Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Duben 2009


Mezi nemocí a apokalypsou

Jan Macháček

Jaké jsou možné scénáře vývoje českého hospodářství? V odpovědi na tuto otázku musíme vycházet z dvojího poznání. Tím prvním je to, že v dnešním světě ekonomie platí pouze „vím, že nic nevím“. Většinu ekonomických pravd, modelů, tvrzení a paradigmat totiž současná krize postavila na hlavu. Tím druhým je to, že problém českého hospodářství má kořeny venku, v propadu poptávky na Západě i na Východě. A protože nikdo neví, kdy se přežene krize alespoň na Západě (natož na Východě), nikdo nemůže vědět, kdy skončí (a jak bude hluboká) krize česká. A kdo tvrdí, že to ví, ten lže.

Každý scénář tedy stojí na vodě, můžeme se však alespoň pokusit pohledět z fiktivní budoucnosti na dvě alternativy vývoje: dobrou a špatnou.

Scénář kladný

Jak rychle přišel strmý pád světového hospodářství, tak stejně rychle odešel. Někdy koncem jara 2009 dosáhla německá ekonomika svého dna a poté začala pomalu, ale jistě růst. O pár měsíců později Němci zase zaklepali na dveře našich montoven a dodavatelských firem, které opustili někdy na podzim loňského roku. Včas připravený a účinný stabilizační plán Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Evropské banky pro obnovu a rozvoj a EU zabránil státním bankrotům na Ukrajině, v Maďarsku a na Balkáně, zhruba za rok začaly zase růst ceny oceli a surovin, země na východ od našich hranic se daly postupně do pořádku a české firmy mohly opět začít vyvážet a investovat na východ od našich hranic.

Česká koruna byla ještě chvíli jako na houpačce, ale nakonec investoři a spekulanti všeho druhu pochopili, že jsme opravdu jiní než nezodpovědný zbytek regionu, a koruna se stabilizovala na kurzu vhodném pro exportéry, tedy někde okolo 29 korun za euro.

Žádné velké banky – včetně rakouských – s působností na českém trhu nezkrachovaly. Přežily sice prudký výkyv hospodářství s nižšími zisky, ale český finanční systém zůstal stabilní. Schodek státního rozpočtu za rok 2009 sice skončil vinou propadu příjmů někde na úrovni 10 %, ale v dalších letech vznikne prostor pro jeho snižování. Komunisté sice posílili na úkor ČSSD a pětiprocentní hranici přelezla i Dělnická strana, ale k žádnému převratu nedošlo. Obecná víra v kapitalismus a demokracii překvapivě dobře přetrvala a k výrobním pásům našich montoven se časem vrátili i Mongolové a Vietnamci, které jsme na jaře poslali letadly domů. Kamionová přeprava začala opět zahlcovat globální křižovatku jménem Česko.

Scénář neblahý

Na počátku března roku 2009 udělalo Česko dobře, že odmítlo (coby příjemce) účast na masivní zahraniční pomoci. Jenže zhruba v polovině roku se situace začala zhoršovat. Investoři na měnových trzích se nenaučili rozlišovat mezi českou korunou, zlotým a forintem. Kurz koruny nadále poskakoval nahoru a dolů, solidní obchodníci se neměli čeho chytit. Poté, co už i Polsko vstoupilo do chráněného systému ERM-II, zůstala česká koruna osamocena na ráně náladových investorů a spekulantů, kteří se odmítali zúčastnit seminářů ekonomického zeměpisu, které pro ně organizovala ČNB.

Ukázalo se, že slabá koruna exportérům nepomáhá, protože se všichni v roce 2008 zajistili jako tupé stádo na úrovni 23 korun. Stabilizační balíky světových finančních institucí Ukrajině a Rumunsku nepomohly, východní Evropou se přehnala vlna státních bankrotů.

Ukázalo se, že recese v západní Evropě není typu „V“, ale spíše typu „L“. Pod politickým tlakem začali němečtí federální i místní politici tlačit na to, aby výroba nebyla zadávána českým dodavatelům.

Po propadu průmyslové výroby přišla stagnace, která pokračovala i v roce 2010. Bilance českých bank se zhoršila. Stát je musel očistit, založit opět Konsolidační banku. Schodek rozpočtu se dostal někam na patnáct procent HDP. Donedávna zdravá obchodní bilance se prudce zhoršila. Nyní už by Česká republika pomoc potřebovala, ale zdroje mezinárodních institucí dávno vyschly. Pražská burza byla zrušena. Stejně se na ní obchodovalo jenom s akciemi ČEZ a ten byl znárodněn. Armády nezaměstnaných zvolily ve volbách extremisty…

Dále není třeba pokračovat. Jak to doopravdy dopadne, nevíme. Třeba také někde mezi kladným a neblahým scénářem.

(Respekt, www.respekt.cz)



Zpátky