Květen 2009

Odpůrci Lisabonské smlouvy se chovají stejně jako Beneš před 80 lety

Petr Anderle

Beneš byl bůhví proč přesvědčen o jedinečnosti existence Československa (netušil, že se stal do jisté míry nástrojem pomstychtivosti Francie vůči Německu) a když se v Evropě začalo hovořit o potřebně společné celní dohody i o snižování cel, nechtěl o tom Beneš ani slyšet. Právě v průběhu světové krize v roce 1931 vznikl návrh na celní unii mezi Rakouskem a Německem, členství bylo nabídnuto i nám. Beneš byl nejen proti, dokonce ovlivnil Společnost národů, aby přijala memorandum, že tento plán celní unie je ohrožením evropského míru. A tak nedošlo ke sblížení podunajských států a naše ochranářské vysoké celní sazby byly příčinou značného poklesu našeho exportu, což se projevilo rostoucí nezaměstnaností především v podnicích textilního průmyslu, které byly převážně v pohraničních oblastech. Zdaleka jsme v té době nepatřili mezi deset nejvyspělejších států světa, jak se u nás nesprávně traduje.

V současné tzv. ekonomické krizi je naprosto nepochopitelné chování odpůrců evropské integrace a zejména pak Lisabonské smlouvy. Evropská unie zdaleka neohrožuje naši národní suverenitu, naopak ji umožňuje. Potřebujeme cítit společnou odpovědnost za Evropu. Potřebujeme sdružit suverenitu států Evropské unie, potřebujeme společnou daňovou, energetickou, finanční, sociální i ekonomickou politiku. Jen tak budeme schopni čelit nejrůznějším globálním krizím a vykořisťovatelským tendencím některých jiných mocností. K tomu je potřeba i politické vůle představitelů jednotlivých států Evropské unie. Většina z nich ji projevila přijetím Lisabonské smlouvy, která umožní jednotnou politickou i ekonomickou prezentaci mocnosti, kterou by mohla i měla Evropa být. Jinak se vrátíme tam, kde selhal Beneš a mnozí jeho rádcové. Národovečtí režiséři si již bohužel mnou ruce, jak pěkně to té Evropě vytmavíme, nebo osladíme, chcete-li. Zatím se zdá, že se nic neděje. Ale zdání klame.

(Čas)