Duben 2009

Média se bouří

Martin M. Šimečka, Ondřej Kundra, Tomáš Sachr

Za první vlnou poprasku kolem zákona o zveřejňování odposlechů už probublává i něco mnohem nebezpečnějšího

Řada z nich si nemohla přijít na jméno a na společných akcích se sotva pozdravila. Čtrnáct šéfů a jednu šéfku firem, jejichž výrobky si každý den bere do ruky několik milionů Čechů, teď ale svedla dohromady zloba. Právě toto pondělí se v prosklené budově na pražském Smíchově schází vůbec poprvé šéfredaktoři patnácti největších českých médií u jednoho stolu a hlásí, že zpozornit by měl každý Čech. „Je ohrožená svoboda slova,“ zní výzva, kterou mediální šéfové vyslali tuzemským éterem a kterou už před několika týdny formulovali v dopise českému parlamentu a prezidentovi.

Důvod té vzpoury dnes zná každý běžný čtenář novin – nový trestní řád, který trestá zveřejnění jakéhokoli policejního odposlechu až pětimilionovou pokutou, a dokonce i pětiletým vězením. Jenom o odposlechy tu však podle všeho nejde.

Na sekeru

Ta bilance je na první pohled překvapivá. Případy, na které by se za posledních deset let vztahovala čerstvá novinka českého právního řádu, a sice zákon zakazující tisknout policejní odposlechy, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Přesto jde nutně o velmi naléhavou záležitost: od první zmínky o paragrafu ve sněmovně do jeho sepsání a souhlasu prezidenta uplynuly totiž pouhé tři měsíce. Jen pro srovnání – experty dlouho požadovaná změna loterijního zákona, určující pravidla pro účetnictví heren a kasin, čeká na schválení šest let a přes zvěsti o obrovských sumách vypraných gangsterských peněz stále není hotová. Vznik paragrafu, který by někoho posílal do vězení, dosud nikdy netrval kratší dobu než rok.

Vzkaz je jasný: odhalování politického zákulisí se trestá. Překvapivost načasování revolučního návrhu z dílny poslance Marka Bendy (ODS) však spočívá i v něčem jiném. Poprvé se totiž objevil několik týdnů po zveřejnění starých telefonních záznamů z roku 2000, z nichž vyplývá, že tehdejší místopředseda Poslanecké sněmovny a dnešní ministr vnitra Ivan Langer (ODS) měl ze své pozice pomáhat získat realitnímu magnátovi Luďku Sekyrovi největší stavební firmu v Česku – IPS. Sekyra ve spolupráci se známým mafiánem Františkem Mrázkem podle MF Dnes tehdy úkoloval Langera, aby za jejich projekt lobboval u šéfů Komerční banky, náměstka IPB či náměstka ministra financí.

Je to dost náhod najednou, které poslanec Benda ani nikdo jiný z politiků dodnes nevysvětlil. Za poslancem i dalšími 128 jeho kolegy, kteří bez jediné připomínky či otázky zákon předminulý týden schválili, se ještě podíváme. Pro tuto chvíli ale ještě zůstaňme u novinářů. Právě médií – a samozřejmě veřejnosti – se bude novinka týkat především a média se teď snaží přesvědčit i miliony svých čtenářů, že tentokrát nejde o žádné profesní tahanice, ale o útok na základní svobody každého Čecha.

Dejte si bacha!

„Já netvrdím, že jsme někde neudělali chybu. Naopak, nad smysluplností publikace některých odposlechů dnes pochybuji,“ pokyvuje hlavou ve své kanceláři Robert Čásenský, jinak organizátor zmíněné schůzky kolegů z konkurenčních médií. Ta pochybnost, o které šéfredaktor nejčtenějšího českého deníku mluví, patří například loni publikovanému odposlechu, kde už zmíněný realitní magnát Luděk Sekyra mluví o „kamarádovi Paroubkovi“ bez jediného důkazu, že se kdy s politikem setkal. Jde prý však i o přepisy odposlechů fotbalových funkcionářů, kterými se sice následně bavil celý národ, jež ale ve výsledku nevedly k odsouzení nikoho jiného než už dříve obviněné trojice fotbalových korupčníků.

Na plechové tabuli v Čásenského šéfredaktorské kanceláři visí ve chvíli našeho rozhovoru pod magnety náhled titulní stránky novin s fotografií lyžařky Kateřiny Neumannové, ve vedlejší rozlehlé hale ťuká do klávesnice jen pár osamělých rukou a sekretářka s úsměvem nabízí cukřík do espressa. Nic, co by odkazovalo na pohotovost, kterou teď česká média hlásí. „Vidět a slyšet jsme už byli a nemusí to být konec,“ říká pan Čásenský s tím, že jen pár dní nazpět vyšly jeho noviny s titulní stranou zobrazující celebrity české novinařiny s ústy přelepenými náplastí. „Právě o to tady jde,“ říká Robert Čásenský. „Média a veřejnost dostaly od zákonodárců jasný vzkaz, že odhalování politického zákulisí se tu nadále nebude tolerovat.“

Jak už bylo řečeno, na kritice Bendova cenzorského zákona se tentokrát – vůbec poprvé v historii Česka – shodla s větší či menší mírou opatrnosti prakticky všechna významná média. „Pod omezením svobody slova si představuji spíš to, když nesmíte nahlas říkat určité názory,“ říká v centrále zpravodajství veřejnoprávní České televize jeho ředitel Milan Fridrich. „Tenhle zákon je nicméně špatný,“ dodává s tím, že právě odposlechy zveřejněné redaktorem ČT vedly v roce 2006 i k odstoupení kontroverzního šéfa Nejvyššího bezpečnostního úřadu Jana Mareše. „Upřímně řečeno, cestu, jak informace z odposlechu zveřejnit, bychom si zřejmě našli i přes ten zákon,“ říká investigativní novinářka Sabina Slonková. „Namístě je ale obava, co po tomhle omezování médií bude následovat.“

Novináři i experti totiž upozorňují na to, že odposlechy zdaleka nejsou jediným výjimečným rozhodnutím. O utahování šroubů kolem české svobody slova svědčí stále více obdobných případů. Třeba výše zmiňovaná novinářka Slonková právě před několika dny dostala dvacetitisícovou pokutu za neprozrazení zdroje svých informací, vůbec první takovou pokutu v Česku. Nic takového dosud nebylo možné, politici už ale před časem schválili zpřísnění pravidel, která se právě utajení zdroje týkají.

A můžeme pokračovat. Mediální odborníci například upozorňují na statisícové pokuty Rady pro rozhlasové a televizní vysílání udělované stále častěji trojici celoplošných televizí za „nevyvážené reportáže“. Často jde přitom o materiály týkající se zdejších zákonodárců. A pokud bychom se odpoutali od médií, jde koneckonců i o čerstvý případ státního zástupce Adama Bašného, kterého nadřízení odvolali kvůli tomu, že na profesní konferenci připomněl škodlivost nedávné kauzy „justiční mafie“ pro české soudnictví.

S kritikou Bendova zákona se k českým médiím připojilo hned několik vlivných mezinárodních organizací. „Žádný podobný zákon jinde v Evropě neexistuje,“ říká zmocněnec pro svobodu médií Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) Miklos Haraszti. „Jak případ odposlechů, tak i případ pokuty pro novinářku Slonkovou jsou velký problém. Politická reprezentace zcela překračuje mezinárodně uznávaná pravidla hry,“ přidává se i ředitel Mezinárodního tiskového institutu ve Vídni David Dadge, jehož organizace stejně jako OBSE neúspěšně vybízela českého prezidenta Václava Klause k vetování nového odposlechového zákona.

Dotyční se nedovolali

Sněmovní kuloáry praskají ve švech a očekávání je cítit všude kolem – po měsících odkladů má sněmovna konečně schválit Lisabonskou smlouvu, upravující fungování Česka v rámci Evropské unie. Mezi poslanci prochází i šéf ústavně právního výboru sněmovny Marek Benda, který před třemi měsíci s nápadem na sepsání odposlechového zákona přišel. „Jde o to, že média delší dobu přetiskovala odposlechy o řadě lidí, které je poškozují a nejsou ve veřejném zájmu,“ říká poslanec Benda. „A stalo se to,“ pokračuje, „že dotyční se následně nedomohli nápravy.“

Jaké případy má konkrétně na mysli, jaká veřejná debata nebo analýza tomuto zásadnímu zjištění předcházela? „Žádnou analýzu nepotřebuji, vycházel jsem z každodenní četby novin, tam toho bylo v posledních letech hodně,“ říká poslanec Benda. Hodně v tomto pojetí znamenají tři kauzy. Ale i kdyby poslanec vycházel z toho, že média tuto trojici (kontakty mafiána Mrázka, úplatky fotbalových sudí a premiérova přítele Marka Dalíka) příliš a necitlivě rozpitvávala, dostupné statistiky nepřiměřeně znepokojivé nejsou. Například v každém pátém případě soudního sporu na ochranu osobnosti – což je zde právní institut umožňující lidem bránit se proti nepravdivým mediálním zprávám – daly loni soudy stěžovateli za pravdu a nařídily příslušnému médiu omluvu. Pokud podle pana Bendy soud rozhodl v některých případech chybně, není logicky na místě bavit se o nich a pátrat po příčině toho selhání u soudců?

Podle Marka Bendy však fakta a „konkrétní maličkosti“ nejsou v této záležitosti zajímavé. „Nejlepší je vyřešit takovou věc plošně a o to se ten zákon snaží,“ říká Benda. „Odpovídat nemám čas,“ říká pak ministr vnitra Langer, do jehož agendy odposlechy výsostně spadají, na dotaz, zda si u Bendy přípravu zákona, jak se spekuluje, „objednal“ – aby znesnadnil informování o svých kauzách. Benda to odmítá. Jak už bylo zmíněno, Bendova norma prošla před čtrnácti dny nečekaně hladce: bez jakékoli debaty pro ni zvedlo ruku sto dvacet devět hlasů koalice i opozice. Proti nebyl nikdo.

„Podpořil jsem to, protože média používají odposlechy ke skandalizaci lidí, kteří pak nemají šanci domoci se své ochrany,“ opakuje po Bendovi jeho politický protivník, předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček (ČSSD). A podobně mluví i další oslovení zákonodárci. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy mají svá tvrzení opřít o konkrétní případy. „Takhle z hlavy to nedokážu říci, zkrátka to tak cítím,“ říká shodně většina oslovených poslanců.

„Nezvedl jsem pro to ruku, protože to omezuje možnost médií informovat veřejnost o věcech, na které má nárok,“ říká jeden z těch, kteří se zdrželi hlasování, František Bublan (ČSSD). Přímo ve sněmovně ale protesty Bublanovy, ani nikoho jiného nezazněly.

I když jsou zdroje poslaneckých „pocitů“ vůči médiím nejasné, jejich další konkrétní dopady nelze do budoucna vyloučit. „Podpořil bych i další věci, média se tu zkrátka nechovají odpovědně,“ říká bez dalšího upřesnění šéf poslanců Vlček. „Například bych šel cestou zpřísnění tiskového zákona, jako to udělali na Slovensku.“

Kulturní puč

„Díky za mezinárodní smlouvy a za Evropskou unii,“ říká na téma svobody tisku šéfredaktor slovenského deníku Pravda Petr Šabata a zadívá se z okna své moderní prostorné kanceláře. Výhled míří na moderní bratislavskou čtvrť, která se ježí jeřáby a novostavbami: developeři si ji vyhlédli jako druhé obchodní centrum města.

Od loňského července až do dneška přišla na stůl Petra Šabaty zhruba stovka žádostí o uplatnění „práva na odpověď“ a tento štos má na jeho stole vyčleněné speciální místo. „Uveřejnili jsme jen pět,“ říká Šabata. Zbytek odmítl pro formální nedostatky žádostí. „V praxi nás to tedy zatím neohrožuje, nicméně je to náročné na administrativu a právníky. Na rozhodnutí máme jen tři dny času.“

Novinka v podobě stostránkové hromádky papírů na stole pana Šabaty by se nikdy neobjevila, nebýt mediálního zákona na Slovensku, který platí od loňského července. Tehdy, jak známo, zavládly mezi slovenskými novináři podobné bouře jako teď v Česku. Zákon byl rovněž ostře kritizován mezinárodními institucemi včetně již zmiňované OBSE. Šlo zejména o paragraf o „právu na odpověď“, který novinám pod hrozbou milionových pokut přikazuje zveřejňovat reakce dotčených občanů či firem bez ohledu na to, zda informace o nich otištěná byla pravdivá či ne. Vydavatelé se obávali, že noviny zahlcené reakcemi kritizovaných politiků budou k nečtení. Po mnoha letech vyšly všechny noviny na protest s bílou titulní stranou – naposledy to udělaly v nejhorších časech vlády Vladimíra Mečiara.

Po půl roce je tedy na Slovensku zatím klid, už teď ale leccos naznačuje, co podobný zákon může způsobit. O svobodu slova se novináři aktuálně obávají například i v Maďarsku, kde politické strany (opoziční i vládní) připravily návrh nového mediálního zákona, který má ustanovit nový Úřad pro média. V jeho pravomoci by měly být i takové zákroky, jako je třeba zabavování počítačů v redakcích. Reakce maďarských novin jsou bouřlivé – šéfredaktor maďarského týdeníku És Zoltán Kovács píše o „cupování atmosféry demokracie“ a „příšerném duchu zákona“, deník Népszabadság zase o „kulturním puči“, politikům se ale podle všeho nový zákon protlačit podaří.

Uklidnit se i v českém případě tím, že jde o všeobecný trend zpřísňování pravidel novinářské práce, však podle již zmiňovaného ředitele Mezinárodního tiskového institutu nelze. „Tendence omezovat svobodu slova dnes můžeme sledovat prakticky po celé Evropě,“ říká David Dadge. Zlom podle něj nastal v září 2001 a při dalších teroristických útocích v Londýně nebo Madridu. „Západní vlády s odkazem na nebezpečí terorismu utajují stále více informací, často bezdůvodně. I jinde hledají politici důvody, proč možnosti médií omezit. Pokud jde ale o zákaz odposlechů, ten neplatí v žádné jiné zemi Evropy, všude existuje výjimka týkající se základních potřeb demokracie.“

Kulturní puč

Co teď tedy Čechy čeká? Situace přes všechen pohyb nemusí být až tak dramatická. V cestě za utužováním pravidel totiž politici potřebují klíčového spojence – justici. Právě její představitelé budou v následujících měsících rozhodovat, zda Bendův „náhubkový“ zákon skutečně přístup veřejnosti k informacím omezí, či ne. Skupina senátorů teď chystá podání k Ústavnímu soudu s tím, aby normu významně omezující svobodu slova zrušil.

Jistou představu o postoji Ústavního soudu si lze udělat z jeho předchozích verdiktů. Svobodu slova versus její omezení posuzovali ústavní soudci opakovaně. V každém případě se nakonec přiklonili k tomu, že „svoboda slova“ je zásadní „ústavní právo“, jehož zachování v co nejširší podobě je pro podobu a kvalitu zdejší demokracie klíčové.

Například když před dvěma lety zažalovala soudkyně Stanislava Píchová novinářku Šárku Weberovou za to, že o ní natočila reportáž upozorňující na její komunistickou minulost a angažmá v politicky motivovaných rozsudcích s dovětkem, že justice se měla po roce 1989 od „takových lidí očistit“, smetli soudci žalobu ze stolu. „Je-li nezávislost soudní moci hájena jako nezbytná podmínka fungování justice, musí být z druhé strany umožněna veřejná kontrola soudní moci, a to i ochranou svobody projevu,“ konstatovali ve svém verdiktu.

A podobně rozhodli i ve věci Šlouf versus Respekt. „Osoba na veřejné scéně musí počítat s tím, že bude pod drobnohledem veřejnosti, zvlášť pokud spravuje veřejné záležitosti,“ odmítli strážci konstituce stížnost expremiérova šéfporadce na ironizující karikaturu (zpodobněného na plakátku psance z Divokého západu s nápisem Wanted, dead or alive), která doprovázela článek o jeho kontaktech na lidi z podsvětí.

Jak budou soudci o Bendově zákonu hlasovat, nicméně nechce nikdo z nich dopředu říci s tím, že by mohli být označeni za „podjaté“. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud vychází ve svém rozhodování ze svých předchozích stanovisek, je spíše pravděpodobné, že se podobně vyjádří i k Bendovu zákonu.

V otázce, zda se Česko vydá podobně jako Slovensko nebo Maďarsko cestou dalšího znesnadňování přístupu občanů k informacím, může kromě Ústavního soudu sehrát velkou roli i veřejnost. K podobným úvahám vybízí alespoň zkušenost z přelomu tisíciletí, kdy se za stávkující veřejnoprávní televizi postavila i od listopadu nevídaná masa demonstrantů z řad obyčejných lidí.

Každopádně česká média mají, zdá se, v otázce blízké budoucnosti alespoň v tuto chvíli jasno. „Zveřejníme to,“ říká šéfredaktor MF Dnes Robert Čásenský na otázku, co bude dělat, až někdo z redaktorů přinese důležitý odposlech. „Podobně jako Slováci spoléháme na to, že v okamžiku skutečného testu svobody s konkrétní kauzou se projeví nezávislost soudů i fakt, že Česko není už dávno ostrůvek izolovaný od mezinárodního práva.“

Slovenská odpověď

O podezření, že záměrem vlády je zahnat tisk do kouta, se na Slovensku mluví už od okamžiku, kdy premiér Robert Fico krátce po nástupu k moci novináře poprvé označil za „idioty“ a „hyeny“ a obvinil je z toho, že slouží nejrůznějším zájmovým skupinám, ne slovenské veřejnosti. Nový zákon měl dát „obyčejným lidem“ právo se proti nim bránit.

Šéfredaktoři zatím mluví o podobné zkušenosti – praxe se změnila zatím jen minimálně. „Uveřejnili jsme zatím jen jeden text podle tohoto paragrafu,“ říká šéfredaktor deníku SME Matúš Kostolný. Ostatní žádosti zamítl kvůli formálním nedostatkům, někteří z dotčených se však zřejmě obrátili na soud, byť ještě žádné stání nebylo. „Pokud tu dojde k soudu, bude velmi důležité, jak rozhodne,“ říká Kostolný. „Pokuta může jít v těchto případech až do dvě stě tisíc korun.“ Zkušenosti se soudy nejsou na Slovensku povzbudivé: média prohrávají s veřejnými činiteli soudní procesy o milionové sumy často kvůli banálním nepřesnostem, které například české soudy považují v rámci obrany veřejného zájmu za přípustné.

Ozývají se „obyčejní lidé“, na jejichž obranu prý byl paragraf zaveden? „Nebyl mezi nimi zatím ani jeden,“ říká Šabata. „Samé firmy a politici.“ Kostolný tuto zkušenost potvrzuje. „První, kdo žádost poslal, byl Vladimír Mečiar. Reagoval na náš komentář. Žádost jsme zamítli, poslal další, zamítli jsme i tu. Kvůli formálním chybám.“

Premiér Fico sice slíbil, že on paragraf využívat nebude, využívá však příležitosti napadat novináře na svých tiskovkách či v televizních vystoupeních. Podobně jako Miloš Zeman. Rozdíl je podle Šabaty v tom, že Zeman byl ve svém tažení proti médiím spíše osamocen, „na Slovensku je to státní politika“.

Slovenský mediální zákon má totiž i dobré stránky. Na Slovensku neexistuje paragraf, který by novináře odsuzoval za zveřejnění odposlechů, jako je tomu v Česku. Na rozdíl od českého chrání slovenské novináře, kteří mají „povinnost“ zachovávat mlčenlivost o zdroji informací, v Česku jde jen o „právo“. O tom, jak tento nepatrný rozdíl vypadá v praxi, by přitom mohla vyprávět celá řada českých novinářů – viz v textu zmíněný případ trestu pro investigativní žurnalistku Sabinu Slonkovou.

(Respekt, www.respekt.cz)