Květen 2009

Cyklus násilí

Bohumil Řeřicha

(S využitím stejnojmenné publikace Uty Reiffové)

Mnoho lidí zažilo v posledních 70 letech hrůzu, během a po konci poslední děsivé války. V mládí měli traumatické zážitky, hlad, násilí, smrt příbuzných, přátel, z útěku nebo vyhnání. O těchto událostech téměř nemluvilo, potlačovaly se. Během války a těsně po ní bylo rozumnější mlčet a prožité hluboko zakrýt. Teprve ve stáří se u mnoha postižených projevuje reakce na prožitého ve formě traumat. U dotyčných vyvolávají dávno prožité události strach a deprese. Nechme hovořit Utu Reiffovou.

„Já jsem tehdy jako sedmileté dítě se svou matkou a devítiletým bratrem byla od června 1945 do února 1946 v ženském táboře v Žatci. Mám na to hrozné vzpomínky, nejen já ale i můj druhý bratr Hans Jäckl, kterému tehdy bylo 17 let. Můj otec byl v Postolprtech zavražděn.

Nyní jsem systémová rodinná a psychosomatická terapeutka. Slovo „systémová“ je velice důležité, neboť systémová léčebná metoda znamená, že se zabývám systémem vztahů v rodině, ve skupině a též mezi národními skupinami. Psychosomatická terapie se týká toho, že ony strašné události jsou u těchto lidí uložené v paměti. Pokusili se sice ony události vytlačit do nevědomí, ale většinou se jim to nepodařilo. Nyní se projevují jako nemoce a traumata. Opatrným přibližováním terapeuta k prožité situaci /události/, kterou trauma vyvolalo, je možné její psychické znovuzpracování a na konci vysvobození z traumatu. Výsledkem je zlepšení duševního i tělesného stavu.

Zpracování traumat je možné, když se událost, která je vyvolala, jasně přizná a uzná. Většinou se tak děje větou: „Ano, bylo tak a bylo to strašné“. Není nutné zmiňovat detaily a shledávat důvody či otázku viny. K léčbě je nutné přiznání, že se toto stalo a že to není vybájená představa. Otázka viny je z léčebného hlediska zanedbatelná, neboť původci činů jsou již většinou mrtvi. Z hlediska psychologického jsou pachatelé a oběti vzájemně na sebe vázáni.

Dějiny a psychologie nám ukazují, že oběti, přesněji okruh nebo národ, se následně stanou pachateli a následně znovu oběťmi. Toto osudové propletení se děje napříč rodinami, skupinami a mezi národy v rozdílných časových intervalech a to i po velice dlouhé době. Tento hrozný koloběh násilí je jako tanec smrti. V modelu obětí a pachatelů, který se stále opakuje přichází „osvoboditel“, který se může stát pachatelem nebo obětí. Naším úkolem tento automatismus zastavit.

I v psychologii je v podstatě nemožné najít, kdo s tím začal, co to vlastně vyvolalo. Pachatel najde důvod svoji oběť potrestat a oběť vždy najde důvod jak se pomstít. Oběť bohužel nehledá důvod, proč se stala obětí. Řecké tragédie, v kterých se řine krev proudem a msty jsou jako na běžícím pásu, jsou důkazem, že toto platí již věčně. Následkem msty bohužel většinou trpí nevinní.

Tento hrozný koloběh pachatel - oběť je možné zastavit přiznáním utrpení oběti. Například pachatelem nebo okruhem, ke kterému patří nebo patřil pachatel. Toto platí všeobecně. Bez přiznání činu ať už v rodině, skupině, nebo mezi národy, zůstává nepříjemná příchuť a mstivé myšlenky a z oběti se může stát znovu pachatel.

Kdyby se Německo nepřiznalo po druhé světové válce ke svým hrozným zločinům, mělo by to pro duševní zdraví německého národa katastrofální následky a nikdy by se nemohlo stát členem společenství evropských národů. Potomci pachatelů bez rozdílu strany ovšem vinu nenesou. Je však důležité přiznání, pocit stud a vyjádření pokory. A tím se příčina studu oslabí až zmizí. Je tonutné i po generacích a staletích vzájemného přisuzování viny, odůvodňování našich činů a zločinů protivníka, aby zmizel i pocit nutnosti odplaty.

Od slepé pomsty v Postoloprtech uběhlo již 64 let, tedy přes tři generace. Jestli zavraždění v Postoloprtech spáchali zločiny, nikdo neví a vědět již nebude. Neměli žádnou možnost obhajoby a posouzení soudem. Stejné platí pro pachatele. Musí se nyní obhajovat jinde.

Ve světě psychologických a historických zkušeností je potřebné veřejné doznání se k zločinu proti lidskosti a vytvoření pietního místa. Byla by to nejen psychická pomoc lidem, kteří přežili, ale i pro potomky obětí. Též je to velice důležité i pro potomky pachatelů, kteří by mohli znovu najít způsob očisty a stud za tyto činy nakonec odložit. Cílem humanistického a lidského společenství, které si toto jméno zaslouží, může být jen zastavení koloběhu násilí a protinásilí.

Pro nás potomky těchto mrtvých a pro ty, kteří přežili, by bylo pietní místo nebo pomník v Postoloprtech především místem smutku, vzpomínání na naše mrtvé, kde bychom se za ně mohli pomodlit, neboť byli zahrabáni do země jako psi. My, kteří jsme přežili, rozhodně nechceme pomstu, připisování viny potomkům pachatelů. Chceme věčný mír a klid našim mrtvým a v lásce na ně vzpomínat. Můj otec mi velice chyběl.“

Výňatek ze spisů vyšetřovací komise , která se zabývala vyšetřováním tragických událostí v Postoloprtech dne 30. 7. 1947 pod vedením poslance Dr. Bunži.

Posl. Dr. Bunža: Kolik lidí bylo popraveno v levanické Bažantnici?

Marek: Asi 500. Přišla stráž a oznámila mi, že mají nařízeno, abych vydal 100 lidí, kteří budou kopat. V noci potom, jak mi říkali, byli zahnání do šachet a tam postříleni. Pak byla ještě nějaká poprava, nevím přesně kdy. Přišel transport z Chomutova asi 300 mužů samých esesáků. Ti byli také popraveni asi 7. až 8. den. Z Chomutova byli dodáni na velitelství OBZ. Tam jsem však nešel. Příslušníci OBZ těmto esesákům řezali uši, skákali jim po prsou a dělali s nimi hrozné věci. Kdy tito esesáci byli popraveni, nevím. Kdykoliv jsem šel však po chodbě, leželi tam lidé, kteří byli zbiti k nepoznání. Večer pak byli odprásknuti.

Posl. Dr. Bunža: Víte určitě, že mimo těch, o kterých jste mluvil, nebyly již popraveny žádné osoby?

Marek: Jiné osoby než tyto popraveny nebyly, to vím určitě. V kasárnách dal kapitán Černý zastřelit 5 hochů, mezi 14-15 lety. Všichni byli příslušníci Hitlerjugend. Prchli, avšak stráž je chytila. Přišel kapitán Černý, kterému jsem řekl, že by zasluhovali každý 25 ran, on ale řekl ne, zastřelit! A také na místě se jeho rozkaz provedl. Také byli v kasárnách pochováni. Při tom byli ostatní Němci shromážděni na nádvoří, aby se na to dívali.

Posl. Dr. Bunža: Zahajuji rozpravu o tom, jakým způsobem máme věc skončit.

Posl. Dr. Kácl: Nejsem proto, abychom soudili Čechy za to, že trestali Němce. Mám nejméně důvodu v tomto směru ke shovívavosti. Sám jsem si představoval, že za jednoho padlého Čecha padne 20 Němců. Tento případ jsme nevyšetřili, chybí nám spousta materiálu. My jsme vyslýchali pachatele a bylo by se mi líbilo, kdyby se byli přiznali a řekli: Ano, já jsem to udělal. Dělal to Černý, Zícha a Čupka. Jaká by byla jiná situace, kdyby řekli otevřeně, jak věc byla, ale takhle kličkují a vyvolávají podezření, že jejich věc nebyla fair.