Květen 2009

Multikulturní spolužití, integrace a jiné nesplněné sny

Karel A. Pokorný

Díky přítelkyni, která mi zasílá z Austrálie české krajanské NOVINY, jsem se dozvěděl, že též protinožci mají problémy s různobarevnými náboženskými fanatiky, nepřizpůsobivými přistěhovalci a tak. Vida.

Nemám rád novodobý výraz multikultura, který si vymyslelo pár idealistů žijících ve věžích ze slonové kosti, kteří tvrdí, že je nutné akceptovat kultury všech možných skupin nových spoluobčanů, neb to velice obohatí náš život. Začalo to nenápadně, v šedesátých letech, když potřeboval průmysl válkou poničené západní Evropy pracovní síly. Přicházeli tehdy za lepším výdělkem Italové, Španělé, Portugalci a později Turci. Byli skromní a nenápadní, byli šťastni, že mohli podporovat rodiny, které nechali doma, v rodné zemi. Nijak se neprojevovali, nebylo navenek ani stopy po rozdílech a už vůbec ne po problémech náboženských. Nikdo z nich nechodil v nějakém podivném oblečku, či čepičce, představující jeho náboženské vyznání a jejich ženy a dcery, které přišly až později, nebyly zabalené do různých hadrů jako klekánice. Jak se to všechno od té doby změnilo, vidíte sami okolo sebe.

Přestože máme u nás v Nizozemí 6% muslimů, vzbuzují opticky dojem, že jich je mnohem víc, hlavně ve velikých městech, kde jsou soustředěni. Právě proto, že se tak liší oblečením. Je pro nás už docela běžné vidět na ulicích západoevropských měst vousaté muže s háčkovanou bílou čepičkou na hlavě, za kterými poslušně, obtěžkány několika velkými igelitovými taškami s nákupem, pochodují kývavým kachním krokem stále těhotné ženy, hlavy zamotané do šátků, s kabáty až na zem.

Jak se stalo, že tu máme celé rodiny? Kdyby jen rodiny, jsou to celé klany. Někdy začátkem sedmdesátých let prosadili notoričtí lidumilové v EU, že by měli mít gastarbeiteři (jak se to sapristi, řekne, česky?) už po ročním pobytu v zemi nárok na tak zvané spojení rodin. Přitom je v této době mohli často navštěvovat (aspoň v Nizozemí) a zaměstnavatelé byli povinni poskytovat těmto gastarbeiterům dlouhou dovolenou na návštěvu jejich rodin, daleko delší než ostatním pracovníkům. Také jim ty jejich cesty za rodinami museli platit. Pochopitelně to ostatní zaměstnanci neviděli rádi, ale co naděláte… zákon je zákon.

Nový zákon na spojení rodin samozřejmě gastarbeiteři okamžitě využili .Protože na jednoho Turka či Marokánce a podobně připadá vždy nesmírně rozsáhlé příbuzenstvo, babičky a dědečkové, matky, otcové, nesčetní sourozenci, jakož i bratranci, tak, jak je to v jejich kultuře zvykem, rodiny se úspěšně rozrůstaly. S tím bruselští zákonodárci nepočítali, ale už bylo pozdě zákon odvolat, či změnit. Turecká a později marocká komunita se rozšířila o několikanásobný počet lidí, pro které nebylo žádné uplatnění, ať už pro neznalost jazyka či – a to především - nedostatek dobré vůle se jakkoliv integrovat. Ženy byly tak jako tak předurčeny jen k tomu, aby rodily děti a vařily národní krmi. Mužští příbuzní, pokud se vůbec kdy uplatnili, pracovali jen jako nekvalifikovaní nádeníci. Stejně tak poměrně brzy, vzhledem k různým přivezeným chronickým chorobám, skončili v invalidním důchodu.

Vzhledem k jazykovému handicapu a především nevůli jakkoliv se přizpůsobit (až na výjimky, pravidlo potvrzující) se ocitli v izolaci a žili proto v uzavřených komunitách. Ani je nenapadlo, chtít obohatit svoji kulturu novou kulturou země, ve které žili a ve které chodily do školy jejich děti. Mezitím co první generace byla poměrně laxní co se víry týče, druhá generace, vzhledem k izolovanosti a komplexům méněcennosti se snažila dát najevo, že jejich život má jiné hodnoty. Což jim do hlaviček úspěšně nalili imámové, kteří přišli ze zemí východních hlásat pravou víru v Alláha, a přísně dbali na to, aby jejich ovečky v cizině neztratily svoji identitu. Tedy to, čemu oni identita říkají. Začali volat po modlitebnách. Vzrůstaly nároky na podporu úřadů. Začaly se stavět mešity, ale protože islám má několik směrů, tak to musely být mešity pro sunnity, šíity, vahhábisty a salafisty. A bůhvíco ještě. Taky se spolu pochopitelně nemohou modlit Turci a Marokánci. Zároveň se stále množily ty nejdobrodružnější požadavky na úřady, které ze strachu, aby jim nebyla vyčítána rasová diskriminace a na popud levicových členů vlády, dovolovaly skoro vše. Došlo k tomu, že vládní pokus o toleranci začal být, zcela právem, muslimy považován pouze za slabost vlády.

Nizozemí má zajímavý školský systém. Od čtyř let je pro děti povinná předškolní výchova, ve které si děti zvykají na ostatní děti, na pobyt mimo domov, osvojí si určitou kázeň a obohatí svoje jazykové znalosti. A zde začíná problém, který se táhne dál, dodnes nevyřešen. Děti z neevropských zemí se nedokáží vyjadřovat v nizozemštině, protože v jejich rodinách se mluví arabsky nebo turecky. Na schůze rodičů tito rodiče nikdy nechodí, protože stejně vůbec nerozumějí tomu, o čem se jedná.

Tento problém pokračuje dál, protože když později začíná skutečná školní výuka, základní škola, tak se většina dětí z mimoevropských rodin musí nejdříve naučit vyučovacímu jazyku. Má to za následek, že v určitých čtvrtích ve velkých městech, kde převládají ve školách právě tyto děti, zůstává výuka pozadu, což se nepříznivě projevuje u nizozemských dětí. Všeobecně se těmto školám říká zwarte scholen, čili černé školy a rodiče raději své děti přehlašují jinam, do škol, kde jsou jen „bílé“ děti. I na vyšších školách je možno pozorovat tento problém, protože většina allochtonních žáků nemá vůbec trpělivost a snahu se dál učit. Je to veliký problém, který se stát snaží různými drahými programy nějak vyřešit, ale vše ztroskotává na nezájmu allochtonních rodičů i žáků. Tím pak dochází k tomu, že tito, většinou barevní mladiství, nemají ukončené vzdělání a spadnou do nekonečného kolotoče nezaměstnanosti a často i kriminality. Většina těch mladistvých žije ze sociální podpory. Této skutečnosti pak využívají radikální imámové, kteří v mešitách brojí proti západnímu způsobu života, který zavinil to, že jsou tito mladí lidé nezaměstnaní, tedy diskriminovaní, a svými štvavými projevy se snaží u posluchačů vzbudit pocit nadřazenosti nad západní křesťanskou společností. Ve které ale kupodivu klidně žijí z daní, které tito „zkažení“ Evropané i na ně platí.

Vláda v poslední době na opakované žádosti zástupců islámských organizací svolila ke zřízení čistě islámských škol, které měly zajistit dětem z muslimských rodin školní výuku prý na místní úrovni. Stálo to samozřejmě velké částky, ale nakonec bylo několik škol zřízeno. Záhy ale školní inspekce zjistila, že úroveň těchto škol je katastrofálně nedostačující.

Děly se i jiné nepravosti. Například ve škole Ibn Ghaldoun v Rotterdamu použilo vedení školy příspěvek nizozemského státu (1,2 milionu €) na opakované cesty (hadž) do Mekky pro učitele a jejich rodinné příslušníky.

Vůbec nepřekvapuje, že kriminalita mladistvých stoupá a že ve statistikách mají 72% podíl na kriminalitě niet blanke jongens, čili barevní. Ze strachu před nařčením z diskriminace používají úřady tohoto označení, které mluví za vše. Dříve se totiž pro cizince - kriminálníky používalo označení allochton což bylo běžné označení pro občany v Nizozemí nenarozené. To se ale nelíbilo ochráncům lidských práv, kteří tento výraz považovali za rasistický , přestože je to prostě označení pro někoho, kdo se v zemi nenarodil. Ale protože se většinou jednalo o občany turecké, marocké či nějaké té africké národnosti, dostalo označení pejorativní význam. Pikantní na celé věci je skutečnost, že třeba Němcům, Francouzům, Angličanům a jiným Evropanům toto označení vůbec nevadí. Proto se nyní používá všeobecné označení niet blanke, nebo licht getint (ne bílý nebo lehce zabarvený).

Benevolentní politika nizozemské vlády zaviňuje mnohé paradoxní situace. Kupříkladu jedna kurdská rodina, jejíž syn byl v Tilburgu odsouzen pro vraždu příslušníka jiné kurdské rodiny, žádá radnici o 5 000 €, neboť musí zaplatit rodině zavražděného výkupné, aby zabránila krevní mstě. Libanonec Dyab Abou Jahjah, který získal belgické občanství sňatkem s Belgičankou a po jeho obdržení se ihned rozvedl, to vzal od podlahy. Snažil se založit arabsko-evropský stát a požadoval zavést arabštinu jako jeden z povinných jazyků na školách v Belgii. Samozřejmě, že našel spoustu stoupenců, ale pak kupodivu a naštěstí z celé akce sešlo. Různá muslimská sdružení se snaží o úpravu zákonů ve prospěch islámského náboženství. Žádají už několik let, naštěstí dosud neúspěšně, aby byl povolen sňatek dívkám mladších 13 let, neboť to prý odedávna patří k jejich kultuře.

V Amsterodamu jakési muslimské sdružení přišlo s návrhem vybudovat na okraji města čistě islámskou čtvrť s obchody a kavárnami jen pro věřící muslimy. Ve větších městech jsou místa, kam už odmítají jezdit záchranné služby, protože jsou jejich pracovníci napadáni niet blanke výrostky. Při odběru krve se nesmí označovat, zda jde krev Turka, nebo Araba. Tím někdy vznikají komplikace při určování diagnóz, ale to je spíše specifická lékařská záležitost.

V Belgii sepsali lékaři petici, ve které upozorňují na případy, kdy manželé nebo bratři nedovolují na stanicích první pomoci lékařům majícím službu vyšetřovat ženy, a to ani v akutních případech. Došlo dokonce i k napadení lékařů mužskými členy rodin těchto žen, které byly přivezeny v noci pohotovostní záchranou službou. Je zajímavé, jak se tito čekatelé na azyl rádi soudí (mnozí naštěstí azyl nedostanou, což jim ovšem nevadí, jsou pak v zemi tak zvaně trpěni, berou podporu a mají se celkem dobře). Vždy se najdou advokáti, kteří se ujímají předem ztracených procesů, jsou totiž placeni státem, a dokáží mnohdy jednoduché případy natahovat na několik let.

Máme tady také jednoho vystudovaného právníka jménem Mohamed Faizel ali ben Mohamed Raceed bin Mohamed Karamullah Eniat - tak se podepisuje na úředních aktech. Vystupuje v různých televizních programech a kritizuje vše kolem sebe. Stát, který mu umožnil vystudovat, považuje za rasistický, protože stále ještě nemůže najít zaměstnání. Vyžaduje totiž mnoho ohledů, ale sám žádné nebere. Dostal místo úředníka v sociálním oddělení na radnici v Rotterdamu, ale po krátké době byl propuštěn, protože odmítal podávat ruku ženám. Když byl upozorněn na to, že je povinen zachovávat zvyky země, kde žije a kde zastává místo u městského úřadu, oponoval tvrzením, že jeho víra mu nedovoluje dotýkat se cizích žen. Odvolal se k soudu, jenže ten rozhodnutí radnice potvrdil a milý Mohamed začal vykřikovat, že je obětí diskriminace. V několika procesech, kde zastupoval většinou niet blanke klienty odmítal též v soudní síni povstat při příchodu soudců, což zdůvodňoval tím, že jedinou autoritou je pro něho Alláh. Nyní proti němu běží disciplinární řízení a on opět naříká, že je pronásledován rasisty.

Podobných případů je spousta. Zdejší „lidumilové“ a zastánci multikultury se snaží usnadnit nově příchozím tak zvanou adaptaci. Způsob, kterým se o to snaží, je někdy podivuhodný. Tak třeba v Almeere pořádají plavecké kursy pro muslimky, ale ouha, ty chtějí plavat jenom zcela odděleně, budova plovárny musí být bez mužů, chtějí plavat jen v burkini plavkách a po ruce musí být pochopitelně ženy - plavčice. Protesty nizozemských žen, které upozorňovaly na porušení předpisů pro oblečení do bazénu, byly zamítnuty jako rasistické.

V Amsterodamu mají v městské radě také několik mohamedánů. Jeden z nich požadova,l aby radnice poskytla 150 000 € jako odměnu pro Imama Yusufa al-Qaradawiho, který se laskavě uvolil mít přednášku na téma Izraelská agrese proti arabskému světu. Radnice překvapivě odmítla, což muslimové okamžitě prohlásili za rasovou diskriminaci.

Také jsou zde případy afrických (většinou somálských) čekatelů na azyl, kteří si krátí čekací dobu tím, že posílají své nezletilé dcery do Somálie na obřízku, která je v Holandsku zakázána. Několik otců (celkem 45) bylo za provedení tohoto „dobrého“ skutku odsouzeno. Jejich obhájci samozřejmě oponovali tím, že chtějí svým dcerám zachovat identitu.

Škoda, že ti lidumilní politici neznají staré arabské přísloví, které říká: Potkáš-li vlka, udělej ze sebe jehně, ale potkáš-li jehně, staň se ihned vlkem. Hned by lépe chápali mentalitu svých „oveček“. Lidé, kteří mají zkušenosti s životem mezi Araby, vědí odedávna, že respektují jedině neústupnost a tvrdost. Veškeré ústupky a omluvy pokládají za slabost protivníka. Nizozemský politik Gert Wilders již delší dobu upozorňuje na vážné nebezpečí pozvolného šíření islámu Nizozemí vlivem příliš liberální politiky vlády. Jeho film Fitna vyvolal ještě před promítáním protesty mezi muslimy po celém světě. Většina z nich ani neví, kde se Nizozemí vůbec nalézá. Film je složen z citátů z koránu, jsou v něm vysvětlovány a obrazem komentovány některé súry. Když měl na pozvání několika příslušníků sněmovny lordů tento film předvést v Anglii a následně s diváky diskutovat o problémech západních zemí s islámem, byl mu úřady zakázán vstup na anglickou půdu. Nesměl vůbec opustit letiště. Mají to v Anglii opravdu zajímavá měřítka.

Nevěříte? Tak například libanonský radikál Abú Katadu, který přišel do Anglie ilegálně i s manželkou a pěti dětmi a měl být vyhoštěn za svoje projevy nenávisti k nevěrcům, sedí klidně dál v táboře pro uprchlíky, nechá se živit Angličany a dál brojí proti nevěřícímu světu. Když byl řádným soudem v Anglii odsouzen, odvolal se hned k mezinárodnímu soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Zpět prý nepůjde za žádnou cenu. Obává se totiž, že by byl v Libanonu uvězněn, protože i tam stál pro stejný přestupek pobuřování před soudem a byl odsouzen. Je to starý dobrák. Prostě takové jehně.

Ještě stojí za zmínku, že Gert Wilders několik dní po incidentu s anglickými úřady byl pozván americkým senátem k diskusi a promítnutí svého filmu. Měl několik úspěšných přednášek a setkání s politiky. V posledním nizozemském průzkumu politických stran, jeho strana se dostala na druhé místo. Levicové strany silně ztrácejí. Nevýhodou nizozemské politiky je zbytečně velký počet stran, takže vždy se vytvářet koalice a tím se působnost vlády rozmělňuje.

Nejen v Nizozemí, také v jiných státech se stále víc projevuje, že vytvořit multikulturní společnosti je nemožný a bláhový sen. Když se mělo hrát tenisové utkání Izrael - Švédsko ve Stockholmu, museli pořadatelé přesunout utkání do Malmö, protože jim palestinští demonstranti vyhrožovali protiizraelskými akcemi. Hrálo se tedy bez obecenstva a Malmö teď musí z městského rozpočtu zaplatit tenisovému klubu 270 000 €. Možná, že by mohli něco přidat Palestinci, vždyť mají dost, dostávají ročně 541 800 milionů $ od OSN. Jenže oni si za ty peníze potřebují kupovat jídlo a zbraně.

Svět se mění. Například taková Lampedusa, krásný ostrov, kdysi jsme tam tři týdny byli. Jezdilo se tam odedávna na dovolenou, ale nyní se tento kouzelný ostrov změnil v jediný uprchlický tábor a turisté se mu začali vyhýbat. Má smůlu, je příliš blízko z Afriky. Od Tunisu například jen sto třicet kilometrů. Afričané v polorozpadlých člunech či dokonce na vorech se tam v každou denní i noční hodinu vyloďují a žádají o azyl. Stále jich přibývá. Další problém pro italskou vládu. Místní obyvatelé marně protestují, turisté, platící hosté, kteří jim dosud zaručovali spokojený život, zmizeli. Ale ani na italské pevnině to nemá Berlusconi lehké. Rumunští Romové (dříve cikáni), využili volného pohybu občanů zemí Schengenské dohody a vydávají se do Itálie na výlety, tedy lépe řečeno na loupežné zájezdy. Táboří na okrajích měst v nouzových přístřeších. Došlo to už tak daleko, že na ně místní obyvatelé pořádají trestné výpravy.

Dalším cílem ilegálních utečenců je ostrov Teneriffa, kde se jen v minulém roce vylodilo kolem 20 000 Afričanů, a letos to pokračuje, k velké nelibosti těch, kteří tam jeli na dovolenou a teď místo odpočinku musejí dávat pozor na to, zda se neblíží někdo, kdo má zájem o jejich peněženku.

Francouzi mají také takovou zajímavost. V Calais táboří v dunách pravidelně asi 500 různých uprchlíků, kteří doufají, že se dostanou ilegální cestou do Anglie. Francouzská policie, která si s nimi neví rady, dělá jakoby nic neviděla a nechává je tam na pospas osudu. Starají se o ně různé křesťanské organizace, což uprchlíci kupodivu klidně přijímají a nijak jim to nevadí, přestože většina z nich jsou muslimové.

Dalo by se o tom problému psát do nekonečna. Zkrátka žijeme v době, kdy je vše a všichni v pohybu. Zprava doleva a zase naopak, nahoru dolů, všemi směry. Kde to skončí, ví Bůh. Asi opravdu jen on.

Chudáci muslimové mají nyní, vzhledem k letnímu času, ještě další vážný problém. Nevědí prý, v kolik hodin se teď vlastně mají začít modlit, aby je Alláh slyšel.