Duben 2009

NATO a tající Arktida

Andor Šándor

Arktida byla v období studené války jednou z klíčových oblastí, kde NATO a Sovětský svaz úporně a dlouhodobě soutěžily o strategickou převahu, a to především z pohledu použití atomových ponorek k provedení překvapivého jaderného úderu.

První úspěchy slavili Američané, jejichž vůbec první atomová ponorka na světě USS Nautilus získala prvenství v roce 1957 proplutím pod severním pólem, čímž nalezla zcela novou podmořskou cestu. Na její úspěch o dva roky později navázala ponorka USS Skate, která jako vůbec první dokázala prorazit mocný led a vynořit se.

Arktida, Severní moře, Barentsovo moře a přilehlé oblasti se od té doby staly dějištěm urputné sovětsko-americké rivality, dosud utajených špionážních ponorkových operací i vzájemných kolizí. Sovětský svaz postupně americký technologický náskok dotahoval a v osmdesátých letech Arktida hrála v myslích jeho strategických plánovačů významnou roli.

Nyní, bezmála dvě desítky let po pádu berlínské zdi, se Arktida opět stává místem, kterému NATO a Kreml začínají věnovat prvořadou pozornost. Důvodem však tentokrát není jedinečná příležitost nepozorovaně se dostat do blízkosti protivníkova území s využitím ledového příkrovu a tím tak získat strategickou převahu. Cílem je paradoxně pravý opak. Postupně tající led totiž poskytuje nové přepravní trasy a především zpřístupňuje ohromné nerostné bohatství skrývající se na dně.

Iniciativy se chytá Moskva, NATO reaguje

První se tentokrát iniciativy chopila Moskva, která před dvěma lety vyslala dvě vědecké miniponorky MIR I a MIR II, aby dosáhly jako první dna pod Severním pólem, kde za velké mediální pompy (a za využití efektních podmořských záběrů z hollywoodského trháku Titanic) vztyčily ruskou vlajku. Následovalo prohlášení, že Moskva má na toto rozsáhlé podmořské území a těžbu nerostných surovin práva. Ruská tisková agentura Itar-Tass pak sdělila, že tato „odvážná a hrdinská“ mise je srovnatelná s „umisťováním vlajky na Měsíc“.

28. a 29. ledna 2009 proběhlo jednání Severoatlantické aliance v islandském Reykjavíku, v zemi vždy polarizované v názoru na své členství v této organizaci. Jednání proběhlo mimo jiné i za účasti generálního tajemníka, předsedy Vojenského výboru a obou strategických velitelů. Cílem bylo posoudit potenciální výzvy a hrozby bezpečnosti pro NATO plynoucí z klimatických změn v oblasti Arktidy. Přestože je stále nejisté, jaké mohou být dopady těchto změn z hlediska dlouhodobé perspektivy, je již po nějakou dobu patrné, že státy Aliance v této oblasti výrazně zvýšily svoji angažovanost včetně vojenské. Pokud jde o zdroje energetických surovin a plavebního práva, ustupující ledovce zvyšují napětí nejenom s Ruskem, ale i mezi členskými zeměmi NATO. Další ústup ledovců totiž může vytvořit nové plavební cesty, které by lodní přepravu velmi zkrátily a zlevnily.

Rozhodnutí Aliance věnovat se této strategické oblasti, včetně obnovení vojenské námořní přítomnosti, nebylo vyvoláno jenom snahou udržet jednotu svých čtyř členských zemí – USA, Kanady, Norska a Dánska při řešení problémů s využíváním energetických zdrojů, plavebních cest a 200 námořních mil široké ekonomické zóny, ale i postojem Ruska. Kremlem kategoricky prosazované nároky na podmořská území pod Severním pólem a zvyšování vojenské přítomnosti v oblasti musely hrát významnou roli při artikulaci politiky NATO vůči této oblasti.

Navíc jednání probíhalo v době, kdy se velká část Evropy vzpamatovávala z plynové krize a kdy snad málokdo věřil, že za jejím vypuknutím byly pouhé obchodní spory mezi Ruskem a Ukrajinou. Aliance s obavami vnímá tyto územní spory mezi Kanadou a Dánskem, Kanadou a USA a silné nároky Norska. Již v první polovině devadesátých let minulého století došlo k precedentu v podobě vážných incidentů mezi Kanadou a Španělskem kvůli rybolovu, neboť španělští rybáři záměrně zmenšovali oka na svých sítích. To kanadští právem považovali za ohrožení vlastních zájmů při lovu halibutů.

Vážné obavy jsou namístě

A co by se asi mohlo stát, kdyby došlo k nekontrolovatelné snaze využít potenciální zdroje energie a plavební cesty, jak mezi členskými zeměmi NATO, tak jednotlivých zemí versus Rusko, není ve světle zmiňovaného případu s rybolovem těžké domyslet. Vážné obavy jsou bezpochyby namístě.

Aliance má bohaté zkušenosti s patrolováním těchto oblastí z dob studené války, kdy monitorovala cesty ruských ponorek, lodí a strategických bombardérů. Vše se ale odehrávalo v kontextu mezinárodně uznaných hranic, kdy námořní operace byly jednoznačně prováděny na základě článku 5 Severoatlantické Charty. Nejsem si jist, že dnes, kdy spory o vlastnictví území mezi jednotlivými členskými zeměmi navzájem a ve vztahu k Rusku, mohou být právním podkladem pro obdobnou operaci. Že by Aliance dostala k této operaci mandát od OSN, považuji za téměř nemožné. Ruská nedůvěra vůči řešení současných a potenciálních hrozeb ze strany NATO je zjevná. Přes proklamace o nutné spolupráci při řešení globálních hrozeb se Kreml nevzdává hlavního cíle své zahraniční politiky – maximální eliminace vlivu USA v Evropě. Tudíž s hlasem pro mandát k takové operaci ze strany Ruska reálně v současnosti nelze počítat. Neochota některých velkých evropských zemí, majících své strategické zájmy spíše v okolí teplých vod Středozemního moře a zaměřujících se na budování energetického strategického spojenectví s Ruskem, může význam a efektivitu takové operace snížit.

Obávám se, že pokud se rovněž Evropská unie neshodne na odpovídající formulaci a praktickém prosazování společné obranné a bezpečnostní politiky, jejíž zásadní a nedílnou součástí je energetická bezpečnost, pak nebude Aliance účinně schopna čelit těmto a ani jiným hrozbám.