Duben 2009

Spor o Chrám svatého Víta nekončí

Karel Hvížďala

Před pár dny, 5. března 2009, rozhodl v Brně Nejvyšší soud po téměř sedmnáctiletém sporu o tom, že Chrám svatého Víta na Pražském hradě definitivně patří státu. Tříčlenný senát zamítl dovolání katolické církve. Ta se nyní kvůli porušení práva na spravedlivý proces obrátí k Ústavnímu soudu a poté možná k soudu pro lidská práva ve Štrasburku. "Dovolací řízení jsme absolvovali víceméně proto, abychom splnili podmínku pro podání ústavní stížnosti,“ sdělil právník katolické církve Petr Zderčík.

"Soudy nemohou libovolně bez příslušných zákonů vracet cestou projednání určovacích žalob majetek odňatý církevním subjektům komunistickým režimem," zdůvodnil mluvčí nejvyššího soudu Petr Knötig. Soud se proto nezabýval předmětem sporu, nerozhodoval ani o tom, zda zabavení nemovitostí státem proběhlo v padesátých letech v souladu se zákonem. Jinými slovy, soud se vyhnul rozhodnutí a to je na celé věci právě to zarážející.

Připomeňme si, jak to začalo. Spor o chrám začal v roce 1992, kdy Metropolitní kapitula u sv. Víta a Kolegiátní kapitula Všech svatých podaly určovací žalobu o vlastnictví chrámu a dalších přilehlých nemovitostí proti České republice, konkrétně Kanceláři prezidenta republiky. Během dlouholeté pře padly dva pravomocné rozsudky. První rozhodnutí obvodního soudu o tom, že katedrála patří církvi, je z roku 1994. Odvolací městský soud v Praze však případ vrátil k novému projednání. V roce 2006 Městský soud v Praze znovu dal chrám církvi, která od něj převzala klíče a začala se o něj starat. Poté ale v lednu 2007 zasáhl Nejvyšší soud a rozhodl, že určovací žalobě nelze vyhovět a že vlastnictví všeho lidu je vlastnictvím státu. Dříve obecné soudy tvrdily, že takováto věta nemůže mít za následek změnu vlastníka. Lednový verdikt Nejvyššího soudu se opíral o vládní nařízení z roku 1954 o chráněné oblasti Pražského hradu. Podle něj chrám náleží všemu československému lidu. Stát tak na základě tohoto rozhodnutí a po dohodě s církví v dubnu 2008 převzal katedrálu zpět do své péče. Následně v únoru 2009 Nejvyšší soud již jen konstatoval, že se nelze domáhat při absenci restitučních zákonů určovací žalobou.

Podle jiných právníků je to však složitější: V roce 1954 byl vydán zákon číslo 2/1954 Sb. o plánu rozvoje národního hospodářství, jehož cílem podle preambule bylo podstatné zvýšení životní úrovně pracujícího lidu na základě dalšího zvýšení výroby, růstu produktivity práce a všestranné zvýšení hospodárnosti a ten v § 14 zmocňoval vládu k vydání nařízení nutných ke splnění tohoto plánu. S odkazem na toto ustanovení pak vláda vydala nařízení 55/1954 Sb., které nemělo nic společného ani se zvyšováním životní úrovně pracujícího lidu, ani s růstem produktivity práce, ani s ničím, co by jen zdánlivě připomínalo něco ze zákona číslo 2/1954 Sb., v kterém se uvádí: “Pržský hrad… náleží všemu československému lidu."

Skupina poslanců obě tyto normy a ještě i vyhlášku o vymezení chráněné oblasti Pražského hradu napadla před Ústavním soudem a ten zaujal procesní postoj, v kterém návrh odmítl jako nepřípustný, vlastně proto, že všechny tyto normy byly vydány jen na jedno použití, protože jejich další aplikace v dnešní době nepřichází v úvahu. Přehlédl ale, že vlastní nařízení bylo zjevným aktem vládní zvůle, protože nemohlo být ani právní normou, která musí mít vždy abstraktní podstatu a ne se týkat jen jedné přesně definované skutečnosti (tedy být na jedno použití), a navíc nijak nesouviselo se zákonným zmocněním plánu rozvoje národního hospodářství, a proto ani podle právní úpravy z roku 1954 nemohlo vládní nařízení shora citovanou větou založit změnu vlastnictví.

Církev kontinuálně usiluje o vlastnictví chrámu žalobou na určení vlastnictví před obecnými soudy, tedy soudy 1. a 2. stupně, a v ní tvrdí, že vládní nařízení číslo 55/1954 Sb. nemohlo založit změnu vlastnictví s tím, že je nepoužitelná judikatura k restitucím Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Nicméně Nejvyšší soud v posledním únorovém rozhodnutí na věc šel procesně z pohledu podmínek pro tzv. určovací žalobu a dospěl k závěru, že není splněna podmínka naléhavého právního zájmu, protože předmětná žaloba nemá preventivní povahu při zjevném nedostatku zákonné restituční úpravy vracející chrám církvi. Není bez významu dodat, že až do nálezu Ústavního soudu PLUS2/ 2002 Sb. zastával 1. Ústavní soud názor, podle něhož došlo-li ke svévolnému zabrání majetku státem, nic nebrání domáhat se ochrany vlastnického práva cestou opírající se o obecné občanskoprávní předpisy hmotně právní i procesní. Jinými slovy: existence nebo neexistence restitučních předpisů nemůže nic měnit na ochraně vlastnictví podle obecné občanskoprávní úpravy, jak odpovídá principu nepromlčenlivosti vlastnictví, k němuž se hlásilo i totalitní občanskoprávní zákonodárství.

Podle tohoto právního rozboru se zdá být jedna věc jistá, že z bezpráví nemůže povstat právo, tedy že vládní nařízení číslo 55/1954 Sb. církev o katedrálu připravit nemohlo, stejně tak jako vydání nebo nevydání restitučních předpisů nemohlo způsobit zánik vlastnictví a jde jen o právní ekvilibristiku, s kterou se dá zdůvodnit skoro všechno, jak víme z historie.

Jiná věc je, že pokud by katolická církev Chrám svatého Víta získala, tak by nejspíš bez zákona o vyrovnání se s církvemi, na kterém se loni poslanci nedokázali shodnout, neměla ani na nutnou údržbu. Výdaje na provoz katedrály ročně dosahují průměrně zhruba 20 milionů korun. V tom jsou zahrnuty běžné režijní náklady ve výši zhruba 2,5 milionu na provoz, osvětlení, bezpečnostní službu či úklid. Tyto věci ale nesmějí soud zajímat.

(www.rozhlas.cz/cro6)