Květen 2009

Sjednocená Evropa a jiné zajímavosti.

Věra Pokorný-Scheufler

Evropská unie vznikla především proto, aby se zabránilo takovým katastrofám, jakou byla druhá světová válka. To byl hlavní motiv pro evropskou integraci. Což je pro mnohé Čechy neuvěřitelné a ovšemže s tím též nesouhlasí různí euroskeptici, pseudovlastenci a prognostičtí rejpalové, jako prezident Václav Klaus, kteří se domnívají, že EU existuje jen proto, aby připravila Českou republiku a ostatní „malé národy“ o samostatnost a o identitu. Můžeme se tedy proto zcela právem ptát, proč do té Unie vůbec vstupovali? Lze se obávat, že důvod ke vstupu byl velmi prosaický: peníze. Rozhodně ne ideály.

Jsou Spojené státy evropské jenom sen nenapravitelných idealistů? Skutečností je, že dávno před rokem 1945 existovali různí politici a intelektuálové, kteří se zasazovali o politickou jednotu Evropy. Mezi nimi byl zcela určitě jedním z neznámějších a současně nejzajímavějších hrabě Richard Nikolaus Coudenhove-Kalergi, narozený roku 1894 v dalekém Japonsku, kde byl jeho otec Heinrich hrabě Coudenhove-Kalergi v diplomatických službách rakousko-uherské monarchie.

Rodina Coudenhove, původem z Brabantu, získala šlechtický titul za účast na křižácké výpravě v roce 1099 a mohla by s určitou pýchou pohlížet do hlubin staletí na svůj nepřerušovaný rodokmen, počínající hrabětem Gerlofem, který zemřel 3. března 1259. Druhá část jména, Kalergi, byla připojena daleko později, po sňatku Richardova dědečka s Marií Kalergi (Calergis), pocházející z řecké šlechtické rodiny z Kréty. Rodina Coudenhove-Kalergi je tedy nejen velmi stará, ale též skutečně evropská, s krví baltskou. německou. norskou. polskou, ruskou, řeckou a ještě různou další.

Richard Coudenhove-Kalergi značně předešel svoji dobu, byl to on, kdo přišel s vizí Panevropy. Stala se hlavním tématem jeho života. Původně se chtěl věnovat filozofii a teprve první světová válka ho přivedla k politice. Tuto válku pokládal, jak později napsal, za občanskou válku mezi Evropany, za katastrofu prvního řádu. V roce 1923 založil Panevropskou unii, nejstarší evropské hnutí, usilující o sjednocení Evropy. Členy byli kupříkladu také Albert Einstein, Thomas Mann, Aristide Briand, Otto von Habsburg a Konrad Adenauer. Překvapující je, že se k tomuto hnutí tehdy přidal i československý ministr zahraničí Edvard Beneš. Nedá se věřit tomu, že by se zajímal o spojenou Evropu. V Evropě převládaly po první světové válce silné nacionalistické tendence a zejména Československo jim vděčí za svůj vznik, takže jeho členství bylo víc než zvláštní. Snad chtěl jen sledovat, o čem se tam jedná. V Německu byla po nástupu Hitlera k moci pochopitelně Panevropská unie okamžitě zakázána. Kalergi musel roku 1938 před nacisty uprchnout, nejprve do Švýcarska, později do USA, kde vyučoval na univerzitě historii.

Teprve po válce zažila myšlenka Panevropy renesanci, Winston Churchill pronesl roku 1946 v Zürichu Kalergim napsanou řeč, která nabádala k založení Spojených států evropských. Opírala se přitom o základní požadavky panevropské myšlenky. Roku 1947 založil Kalergi Evropskou parlamentní unii (EPU) která měla přivést dohromady jednotlivé evropské parlamenty. Roku 1952 se připojilo k této iniciativě také Evropské hnutí a Coudenhove–Kalergi se stal čestným prezidentem tohoto hnutí. Byl to také on, kde navrhl původní evropskou vlajku (návrh neprošel, symbol kříže na ní byl prý „příliš křesťanský“) a v roce 1955 ještě Beethovenem zhudebněnou Schillerovu Ódu na radost jako evropskou hymnu. Richard Nikolaus Coudenhove-Kalergi se stal v roce 1950 prvním laureátem Karlovy ceny (Karelspreis) udělované městem Cáchy od té doby osobám, či organizacím, které se zasloužily o sjednocení Evropy, o evropskou integraci.

Jen na okraj je nutné podotknout, že veškerý majetek rodiny Coudenhove-Kalergi byl v Československu po druhé světové válce zkonfiskován, přestože Richard byl prokazatelně antinacista.

Vraťme se ale nazpět, do Japonska 19. století, kdy něžná dívenka Mitsuko, maminka jmenovaného Richarda, potkala rakouského diplomata Coudenhove-Kalergiho. Kdy začala její zajímavá životní dráha a kde se začal naplňovat její neobvyklý osud. Kariéra diplomata přivedla hraběte Heinricha do Japonska z různých jiných postů v Evropě, v Latinské Americe a v Asii. Rakouský velvyslanec v Japonsku, který byl současně akreditovaný i u čínského císaře a u krále Siamu a Koreje byl tehdy dlouhodobě nemocen a tak hrabě, který zastával velmi úspěšně jeho místo, byl tehdy vlastně prvním mužem K. u. K. Monarchie na Dálném východě.

Chtěl prý na Dálném Východě v Japonsku zůstat definitivně, zamiloval si tamní kulturu, brzy mluvil plynně japonsky – mimo japonštiny ovládal ještě stejně dobře 17 dalších jazyků – ale především si oblíbil sedmnáctiletou Mitsuko, dceru bohatého obchodníka se starožitnostmi. Seznámili se prý romanticky a také trochu nešťastně, hraběte shodil kůň se sedla přímo před obchodem pana Aoyamy a Mitsuko se obětavě ujala jeho ošetřování. Uzdravený hrabě pak nápadně často přicházel do obchodu obdivovat japonské dřevoryty. Obdivoval současně také dceru majitele, zřejmě mu též připadala jako vzácná malba, nebo porcelánová soška. Přes odpor otce se Mitsuko stala brzy jeho ženou, podle japonského šintoistického ritu. Jejich svazek zpevnily dvě děti, chlapci Johannes-Kontaro, narozený 1893 a Richard-Eitaro, narozený 1894.

Jejich otec, hrabě Heinrich byl nejstarší ze sourozenců Coudenhove-Kalergi a měl tedy zdědit rodinný majetek v daleké Evropě v zemi jménem Böhmen, na území rakousko-uherské monarchie. Jenže on tehdy všechny překvapil sdělením, že na návrat do Evropy vůbec nepomýšlí. Byl rozhodnut zůstat trvale v Japonsku. Ale jeho prozíravý otec zařídil všechno jinak. Když zemřel a byl otevřen jeho testament, ukázalo se, že neodkázal majetek nejstaršímu synovi, jak se dalo očekávat, ale svému vnukovi Johanesovi (Hansovi), tedy nejstaršímu synovi svého nejstaršího syna. Dědici byl jeden rok, byl poloviční Japonec a žil v Tokiu. Byl to dobře promyšlený tah a přiměl Heinricha dokonale změnit plány. Nemohl přece připravit svého syna o dědictví. Obě císařství, rakouské i japonské, dala tedy svolení k sňatku a malá něžná japonská víla Mitsuko byla katolickým biskupem v Tokiu v jednom dni pokřtěna, vybrala si prý sama jméno Maria Thekla, potom hned konfirmována a nakonec provdána, nyní podle katolického ritu, za hraběte Heinricha. Ten vystoupil z diplomatické služby a se ženou a dětmi se vydal na cestu do Evropy. Předtím byla ale ještě Mitsuko přijata japonskou císařovnou, která ji důrazně nabádala, aby dělala své vlasti v daleké cizině jen čest. Být přijata císařovnou, setkat se s císařovnou v soukromé audienci, to byla tehdy – a je dodnes - nezvyklá pocta. Hraběnka Mitsuko na tuto událost nikdy nezapomněla. Byla totiž snad vůbec první Japonka, která se provdala do Evropy.

Chlapeček Johannes, dědic rodinného jmění, který to všechno způsobil, žil potom v Rakousku-Uhersku, totiž v Böhmen, později v Československu, na zámku v Ronšperku na Domažlicku, (dnešních Poběžovicích), kde rodina vlastnila panství se zámkem. Tam ho s bratrem Richardem rodiče přivezli, když mu bylo o něco málo víc než jeden rok. Doma se prý těmto dvěma chlapcům všeobecně říkalo „Japonci.“ Časem k nim přibylo ještě pět dalších dětí. Mitsuko zůstala i po sedmi porodech stále stejná, něžná a křehká, vážila 48 kilogramů. Nikdy se nepokoušela své děti učit japonsky, ale mluvila na ně roztomilou a komickou němčinou, proloženou mnoha japanismy. Jejich výchovu ponechávala guvernantkám a domácím učitelům. Děti ale nepoznaly od své matky žádné něžnosti. Nikdy nedávala najevo své city. Byla typickým produktem japonské feudální společnosti a výchovy, tichá, a poslušná. Lotosový květ, čistý, krásný a chladný. Uměla aranžovat květiny, psát štětcem a tuší japonské kaligrafické písmo a hrát na japonskou mandolínu.

V roce 1907 postihla Mitsuko a její děti těžká rána: jediný důvěrný přítel a blízký člověk v Evropě, jediný, se kterým mohla mluvit svojí mateřštinou, Heinrich Coudenhove-Kalergi, zemřel náhle na srdeční infarkt. Bylo mu teprve 46 let. Mitsuko, které bylo tehdy teprve dvacet sedm let, zůstala náhle sama v cizí zemi, v Evropě, kde si vlastně nikdy nezvykla, se sedmi ještě malými dětmi. Ona, která byla vždycky spíš jako osmé dítě v rodině, zůstala na všechno sama, měla teď o všem rozhodovat samostatně. A kupodivu to dokázala. Stala se s ní téměř přes noc velká změna, rána osudu vynesla na povrch skryté, zřejmě dosud potlačované vlastnosti a docela změnila její charakter.

Vždy jemná, křehká, tichá a trpělivá žena vyvinula náhle ohromnou energii, ale stala se tvrdou a téměř despotickou. Doposud vždy jen poslouchala, nejprve svého otce a později manžela, ale teď převzala do svých něžných ruček otěže a řídila celou rodinu i hospodářství. Náhle dokázala k údivu okolí mistrně rozkazovat a na přesném provádění příkazů také trvat. Hrabě Richard Coudenhove později vzpomínal na to, jak se jí všichni báli, od zaměstnanců přes služebnictvo a úředníky, až po vlastní děti.

Nikdy se jí nepřestalo stýskat po milovaném Japonsku, kam se už nikdy nepodívala. Nikdy se necítila doma v té vzdálené, chladné a cizí zemi. Nezvykla si na nový domov, přes veškeré pohodlí a bohatství, které jí obklopovalo a poutalo jako zlatý řetěz k tomuto podivnému cizímu světadílu a k muži, kterého obdivovala, ale nikdy úplně nepochopila, a k dětem, se kterými nemohla mluvit svojí mateřštinou. Po manželově smrti proti vůli rodiny rozhodla, že se bude sama starat o rodinný majetek a samozřejmě též sama organizovat výchovu dětí. Ty poslala postupně do internátů, chlapce do Theresianea, dívky do Sacre Coeur. Dětem se dostalo výborné výchovy a vzdělání, všechny vystudovaly vysokou školu. Později, po první světové válce převzal statek a zodpovědnost za celý majetek původní dědic, Johannes Coudenhove-Kalergi, zvaný Hans, a Mitsuko se přestěhovala z Ronšperku do Vídně, kde žila s nejmladší dcerou Olgou. Zemřela za druhé světové války, v roce 1941, manžela přežila o 34 let.

Když se před nějakým časem jejím zajímavým osudem začali zabývat pracovníci japonské televize, hledali stopy po své krajance v Ronšperku, v rodinném archivu, který se v zámku, kde od konce války „hospodařili“ pohraničníci, kupodivu zachoval. Našli tam deník, který si Mitsuko kdysi psala, pochopitelně japonsky. Tento deník se stal podkladem pro divadelní hru, která se před lety hrála také ve Vídni. Je to hra ve formě monologu, ve kterém již zestárlá Mitsuko vzpomíná, vypráví o svém pestrém životě dceři Olze.

Vnučka paní Mitsuko, Barbara Coudenhove-Kalergi, dcera jejího syna Gerlofa a hraběnky Pálffyové, známá rakouská novinářka, která se narodila v Praze, vypráví, jak byla překvapena a dojata, když tuto hru (v simultánním překladu) kdysi vyslechla. Byl to jiný příběh, než očekávaná dojemná legenda o japonském lotosovém kvítku, který se stal zámeckou paní. Vzpomínka na to, jak nejistá a zoufalá byla první den na ronšperském zámku, když procházela dlouhými chodbami a slyšela, jak se za ní otevírají dveře a zvědavci ji okukují a šeptají si o ní zvědavě, a jak se domnívala, jistě nepřátelsky. Scéna, kdy se jí její malý syn na cosi ptá německy a ona mu nedovede odpovědět. Chtěla dělat všechno správně v té cizí chladné zemi, ale narážela stále na nějaké hranice. Dveře, za kterými se skrývaly třinácté komnaty s neznámým obsahem. Často si připadala sama a opuštěná. Nejraději vzpomínala na večery, kdy její muž pracoval ve svém pokoji při světle lampy a ona mu sama přinášela čaj. Zůstávala s ním tehdy v jeho pracovně a tiše se na něj dívala, jak čte a pije čaj. Nemluvili. Nikdy se nezmínila o nějaké výměně myšlenek. Na její mínění se jí nikdy nezeptal. Měl jí Heinrich vůbec rád? „Jako drahocenný předmět“, řeklo později jedno z dětí. Přesto - jak opuštěná si musela připadat, když „její gentleman“ zemřel.

V její daleké vlasti zná její příběh kdekdo. Obdivují jednu z prvních Japonek, které odešly do Evropy. Byla to průkopnice, nebo oběť? Japonská obdoba známé rakouské císařovny Sisi, nebo předchůdkyně dnešních moderních žen?

Zemřela uprostřed druhé světové války a je pohřbena v rodinné hrobce na jednom z vídeňských hřbitovů, v Heitzingu. K jejímu hrobu dosud chodí vnuci i pravnuci a jiní členové rozvětvené rodiny Coudenhove-Kalergi. Občas najdou na náhrobku malou lahvičku sojové omáčky. Je to obdoba kamínků, kladených na hroby na židovských hřbitovech. Pozdrav od japonského turisty, poslední pozdrav a pocta malé, statečné Mitsuko.

A spojená Evropa, sen jejího druhorozeného syna Richarda ? Přestože Evropská unie sdružuje dnes již dvacet sedm různých států, zůstává sen o svornosti a vzájemné podpoře – nejen finanční, milí Čechové – a o spolupráci mezi národy Evropy stále jen sen.