Duben 2009

Rozpadne se EU?

Marek Švehla

Lotyšsko je co do počtu obyvatel podstatně menší než Berlín, přesto jeho balancování na pokraji státního bankrotu napjatě sledují politici a ekonomové napříč celou Evropou. Každý se to bojí říci nahlas, ale za jistých okolností může ekonomický kolaps jedné nepatrné země kdesi na okraji znamenat rozpad celé Evropské unie. Vtip je samozřejmě ve výrazu „za jistých okolností“. Lze namítnout, že za jistých okolností se mohou rozpadnout i USA. Tady ale nejsme na sezení znuděných futurologů. Vážné problémy Unie, a dokonce možný rozpad je scénář, jehož konce lze dnes celkem reálně dohlédnout. Důležité ovšem je, že v jeho odvrácení nejsme zcela úplně bezmocní.

Jak vypadá bankrot

Je opravdu pozoruhodné, s jakou rychlostí finanční krize do Evropy proniká. Ještě na podzim český ministr financí a premiér říkali, že nám nic nehrozí. Teď je východní Evropa považována za nejslabší článek. Pobaltské státy, Maďarsko a Ukrajinu zachraňuje před kolapsem státních financí půjčka od Mezinárodního měnového fondu (MMF), Rumunsko, Bulharsko a Srbsko o totéž nyní žádají.

Experti očekávají, že bankrot i v malé zemi Unie by se rychle rozšířil do jejího okolí. Dříve okázale klidný Topolánek po posledním summitu EU začátkem března prohlásil, že EU musí být jednotná, jinak může skončit rozpadem. Dlouholetý euroskeptik Gideon Rachman, komentátor deníku Financial Times, ve svém nedávném článku přetištěném i v Hospodářských novinách píše rovněž o svém strachu z podobné katastrofy, stejně dnes mluví vicepremiér české vlády pro otázky EU Alexandr Vondra a tak dále.

Co se tedy může stát? Dosavadní průběh krize ukázal, jak nevyzpytatelně jsou dnešní finanční trhy provázané a jak rychle se na nich nákaza šíří. Podle analytiků je nyní klíčové, jaký úspěch bude mít plán Baracka Obamy na záchranu americké ekonomiky. Pokud zafunguje, na finanční trhy se vrátí důvěra a v ekonomice začnou opět proudit peněžní toky. Země v průšvihu, jako Lotyšsko či Maďarsko, zastaví pád své měny, odvrátí kolaps podniků, hrozbu vysoké nezaměstnanosti a politického chaosu. Budou schopny splácet dluhy, které v minulosti nabraly v cizích měnách, i záchranné úvěry od MMF.

V opačném případě dnešní půjčky od MMF nebudou stačit, Lotyšsko, Maďarsko a další se budou dál propadat: to znamená další propad měny, neschopnost splácet úvěry v eurech a švýcarských francích, další růst deficitu státních rozpočtů, nezaměstnanosti, politické otřesy. Každá vláda je přitom vázána „povinnými“ platbami penzistům, státním zaměstnancům, musí splácet minulé dluhy. Pokud se bude krize dál prohlubovat, přestanou být vlády nejohroženějších zemí schopny tyto své závazky plnit a budou muset vyhlásit státní bankrot. Jeho podobu a dosah nelze přesně odhadnout, v každém případě takový stát bude mít prakticky nulový přístup k půjčkám, bude muset zásadně šetřit na svých výdajích, ztratí důvěru investorů. Navíc by zřejmě musel devalvovat měnu, což znamená zásadní znehodnocení všech úspor. Tuto situaci známe z Argentiny, která je nyní – zjednodušeně řečeno – zemí chudých lidí a pokračujících ekonomických problémů. Navíc je zadlužená u venezuelského diktátora Huga Cháveze, když se předtím nedohodla na podmínkách půjčky s MMF.

Patříme k Východu

Zní to cynicky, ale konkrétní dopad na lidi v té které zemi není v tuto chvíli podstatný. Důležité je, že nikdo nyní přesně neví, co by pád byť jedné malé evropské ekonomiky vyvolal. Podle expertů je velmi pravděpodobné, že by se rozšířil do okolí. To znamená z Lotyšska do zbytku Pobaltí, odtud do dalších částí východní Evropy. Ještě rychlejší by to asi bylo v případě kolapsu státních financí Maďarska a Rumunska. Zcela nepředvídatelný by byl pád v tuto chvíli nejohroženější Ukrajiny.

Přitom je téměř jisté, že z východní Evropy by se nedůvěra investorů a s ní spojené problémy šířily i na západ Unie. V Pobaltí mají uložené investice severské banky, v Rumunsku, Maďarsku, na Ukrajině rakouské či italské. Hrozba platební neschopnosti by zasáhla nejohroženější země eurozóny – Řecko či Irsko. Přitom možný krach státu eurozóny je mnohem silnější káva. Bylo by nutné odepsat vládní dluhopisy takového státu, což by zřejmě otřáslo eurem: to by znamenalo jeho znehodnocení, ochromení jednotného trhu v EU a větší tendence velkých zemí k protekcionismu.

Nyní v půlce března je samozřejmě velmi těžké odhadovat důsledky takové řetězové reakce. Asi by přestaly fungovat přirozené svorníky Unie, jako vzájemně výhodná spolupráce, racionální uvažování by přebil strach, co dál. Záleželo by na míře politického chaosu, protestů v ulicích, rašení populistů všeho druhu. Mnozí by se snažili zachránit, co se dá, a dosavadní solidarita by šla stranou. Mnozí na Západě by logicky začali snít o skvělých 80. letech, kdy si Západ vystačil sám, a Unie by se mohla rozpadnout na dvě či více částí. Kde by skončilo Česko? To je otázka. Ve srovnání s Maďarskem, ale i Řeckem jsme ekonomicky bezproblémová země. Následky paniky lze však těžko odhadnout. Asi by hrálo roli, že nejsme členy eurozóny a psychologicky pořád patříme k Východu.

Němci to musí vyřešit

Tahle černá vize nutí Evropskou unii něco dělat. Lépe jsou na tom státy eurozóny včetně Slovenska. Krach žádného z nich si eurozóna z uvedených důvodů nemůže v žádném případě dovolit, proto mohou v případě vážných problémů čekat přímou pomoc od ostatních zemí. Dosavadní pravidla sice něco takového zapovídala, podle analytika Jana Bureše by ale zřejmě v nouzi přišla na pomoc s půjčkami přímo Evropská centrální banka. Pokud by to nestačilo, musela by přijít pomoc od ostatních států. A právě tady je zatím řada neznámých.

Dosud fungovala záchrana problémových ekonomik tak, že MMF poskytl překlenovací půjčku, z níž si ten který stát posílil své peněžní rezervy, aby byl schopen splácet své závazky vůči občanům a zahraničí. Zároveň MMF podle svého manuálu vyměří podmínky, za nichž musí být půjčka splacena. (Dotyčná vláda například musí zásadně omezit výdaje a držet omezený rozpočtový deficit). Problém je, že i MMF má omezený rozpočet – teď je to něco přes 200 miliard dolarů. Na záchranu několika východoevropských zemí to stačí (Maďarsko nyní dostalo půjčku 15 miliard, Rumunsko žádá o deset). Asijská krize na konci devadesátých let si vyžádala pomoc 120 miliard dolarů, pokud se ale nákaza krize rozšíří, může být peněz v kase MMF málo.

Evropská unie tedy ví, že si bude muset své problémy řešit sama. „Je ale klíčová otázka, kdo by to zaplatil a za jakých podmínek,“ říká vicepremiér Vondra. Je tu totiž potíž: EU nemá na rozdíl od USA normální rozpočet a ani nemůže vydávat „evropské“ obligace. Unie má specifický rozpočet přijatý do roku 2013. V něm je nyní asi bilion eur určený například na strukturální fondy nebo zemědělské dotace. Použít tyto peníze jinak se jejímu správci, tedy Evropské komisi, samozřejmě nechce. Byl by to útok na jeden z principů EU – vyrovnávání rozdílů mezi chudými a bohatými regiony. Podle ekonoma Petra Zahradníka by nyní bylo rozumné použít tyto peníze na podporu podniků, zaměstnanosti a utrácení. Nikoliv ale na záchranu zemí před bankrotem. Tak by se zřejmě mohlo stát v krajní nouzi, to by se však podle Zahradníka rovnalo téměř válečnému režimu, který by i tak po sobě na Unii zanechal velké škody.

K záchraně krachujících zemí by tedy peníze musely poskytnout jednotlivé státy EU, a sice emisí vlastních vládních obligací. A teď jsme u toho, proč Topolánek mluví o nutnosti jednoty uvnitř Unie. Obligace jsou teď v těžkých časech krize schopny vydat jen státy, jejichž občané mají úspory (a vládní cenné papíry si tedy mohou koupit), nebo země těšící se důvěře mezi zahraničními investory. Například Česko takovým státem více méně je, jenže jeho možnosti jsou vzhledem k velikosti zdejší ekonomiky velmi malé. V praxi by tedy ležela tíha především – jak jinak – na Německu a méně také na Francii, o jejich dluhopisy je zájem stále ve větší míře.

Budou tedy Němci ochotni zachraňovat východní Evropu nebo třeba Řecko? To je dnes otázka, na které přežití EU do značné míry stojí. Jen připomeňme, že za půl roku jsou v Německu volby. CDU Angely Merkelové si sice v preferencích vede dobře, sestavila by těsnou většinu jen s liberály, vše se ale může změnit. Jak však dodávají realisté, i pro Němce leží na druhé misce vah chaos, rozvrat dnešních struktur a dlouhý ekonomický úpadek, který by i Němce podle všeho vyšel mnohem dráž.

EU se také rozhoduje, zda poprvé kvůli záchraně před katastrofou vydat evropské obligace (tzv. eurobondy). Jde ale o spornou věc – už jen tím, že Němci by opět tratili nejvíc. Jejich vládní cenné papíry jsou dnes nejcennější. Eurobondy by na tom kvůli Itálii, Řecku, Irsku, Británii a dalším byly s úrokovou mírou hůř. Němci by pak museli de facto uhradit rozdíl.

Proto mohou být právem nervózní nejen z toho, jaká oběť se od nich zase chce. Ale také z toho, jak tu záchranu vlastně provést. MMF půjčuje peníze jen za přísně daných podmínek. Jeho experti však s danou vládou jednají z pozice suverénních, politickými ohledy nesvázaných byrokratů. Jaké podmínky by si ale mohli vůči takovému Maďarsku či Řecku vyjednat Němci? EU je na rozdíl od MMF seskupení států, které jsou vůči sobě vázány institucionálními pravidly. A žádné pravidlo zatím neřeší, že by jeden stát mohl jinému nařizovat, jaký musí mít schodek rozpočtu a že například nesmí zvyšovat platy státním zaměstnancům. Nemůže to udělat ani nikdo z „centra“. Právě v tom Evropa nyní svým způsobem doplácí na malý stupeň integrace.

Kde je kotva

Mimochodem je zajímavé, že český prezident coby odpůrce EU jezdí po světě a nabádá, že se s touhle „chřipkou“ globální ekonomiky nemá dělat nic. Právě tohle „nic“ by totiž Evropu mohlo uvést do chaosu. Topolánek má tedy velkou pravdu v tom, že Unii nyní naopak čeká test jednoty. Každý náznak sobectví, protežování vlastních, národně vykolíkovaných zájmů či neochota obětovat krátkodobý prospěch dlouhodobému může Evropskou unii, tento zdánlivě nezlomný pilíř našich životů, zahubit stejně snadno, jako kdysi „pouhým lousknutím prstů“ zaniklo nezdolné bolševické impérium jménem SSSR.

Plány na záchranu už vznikají: právě kvůli zmíněným nejasnostem si země Unie nechtějí půjčovat peníze přímo. Hodlají zvýšit prostředky v MMF, který pak svojí autoritou a podle svých metodik bude nabízet záchranné půjčky. Tento plán by se měl potvrdit na chystané schůzce

G 20 v Londýně.

Samotnou Evropu pak čeká další test solidarity. Slova o jednotě lze totiž chápat z různých úhlů. Nejenže Němci mají být solidární s Východem. Zbytek EU musí být rovněž solidární s Němci. To znamená, že už z psychologických důvodů by se na záchraně ohrožených států mělo podílet co nejvíc ostatních včetně Česka. Proto je dobře, že Češi už poskytli pětimiliardovou půjčku Lotyšsku. Tenhle krok se nám několikrát vrátí: pomůžeme odvrátit hrozící katastrofu, pozice věřitelské země nám pomůže v očích investorů, a navíc se nám bude snáze přesvědčovat Angelu Merkelovou, aby její země jako už tolikrát vzala průšvih EU na sebe.

A na závěr jedna malá domů: V řadě zemí dnes probíhá debata, jak co nejrychleji vklouznout do eurozóny, v níž lze opravdu vážnou krizi – pokud skutečně vypukne – přečkat mnohem lépe. Právě tohle byl důvod, proč tento časopis od začátku horoval pro české přijetí evropské měny. Počítání desetin procent inflace a růstu hospodářství je sice hezké, u prozíravých politiků ale nemůže zastínit euro jako kotvu do možných časů vlnobití. Jedno takové teď s čím dál větší silou skrápí naši palubu.

(Respekt, www.respekt.cz)