Duben 2009

Soudruhu Sýsi, vraťte se raději k satirám o nevěstincích!

Jméno Karel Sýs asi nikomu dnes již nic neříká, leda snad pravidelnému čtenáři komunistických Haló novin, kde se ještě objevují jeho příspěvky. Jinak ale období vzestupu a největší slávy – totiž 70. a 80. léta minulého století, a tedy období zaryté husákovsko-brežněvovské normalizace, má autor už dávno za sebou. Tento pán (ročník 1946) titulující se jako „básník razantní materialistické obraznosti a dychtivého prožitku“ působil od roku 1974 jako redaktor tehdejšího komunistické cenzuře poslušně sloužícího týdeníku Tvorba, přebral zde brzy vedení kulturní rubriky a v roce 1988 se stal zástupce šéfredaktora literárního časopisu Kmen. Listopadové cinkání klíčů mu bylo jako oblíbenci předchozího režimu zlým osudem, znamenalo to jeho vyhození z redakce. Ztratil tak výsadní postavení v české literatuře a přešel pak do otevřené opozice vůči nové době. Svým názorům zůstal věrný dodnes a prakticky by dnes nestál ani za zmínku – nebýt ale jeho pokusu přesedlat z poezie na historiografii před 2 lety, kdy na knižním trhu spatřilo světlo světa jeho dílko s příznačným názvem Protektorát ve fotografii (Text K.Sýs, Foto M.Heyduk)

Když se oplzlost spáří s falšováním historických skutečností

Kdo by ale čekal, že ve zmíněné publikaci nalezne seriózní zdroj informací týkajících se našich nedávných dějin, bude zklamán a po pouhém povrchním prolistování už jenom podle popisků k fotografiím tuší, která bije (Ve stalingradském kotli kromě víry ve Führera nejvíc zahřejí rukavice od Mutter – fotografie ženy u sběru teplého ošacení, Emanuel Moravec při jednom ze svých pleší oslňujících projevů – E. Moravec uděluje Svatováclavskou orlici, fotografie E. Háchy u rybníka – Státní prezident nahoře bez. Dnes se ještě vykoupe a zítra mu K. H. Frank umyje hlavu atd.).

To má tedy být ten autorův smysl pro humor, který si ve své básnické tvorbě údajně zachovává? Nepochybně větší talent Sýs projevuje ve své tvorbě, pokud jde o „erotický podtext“ svých básní a satirických textů. Namátkou výčet titulů z jeho novější produkce: Malé dějiny pornografie, Sprostonárodní čítanka, Nová kronika aneb Bordel v Čechách, Bordel na druhou, Bordel do třetice. Ale teprve počátkem 90. let dostal skutečně zelenou a bez cenzury produkoval „erotikou“ nabité texty. To, co se na oko definuje jako erotika, má ale víc společného s oplzlostí. Ne náhodou pan Sýs v letech 1990-1993 redigoval pornočasopis Sextant. Ale ani v naší knížce o protektorátu svůj vztah k „erotické“ poezii a próze autor nezapře – obsáhle cituje z oplzlých prozaických děl svého oblíbence Bohumila Hrabala píšícího na téma protektorát, kde to jenom hýří vulgarismem a detailním popisováním sebeukájecích scén („zatímco Němci střílejí Čechy, tak já si tady hraju s přirozením“). Mimochodem vulgární označení pro lidskou zadnici začínající písmenem p najdete v Sýsově textu roztroušeném mezi fotografiemi v této knize o historii alespoň pětkrát.

Mnohem závažnější je ale autorův záměr, zanechat nám prostřednictvím této publikace jakési politické poselství, vystřižené jako z nedělní přílohy Haló novin. Jenom na ukázku pozoruhodný odstaveček hned z úvodu knihy:

„Protektorát splývá historikům i spisovatelům s temnotou, s temnem temnějším nežli to pobělohorsky jezuitské... Já mám protektorát, který jsem ovšem nezažil, spojen s představou, ba pocitem stmívání, šera, mlhy (Nacht und Nebel, tak poeticky si Germáni nazvali ty nejprasáčtější akce), byť i na protektorát svítilo slunce, zejména o sportovních hrách kolaborantského Kuratoria. Dnes, kdy největší česká automobilka patří Němcům stejně jako domy na Václaváku a bezmála všechny poplužní dvory v zemi, kdy se denně vracím domů kolem Hitlera (co na tom, že švýcarského původu, co na tom, že čumí jen z filmového plakátu?!), v době, kdy knihkupectvím vévodí police označená „H“, kdy se dozvíme na ani tak jak Hitler zakroutil krkem židům, komunistům, evangelíkům, zednářům, jak je bral po řadě a po lati, ale na jaký způsob mu slečna Manziarlyová překládala vejce, jak a z jaké výšky mu musela Geli Raubalová kadit na hrudník, v této době, myslím, je třeba položit si otázku, co pro tento národ v samém herzi Evropy představuje ztráta suverenity, a to nejen včera, ale zejména dnes, ztráta, proti níž je Brežněvova omezená suverenita dětskou hrou na schovávanou.“

Soudruh Sýs nejenom nostalgicky zavzpomínal na předlistopadový režim, kdy v knihkupectvích ještě vévodily police s básnickými sbírkami označené Karel Sýs, ale v jednom pouhopouhém odstavečku vyjádřil svou vulgárně ventilovanou nenávist k Němcům jako takovým, ale i ideologický odkaz KSČM, která prezentuje Evropskou unii jako Německu sloužící instituci, která má pohltit český národ. Komunistická diktatura byla oproti dnešku tedy jen „dětskou hrou na schovávanou“?

Lež o počtu českých obětí

V duchu nahoře uvedeného citátu se odvíjí celý obsah knihy a fotografie v něm mají v rozporu s názvem dílka pouze podřadné resp. vyplňující místo. O tom svědčí například i fakt, že autoři si při výběru snímků nedávali zrovna dvakrát pozor a na straně 62 umístili snímek „zaručeně“ protektorátní Prahy s panoramatem Hradčan v pozadí. Na parníku prohánějícím se na po Vltavě neujde pozornějšímu oku název lodi – stojí tam totiž na boku psáno Dr. Edvard Beneš. A nebo že by to s tou protektorátní cenzurou Němci nebrali zas tak vážně?

Není to ale jediná chyba, které se autoři dopustili. Zatímco u „protektorátního parníku“ šlo zřejmě jenom o omyl, u fotografie na straně 28 s popiskem Čeští vyhnanci ze Sudet táhnou do vnitrozemí jde nepochybně o vědomě publikovanou dezinformaci. Žádné vyhnání Čechů se nikdy nekonalo, Češi mohli v Sudetech zůstat a taky jich tam minimálně 600.000 až do konce války zůstalo. Odešlo pouze 122.000 Čechů a to dobrovolně, nejednalo se přitom skoro vůbec o starousedlíky, ale o státní zaměstnance a jejich rodiny, které do pohraničí přicházely v rámci čechizace až v období první republiky. Nebudeme zkoumat, kdo na fotografii s koňským povozem, na kterém jsou lidé a nahromaděný nábytek, ve skutečnosti je. V minulosti se totiž často přihodilo to, že se zveřejňovaly záběry vyhnaných Němců a bylo pod nimi uváděno, že jde o Čechy vyháněné ze Sudet. A nebo se také jednalo o Čechy, kteří se po prvním šoku do Sudet s celým svým majetkem později zase vraceli. A pokud na snímku jde skutečně o Čechy, kteří jsou na cestě do vnitrozemí, tak si můžeme být jisti, že nebyli nikým vyhnáni.

Autoři uznali, že trocha sugestivní manipulace by neuškodila a tak když už nevěděli, umístili na straně 69 snímek s koupající se holčičkou a do výřezu nad ní vložili protektorátní poštovní známku, na které je zobrazena německá orlice, a okomentovali to následovně: Česká dívenka ve spárech říšské orlice. Závažnější je ale lživé tvrzení, že „z Čechů zatčených během války nacisty zahynulo 250 tisíc osob, částečně byli popraveni.“ To už je do nebe volající výmysl, který si zasluhuje zvláštní pojednání, ale jen v kostce: toto číslo může odpovídat skutečnosti pouze maximálně z jedné pětiny (!), přičemž se přitom zdaleka nejedná pouze o „nacisty zatčené Čechy“, ale také o oběti spojeneckých náletů (až 12.000 lidí), padlé české vojáky bojující v zahraničních armádách, o mrtvé Čechy v troskách vybombardovaných německých měst, o padlé v tzv. pražském povstání (je historicky dokázáno, že tyto oběti na české straně vůbec nemusely být!), o osoby popravené z důvodů kriminálních a hospodářských deliktů apod. A přesto všechno tato celková suma padlých Čechů činí podle seriózních českých historiků něco mezi 36.000-45.000 lidí. Falsifikátoři našich národních dějin ale rádi manipulují i s židovskými oběťmi a početně je zahrnují mezi české oběti, když se to zrovna opticky hodí. A nebo nerozlišují Čechy a Slováky a sečítají „československé“ oběti dohromady. Proto tak astronomická a pravdě neodpovídající čísla.

200.000 zrádců na Václavském náměstí trojnásobně v Guinessově knize rekordů

Když jde o protektorát, nelze vynechat ani věčné téma heydrichiády. Sýs pateticky píše: „Největším činem československého odboje, bezpříkladným hrdinstvím s celosvětovým dosahem, byl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.“ Tuhle kartu vytáhne každý, kdo se rozvypráví o tzv. odboji. A protože už pak není o čem moc vykládat, protože i malé dítě na základní škole se paní učitelky musí ptát, nač bylo pražské povstání, když už Němci stejně nechtěli válčit a chtěli jen v klidu odejít domů, musí se atentát vystylizovat do nedohledných výšin s celosvětovým významem.

A taky proto, aby se vyvážil fakt, že bezprostředně po atentátu na Heydricha obdrželo Gestapo na 3.000 udavačských tipů z řad českého obyvatelstva a v létě 1942 statisíce Čechů přišlo na oficiální protektorátní manifestace. Karel Sýs se nad tím roztrpčuje: „Na černý pátek 3. července 1942 předvedl (E. Moravec) vrcholnou manipulaci na Václavském náměstí, které se zaplnilo jako nikdy předtím a nikdy potom. Dvě stě tisíc ještě před chvílí jakžtakž svobodných občanů se pod vlivem jeho rétorického výkonu zřeklo vlastní svobody i vlastního svědomí, přísahalo na vlastní zkázu a – pokud bychom to řekli cynicky - trojnásobně se zapsalo do Guinessovi knihy rekordů, obor zrada.“

Abychom autorovi nekřivdili, tak mu dejme za pravdu, že se mnoho pomyslných partyzánů a odbojářů vyklubalo ze země, až když bylo po všem, a to v hojném počtu, když píše: „Ex post se pak pamětníci pasují na hrdiny. Koneckonců lidová paměť zaznamenala nesčíslné množství případů, kdy po vykrvácení barikád, ovšem až 9. května, se na ulici vyrojily pečlivě nažehlené, naftalinem vonící uniformy.“ A autorovi také nezbývá než konstatovat, že český kulturní život v období protektorátu vzkvétal ruku v ruce s porodností obyvatelstva.

Jenom kapka v moři slátanin

Přesto všechno neopomínejme, že jmenovaná kniha je jenom setinným zlomkem v moři dezinformací a manipulovaných výkladů dějin. V médiích, v politických projevech i v umění a literatuře. Stejně tak víme, že s rozbřeskem příchozího rána se vyprodukuje další kvantum podobných paskvilových knih a článků. Stojí ale za to, zbystřit sluch a zrak a vnímat, z čích úst a z jakého popudu tato tvrzení proudí.

S autorem se rozlučme po jeho. Snad se vyrovnáme úrovni jeho humoru, který prezentuje třeba na straně 37 v komentáři k fotografii s dvojjazyčným označením pražské ulice Moldaulände – Vltavské nábřeží. Píše: „Fritz (tj. Béďa) Smetana by se divil, kam to Vltava dotáhla!“

Takže k autorovi: Pane Sýsi, zanechte prznění dějin a vraťte se raději k tomu, co ovládáte: psaní oplzlých básniček!

(http://nassmer.blogspot.com)