Duben 2009

Krvavé uvítání v novém státě – 4. březen 1919 v československém pohraničí

Stejně jako v mnoha dalších městech těch částí Čech a Moravy, které byly převážně obývány příslušníky německého jazykového kmene (dále v textu pro zjednodušení uvádíme pouze pojem „Němci“), svolala místní organizace sociálnědemokratické strany v Kadani na úterní odpoledne dne 4. března 1919 shromáždění občanů městečka do prostor střeleckého sálu, kde měl být pokojným způsobem vyjádřen protest proti znemožnění voleb do Národního shromáždění Německého Rakouska českými státními orgány a zároveň mělo jít o demonstraci za právo na sebeurčení národů propagované amerických prezidentem Wilsonem. Jak se brzy ukázalo, zmíněný sál nestačil pojmout kolem 9.000 příchozích demonstrantů, a tak se demonstrace musela přesunout na nádvoří objektu. Řečníci sociálně demokratické strany, svobodně socialistické strany a různých dalších politických stran rozličného ražení se vesměs shodli v tom, že je třeba svorně vyžadovat uplatnění práva na sebeurčení. Nakonec vyzval starosta Kadaně Hergl shromážděný dav, aby se zformoval do průvodu a přesunul se na náměstí a nenechal se strhnout k žádným výtržnostem.

Ještě před tím, než demonstranti na náměstí dorazili, došlo ovšem ke slovní potyčce mezi Němci a Čechy při vyvěšování vlajky na radniční věži. Krátce poté, co na základě povolení českého velitele vojska mohla být vyvěšena na radnici německá vlajka, musela být opět stáhnuta a na jejím místě vyvěšena vlajka bílo–červená. Na to reagovali mezitím na náměstí dorazivší občané s pohoršením, stejně také jako na zjištění, že československé vojsko nezůstalo v kasárnách, jak bylo původně dohodnuto, nýbrž uzavřelo mezitím dvě boční ulice. Navíc vojsko v prvním pochodí poštovního úřadu a v hotelu Austria umístilo kulomety.

Kadaň byla československým vojskem obsazena 23. prosince 1918. Vojáci patřili k 74. pěšímu pluku, který byl během první světové války v Kadani umístěn. Mezi německým obyvatelstvem Kadaně a českými vojáky nikdy předtím neexistovaly napjaté vztahy, právě naopak – když svého času čeští příslušníci jednotky odcházeli na frontu, loučili se s nimi obyvatelé květinami a dárky.

Několik mladých lidí si vynutilo možnost znovu vystoupit na radniční věž, aby zde mohla být opět vyvěšena vlajka – dělo se tak opět za souhlasu českého velitele. Bezprostředně po rozvinutí praporu začal dav na náměstí se zpěvem písně Stráž u Rýna (Wacht am Rhein). V těch chvílích se spustila hádka u vchodu do radnice mezi německými navrátilci z války a místní vojenskou hlídkou, při které jeden výrostek hodil po vojákovi trochu malty. Padl první výstřel, který se stal signálem ke krvavému střetu: hlídky u radnice a za hradbami věže začaly střílet do davu, zároveň šla palba i z kulometů. Výsledkem bylo 23 mrtvých a 100 těžce zraněných, na následky střelby zemřeli pak ještě další 3 lidé. Mezi zastřelenými byla i 18letá Marie Zienerová, 14tiletý Karl Tauber, 11tiletý Karl Lochschmidt, 15tiletá Paula Schmiedlová, 16tiletý Oskar Meier, 17tiletá Julia Schindlerová, 20tiletá Aloisia Weberová, 15tiletý Ferdinand Kumpe, 17tiletý Hugo Nittner, 18tiletý Theodor Romig, 19tiletá Katharina Tschemmerhöllová a 18tiletý Paul Massl.

Podobným způsobem zasáhlo československé vojsko i při demonstracích v jiných příhraničních městech. Celková bilance činila 54 mrtvých (některé zdroje uvádí 58 obětí), z toho 26 (25) v Kadani, 16 ve Šternberku, 6 v Karlových Varech, 2 v Hostinném, 2 v Chebu, 2 mrtví ve Stříbře a 1 oběť v Ústí nad Labem. Dále se uvádí 750 zraněných, z toho 112 těžce. Mezi mrtvými bylo 20 žen a dívek celkově mnoho mladých lidí ve stáří do 20 let (kromě vyjmenovaných obětí z Kadaně ještě 16tiletá Aloisia Baudischová, 18tiletý Josef Christl, 18tiletá Gretel Reinlová, 17tiletý Johann Luft, 18tiletý Otto Faulhammer, 16tiletý Matthias Kaindl, 16tiletý Rudolf Lehr a 18tiletý Emil Schreiber).

Pozůstalí obětí 4. března 1919 neobdrželi žádné odškodnění, pachatelé nebyli nikdy vypátráni. Orgány nového československého státu ze začátku vydávaly zákazy komplikující veřejné připomínkové akce na březnové padlé. Byla zakázána veřejná připomínková shromáždění a vyvěšování smutečních praporů, stejně jako veřejné proslovy a hudební a pěvecká představení při této příležitosti. Smuteční náboženské obřady a pokládání věnců se vázaly na přísné předpisy. Příbuzní a blízcí březnových padlých směli navštěvovat hroby zastřelených pouze pod dohledem četníků. Všechny tyto okolnosti přispěly k tomu, že události z roku 1919 byly později v období napjaté sudetské krize intenzívně propagandisticky připomínány sudetoněmeckými politiky.

Beneš to svedl na bolševiky

Pražské vedení (vláda, armáda, policie) vyvodilo sice pro sebe ponaučení, že v budoucnu nesmí k podobné tragédii za žádnou cenu opět dojít, o německých požadavcích ale česká politika ani v nejmenším vážně neuvažovala. Ve světovém tisku se sice objevily projevy rozhořčení nad krutostí české správy, zájem byl ale brzy zapomenut.

Je ironií osudu, že to byl zrovna Dr. Edvard Beneš, který v reakci na tyto události v pohraničí zaslal 8. března 1919 nótu francouzskému ministerskému předsedovi, ve které se pokoušel vinu svést na bolševické nebezpečí údajně plynoucího z odporu sudetských Němců. I později na mírové konferenci Beneš s oblibou argumentoval, že „Československo je zemí pořádku a demokracie, která tvoří obranný val proti na západ se šířícímu bolševismu a mělo by se mu tedy dostávat podpory Západu“. Důležité bylo, že se české delegaci podařilo odvést na mírové konferenci pozornost od událostí z 4. 3. 1919, a to obratnými taktickými kroky, především nótou obviňující Německé Rakousko z provokací vedoucích k neklidu v Sudetách a ke krveprolití. Násilnosti v pohraničí obhajoval jako protibolševická opatření tentýž Beneš, který se o celé čtvrtletí později (v prosinci 1943) vydal do Moskvy na cestu za Stalinem, aby příslibem budoucí bolševizace země získal jeho podporu pro poválečné vyhnání Němců z našich zemí.

Poradce americké delegace Coolidge hodnotil tehdy ve své zprávě z 10. 3. 1919 aktuální česko-německou situaci takto: „Dnes mezi nimi existuje hluboké nepřátelství a není důvod očekávat, že toto nepřátelství bude v blízké budoucnosti překonáno. Krev, která tekla 4. března, když čeští vojáci v mnoha městech stříleli do německého davu, byla prolita takovým způsobem - ačkoliv ve srovnání s oběťmi, jichž jsme se stali my, je to pouhá kapka - že jen stěží může být odpuštěno. Jestliže minulý listopad existovala snad v německých kruzích jistá ochota z hospodářských důvodů udržet politickou sounáležitost s Čechy, pak dnes prakticky vymizela.”. A v reakci na územní nároky české strany poznamenal. „Kdyby se Čechům přiznalo celé území, které nárokují, nebyla by to jen nespravedlnost... ale bylo by to i nebezpečné pro budoucnost nového státu, a možná i neblahé”. Územní návrh Dr. Coolidgeho se mimochodem nápadně podobal územnímu uspořádání pomnichovského Česko-Slovenska.

Co předcházelo 4. březnu 1919

Na přelomu let 1917/1918 vrcholí vývoj rozkolu mezi oběma v Čechách, na Moravě a ve Slezsku žijícími národy. V české Tříkrálové deklaraci z ledna 1918 byl vysloven požadavek na vytvoření nezávislého československého státu. Z pochopitelných důvodů byla idea českého národního státu pro německy hovořící obyvatelstvo, které v Čechách činilo 36,7 % (ve státě vůči Čechům tvořilo téměř polovinu obyvatelstva, 3 124 000 Němců versus 6 570 000 Čechů, tj. 47,5 % - pozn. red. CS-magazínu) z celkového počtu obyvatel, naprosto nepřijatelná. Myslitelné bylo pouze vytvoření vícenárodnostního státu s garantovanými národnostními právy. Ale nebyla to jen vzpomínka na Kramářovu Všeslovanskou ústavu z června 1914, která budila v českých Němcích jisté skepse, pokud jde o spravedlivé uspořádání nového státu. Odpověď na Tříkrálovou deklaraci tedy na sebe nenechala dlouho čekat: 22. ledna 1918 odmítli poslanci Pacher, Elvert a Oberleither včlenění 3,2 miliónů českých Němců do nového českého státu a padl požadavek na vytvoření provincie Deutschböhmen. V červnu a září 1918 uznaly pak ale vítězné velmoci Českou národní radu – bylo tedy zřejmé, že pro německou menšinu bude od nyní takřka životně důležité, zda bude nový stát uspořádán jako český národní stát nebo stát národnostní.

Původní idea existence Rakouska ve formě federace národů se zavrhla. Byla ale vyhlášena republika Německé Rakousko (zahrnovalo německy mluvící země starého mocnářství) a vzápětí bylo vyhlášeno i Československo. Existovala nejasnost, jak uspořádat nové hranice v Evropě. Vítězné mocnosti se hlásili k zásadě sebeurčení národů, které ve 14 bodech vyhlásil americký prezident Wilson. Němečtí obyvatelé Čech a Moravy reagovali se znechucením na vyhlášení Československa – zkušenosti posledních 70 let plných národně – politických zápasů vzbuzovaly, jak se později ukázalo, oprávněné obavy z početní převahy ve státě, v jehož názvu byly zastoupeny pouze dvě národnosti. Hrozilo nyní, že bude ztracena politická opora v Rakousku.

Historik Ladislav Josef Beran vysvětluje obavy českých a moravských Němců z české nadvlády tím, že „po celá desetiletí zakoušeli, že jeto protivník houževnatý a neústupný, stále na postupu, zatímco Němci zaujímali prakticky po celou dobu postavení obranné.“ Už léta před rokem 1918 bylo připravováno správní rozdělení českých a německých oblastí, i čeští politici včetně Masaryka je před válkou ve vzrůstající míře akceptovali. Česká oblast měla v této organizaci zeměpisná tvar známý jako tvar pozdějšího Protektorátu Čechy a Morava.

29. října vyhlásili v Liberci němečtí poslanci Prozatímního národního shromáždění Německého Rakouska, zastupující oblast severních Čech, „jménem jimi zastoupeného národa“ samostatnost provincie Deutschböhmen (Německé Čechy) a její příslušnost k Německému Rakousku. O den později se podobně vyslovili poslanci zastupující provincii Sudetenland (Sudety). Oblast Böhmerwaldgau (Šumavská župa) měla připadnout k Hornímu Rakousku a tzv. Deutsch-Südmähren (Německá Jižní Morava) připadla k Dolnímu Rakousku.

Demokraticky zvolené prozatímní vlády těchto čtyř provincií prohlásily tato území za součást Německého Rakouska (24. 11. 1918). Německé obyvatelstvo mělo podle představ svých zástupců stejné právo na sebeurčení jako obyvatelstvo české. V tomto smyslu blahopřály německé provinční vlády českému vedení k založení republiky, která zaujímá česky osídlená území. Z hlediska lidské a národnostní rovnoprávnosti proti tomu nelze nic namítnout – příčí se to ale ideologii českého státního práva, podle něhož má český národ právo na celé a nedílné „české“ země v historických hranicích.

V jakém duchu se postoj české strany bude dále vyvíjet, naznačil 4. 11. 1918 ve svém trefném komentáři ministr Alois Rašín: „Právo na sebeurčení je pěkná fráze – ale nyní, když spojenci zvítězili - rozhoduje moc.“ Tím bylo zřejmé, že o osudu německých provincií rozhodne násilí. Od poloviny listopadu 1918 – tedy tři týdny před zahájením pařížské mírové konference - začaly československé branné síly obsazovat německy osídlená území Čech a Moravy. Došlo i k několika střetům, na německé straně se uvádí kolem 20 obětí, počet obětí na české straně není znám. Na hlavním náměstí v Moravské Třebové bylo 29. listopadu zastřeleno českým vojskem šest německých civilistů. To byl v tamější župě první případ použití násilí mezi Čechy a Němci od husitských válek, tj. za posledních 500 let. Dne 16. prosince 1918 byla po 44 dnech vláda provincie Deutschböhmen donucena ukončit svoji činnost v Liberci, protože město bylo obsazeno československým vojskem, a proto se uchýlila do Vídně.

Československá vláda k obsazování pohraničního území však neměla mezinárodního oprávnění, měla ale pevný příslib francouzského vedení z června 1918, že bude při dalších jednáních československý požadavek historických hranic bezpodmínečně podporovat. Váha Francie jako mocnosti byla tehdy v Evropě rozhodující. Ke konci roku 1918 bylo pohraničí v rukách československého vojska. V očích tamějšího obyvatelstva se jednalo o zcela nelegitimní krok. Protesty rakouského ministerského předsedy Bauera nic nepřinesly, Beneš mezitím nadále argumentoval historickými hranicemi. Jak už bylo řečeno, zdůvodňoval je mimo jiné i bolševickým revolučním ohrožením Německa, Rakouska a Maďarska, proti němuž mělo „historické pohraničí“ vytvořit hráz.

Na základě Benešových demarší tedy nakonec mocnosti rozhodly ve prospěch československé okupace a provinční vlády se přesunuly do Vídně. Na vojenské obsazení pohlíželi občané německého kmene našich zemí jako na okupaci cizí nepřátelskou mocí. Byli okupováni „protivníkem“ důvěrně známým ze zkušeností posledních 70 let národnostního zápasu – do této doby se však jednalo o zápas v podmínkách národnostní rovnoprávnosti starého Rakouska, nyní šlo o situaci bezpráví.

Na den 4. března 1919 vyzvaly všechny politické strany v provinciích spolu s odbory, na popud sociálně demokratické strany, veřejnost k pokojné demonstraci a generální stávce na protest proti znemožnění účasti na volbách do rakouského parlamentu, jehož zasedání bylo toho dne zahájeno. (Samotné volby do ústavodárného Národního shromáždění se v Německém Rakousku konaly již 16. února 1919.) Němci v něm viděli své demokratické zákonodárné zastoupení.

Na rozdíl od předchozích zasedání provizorního Národního shromáždění, které se skládalo z poslanců Říšské rady zastupujících německé jazykové provincie z oblastí Čech, Moravy a rakouského Slezska na základě voleb z roku 1911, nyní poslanci na důležitém zahajovacím zasedání parlamentu kvůli zákazu chyběli. Sociální demokraté byli tehdy nejsilnější politickou stranou a k její výzvě se připojily i strany ostatní. Dalším důvodem k protestům bylo také oznámení o okolkování bankovek, což mělo za následek citelnou ztrátu hodnoty peněz. Stávka a demonstrace byly adresovány jednak československému vedení, jednak také mezinárodní politické veřejnosti, především mírové konferenci, aby se upozornilo na „bezpráví vůči Němcům v českých zemích“.

Ve většině převážně německých měst se sešly početné demonstrace, sociálně demokratičtí funkcionáři pronášeli plamenné projevy. Řečníci většinou prohlašovali, že Čechům jejich osvobození přejí, ale Němci mají na něj stejné právo. Např. na pokojné demonstraci v Teplicích prohlásil sociální demokrat Seliger: „Neslučuje nás tu nenávist k českému lidu, kterému jeho osvobození.. dopřáváme. Pouze láska k našemu lidu, k naší svobodě a k našemu právu... Chceme vytrvat v boji o naše právo na sebeurčení!... Chceme… vstoupit do velkého, svobodného socialistického Německa!“ Požadovalo se také stažení českého vojska a uvolnění zadržovaných dodávek potravin a uhlí. V některých místech docházelo k projevům nepřátelství vůči republice, které se tváří v tvář ozbrojeným českým vojákům, počínajícím si místy násilně, stupňovalo. V sedmi městech pak československé vojsko zahájilo palbu do demonstrantů.

V Čechách a na Moravě působily poté události 4. března jako významný milník ke stmelení Němců z různých regionů v jedno „osudové společenství”, k vytvoření národnosti, které se označovalo jako sudetští Němci a jimi obývaná území jako Sudetenland. Březnoví padlí se stali pro celou dobu republiky symbolem utrpěného a trpěného bezpráví a násilí. Sociálně demokratický politik Dr. Rudolf Logman von Auen prohlásil 24. září 1919: „Náš lid se nikdy nevzdá svého nároku na sebeurčení, nikdy neuzná toto pokřivení práva.. je nutno bojovat o to, aby se ČSR přeměnila ve stát národů.“

Skutečnost, že Československo bylo vytvořeno ve střední Evropě v protiněmeckém (a protimaďarském) duchu, je vlastní příčinou jeho pozdější tragédie. Československo nevzniklo na základě uplatnění historických a přirozených práv, nýbrž z důvodu konkrétních historických zájmů podpořených v té tobě silou dané moci. Nerozhodovaly tedy právem podložené nároky. Vznik tohoto státu byl umožněn za podmínek mocenského využití oslabení Německa, zejména z pozice Francie, která vytvoření Československa v takovéto formě vlivně podporovala - samozřejmě v souhře s dalšími vlivnými mocenskopolitickými kruhy, které pak z existence první republiky těžily.

Prameny:

Atentáty na peníze (Bohuslav Hlinka, Svoboda Praha 1987)

Soužití se „státotvorným národem“? (Ladislav Josef Beran, www.cs-magazin.com)

4. 3. 1919 - První oběti za právo sebeurčovací (František Chocholatý Gröger, www.bruntal.net)

Das vorenthaltene Selbstbestimmungsrecht (www.mitteleuropa.de)

Die Einverleibung der sudetendeutschen Gebiete in den tschechischen Staat (taktéž)

Für die Märzgefallenen (www.komotau.de)

4. März 1919 - Die Blutopfer der Sudetendeutschen im Kampf um ihr Selbstbestimmungsrecht (František Chocholatý Gröger, www.mitteleuropa.de)

(zkráceno)

(http://nassmer.blogspot.com)