Květen 2009

Úpadek sdělovacích prostředků

Paul Jacko

The absence of standards is the beginning of barbarism (Ortega y Gasset)

Pamatuji si nějak matně, že jsem na podobné téma již psal, ale možná nebude na škodu si to zopakovat. Není to kopání do chcípající kobyly, spíš házení kyselých jablek na tank. Mohl jsem si ovšem vymyslet lákavější titulek, něco jako Free Oral Sex, nebo jak se to řekne česky, nejsem ale žurnalista.

Když si člověk myslí, že níž už to nepůjde, přijdou americké prezidentské volby. Kdysi jsem četl ukázku z Streichnerova antisemitského Stürmera a zdálo se mně to nechutné. Julius Streicher byl sice po pamětihodném soudu v Norimberku pověšen, ale američtí a australští levicoví novináři z jeho stylu úspěšně skládají zkoušky. Útoky na Sarah Palin dosáhly tak nízké úrovně, že i Streicher by se styděl. Hen-brain-hillary měla ovšem imunitu.

Nevím, jestli všechny americké časopisy jsou tak levicové nebo jen ty, které se dostanou do australských knihoven. V každém případě, kdyby McCain dostal tolik peněz co Hussein Obama a vyhrál, psalo by se o koupených volbách přinejmenším čtyři roky. Pátralo by se po jejich zdrojích. Tok čínských peněz Clintonovi vzbudil malý novinářský zájem a Obamovi skoro žádný. A když jsme u těch peněz - muzikál Master Obama comes to Washington, také někdy zvaný inaugurace, stál amerického daňového poplatníka čtyřikrát více než ta předcházející prý marnotratného Bushe. Nejde o peníze, ty se vytisknou, ale o dvojí měřítko. Že téměř všichni černí nehlasovali pro bílého kandidáta rasismus není, ale kdyby to bylo opačně, oj oj to by se potvrdilo, jací jsou ti bílí Američané rasisté!

Někdo napsal, že žurnalisté opovrhují každým, který je víc vzdělaný než oni. To může vysvětlit mnohé. Žijí ve lži jako piraňy ve vodě a vzduch pravdy je dusí. Vymlouvají se, že je to kvůli čtenářům – tzv. nejnižší společný jmenovatel. I kdyby tomu tak bylo, nemají stejná měřítka na různé politické směry. Důrazně se zastávají svobody slova a tolerance rozdílných názorů, ale jen dokud se levice nedostane k moci. Že by někdy zkusili připomínat levicovým politikům jejich sliby? Levicovým? Vím, špatný vtip...

Úspěšně prohráli válku ve Vietnamu a snaží se prohrát mír v Iráku. Válečnou vřavou ztvrdlí nebo spíš bary natvrdlí zahraniční dopisovatelé jsou profesionální cynici, co se týče zbytku svobodného světa, a naivní jako pučící dorostenky, když se jedná o socialismus nebo alespoň něco jím zavánějící. V USA se socialismus schovává. Od roku 1920, kdy nějaký Dobs kandidoval na prezidenta Spojených států coby socialista ze své vězeňské cely, (a dostal téměř milión hlasů) se socialističtí kandidáti jak nálepce, tak vězení úspěšně dodnes vyhýbají.

V Austrálii takové zastírání již není třeba, socialismus je našim sdělovacím prostředkům docela přijatelný. Pouhých 170 miliónů obětí socialismu přece nemůže převážit hrůzy Guantánama. Socialisté jsou u moci, Kevinova mediální kapela oslavuje jeho každé upšouknutí a když je Australian Labor Party v úzkých, píše se předpovídatelně a povinně o rozkolech v opozici.

Veřejné mínění se úspěšně manipuluje průzkumy veřejného mínění. Triků je hodně, z nichž formulace otázek je asi nejznámější. Kdo ale ví o tom, že když má být výsledek levicový, což je vlastně vždy, nesmí se telefonovat „reprezentativnímu vzorku” v době, kdy je v televizi Big Brother? Lidé povětšinou nechtějí být v menšině. Je to ta známá stádní mentalita (pan Řehulka by asi napsal merino mentalita), a když méně přemýšlivý člověk uvěří, že jeho názor je menšinový, změní jej.

Momentálně nejhorší ukázka mediálního odcizení se zájmům australských obyvatel je aféra ministra obrany Fitzgibbona. Před volbami obdržel $20 000 (prý jen) od čínské obchodnice a později dvakrát za čínské peníze jejich diktaturu navštívil. Jednou dokonce tak naléhavě, že opomněl narozeniny své ženy a vánoce s dětmi. Oh, ta stranická disciplína. Špatné samo o sobě, ale navíc to ze začátku popíral. Pro zástupkyni ministerského předsedy Julii Gillard to je jen takové „malé, nevinné opomenutí“.

S našim ministerským předsedou je situace obdobná. Před odletem za Husseinem Obamou obdrží instrukce od šéfa propagandy KS Číny (prý je pátý nejvlivnější muž v Číně) soudruha Li, ale návštěvu před australskými novináři tají. Pouze představitelé čínských médií byli pozváni. My se to dovídáme přes čínskou státní televizi, která na SBS vysílá denně. Hlavní reakce našich sdělovacích prostředků? „Kdo to na Fitzgibbona píchl? Neloyální lump! Rasismus! Reakcionáři vytahují chiméru žlutého nebezpečí! Hleďte - fotografie Johna Howarda, kterak se na paní Liu usmívá!“ (Dovedete si představit ten poprask, kdyby se s ní odmítl nechat vyfotografovat?)

Podobně jako jakákoliv kritika Obamy je a priori odmítaná jako rasistická, jakákoliv kritika Číny je také rasistická. Co na tom, že je to vražedná, komunistická diktatura, zatím provozující leninskou Novou ekonomickou politiku (NEP) přesně podle příručky? Jen to trochu natáhli, neb jsou trpělivější. Nejedná se žluté nebezpečí, ale rudé. Podniky stále vlastní a ovládá Komunistická strana Číny buď přes státní administrativu, nebo vojenskou. Soukromé vlastnictví kapitálu a výrobních prostředků je podle pravidla “strana dává, strana bere”. Předstírat, že čínské podniky jsou volnotrhově kapitalistické je při nejlepším nesmysl a přinejhorším úmyslná lež.

Nicméně, brzo bude ABC vysílat objektivněji. Šéf propagandy KS Číny navštívil předsedu Australian Broadcasting Commission Maurice Newmana na jeho farmě a den na to ABC ředitele Marka Scotta. Soudruhovi Li Changchun se údajně nelíbí vysílání o Tibetu. Pro jistotu, Kevin Rudd zakázal publikaci dalších informací, koho tady soudruh Li navštívil. Howarda asi těžko.

Levicová mediální plíseň vše pokrývá - neexistuje téma, které by nepošpinili a neotočili doleva. Za první republiky, předpokládám, bylo jasné, že když si člověk koupil Rudé právo, dočetl se jiných věcí, nebo alespoň jinak podaných, než když četl Lidové noviny. Ještě v létech sedmdesátých existoval v australských novinách jakýstakýs rozdíl. Nyní je vše stejné. Ovšem, noviny si drží jednoho nebo i dva pravicově zaměřené žurnalisty, možná s důvodů finančních, možná aby mohli předstírat, že jsou politicky vyvážení. Mnoho lidí, bohužel, jim na to skočí. Jako jedna vlaštovka nedělá jaro, tak jeden Adrew Bolt nedělá nezávislý tisk.

Guttenbergova metoda šíření informací celosvětově upadá. V roce 1987 Rovníková Guinea neměla ani své noviny, ani časopis. V roce 1947 měli denníků 17. Odnaučili se číst? Méně kolonialismu, více analfabetismu. The Time z 2. března t. r. se podivuje nad ztrátovostí tiskovin. Problém je, že když je to po internetu zadarmo, kdo bude platit za papír? Zejména, když nám tvrdí, že výroba papíru ničí planetu. Ti mladší noviny ani časopisy v podstatě nečtou. Ze zajímavějších se drží v australských stáncích Quadrant a o páru dalších, ku příkladu News Weekly, se člověk doví akorát od podobně smýšlejících známých.

Netvrdím, že se nedají se chytřejší věci najít. Přes internet to chce čas, hodně času a kdo chce sedět hodiny před počítačem, když může žít. Hlavní problém počítačové metody vidím v tom, že elektronický záznam se snadno upraví nebo vymaže. Rozsáhlé „webpage cleansing” proběhlo za našich posledních federálních voleb a o případu Obamovy Ms. Browner jsem již psal v Naší zelené naději. Není důvod se domnívat, že se jedná o ojedinělé příklady. Ostatně, již pan Orwell to popsal velice dobře v 1984 a lidé se smáli, že dalekosáhlé měnění historických dokumentů je nepraktické a neproveditelné. Nyní stačí kliknout myší a ejhle - komunista už není komunista, jen obyčejný kovaný demokrat. Takže je možné, že váš kamarád pozítří nenajde to, o čem jste mu dnes řekli, a začne vám nedůvěřovat. Pod záminkou kontroly dětské pornografie západní vlády, včetně australské, plánují kontrolu internetu. Čínští komunisté žádnou záminku nepotřebují a kontrolu, s pomocí lidumila Gatese, již zavedli.

Doporučit něco se dá těžko. Přes elektroniku se člověk dostane na stránku The Australian, kde se dajít články od Janet Albrechtson, poměrně konsistentně dobré. Občas se podívám na kanadského Steyna a pro vážnější rozbory na Spenglera z Asia Times. Z australských „blogs” se zatím Andrew Bolt docela drží, Tim Blair je trošku nevyvážený a ... dál už nevím. Ale starší knihy jsou stejně lepší.

Je těžké se ubránit podezření, že to vše má nějaký cíl. Herr Bohnsack, bývalý podplukovník Hauptverwaltung Aufklärung, řekl, že již v září 1989 a bez rozkazu začal pálit složky svých agentů na Západě, především a nejdůležitější ty od novinářů. /A. Funder - Stasiland, Swann House 2002/ Jejich kopie v Moskvě byly v bezpečí. Když spadla v Berlíně zeď a skoro všichni měli radost, polský týdeník v Sydney měl dlouhý článek o placených polských agentech v australských sdělovacích prostředcích. Tenkrát jsem měl polskou manželku, mluvit nebo číst polsky mně moc velké potíže nedělalo a z článku jsem měl velkou radost. Bohužel, jsa od přirození líný, myslel jsem, že za pár dnů se tohle odhalení objeví v sdělovacích prostředcích australských a že se tudíž nemusím s jazykem našich bratrů otravovat. Ano, byl jsem hloupý, ani kopii jsem si neudělal. Noviny jsme známému vrátili a ... konec. Nikdo o tom nepsal, nikdy, pokud vím, i když jména byla známá a slavná. Slavná a známá dodnes. (Stále čekám na odpověd z Tygodniku polskiego)

Zdá se, že se boj zostřuje, i když fráze „zostřování třídního boje” mně připomíná ten starý, před plyšovorevoluční vtip: Dva Ostraváci se potkají na Šumavě, jeden sbírá houby, druhý s baťohem míří na západ. „Kam deš?” „Do Německa.” „Tam nechoď, tam zuři třidni boj.” „Nevadi, tři dni počkam.” Bohužel, ani tři dny, ani tři roky.

Necháme si to líbit? Tak nám to patří. Příští generace se možná budou dívat na 2008 jako na předěl, ne ve smyslu, že to nemůže jít níž, to určitě půjde, ale že jsme zápas o pravdu* vzdali. Už jste někam, někomu v tom smyslu napsali?**

*) Pravda je ošidný pojem, tudíž alespoň blíž k faktům.

**) Senátor Joyce, kupříkladu má v www.barnabyjoyce.com.au petici proti čínskému skupování australských dolů