilem Hassanem, věk 44. Do Ameriky se dostal už jako hošík před víc než třiceti lety, mezi jinověrci se mu značně dařilo, stal se vedoucím činitelem (tzv. executive) v bance a posléze povýšil ve sféře vlivných sdělovacích prostředků. Vzdělanec, dotáhl to dál a výš než většina rozených Američanů.

Dočítám se, že v roce 2001, manželka Aasiya, tehdy v sedmém měsíci těhotenství, uražena některými nevlídnými komentáři v rozhlase, popuzena nepřílišnou popularitou mohamedánství – však to byla doba krátce po útoku na mrakodrapy 11. září - navrhla započít s kontraofenzivou. Tak došlo v roce 2004 ke zrodu televizního vysílání Bridges TV v Buffalu, druhém největším městě státu New Yorku, pod vedením jejího manžela. Pokroková média jásala, Stuart Holliday, asistent Colina Powella, tehdejšího ministra zahraničních věcí, tuze chválil takovou snahu ve prospěch vzájemného porozumění a tolerance. Euforicky se též vyjádřil gigant Muhammad Ali. Nikde jsme se tehdy nedočetli,že tohle byl podnik s důkladným wahhábistickým zázemím, s podporou nejkonzervativnějších islámských pohlavárů..

Manželství těchto dvou mediálních zakladatelů ale příliš nekvetlo. „Osm let žila ve strachu,“ posléze svědčila Salma Zubair, sestra nebožky. Muzzammil smrtí vyhrožoval, došlo k rozvodovému řízení, soud mu zakázal (tzv. Order of Protection) se ke strachující choti přibližovat.

Dne 12. února 2009 se však v televizním studiu potkali, a po šesté večerní hodině se Muzzammil v tradici své země, kde likvidace ženy zas tak moc neznamená a policie se vesměs nezajímá, dostavil na policejní stanici v Buffalu s informací, kde že najdou jeho bezhlavou a mnohonásobně pobodanou manželku. Opakovaně zdůrazňoval, že podle islámského práva ona neměla právo se rozvádět a teď, když je bez hlavy, nemůže se dostat do ráje.

Nová věru zkušenost pro tamější vyšetřující orgány. Snažím si představit situaci – drama, jak choť jí nožem fidlá hrdlo. A co manželka? Disciplinovaně, pokorně drží, aby se dílo povedlo, zdárně dokonáno bylo? Prokurátor vznesl žalobu pro spáchání second degree murder – vraždy nikoliv primární povahy. Jak víc hrůzostrašně by taková asi měla vypadat?

Ovšem ano, multikulturní ošemetnost, našlapujme tuze opatrně. Hlavní mediální zdroje pro jistotu předstíraly hluchotu a slepotu. Žádné palcové titulky o tak krvelačném počínání šéfa televize, jak by se určitě bylo stalo, být pachatelem křesťan, žid, mormon, buddhista. Televizní kolosy CBS, NBC, ABC, rovněž veřejnoprávní PBS, ani slovo.

Již ale 13. února, den po události, se vyjádřila Marcia Pappas, prezidentka newyorské odbočky celonárodní feministické organizace NOW (National Organization for Women) a Muzzammilův řeznický výkon uvedla v souvislosti s terorismem, s džihádem, s kořeny v kulturním povědomí o podřízenosti žen mužům. Jenže to byla výjimka z pravidla, že většina mluvčích NOW raději mlčela nebo se snažila událost rozmělnit s poukazem na muži provozované surovosti kdekoliv kdykoliv. Celonárodní předsedkyně Kim Gandy dokonce zatratila přílišný zájem o tuto nepříjemnou událost, takto prý podněcující rasismus a generalizace (it might lead to „profiling“).

Nejhlasitěji se ovšem ozvaly mohamedánské organizace, tuze zdůrazňující tradici islámského humanismu, že korán něco takového zakazuje, že k násilí dochází ve všech kulturách a etnických společenství.

Máme se potýkat s rozdíly podstatnými či podružnými, kvantitou či kvalitou? Smrtící zbraní je nejen nukleární bomba, ale i šikovně hozený kámen. Islámští apologeti odmítají rozlišovat honor killing (zabití z důvodu zachování cti) jako specifickou, v jejich světě nezřídka aplikovanou iniciativu, a vše zahrnují do všeobecné kategorie domestic violence - násilí, rozmíšky v domácnosti.

Takové mlžení lze ale bez obtíží zdiskreditovat, zdemolovat, jak prokázala autorka Phyllis Chester svou důkladnou studií Are Honor Killings Simply Domestic Violence? v časopise Middle East Quarterly (Spring 2009). Podle odhadu OSN (United Nations Population Fund), minimálně 5000 žen je ročně zabito ve vlastních, téměř výlučně islámských rodinách, z důvodů neposlušnosti vůči tradici: neochota chodit se zahalenou hlavou, dávat přednost západnímu stylu oblečení, mít přátele i jiného náboženského přesvědčení, mít zájem o vyšší vzdělání, neochota souhlasit s rodiči zaranžovaným manželstvím, iniciativa zbavit se surového manžela či jakékoliv počínání příliš nezávislé svéhlavičky.

Rozdíl mezi tímto honor killing a domestic violence (zde uvedu v závorce) je značně zřetelný:

Násilný akt muslimů proti muslimům - (bez ohledu na druh víry).

Zejména otcové proti dcerám - (zejména dospělí mužové proti dospělým ženám).

Smrt předem detailně plánována - (akt spontánní, neplánovaný).

Akt, na němž se podílejí další členové rodiny - (čin pouze jedince).

Jako důvod uvedeno "zneuctění rodiny" - (ledacos - od nevěry po špatné vaření).

Krutost včetně mučení - (spěšně zastřelit či zapíchnout).

Čin společensky chválený - (vrah není oslavován).

Nikdy nedochází k výčitkám svědomí - (někdy dochází).

Mám tu před sebou dost dlouhý seznam případů jednak z Ameriky, jednak z Evropy. (Ten ze zemí převážně islámských by ovšem byl mnohonásobně delší.) Pár příkladů.

USA, St. Louis, MO, 1989, dívka Isa, věk 16, pachatelé rodiče a sestry, provinění "too American", matka ji držela, otec ji probodl třináctkrát.

Cleveland, OH, 1999, Methal Dayem, 22, rodina z Palestiny, proviněním její neochota se provdat za bratrance a zájem studovat, zastřelena, udusila se ve vlastní krvi.

USA, St. Clairsville, OH, 1999, Lubaina Bhatti Ahmed, 39, manžel z Pákistánu, zažádala o rozvod, manžel ji podřízl.

Kanada, Toronto, 2007, Aqsa Parvez, 16, odmítla se halit do hidžábu, otec a bratr ji uškrtili.

Anglie,1999, Rukhsana Naz, 19, odmítla zaranžované manželství, bratr ji uškrtil, matka ji držela.

Anglie, 2002, Heshu Yones, 16, otec z Iráku, dcera chodila s křesťanem, otec ji pobodal a podřízl hrdlo.

Francie 2002, Sohane Benziane, 17, z Alžírska, příliš západní zvyklosti, potrestána znásilněním, mučením a upálením za živa.

Holandsko, 2003, Maja Bradaric, rodina z Bosny, na internetu hledala boyfrienda, takže za trest upálena.

Německo, 2006, Sazan Bajez-Abdullah, 24, manžel z Iráku, provinila se neskromným (immodest) počínáním, tudíž probodnuta a upálena.

A tak dále, dlouze dále. Autorka uzavírá, že společným jmenovatelem v každém uvedeném případě to není kultura, ale náboženství – síla motivující, dominující, decimující.