Květen 2009

Nezaměstnanost v roce 1939

Nezaměstnanost v roce 1939

Když v souvislosti se čtyřletým hospodářským plánem od roku 1936 vedl německý zbrojní průmysl na základě rozsáhlých státních zakázek k prudce rostoucí konjunktuře, klesla nezaměstnanost v zemi na minimum. Navíc docházelo čím dál více k tomu, že poptávka po pracovní síle mohla být pokryta domácím obyvatelstvem v čím dál menším měřítku. Počet zahraničních dělníků v zemědělství a průmyslu proto od roku 1936 silně stoupal. Tito dělníci přicházeli do Německa dobrovolně a za lepším výdělkem zejména z Československa, Polska, Rakouska a Nizozemí. Národně socialistické Německo se už před rokem 1939 potýkalo s nedostatkem pracovních sil, který se s vypuknutím války ještě prohloubil v souvislosti s povoláváním německých mužů do armády. V dubnu 1941 již na říšském území pracovalo přes 1,5 miliónu zahraničních dělníků, a to především na základě individuálního náboru prováděného v různých evropských zemích. Etapa více či méně dobrovolného najímání na práci do Říše skončila na jaře 1942, kdy Adolf Hitler jmenoval durynského župního vedoucího Fritze Sauckela generálním zmocněncem pro pracovní nasazení. Již v srpnu 1942 pracovalo v německých podnicích 3,4 miliónu zahraničních dělníků a v únoru 1942 vzrostl počet nasazených o další 2 milióny.

Problém vysoké nezaměstnanosti a povinné pracovní a kárné tábory v Česko-Slovensku

Za účelem pochopení okolností, které vedly k postupnému zavedení pracovního nasazení občanů Protektorátu Čechy a Morava v Říši, si zaslouží zmínit následující fakta: V předprotektorátním Česko-Slovensku představovala bytová otázka a otázka zaměstnanosti zásadní sociální problém. Na vlnu českých státních zaměstnanců z bývalých Sudet (včetně židovských a politických uprchlíků) a českých pracujících ze Slovenska a Podkarpatské Rusi reagoval trh podle očekávání nejen lichvou s byty, ale především nárůstem spekulací. V neposlední řadě tím ale v západní polovině Česko-Slovenska vznikl tížící problém nezaměstnanosti, což bylo velmi citelné zejména ve státním sektoru. Celkový počet osob, které se přesunuly ze Sudet, ze Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny se pohyboval kolem 300.000, tito lidé byli souhrnně označováni jako „uprchlíci“ (přitom zde šlo pouze o cca. 122 000 Čechů, kteří se převážně z profesně existenčních důvodů stáhli ze Sudet do vnitrozemí, z toho vyplývá, jak vysoký byl asi počet osob nucených odejít např. jenom ze Slovenska).

Česko-slovenská vláda se tedy rozhodla přijmout některá protiopatření. Dne 11. října 1938 přijala vláda usnesení, jímž po dobu dvou let zakazovala přijímat zaměstnance do všech státních institucí, ústavů a fondů, i do řad četnictva a vojska. Dále pak Ústřední jednota čs. lékařů požádala vládu, aby uprchlíkům z pohraničí zabránila ve výkonu praxe. Vzápětí byl omezen i výkon praxe advokátní. Na druhé straně zřídila vláda při ministerstvu sociální péče Ústav pro péči o uprchlíky, který se měl starat o jejich zdravotní a sociální záležitosti, zaměstnání a začlenění do hospodářského života. Značné naděje byly vkládány do instituce pracovních táborů, jejichž hlavní úkol spočíval v dočasném hospodářském zajištění nezaměstnaných a využití jejich schopností pro všeobecně prospěšné práce (např. stavba silnic). Příslušníci pracovních táborů, kam okresní úřady povolávaly muže od 18 do 55 let, byli podřízeni vojenské disciplíně, měli právo na stravu, ubytování, výstroj a minimální denní finanční dotaci. Rodiny povolaných pobíraly vyživovací příspěvek, proti povolání do pracovních táborů nebylo odvolání. Neuposlechnutí výzvy mělo za následek ztrátu podpory v nezaměstnanosti. Do poloviny února 1939 bylo zřízeno 72 rot, soustředěných do 19 pracovních praporů, kam bylo zařazeno 12 000 osob. Tento počet však představoval pouhou třetinu povolaných, a pracovní tábory tak původní očekávání nenaplnily.

Uvažovalo se také následně o zřízení kárných pracovních táborů - 2. března 1939 (tedy ještě před zřízením protektorátu) bylo schváleno vládní nařízení o jejich zřízení. Byly určeny pro osoby práce se štítící, jež neměly řádně zajištěnou výživu (především cikáni), pro neukázněné příslušníky pracovních táborů nebo pro ty, kteří v nich uložené úkoly vykonávali záměrně nedbale.

V lednu 1939 bylo evidováno 150 000 nezaměstnaných. Za účelem získání úspor přistoupila vláda ke zpřísnění podmínek pro udělování podpor v nezaměstnanosti. Došlo rovněž ke zrušení mimořádných podpor v odvětvích zvlášť těžce postižených hospodářskou krizí a k propouštění a přesunům zaměstnanců státního sektoru. Státní zaměstnanci mohli být do jiného oboru veřejné služby převedeni i proti své vůli. Ze státních služeb měly odejít rovněž vdané ženy, osoby vykonávající dvě zaměstnání a pobírající důchod. Na jejich místa měli nastoupit muži, kteří ztratili zaměstnání v odtrženém pohraničí. Hlavní pozornost byla upřena na nejvíce feminizovanou oblast školství. Opatření týkající se veřejných zaměstnanců se měla dotknout více než 40 000 osob. Stejný počet dělníků měl být podle dohody z ledna 1939 vyslán na práci do Německa. O neomezený počet pracovních sil, zvláště pro zemědělství, kovoprůmysl a stavebnictví, žádal Berlín již v prosinci 1938. V té době odcházel však za lepším výdělkem do Německa dobrovolně již velký počet českých dělníků.

Po zřízení protektorátu byla nezaměstnanost rychle odstraněna

Říšský protektor von Neurath se od počátku snažil odstranit panující sociální napětí mezi Čechy a využít toho pochopitelně i pro celkové hospodářské záměry (stejně jak se tomu dělo po anšlusu Rakouska, kde byla podobným způsobem odstraněna nezaměstnanost a 100 000 Rakušanů bylo v krátké době po březnu 1938 pracovně nasazeno rozptýlením po původním Německu ). Von Neurath srazil nezaměstnanost v Čechách a na Moravě během krátké doby ze stavu 108 000 lidí bez zaměstnání (stav k 25. 3. 1939, podle jiných zdrojů 92 849 resp. 90 975 ke konci března 1939) na 57 000 v květnu 1939 a pak na 16 912 v červnu 1939 a o měsíc později na úplné minimum, vše v době, kdy se okleštěný stát ještě zcela nevzpamatoval ze ztrát pracovních míst v odstoupených územích (státních zaměstnanců a těch, kteří dobrovolně odešli), ke kterým přibyli nezaměstnaní z řad vyhnaných Čechů ze Slovenska. (Státním úředníkům, vojákům a policistům stát zaměstnání opatřil.) Protektor tak učinil nabídkou pracovních míst v říši.

Jako konkrétní příklad můžeme uvést situaci českých železničních zaměstnanců. Potřeba železničních zaměstnanců byla česko-slovenským ministerstvem dopravy odhadnuta na 76 692 osoby, nicméně aktuální počet pomocných a definitivních zaměstnanců byl k 31. 1. 1939 celkem 82 400 osob. Tento stav se ještě zvýšil přibližně o 2440 zaměstnanců, kteří se vrátili v té době ze Slovenska. Přebývalo tedy 8150 lidí a počítalo se s tím, že se toto číslo ještě zvýší. Dělníkům, které nemohly dráhy zaměstnat, měla být dána neprodleně čtyřnedělní výpověď s doporučením, aby se přihlásili o práci u Německé říšské dráhy (Deutsche Reichsbahn, DRB). Mzda za pracovní den činila při devítihodinové pracovní době podle poměrů v jednotlivých místech 4,90 – 7,50 RM (kurs 1 RM = 10 K). Ke dni 10. 5. 1939 opustilo protektorát kolem 21 000 dělníků. Zajímavé je, že ačkoliv předchozí česko-slovenská vláda nabídla Německu 20 – 21 000 pracovních sil, německé úřady požadovaly nyní už 40 000 lidí. Do Čech se ještě ve čtyřicátém roce vraceli zaměstnanci, kteří opouštěli Slovensko a ministerstvo dopravy se opět potýkalo s velkým přebytkem pracovních sil. To vedlo nevyhnutelně k dalšímu propouštění. Ministerstvo dopravy bylo postupně zavaleno dalšími a dalšími požadavky z Německa, samo pak bombardovalo žádostmi jednotlivá ředitelství drah. Německá říšská dráha slibovala v prosinci 1941 hodinovou mzdu 5,50 – 8,50 K denně. Ministerstvo dopravy v Praze navštívil 10. 2. 1942 ministerský rada Fromm z ministerstva berlínského a předložil naléhavé požadavky DRB k vyslání personálu ČMD (Českomoravské dráhy) k přechodnému služebnímu výkonu. Na základě dohody pak protektorátní dráhy vyslaly 11 000 českých zaměstnanců do služeben Německých říšských drah.

Zajímavým se jeví též svědectví říšskoněmeckého protektorátního úředníka Wilhelma Dennlera, který v letech 1939–1945 zodpovídal v úřadu říšského protektora za rekrutování českých pracovních sil do Říše. Ve Zvláštním zveřejnění říšského pracovního listu datovaném v Berlíně 1940 uvádí počet nezaměstnaných k začátku existence protektorátu 92 849 lidí, z kterých dostávala pouze polovina minimální měsíční podporu ve výši 100 korun. Stejný počet lidí byl zahrnován navíc do sféry neviditelné (tj. úředně nehlášené) nezaměstnanosti. Prezident dr. Hácha tehdy konstatoval, že pracovní zařazení v Altreichu je nejlepším prostředek k tomu, aby byl český dělník obeznámen s výdobytky německé sociální politiky a byl mu mj. umožněn „dosud nepoznaný příjem“. Když v březnu 1939 Němci potřebovali 20 000 pracovníků, dobrovolně se přihlásilo 50 000 Čechů, z kterých bylo Němci přijato 30 000. Do 26. 6. 1939 se verbovacím komisím říšského ministerstva práce podařilo zprostředkovat pro práci na území Říše 52 000 Čechů. Do 10. května 1940 se podařilo rekrutovat celkem 120 000 českých dělníků a zaměstnanců. Těmto českým pracujícím byla prostřednictvím jejich výdělků v Německu transferována celková suma 92 225 073 korun a představovala tak výrazný hospodářský impuls pro hospodářství Protektorátu Čechy a Morava.

V dubnu 1942 si dr. Dennler poznačil do svého deníku v souvislosti s rostoucí poptávkou Říše po českých pracovních silách (zejména se to týkalo prací pro Luftwaffe): „Předběžně jsme ještě schopni potřebu krýt cestou dobrovolného naverbování“ . V červenci 1943 si ještě mohl poznačit: „K našemu překvapení teď odpor Čechů k zaměstnání mimo protektorát značně polevil.“ Celkem bylo v Říši v letech 1939-1945 asi 600 000 Čechů pracovně nasazeno na kratší nebo delší dobu, nikdy ale více jak 286 663 osob zároveň, což bylo podmíněno rotací pracovních sil v závislosti na trvání pracovních smluv.

Postavení Čechů pracujících v říši tehdy i později, v době nuceného pracovního nasazení, což je velmi málo známo, bylo prakticky totožné s podmínkami říšských Němců: stejná délka dovolené, stejné svobodné trávení volného času, dostávali i stejné potravinové lístky a další příděly jako Němci. Jen jedno Němci neradi viděli – navazování milostných vztahů s říšskoněmeckými obyvateli, zejména s Němkami. (Mnoho nuceně nasazených však navzdory tomu milostné poměry s Němkami udržovalo, místy to Němci vyloženě přehlíželi, mnohdy to záviselo na tom, v jaké oblasti hospodářství dotyčný pracoval a také v kterém městě práci vykonával, např. v Berlíně se podle konkrétních výpovědí pamětníků milostné vztahy mezi protektorátními příslušníky a Němci tolerovaly).

Nábor českých pracovníků usnadnil fakt, že v Německu byly platy v průměru třikrát vyšší než protektorátu (ostatně byly podstatně vyšší i za první republiky). Vypravovaly se celé zvláštní vlaky zájemců o práci v Německu. Několik týdně. Proti české politice potlačování nezaměstnanosti za druhé republiky to byl ohromný rozdíl, ta se zmohla jen na nabídku prací v zemědělství za minimální mzdu. O rok později Němci v protektorátu zavedli všeobecnou podporu v nezaměstnanosti, která v českém státě dosud neexistovala. Teprve postupem času přecházela dobrovolná motivace českých pracovních sil k nucenému charakteru.

Ve zvláštním výtisku z Říšského pracovního listu (Sonderdruck aus dem Reichsarbeitsblatt, Berlin 1942) k Nasazení zahraničních pracovních sil v Německu se mimo jiné praví: “Úřady pro pracovní nasazení kontrolují provádění výplatových převodů. Také vedoucí táborů a pověřenci Úřadu pro pracovní nasazení DAF (Deutsche Arbeitsfront) se starají o to, aby převody výplat probíhaly přesně... Sociální pojištění. Zahraniční dělníci a zaměstnanci zásadně podléhají německému nemocenskému pojištění, pojištění proti úrazu a důchodovému pojištění... ve stejné míře jako srovnatelná německá pracovní síla. Platí tedy pro ně uhrazení pojistných příspěvků dle všeobecných zákonných předpisů. Výjimku tvoří momentálně v invalidním pojištění polští zemědělští dělníci z Generálního gouvernementu... Nemocenské pojištění. Poskytnutí výkonných služeb nemocenského pojištění zpravidla předpokládá, že se pojištěnec – a pokud připadají v úvahu výkony pro jeho rodinné příslušníky – stejně jako jeho příslušníci zdržují na území Německé říše, vyjma Protektorát Čechy a Morava. Přesto jsou poskytovány pracujícím z Protektorátu Čechy a Morava, ze Slovenska, Itálie, Maďarska, Rumunska, Francie, Belgie, Nizozemska a Dánska výkony německého nemocenského pojištění v jejich domovině, pokud onemocní během dovolené anebo když se vrátí do své vlasti a přitom s návratem souhlasila příslušná nemocenská pokladna. Pracující jmenovaných zemí proto musí v případě onemocnění získat před návratem souhlas příslušné nemocenské pokladny. Zahraniční pracovníci nebo protektorátní příslušníci, kteří se navrátili do vlasti v rozporu s pracovní smlouvou, tam neobdrží v žádném případě výkonné služby německého nemocenského pojištění. Rodinným příslušníkům pracovních sil z Protektorátu Čechy a Morava, Slovenska, Itálie, Maďarska, Rumunska, Francie, Belgie, Nizozemska, Norska a Dánska zůstávajících ve své vlasti budou v případě jejich onemocnění... zaručeny určité rodinně výpomocné výkony na náklady německého nemocenského pojištění… Úrazové pojištění. Zahraniční pracovníci stejně jako příslušníci protektorátu a jejich pozůstalí obdrží výkony německého úrazového pojištění všeobecně i při pobytu v zahraničí. Toto platí obzvláště pro pracovníky a jejich pozůstalé z Protektorátu Čechy a Morava, ze Slovenska, Itálie, Maďarska, Rumunska, Chorvatska, Španělska, Dánska, Švédska, Finska, Švýcarska, Francie, Belgie, Nizozemska a Norska. Také bulharští státní příslušníci obdrží výkony německého úrazového pojištění.“

Je velmi obtížné paušálně popsat pracovní a sociální podmínky Čechů později nuceně nasazených na celém území Říše (včetně samotného protektorátu), protože se mohou zásadně lišit podle příslušné kvalifikace, charakteru, místa a koneckonců i časového období pracovního nasazení.

(http://nassmer.blogspot.com)