Květen 2009

Mýty o Češích

Milan Eisenhammer

Co si o sobě 20 let po revoluci rádi namlouváme? A co si o nás myslí jiní? Znáte třeba tenhle? „Co vzejde z toho, když se zkříží prase a včela? Malý český člověk – pracovitý, ale svině.“ Není úplně podstatné, jestli to je pravda. Asi by se o tom dalo s úspěchem pochybovat. Mnohem zajímavější je, že ten vtip o Češích nevyprávějí Poláci nebo Maďaři, ale Češi sami. Pro někoho projev masochismu, pro druhé důkaz, že si ze sebe umíme udělat legraci.

Zlehčit zvládneme i hodně vážná témata – třeba povodně. Takhle pak vypadá česká lidová tvořivost: „A na závěr tu máme milou zprávu pro vodáky – všechny jihočeské silnice jsou sjízdné.“

Pamatujete, jak před lety diváci České televize vybírali největšího Čecha? Kdyby organizátoři soutěže dodatečně neupravili pravidla, vyhrál by Cimrman. Dovedete si představit, že by si třeba Němci nebo Rusové chtěli zvolit za největšího hrdinu úplně vymyšlenou postavu? Málokterý národ se tak často u stolu trumfuje, kdo zná lepší fór, tak jako Češi. „U nás vtipy nekolují. Smějeme se spíš konkrétním situacím,“ tvrdí Tomio Okamura, jenž se narodil v Japonsku, ale od roku 1994 žije v Česku a má tu cestovní kancelář.

Vtipy jsou česká vášeň. Pomáhaly snadněji přežít dobu totality. Jiří Suchý kdysi vzpomínal, že český divák hledal v Divadle Semafor politické jinotaje i tam, kam je nikdo nezašifroval. „Mám teorii, že Češi vytvořili kulturu místo antidepresiv. Nepříjemné pocity potlačují smíchem,“ tvrdí polský spisovatel Mariusz Szczygiel, autor knihy Gottland, bestselleru o Češích. Možná proto přezdíval zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich českému národu smějící se bestie. „Poláci jsou tvrdí a neohební, a tudíž snadno zlomitelní silou. Češi jsou bezpáteřní a ohební jako proutky, které se pod tlakem skloní, ale švihnou zpět ve chvíli, kdy se to od nich nejmíň čeká,“ prohlásil krátce předtím, než ho zaskočili dva parašutisté, kteří na něj spáchali atentát.

Co si o nás myslí v zahraničí? Jaké mýty se o nás vyprávějí? „Žádné,“ říká lakonicky Milan Knížák, šéf Národní galerie. „V cizině jsme lidem vesměs úplně ukradení.“ Postřehy spisovatelky Ivy Pekárkové, která žije v Londýně a cestuje po celém světě, to trochu potvrzují. „Když jsem v Americe řekla, že jsem z Československa, obvykle se mě ještě zeptali, jestli to je Rusko. V Anglii si pletou Československo s Jugoslávií a Česko s Čečnou,“ říká. Odlišný zážitek prožila v Nigérii s prodejcem palmového vína z kmene Ibo. „Řekla jsem mu, že jsem z České republiky a on zařval: Czechoslovakia! A začal vyjmenovávat nějaké fotbalisty. Když jsem na žádné jméno nezareagovala, přestal mi věřit, že jsem Češka.“

Martina Formanová, manželka slavného režiséra, slyšela v USA o Češích toto: „Houslový génius Isaac Stern mi kdysi řekl, že jediné, co českým hudebníkům chybí, je sebevědomí. Jinak si žádný vzkaz nepamatuji. Jsme malá země a asi od nás prorazí spíš individuality než nějaká obecná národní specifika. Ony mýty si asi spíš vytváříme my Češi. Ať už z potřeby velikášství nebo sebemrskačství.“

Ale není to tak úplně pravda, že by o nás cizinci mýty nevytvářeli. Stačí si prolistovat zahraniční bedekry a nestačíte se divit. „Když jste pozváni do českého domova, měli byste přinést kytici a boty zout nejdále v předsíni,“ píše světoznámý průvodce Lonely Planet. Naše zouvání je pro ně prostě k uzoufání. Nechápou ani ponožky v sandálech, nedokáží se smířit s tím, že tady ještě pořád někteří smrkáme do látkových kapesníků. Japonský průvodce dokonce popisuje, jak Češi nejprve žmouláním kapesníku v kapse hledají volné místo, kam ještě nesmrkali.

Německý průvodce píše: „Nebuďte překvapení, když vám vrchní přinese další pivo, aniž jste si ho objednali.“ Autor uklidňuje čtenáře, že nechtěné pivo mohou odmítnout. Zvyk prý vychází z toho, že u Čechů se předpokládá, že vydrží pít do zavírací hodiny. Zahraniční turisty by to nemělo moc překvapovat – anglické slovo Bohemian přece znamená v překladu jak Čech, Cikán, tak i bohém. A proč nezůstat v české hospodě co nejdéle? Vždyť se tam dělá nejen guláš, ale i politika. Dá se tam na ni hezky v teple nadávat, stejně jako na celý svět.

Velký prostor všechny bedekry věnují kapitole o bezpečnosti. Nevarují jen před kapsáři. Americké ministerstvo zahraničí dokonce v létě na svých stránkách varovalo, že by si měli turisté v Česku dát pozor, aby jim číšník nebo náhodná známost nenasypali do pití uspávadlo rohypnol. Česká policie se sice ohradila, že takový zločin už dlouho nešetřila, ale psali to přece na stránkách ministerstva, tak na tom asi něco bude, ne? I takhle vznikají mýty.

O několik se jich zasloužila i prestižní americká televize CNN. Občas v ní ukáží mapu Česka tam, kde byste ji nečekali, třeba na Balkáně. Její reportér při nedávné návštěvě prezidenta Bushe v Praze zase českou hlavu státu přejmenoval na Klaus Topolánek. Václav Klaus se naštěstí svým vystupováním v zahraničí zasadil o to, že je téměř nepřehlédnutelný. Díky němu už svět ví, že se naše planeta neotepluje. Díky němu si Česko může připadat jako centrum euroskepticismu. A Klaus je tak slavný, že už mu francouzští satirikové vyrobili gumáka a sehráli s ním scénku, jak ho jejich prezident Sarkozy šikanuje při předání předsednictví v EU.

Co nám jde kromě fórků? Aneb v čem jsme nejlepší na světě? Teď nemáme na mysli klasické sportovní disciplíny jako třeba hokej. Vynikáme v používání mobilů a psaní esemesek, hlavně o Vánocích. Nejlepší jsme v konzumaci piva, každý Čech včetně kojenců vypije v průměru 320 půllitrů piva za rok. Primát držíme v pálení domácí slivovice, legálních palíren je u nás kolem 500, nebo v množství bazénů na počet obyvatel – u domu nebo u chalupy ho má každý 40. člověk. Máme skoro největší počet hracích automatů na světě. Chalupaříme. Rádi se cpeme uzeninami, kouříme marihuanu. Trpíme obezitou. Patříme mezi vášnivé sběratele. Sbíráme snad všechno: od odznáčků přes veterány až po trpaslíky. Sbíráme staré i nové. A bohužel nejen, co je naše. Podle nedávné studie nottinghamského výzkumného centra jsou Češi největší zloději na světě. V obchodech ukradli za rok 2007 zboží za víc než devět miliard korun.

Ale Češi dokáží spolehlivě vybílit nejen regály. „V 90. letech nás v Americe často spojovali s termínem tunneling,“ vypozoroval Jan Švejnar, profesor ekonomie na Michiganské univerzitě. Těžko se můžeme utěšovat tím, že jsme tak světu přinesli nové slovo. Na to, že Čapek kdysi proslavil slovo robot, můžeme být určitě pyšnější.

Jak se dá zjistit úroveň národa? Přeskočme nic neříkající údaje, jako je růst HDP. Když se měřilo IQ, Češi se zrovna moc nevytáhli. V Evropě jim před třemi roky patřila až 13. příčka, na vedoucí Němce, kteří měli v průměru IQ 107, ztráceli devět bodů. Všimněte si toho odosobnění – Češi se nevytáhli. Kdybychom byli úspěšní, byla by ta věta v první osobě množného čísla – my Češi jsme se vytáhli. Totéž funguje u sportovních fanoušků: „Jsme mistři světa!“ Ale: „Cože? Oni už zase prohráli?“

Se slovy umíme žonglovat. Hledání cesty, jak se vyhnout placení daní, říkáme šikovnost a vynalézavost. Když se nám to hodí, tak národní pasivita je projevem humanity a malost se umí proměnit ve skromnost. Tady je postřeh od polského novináře Szczygiela. „Češi mluví o pragmatismu, někteří Poláci to vnímají jako nedostatek odvahy. Češi mluví o strachu, někteří z nás to pojmenují jako zbabělost. Když Češi mají dojem, že jsou vtipní, někteří z nás říkají, že jsou směšní. Češi říkají ateisti, my bezbožníci,“ řekl. K náboženství se u nás hlásí jen 30 procent lidí, za první republiky to bylo kolem 70. Ale ani po pádu totality se masy lidí k Bohu nevrátily. Zdá se, že náboženství nepotřebujeme. Ale prý je to jen jeden z mýtů.

„Slyšel jsem, že Češi jsou neznabozi, ale není to úplně pravda,“ myslí si Zbigniew Czendlik, polský farář, který léta spravuje českou faru. I když Poláka by podle něj nikdy nenapadlo, že by katedrála měla patřit někomu jinému než církvi. „Věřících tu je málo, ale podle mne jsou Češi hodně citlivé duše, touží po nějakých duchovních hodnotách. Ale nemají důvěru k církevním institucím, proto tady působí tolik různých náboženských sekt.“

Proč už Češi k Bohu cestu nenašli? „Nebyli dostatečně přesvědčeni, že organizované náboženství má schopnost jim poskytnout větší pohodu,“ myslí si britsko-český spisovatel Benjamin Kuras, o naší nátuře napsal provokativní knihu Češi na vlásku. Pohoda a pohodlí – to je podle něj cílem snažení většiny Čechů. Proto se tak neradi stěhujeme za prací, máme rádi klid a jistotu. „Spokojí se i s průměrnou pohodou, jestliže dosažení větší pohody si vyžaduje nebo se jen dá předpokládat, že si bude vyžadovat přílišnou nepohodu. To z nich nedělá národ velkých dobrodruhů. Dělá to z nich lidi vynalézavé a účelně tvořící.“ Každý Čech má svého Čecháčka Tomu, jak Češi milují pohodu, nejlépe rozuměl komunistický režim. Ostatně i skoro dvacet let po pádu totality tu stále jeden z deseti lidí volí komunisty.

Za pohodu se možná opravdu rádi obětujeme. Tomu, kdo nám ji slíbí, snadno uvěříme. Rádi se necháme konejšit. Podle mezinárodních studií na nás velmi dobře zabírá reklama, nikde jinde nemají takový úspěch slevy a dárky. Pohoda je podle Kurase naše náboženství. Dokonce vymyslel i první české přikázání: „V potu tváře z úspěchu bližního se netěšiti budeš.“

Dalším populárním českým sportem je zapomínat a vzdávat se zodpovědnosti. Rčení „Co Čech, to muzikant“ můžeme jen drobně poopravit na: „Já nic, já muzikant.“ Závist, zbabělost, podlézavost, lidově řečeno vyčuranost – to jsou vlastnosti, pro něž český kritik Václav Černý vymyslel zastřešující pojem čecháčkovství. „Vedle Čecha se vždy u nás plazil a na Čecha číhal Čecháček. Téhle směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní a charakterové slabosti říkám také české podučitelství a české chalupnictví. Spiknutí prostřednosti proti všemu nadprůměrnému je sice společným jevem všech národů malých, ale v našem bylo vždy potencováno tou lidovostí našeho vzdělance,“ píše ve svých Pamětech. Podle něj v nás narůstá už od Bílé hory, kdy byla česká šlechta vyhnána na stovky let ze země a plebejství národa začalo rodit rovnostářství.

Je asi pravda, že úspěch moc nepřejeme. Ale dost sebemrskačství českých elit. Co si o našem charakteru myslíme my – prostý lid? Podle průzkumu z roku 2003 se nejvíc káráme za závist, a naopak si na sobě vážíme: pracovitosti (26 %), pohostinnosti (11 %), zručnosti (9 %), vynalézavosti (7 %), vzdělanosti (6 %) a smyslu pro humor (5 %).

Nechme výsledky okomentovat sociologa Iva Možného. „Pracovitost? Po čtyřiceti letech flákání? Pohostinnost? Vždyť to neumíme. Vzdělání? Vždyť máme nejmenší podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí v populaci na světě. Ten smysl pro humor potvrzuji. V tom průzkumu jsme to jednoznačně prokázali,“ řekl a rozesmál se. „A ještě souhlasím se zručností. Všechny výrobky si člověk musel za totality ještě nějak dodělat, vyspravit. Nouze nás naučila. Dokáži omítnout i strop, pane redaktore!“

Takže mýtus „zlaté české ručičky“, ten asi skutečně platí. Světový český spisovatel Arnošt Lustig třeba rád vypráví, jak spolehlivě rozeznáte v Americe Čecha od Mexičana. Když se těmhle dvěma porouchá auto, Mexičan si lehne do stínu a čeká na opraváře, zatímco Čech vezme kousek drátku, za krajnicí najde proužek plechu a pustí se do spravování. Češi umějí improvizovat, rádi doma pořád něco vyrábějí. Kde jinde by se na každém televizním kanálu uživil jeden pořad pro kutily? A tu vynalézavost občas využijí k tomu, aby něco obešli. Tak třeba pár měsíců poté, co byl za několik miliard zaveden systém výběru mýtného pro nákladní auta, vyrobili rušičku: z krabice od dortu a ruličky staniolu.

Zpátky k průzkumu – vlastenectví zaškrtla jen 3 % respondentů. V tom roce jsme zřejmě nevyhráli ani šampionát v hokeji, ani ve fotbale. Po tomhle druhu vlastenectví se sociologovi Možnému nestýská, volá hlavně po moderním vlastenectví. „To mají třeba Finové. Seznámil jsem se tam s jedním mladším fotografem. Měl hluboko do kapsy, tak jsem se ho zeptal: Proč nejdeš na podporu. A on na to: Co blázníš? Pořádný Fin podporu nebere. Jsou hrdí na to, že nežebrají. To se ještě musíme naučit.“

Tak už to pojďme nějak uzavřít. Mýty si vyrábíme hlavně sami. Ve světě se o nás moc nestarají. Která česká jména znají? Hokejisty Jágra a Haška, politika Havla, režiséra Formana, operní pěvkyni Koženou, Urbanovou, Peckovou, pár modelek? „V Japonsku tahle jména lidem nic neřeknou,“ tvrdí Okamura. „Znají Čáslavskou, protože o srpnu 1968 se tam hodně psalo. A znají skladatele Dvořáka a Smetanu.“ Kvůli těmto dvěma geniálním skladatelům si prý Japonci myslí, že všichni Češi milují vážnou hudbu. Další mýtus. „V Japonsku nám ve druhé třídě pouštěli Smetanovu Mou vlast a Dvořákovu Novosvětskou symfonii. Smetanovu Vltavu znají úplně všichni. Marketingoví experti přišli na to, že ta hudba uklidňuje a podněcuje lidi k nákupům, proto ji hrají v každém velkém supermarketu.“ Českým politikům Okamura vytýká, že se nesnaží o větší propagaci těchto osobností v zahraničí. „Všichni ve světě vědí, že se Mozart narodil v Salcburku. Proč třeba nikdo neví, že se v Praze narodil Kafka? Nedivím se. Ministrem, který tu má na starosti cestovní ruch, je Čunek a on umí jen česky. Jak může propagovat Česko v zahraničí?“ Bohužel, nejen o pražských kořenech Kafky svět neví. Někteří Američané, jejichž nejoblíbenějším skladatelem je Dvořák, nevědí, že je Čech.

Ve velkém průzkumu z roku 2005, jehož se ve světě zúčastnili převážně vzdělaní lidé, padl i tento názor: „Je vzrušující jet do Česka, protože to je jako výprava padesát let zpátky.“ Obrázek Česka je následující: Levná pracovní síla, prostí vesničané, kteří se živí hlavně výrobou slunečnicového oleje a věžních hodin.

Nechápete? Mohou za to nejspíš fotky z propagačních materiálů. Na nich jsou žlutá pole se slunečnicemi nebo řepkou a orloj. Po Dvořákovi ani památky.

Takže prosím vás, až budete někde v cizině, všude říkejte: „Antonín Dvořák byl Čech.“ Podobně jako třeba Magdalena Kožená je Češka. Viktor Kožený bohužel taky.

Deset známých mýtů

1. zlaté české ručičky

Tohle o sobě rádi vyprávíme. Ale kolik českých výrobků dokáže obstát ve světové konkurenci?

Šikovnosti v sobě nemáme víc než ostatní národy. Vynikáme spíš v kutilství a v improvizaci.

2. máme dobré pivo

To platí! Dobré a levné. V mnoha restauracích je pivo levnější než voda. Piva pijeme nejvíc na světě. Kdysi se říkalo: „Vláda může zdražit energii nebo nájmy, ale kdyby zdražila pivo, byla by revoluce.“

3. co je české, to je hezké

Myslet si to můžeme. Většina matek si také myslí, že právě to jejich dítě je nejhezčí. A jak to je? Cizinci k nám pořád jezdí za sexuální turistikou. Taťána Kuchařová se stala Miss World.

Ale v modelingu jsou žádanější Slovenky, Polky či Rusky.

4. co Čech, to muzikant

Jen mýtus, který pochází z baroka, kdy čeští hudebníci odcházeli houfně do světa. Japonci si o nás prý doteď myslí, že milujeme vážnou hudbu. Ale kdeže. Kdy jste byli naposledy na opeře?

5. co Čech, to zloděj

Tak vypadáme podle zahraničních průvodců, varují před nepoctivými taxikáři a kapsáři. Podle policie počet krádeží klesá. Většinou nekradou Češi, ale gangy z ciziny, hlavně z Rumunska.

6. národní vlastnost: závist

Každý jsme někdy někomu záviděli, je to univerzální lidská vlastnost. A že by Češi záviděli nejvíc? Těžko. Možná si jen musíme zvyknout, že léta rovnostářství už skončila.

7. jsme národ ateistů

Je pro nás ateismus životním názorem? Pro drtivou většinu národa asi ano. Ale třeba jen nemáme důvěru k církvím. Všichni přece v něco věříme. Třeba tomu, že Bůh má rád i ty, co v něj nevěří.

8. holubičí povaha

Ano i ne. Obrozenci vykonstruovali tezi o mírumilovných Češích a agresivních Němcích. Říká se též, že jsme národ švejků, který umí přežívat a záhy kapituluje. Máme však profesionální armádu, vojáci nás reprezentují v mezinárodních misích. Jen škoda, že někteří politici jejich vysílání do ciziny brání a mýtus o zbabělcích podporují.

9. jsme kulturní národ

Bohužel nikoli. Důvod nejsou ponožky v sandálech. Ale stačí se podívat, jak bezohledně se chováme na silnicích.

10. máme smysl pro humor

Děláme si srandu ze všeho. Český humor bývá označován za černý a sebeironický, jeho kritici pro něj mají přívlastky: pivní a cynický. Hloupost. Smysl pro humor údajně souvisí s inteligencí. Tak ať nám vydrží!

(MFDNES)