Květen 2009

Rozhovor s Králem Šumavy

Karel Pacner

Je to zřejmě jediný rozhovor, který Král Šumavy dal novináři. Je z roku 1997. Tehdy dotazující však ještě netušil, že mluví - nikoli s „řadovým“ převaděčem - ale se skutečným Králem Šumavy. Rozhovor s Josefem Hasilem kvůli unikátnosti nyní přinášíme.

Jak se s odstupem let díváte na svou činnost agenta chodce?

Občas si na to vzpomenu a říkám si, že to stálo za to. I když jsem tam v jedné z přestřelek u Českých Žlebů ztratil bratra. Na druhé straně jsme před totalitou nemohli sklonit hlavy. Když mne posadili do kriminálu, viděl jsem tam hrozný věci. Lidé byli biti bez příčiny. A když někoho chytili, svázali ho do kozelce a klackem utahovali provazy tak dlouho, že jste nemohli ani dýchat. To nebyli lidi, ale zvířata. Když mne začali vyslýchat, tak to bylo samé: „Svině, kurvo, sráči. My tě tady rozbijem.“

Proč jste se po útěku z vězení vracel do Československa? Musel jste přece vědět, že by vás tu čekal provaz.

No proč... Poněvadž tam byli lidé, kteří potřebovali pomoc. Převést do svobodného světa. Dokonce jsem převedl ministra... ale jeho jméno si už nepamatuji.

Kolik lidí jste převedl?

Méně než dvacet lidí to nebylo. Nepřeváděl jsem jen lidi. Do Československa jsem nosil nejrůznější materiál - radiostanice, dokumenty a tak různě. Celkem jsem přes hranice přešel asi patnáctkrát... a někdy se při tom i střílelo.

Proč vám při tom lidé pomáhali?

Nebyl čas na velké řeči. Kdo měl dost odvahy, tak nám pomohl. Ti lidé k tomu museli mít zatraceně dobré důvody, protože hodně riskovali a ohrožovali své rodiny.

Pamatujete se například na takové nezištné pomoci?

Nejvíc mi teklo do bot, když jsem utekl z kriminálu. Vyčerpáním jsme už nemohli ani jít. Zaklepali jsme u hajného, který nám dal najíst, ošetřil nám rozdřené nohy a dal i dobré boty. A prý: „Nebojte se. Za války jsem tu měl schovaný sestřelený americký letce, pak i Rusy.“

Jakého kousku si ceníte nejvíc?

Vzpomínám si, že když komunisté zatkli svého generálního tajemníka Rudolfa Slánského, tak jsme tu ještě tajnou zprávu z pražského sekretariátu dostali hned ven. Nikdo z lidí o tom nic nevěděl, až jim to řeklo Rádio Svobodná Evropa.

Vlkova mše za matku Krále Šumavy

Jan Gazdík

Jak jdou dohromady osudy Krále Šumavy Josefa Hasila a kardinála Miloslava Vlka? Kardinál se s esem mezi převaděči přes železnou oponu dobře zná. Když zemřela 18. května 1972 Hasilova matka Rozálie, sloužil za ni tehdejší farář Vlk při pohřbu v Lažišti na Prachaticku bohoslužbu. „Byla z toho tenkrát svérázná šumavská manifestace, na níž nás hlídalo plno tajných,“ vzpomíná kardinál Vlk.

To se tolik báli mrtvé matky Josefa Hasila?

Dnes už je to jiné, ale tehdy byla legenda Krále Šumavy v jižních Čechách stále ještě hodně živá. Režim nemohl Hasilovi zapomenout, že mu přímo pod nosem převedl na Západ desítky lidí. Ani to, že s ním další desítky vlastenců zde doma spolupracovaly. Rodinu Josefa Hasila i po jeho emigraci do USA proto tajní stále hlídali.

Jak jste se s Hasilem seznámili?

Poznali jsme se až po pádu režimu. Ale začalo to pohřbem mé farnice Rozálie Hasilové. Nemohl jsem jí odmítnout bohoslužbu jen proto, že se o její rodinu zajímají tajní. Mše byla posledním hřebíčkem do mé „rakve“. Vzápětí mi úřady odebraly státní souhlas a přinutily odejít jinam. Vytýkaly mi slavnostní pohřeb matce Krále Šumavy!

To asi legendu o Králi Šumavy, o němž natočil režisér Karel Kachyňa v roce 1959 propagandisticky zkreslený film, ještě posílilo.

Režim se bál popularity kohokoliv, kdo symbolizoval byť sebemenší odpor k totalitě. Anebo s kým měl nevyřízené účty. Dokonce mi vyčítali, že jsem si na pohřeb Rozálie Hasilové přizval více ministrantů, provokoval přizváním dalších kněží, dokonce delším zvoněním.

Jako by vás život do příběhu o Králi Šumavy vtáhl.

I pro mne však bylo setkání s jeho rodinou osudové. Ale neříkám to s vědomím lítosti. Jeho mamince bych ve stejné situaci posloužil bez váhání i dnes. Sílu postavit se slídilům z StB mi dávala víra.

Co vám mohli tehdy udělat?

No... českobudějovickému biskupovi Josefu Hlouchovi jsem už předtím dělal sekretáře. Komunisté mne ale vyhodili do malé jihočeské farnosti v Lažišti, protože se domnívali, že biskupovi špatně radím a že prý školím mládež proti režimu. Vlastně měli pravdu. Měl jsem prsty v různých věcech.

S Hasilem jste se setkal v USA až po pádu totality. Ocenil, že jste posloužil jeho mamince?

Povídali jsme si o tom. Od té doby jsme dobří známí. Osud jeho dávno mrtvé maminky, kterou neviděl od roku 1953 a která si odseděla půl roku v kriminále, nás sblížil.

Církev hlásá nenásilí. A kardinál se sblíží s chlapíkem, jenž při setkání s pohraničníky neváhal sáhnout po zbrani. Jak to jde dohromady?

Protikomunistická fronta měla nejrůznější podoby. A Josef Hasil byl na bojové frontě v pravém smyslu toho slova. Mnoho disidentů bojovalo proti režimu zase jinými politickými prostředky. Ale abych to řekl jasně: z katolického hlediska je spravedlivá válka akceptovatelná. Třeba když lidé brání vlast, svobodu či jiné hodnoty. V takových případech je i pro církev otevřený boj pochopitelný. V Československu byla ohrožena lidská práva, svoboda i duchovní dobro. Jedni lidé utíkali, protože se chtěli osvobodit, jiní je naopak při útěku – tak jako Hasil – chránili. Chování lidí proto musíme posuzovat, jako by se odehrávalo ve válce. A ničím jiným ten střet ani nebyl.

Král Šumavy

Agent chodec Josef Hasil se stal legendou zejména proto, že převedl přes hranice na Západ za pouhé tři roky (1949 až 1952) 20 lidí, kteří byli v Československu perzekuováni nebo se zapojili do protikomunistického odboje. Hasil kromě toho využíval rozsáhlé sítě spolupracovníků, kterou si v jižních Čechách vybudoval. K odbojářům propašoval vysílačky či důležité dokumenty. Jiné naopak vynášel z Československa. Muž, po němž komunisté marně pátrali, žije dnes v USA. Je mu 85 let.

(MFDNES)