Duben 2009

E. Moravec a chmurná budoucnost českého národa

Pohled do historického kalendáře, fokuzující měsíc leden v časovém horizontu šestileté existence Protektorátu Čechy a Morava, nám odhalí hned několik zajímavých dějinných momentů, jejichž výročí si v dnešním a příštím pojednání krátce připomeneme. Zanechme však pro dnešek konstatování historických skutečností, ale pokusme se atmosféru doby dokumentovat a vykreslit na příkladu několika určitě zajímavých politických komentářů a proslovů pocházejících od Emanuela Moravce, který počínaje 19. lednem 1942 převzal funkci ministra školství a vedoucího Úřadu lidové osvěty, jež byl v létě 1942 taktéž přebudován na ministerstvo.

Ať už se na Moravcovu osobnost a na jeho publicistickou a ideologickou tvůrčí činnost díváme dnes jakkoliv, třeba i v jistých aspektech kriticky, nemůžeme tomuto bezesporu mimořádně činorodému aktivistovi odepřít naprosto upřímně míněnou angažovanost ve věci ideologického boje, v rámci kterého si vytýčil tak vysoké cíle, pro které bylo nutno v mnoha ohledech překonat nesčetné překážky, zažité mýty ve vlastním národě, jejichž odbourávání a potýkání se s nimi bylo úkolem takřka nadlidským. Ve svém důsledku to znamenalo mnohokrát i nutnost jít proti proudu a koneckonců i připravenost dovést tento ideový boj se vší zodpovědností a se všemi konsekvencemi, včetně těch nejtvrdších osobních, až do neúprosného konce. Tenhle konec nekompromisně naskýtal pouze dvě možná teoretická řešení: vítězství nebo krutou prohru. Proto, namítáme-li často, že tu či onu Moravcovu publikovanou prognózu dějiny nakonec nepotvrdily, mějme na paměti, že Moravec nebyl pouhopouhým tuctovým novinářským pozorovatelem, který pouze konstatoval a dával dohromady souvislosti a snažil se předvídat další jevy, nýbrž ideologickým bojovníkem, který musel každý den počítat s důsledky své práce, a protože se jednalo doslova o boj „na život a na smrt“, z kterého už nebylo úniku, bylo někdy nutno sáhnout i po účelně optimistických prognózách (z jeho pohledu).

Jak si ale za chvíli ukážeme, dokázal Emanuel Moravec v posledních týdnech existence protektorátu nejen správně předvídat poválečné uchopení moci komunisty v zemi a brzký konec politické kariéry Edvarda Beneše, nýbrž také živě vylíčit budoucí funkci českých zemí jako vojenského satelitu Sovětského svazu a bezprostřední biologické ohrožení českých zemí v rodícím se vojenském konfliktu mezi západními demokraciemi a východoevropským komunistickým vojenským blokem.

Moravec nebyl klasickým oportunistickým politikem, nesoucím se na vlnách populisticky líbivých témat širokých mas obyvatelstva, který se po případném neúspěchu své politiky mohl stáhnout do ústraní a spokojeně si užívat penze finančně dobře zajištěného expolitika, ale odhodlaným bojovníkem o světonázorové uvědomění těchto mas, které chtěl vytrvalou prací přesvědčit o opodstatněnosti svých myšlenek. Bylo by určitě chybou si tuto postavu českých dějin jakkoli idealizovat a činit z něj dnes nějakou modlu, je ale rozhodně nutno odmítnout účelově zkreslované a nenávistné pojetí osoby Emanuela Moravce jako „prohnilého zrádce“ a „apoštola národní zrady“, jak je tomu běžně zvykem. Za „národního zrádce“ nelze označit někoho, kdo ve svém nitru skutečně bojoval o svůj národ z naprosto upřímného přesvědčení, jakkoliv se tyto představy o tom, co je pro národ ve skutečnosti dobré nebo zlé, lišily od morálních hodnot Benešova exilového kabinetu, který více než lásku k tomuto národu měl v hlavě jen jeden osobní motiv: jak si napravit reputaci poškozenou mnichovskými událostmi v roce 1938 a jak se pomstít sudetským Němcům.

Že to byl právě on, Beneš, kdo šel pro své osobní zadostiučinění „až na dno zrady“ (použijeme-li zrovna paradoxně titul nejznámějšího současného pojednání o protektorátních kolaborantech), není pochyb. Beneš se v prosinci roku 1943 v Moskvě paktoval se Stalinem a zaprodal tak další osud českého národa komunistickému mocenskému vlivu, jenom aby měl stoprocentní jistotu poválečné obnovy tzv. Československa v předmnichovských hranicích, ovšem za předpokladu vysídlení a vyvlastnění 3 milionů německy mluvících obyvatel země. Právě bezprostředně z popudu uzavření této československo-sovětské smlouvy byl iniciován vznik České ligy proti bolševismu (ČLPB), jejíž první schůzka se konala 17. prosince 1943.

V základním programovém prohlášení ČLPB se v reakci na Benešovy kroky konstatovalo: „Celý český národ se musí v těchto historických chvílích Evropy postavit jako jeden muž za slavnostní prohlášení svého státního prezidenta dr. E. Háchy a vlády Protektorátu, kteří jako jediní zákonní představitelé protestují proti pokusu neodpovědných emigrantů vydati naši domovinu bolševickému imperialismu. Pamětliví svého evropského závazku nikdy neuznáme pakt s bolševismem, nýbrž budeme vždy a všemi silami bojovat proti zaprodání českých zemí bolševismu.“

Ustavující schůze ČLPB se konala před 65 lety, 23. ledna 1944. Hlavním řečníkem se stal ministr Moravec, který přednesl vládní prohlášení, jež zásadně odsuzovalo československý exil a jeho paktování s bolševiky. Moravec v závěru své řeči zdůraznil: „Stojíme věrně k Říši, jejíž branná moc dnes jediná zaručuje záchranu evropských národů a jejich kultury“.

Aktivita ČLPB byla soustředěna na osvětovou činnost, pořádala se řada přednášek a manifestací, za první rok své činnosti bylo pod její hlavičkou uspořádáno 231 veřejných projevů. Kromě těchto akcí ČLPB agitovala mezi dělnictvem na tzv. závodních srazech. Od března 1944 vycházel oficiální tiskový orgán organizace s názvem Korespondence České ligy proti bolševismu, vedle toho však bylo vydáno mnoho knižních publikací a konala se vystoupení v rozhlase apod. Poslední velkou akcí se pak stala výstava s názvem Bolševismus – nikdy! otevřená na počátku roku 1945 současně v Praze a Plzni. Navázala tak tematicky například na velmi úspěšnou výstavu Sovětský ráj v Praze-Holešovicích, která se konala tři roky předtím (od února 1942 ji navštívilo přes 300.000 obyvatel protektorátu a těšila se tehdy velkému zájmu, lidé chodili na výstavu samozřejmě dobrovolně).

V prvních dnech roku 1945 se osud Evropy zdál čím dál více zpečetěn, budoucnost českého národa v područí komunismu se jevila jako nevyhnutelný důsledek porážky Říše v celoevropském kulturním zápolení. Ve svém prvním úvodníku tohoto roku v Lidových novinách (7. 1. 1945) E. Moravec napsal: „Londýnští Židé nevědí, co se tu za šest let odehrálo. (Moravec měl na mysli také silné sympatie části českého obyvatelstva k sovětskému Rusku jako slovanskému bratru a jako protipólu ke zradě západních spojenců v roce 1938). Slova Jana Masaryka ,Pak si to zařídíte po svém´ znamenají: ,Pak si to už zařídí u nás po svém na sto procent bolševici.´“

Ve stejných novinách Moravec 25. 2. 1945 správně předpovídá: „Ať už tento zápas dopadne jakkoli, Beneš končí svou úlohu s touto válkou. Je to přirozené. On je a zůstane přechodným válečným zjevem. Kdyby tuto válku Říše prohrála, Beneše odstraní Moskva, která nepotřebuje na svém území žádného trojánského koně demokracie.“

O dva měsíce později píše Moravec ve svém komentáři: „Od nacionálního socialismu k nacionálnímu demokratismu je mnohem blíže než od bolševického robotismu k nacionálnímu demokratismu. Ale k tomuto závěru nemůže přijít malicherný politický pletichář, kterého nacionální socialismus porazil v Mnichově. Proto raději strčí hlavu do sovětského nevolnického jařma a snaží se je nasadit celému národu. Nikdy jsem tak s klidným svědomím nesledoval vývoj této války. Pravdu mám a pravdu mně český národ zítra také přizná.“ (Lidové noviny, 15. 4. 1945)

Pouhopouhé dva týdny před „osvobozením Prahy“ realisticky vykreslil Moravec budoucí postavení Československa jako satelitu Sovětského svazu v úvodníku nazvaném Kdo nám nese válku ve Večerním Českém slově: „Nepřítel z východu nemá v plánu nic jiného než zřízení české sovětské republiky, která nakonec bude mít v rámci Sovětského svazu mnohem méně autonomie, než jakou mají české země v rámci Velkoněmecké říše. V české sovětské republice bude obecná branná povinnost. Benešova dlouholetá smlouva s Moskvou není jen smlouvou politickou a hospodářskou, jakou je smlouva Prahy s Berlínem, nýbrž to je také smlouva vojenská do všech důsledků. Beneš se zavázal, že české země půjdou se Sovětským svazem v dobrém a zlém, a proto v třetí světové válce neměli by se Češi tak dobře, jak je jim v druhé světové válce, ve které nenarukovali. V třetí světové válce české pluky by byly pod vedením sovětských generálů v tažení proti západním kapitalistickým demokraciím. České země by se staly hned od počátku válečným polem, poněvadž by tvořily sovětské západní pomezí.“

Na závěr dnešního prvního dílu citátů z komentářů a proslovů otiskujeme citát z Moravcova článku, uveřejněném v časopise Přítomnost (číslo 8/1945), který už v posledních hodinách válečného běsnění konstatoval pád Říše a je jakýmsi poselstvím pro budoucí generace: „Evropa! Nikdy nám nebylo toto slovo tak drahé… Tyto dny se Evropa na Labi dělí. Při tomto hrozném aktu tuhne nám krev žilách. Neevropský východ si podává ruku s neevropským západem uprostřed Evropy rozetnuté ve dví… Evropu postihla přímo biologická katastrofa ve formě kapitalisticko-bolševického ,osvobození´… Přijde doba, kdy Evropa se zbaví ,osvoboditelů´, jako se zbavila Turků a Tatarů… My, kteří vidíme, kam se události sesouvají, nemůžeme přihlížet. V poslední chvíli varujeme. Nemyslete, že tento hlas je marný. Rok od roku bude silněji znít, až se stane hlasem polnice archanděla, která probudí tento lid k opravdové evropské revoluci, v níž jako rodní bratři půjdou Němci vedle Čechů – dva nejkulturnější národy světa.“

Pramen: Protektorát Čechy a Morava v obrazech (Jan B.Uhlíř, Ottovo nakladatelství, Praha 2008)

(http://nassmer.blogspot.com)