Květen 2009

Samodestrukce českého politického systému a česká národní bezpečnost - 2

Bohumil Doležal

Psychické zvláštnosti Miloše Zemana způsobily, že straně začaly klesat preference; zároveň v řadách sociálních demokratů rostla nespokojenost se svérázným předsedou. Jeho rozhodnutí opustit všechny stranické funkce bylo z tohoto hlediska aspoň částečně vynucené. Nové vedení se orientovalo na Hrad a na spolupráci s hradními stranami. Volby do PS v roce 2002 přinesly přesvědčivé vítězství ČSSD, která se profilovala jako „ČSSD s lidskou tváří“ a zároveň posílení komunistů, kteří sociálním demokratům přebrali část postkomunisticky orientovaného elektorátu.

ODS nedosáhla toho, co si od voleb slibovala, její šovinistický program („obrana národních zájmů“) nesplnil očekávání a Václav Klaus musel posléze rezignovat na funkci předsedy. Hradní vítězství však bylo, jako obvykle, v podstatě Pyrrhovo. Hradní koalice měla v PS většinu jednoho jediného hlasu. Zato ČSSD spolu s komunisty by disponovala pohodlnou většinou 111 hlasů. Špidlovo vedení spolupráci s komunisty jednoznačně odmítalo, ale 111 hlasů znamenalo svod, který stranu štěpil a posiloval zbytky stoupenců Miloše Zemana. Navíc v únoru 2003 přišla vládní koalice o podporu z Hradu, nový prezident byl už zase, jak je u nás zvykem, „opoziční“. ODS, která se octla v opozici s komunisty, s nimiž pochopitelně nebyla schopná se domluvit, provozovala trochu mírnější variantu té politiky, s níž pak přišel Paroubek.

Špidlův pokus o polidštění ČSSD skončil jeho pádem a rozkladem strany. ODS nabyla obrovské převahy v preferencích. Zdálo se, že ČSSD je v koncích. V této situaci nastoupil nejprve do premiérského a pak i do předsednického křesla Jiří Paroubek. Během pouhého roku se mu podařilo rozloženou stranu zkonsolidovat. Dosáhl toho jednoduše – tím, že programově odhodil zábrany předchozího vedení. Vládnutí postavil fakticky na spolupráci s KSČM. Dosavadní koalice fungovala pouze formálně, malí koaliční partneři ani příliš neprotestovali, protože US-DEU byla už prakticky ve stavu klinické smrti a Kalouskovi lidovci mysleli jen na budoucí vládní spolupráci s ODS.

Vztahy sociálních demokratů s ODS se vyostřily v permanentní politický konflikt. Politika se stala jakýmsi provizoriem místo zatím neuskutečnitelné občanské války. Paroubek nenalezl a ani nehledal s ODS žádnou společnou řeč. Politiku, kterou předtím provozovala ODS vůči slabému Špidlovu kabinetu, dovedl do dokonalosti. Vytratil se z ní postupně jakýkoli společný zájem a ČSSD působila často dojmem strany ještě tvrdší, než je KSČM.

Paroubkova politika byla korunována relativním úspěchem: ve volbách roku 2006 se ODS sice stala nejsilnější stranou, ale s potenciálními koaličními partnery uhrála se štěstím pat. Průběh koaliční kampaně (a zejména zveřejnění tzv. Kubiceho zprávy, na niž si Paroubek právem stěžoval) vztahy mezi oběma tábory ještě vyostřil, takže jednu chvíli to vypadalo, že nebude možné zvolit orgány Poslanecké sněmovny, aby vůbec mohla zasedat. Preference ČSSD po volbách klesaly. Skoro tři čtvrtě roku po volbách konečně vznikla vláda, která pak dostala důvěru, ale jen proto, že získala dva poslance přeběhlé z opozičního tábora. Topolánek se ocitl v téže situaci jako předtím Špidla: pokoušel se o ODS s lidskou tváří, jeho vláda postupně ztrácela schopnost vládnout a jeho strana preference. Během dvou let se vládnutí v ČR dostalo do nejhlubšího úpadku: opozice sice (zatím) nebyla schopna vládu svrhnout, ale vláda nebyla schopná cokoli zásadního a rozumného prosadit. Poměr sil v Poslanecké sněmovně byl nedefinovaný, ani vládní koalice, ani opozice nedisponovala dostatečnou většinou, o výsledku hlasování se rozhodovalo ad hoc podle toho, na čí stranu se přiklonilo několik notorických fluktuantů. Na nemožnosti komunikace mezi vládou a opozicí nic nezměnilo ani české předsednictví v EU – ČSSD s chutí využívá nepřítomnosti ministrů-poslanců k tomu, aby koalici přehlasovala.

Zdá se, že se prosadilo pojetí politiky jako nesmiřitelného boje mezi „kapitalismem“ a „socialismem“, které kdysi Václav Klaus a jeho spolupracovníci vyčetli z Friedricha von Hayeka. ČSSD na toto pojetí přistoupila v obráceném gardu. Stát je na pokraji úplného rozvratu.

Tato sebedestrukce českého státu neprobíhá pochopitelně v mezinárodně politickém vzduchoprázdnu. Je zjevné, že země takto spravovaná je bezpečnostně naprosto bezbranná a ohrožená. Přímo si koleduje o to, aby s ní zájemci zvnějšku mocensky manipulovali.

Období několika let po zhroucení ruského komunismu a po osvobození národů střední a jihovýchodní Evropy z ruského jha znamenalo relativní mír, který nemohl nebýt přechodným jevem. Po krátkém váhání se většina politických uskupení shodla na integraci ČR do západních politických a obranných struktur (EU, NATO). Jenže během přechodného oslabení ruského impéria se zdálo, že ztratily svůj původní smysl a musí namáhavě hledat nový (NATO jako servisní policejní organizace OSN, EU jako nástroj emancipace Evropy od USA). Tím zároveň aspoň do jisté míry přestaly být schopnými plnit to, co od nich většina české veřejnosti očekávala. Pak svět opět přestal být bezpečným. Západní Evropu a USA ohrožuje islámský radikalismus, pro střední a jihovýchodní Evropu je podstatnější definitivní krach ruského pokusu o demokracii západního typu. Upevnil se tam autoritativní režim, který se znovu hlásí k imperialistickým cílům a zejména usiluje o obnovu svého vlivu na územích, které musil po roce 1989 vyklidit. Nová ruská politická garnitura je obratná a má značné politické zkušenosti. Situaci podkresluje světová hospodářská krize, její hloubku a délku je nyní obtížné odhadnout.

V tomto nebezpečném světě je rozložená a dezorientovaná ČR v podobném bezpečí jako hlemýžď, který v sebevědomém opojení bezstarostně vypochodoval ze své beztak křehké ulity.

(www.bohumildolezal.cz)