Květen 2009

Čtení z křišťálové koule aneb Nad předpovědí profesora Panarina

Luděk Frýbort

Už dobrých dvacet let si pořádám sbírku všelijakých věšteb, týkajících se vesměs toho, jaké katastrofy se chystají dolehnout na náš hříšný svět. Je s podivem, že žádné proroctví mé sbírky dosud neohlásilo, že se k určitému dni začne veškeré lidstvo milovat nebo že se nad Zemí himl krucinál už jednou rozklene duha věčného míru, kdepak, jen pořád samé průšvihy. Je mi pak potěšením, když osudné datum nadejde, já se podívám do novin, kouknu se z okna ... helemese, kdepak jsou ty příšerné záplavy, pod jejichž vlnami měla zmizet třetina Evropy? Kde zůstala vězet nová doba ledová, co ji na nás už roku 1993 posílal jeden švédský vědátor? S mimořádnou zálibou se věštecký cech obírá věcmi politickými, ale ani zde nedosahuje zvláštních úspěchů: nestal se roku 1995 generálním tajemníkem Spojených národů jistý Michail Gorbačov, jak mu určil petrohradský jasnovidec Sidik, ani nebylo Rusko přijato za člena Evropské unie, ani se rokem 2005 tak úplně nepřeměnilo v říši všeobecného blahobytu, nemá-li být známkou toho stavu velmocenské nafukování a otravování kdekoho nalevo i napravo. Jest společnou vlastností všech věštců a proroků, astrologů, kartářek, ano i ekonomických poradců, že uvádějí a mnoha svědectvími dokládají, co všechno se jim až dosud na sto procent přesně vyplnilo; co však se teprve vyplniti má, v tom by dosáhli lepších výsledků, kdyby si hodili pětikorunou.

Což zřejmě pochopili sami a obracejí se od nějakého času do budoucnosti tak vzdálené, že až zvěstovaný okamžik nastane, na milého proroka i s jeho orákulem si živá duše nevzpomene. Dočetl jsem se tuhle předpovědi, že do roku 2100 zaplaví stoupající vody Pacifiku souostroví Vanuatu ... no, byl jsem ne tak dávno na řečeném archipelu a všiml jsem si, že je dost kopcovitý, tisíc i více výškových metrů čítající, takže bych věštbě velkou naději zdaru nedával. Jenže až nadejde rok 2100, ať se každý běží na zaplavené Vanuatu podívat, že ano. I stalo se opatrností proroků, že již není tak snadné je usvědčit z bájivosti. Až teď vystoupil s velmi krátkodobou předpovědí Igor Panarin, někdejší profesor kágébáckých věd a nyní děkan Akademie pro výchovu ruských diplomatů. Už ... kdepak mám ty nůžky ... už si jeho věštbu z novin vystřihuji, do sbírky zařazuji, neboť je jí souzeno se naplnit ani za sto let, ani za padesát, nýbrž za pouhé dva roky, hned jak bude kalendář ukazovat léto Páně 2011.

Co že se přihodí v ten čas? Nic menšího, než že nadejde konec Spojených států amerických. Kdyby prezident Obama osm rukou jako indický pánbůh měl a všemi svou říši pohromadě držel, rozpadne se mu nacimprcampr. Pacifický západ připadne co zóna zájmu Číně, sever a střed Kanadě, jih od Arizony po Floridu Mexiku, liberální ideou prodchnuté východní státy požádají o členství v EU, no, a Aljaška, jak jinak, se navrátí co ztracený syn do náruče matičky Rusi. Co je tady k ušklebování, hergot? Není to spíš tak, že předpověď profesora Panarina srandovně jen vypadá, kdoví, jestli ne z jistého úmyslu? Není naopak záhodno ji brát po čertech vážně? I kdyby Spojené státy měly svou černou hodinku přežít, ukazuje dosti přesně, jak smýšlí, po čem touží a na čem, kdožví, možná už pracuje bělokamenný Kreml.

Nesmějme se jí, nýbrž se z ní pokusme vydestilovat pravděpodobné pozadí. Uletěla bývalému analytikovi KGB jen tak, že ho huba svědila, nebo mohla být částí nějaké strategie? Jím stanovený termín zániku konkurenční mocnosti vypadá dosti křečovitě, ale povšimněme si, že spadá doprostřed funkčního období prezidenta B. H. Obamy. Evropskými krasoduchy počínaje, africkými samovládci pokračuje a vůdci Al Kajdy konče se každý těší, že se pod Obamovým žezlem Amerika odhlásí z role světového četníka ... i bělokamenný Kreml se na něco takového těší? Počítá s tím? Do plánů zahrnuje? Nebo dokonce ... ze svých nemalých sil k tomu směřuje? Bůh suď. Ono opravdu není nemožné, že Ameriku čeká kratší či delší období nerozhodnosti, možná oslabení její vůle k odporu proti nastupujícím světovládcům, možná po vystřízlivění z obamovských snů nová vlna izolacionismu. Z toho, ano, z toho by mohlo vykvést divné poupě. Evropa by asi udělala dobře, kdyby se méně spoléhala na americký deštník a posílila vlastní obranný systém, neboť se zdivočelým kozákem může být potíž. Jistá malá země uprostřed Evropy by pak nepochybila, kdyby sledovala vývin situace obzvlášť pozorně a věděla v každou chvíli, kde je její místo. Ve stínu slovanského dubiska, Bůh nás toho troubovství už jednou zprostiž, není a být nesmí. Určité oslabení americké záštity je i bez páně Panarinova proroctví předvídatelné a bylo by rozumné s ním aspoň počítat v rozborech budoucnosti, když už v téhle zemi kdekomu tolik leží na srdci její suverenita. Ještě pořád se hádáte o ten radar, milí Čechové?