Květen 2009

Budování míru pronájmem

Ota Ulč

Pronájmem území, o kýžený terén se nikoliv rvát a na něm krvácet. Že taková samozřejmost někoho dřív dostatečně nenapadla?

Přetrvává popularita válek v celičké historii lidstva. Zmocnit se prostoru, schlamstnout lány, získat zdroje pod povrchem, přinutit druhou stranu k učinění kroků, jež by dobrovolně neudělala. Být větší, mocnější, obávanější a ovšem pramálo víc milovaný.

Nebývá nedostatek zdůvodňování, ospravedlňování agresivních iniciativ: údajné že ochraňování ohrožených menšin, prosazování ctnostných ideálů, všemožného dobra. Britové rubali Búrskou jihoafrickou republiku prý prosazováním civilizace, pokroku, ale zejména dychtěním po objeveném tam zlatě. Přinutit státy k požadovaným aktivitám něco činit (jako například tlak na Mexiko, aby se konečně vypořádalo s narkomafiány, na Kolumbii, aby razantněji zasahovala proti výrobcům a exportérům kokainu, v Afghánistánu likvidovat pěstování opia, export heroinu) nebo naopak něco nečinit (například v devatenáctém století tlak Velké Británie na tehdejší čínské impérium, aby nebránilo výnosnému dovozu opia). Nebo aspoň odvolávat se na dějiny, na historická oprávnění. Poslužme si prozatím nejčerstvějším příkladem ze vzdálených, meteorologické nepřízni vystavených Falklandských ostrovů, hodně za větrem jakéhokoliv zájmu světa. Tam v roce 1982 došlo k válce mezi Argentinou a Velkou Británií, k největší invazi od dob Normandie za druhé světové války. Argentina tvrdí, že v roce 1766 Francie ostrovy prodala Španělsku a když v roce 1816 došlo k nezávislosti Argentiny a likvidaci španělské moci na americkém kontinentě, práva Madridu tak přešla na Buenos Aires. Londýn naopak zdůrazňuje smlouvu se Španělskem z roku 1771, uznávající britská práva a nepřetržitou držbu od roku 1833.

Území – a ne vždy zanedbatelného rozsahu – se získávala věnem, darem (takto přece poctila britská královna Victoria německého císaře, jednoho ze svých četných příbuzných, darováním bájné africké hory Kilimandžáro). Nebo si kolonialisté imperialisté území získávali vzájemnou směnou. Onen tzv. Caprivi Strip, úzká nudle, míň než sto kilometrů široká, ale dlouze se táhnoucí až k řece Zambezi a odtud k Indickému oceánu, Britové, tehdejší vlastníci nynější Namibie, si to s Němci vyhandlovali za ostrov v Severním moři, domnívám se, že to byl Helgoland.

Hitler bažil po úrodné ukrajinské půdě, kterou by vlastnili rasově hodnotní teutonští pionýři. V současné době na této planetě zbývají všeho všudy jen čtyři znační vývozci obilí: USA, Kanada, Austrálie a Argentina.

Států, které se ze svých zdrojů nemohou uživit, je ale napočítáno třicet šest. Ceny potravin za posledních pár let (2005 – 2008) podle indexu FAO (Food and Agriculture Organization) vzrostly značně, o 70 %, což už leckde, jako například v hladové republice Haiti, vedlo k bouřím, se ztrátami na životech.

Chudá společenství ovšem strádají, odkázána jsou na zahraniční milodary. Ale i státy bohaté jako Saúdská Arábie, Kuvajt, Katar, a též ropou neobdařená Jižní Korea, se rozhlížejí po vhodných investičních příležitostech k získávání zdrojů naplňovat žaludky národa. Překvapují zprávy o čilém zájmu směrem k Súdánu, rozlohou největšímu státu afrického kontinentu, nikoliv se však těšícímu dobré pověsti v zahraničí. Stále tam úřadující prezident je oprávněně stíhán v Haagu jako válečný zločinec, o pokračujících hororech v Dárfúru jsme dost obeznámeni.

Nicméně, Saúdská Arábie uzavřela smlouvu o pronájmu oblasti (25.000 ha) v úrodném povodí Nilu severně od Chartúmu, stejně tak učinil emirát Abu Dhabi s pronajmutím ještě většího počtu hektarů a rovněž Kuvajt a Katar podepsaly smlouvy o „strategickém partnerství“ takového druhu.

Financial Times informují v podrobném článku (11. 1. 2009) o iniciativě Američana jménem Philippe Heilberg investovat miliony dolarů v daleko obtížnější súdánské oblasti, totiž na jihu občanskou válkou poničeném a stále doutnajícím, bez potřebné infrastruktury, bez silnic, ale v dosahu Bílého Nilu, s možností irigace, kde zavlažený pouštní úhor by mohl zdárně rozkvést.

Prozatím největší projekt tohoto druhu, který se rovněž stal zdrojem největší mediální pozornosti, je koncem roku 2008 uzavřená smlouva jihokorejské společnosti Daewoo Logistics s Madagaskarem, ostrovem velikosti Francie, o pronájmu po dobu 99 roků 1,3 milionů hektarů zemědělsky dosud nevyužité půdy – třetiny celého státu v rozsahu poloviny Belgie. Na jednom milionu hektarů v západní části ostrova investoři míní pěstovat kukuřici a na 300.000 hektarech ve východní části vysázet palmy, produkující půl milionu tun palmového oleje. Vláda bude inkasovat 30 procentní daň, Daewoo bude poskytovat zaměstnání tisícům pracovních sil a rovněž se bude věnovat výstavbě silnic, zavodňovacích kanálů, škol a nemocnic. Čili perfektní win win situation k prospěchu oběma stranám. Již lze ovšem slyšet rozhořčené hlasy o obnovené metle hanebného kolonialistického vykořisťování. Načež došlo ke značným komplikacím.

Jak dobře známo, zásluhou rotujícího šestiměsíčního předsednictví Evropské unie Česká republika se stala centrem značného mediálního zájmu nejen v Evropě, ale i v některém zámoří. Topolánkovy projevy spolu s jeho portrétem se objevily na předních stránkách předních novin. Tím značnější pak byla odezva na vyjádření nesouhlasu s počínáním toho či onoho mocnějšího partnera. Dočítám se (FT, 27. 3. 2009), že si Topolánek také popudil feministky, rozhořčil Zitu Gurmai, socialistku, maďarskou poslankyni. A ještě hůř dopadla česká vláda na domácí půdě. Padla, vyslovena jí nedůvěra, leč její mandát půlročního evropského předsednictví i za této prekérní situace pokračuje.

Ale i takové zádrhely, disonance Topolánka s Paroubkem a dalšími předáky jsou záviděníhodnou selankou při pohledu na Madagaskar, o tolik větší a početnější. Tam v prezidentském úřadě pobýval Marc Ravalomana, bývalý pouliční prodavač jogurtů, a úřad starosty v hlavním městě Antananarivo zastával Andry Rajoelina, bývalý diskžokej, mladíček, proti němuž v porovnání téměř ještě holobrádek Stanislav Gross, z premiéra předělaný v instantního multimilionáře, dělá dojem velebného kmeta.

Začátkem února prezident Ravalomana vypudil starostu Rajoelina z funkce. Pár dní poté, tisíce exprimátorových stoupenců se dalo na pochod k prezidentskému paláci, na což tamější strážci reagovali salvou s výsledkem 28 mrtvých. Pokus uvěznit exprimátora se však nepovedl. V mezidobí, disident plukovník André Ndrijaona se vyhlásil nejvyšším armádním velitelem. V půlce března Rajoelina vylezl z úkrytu, prohlásil se za prezidenta a vydal příkaz k zatčení prezidenta Ravalomanany. Ten po opakovaném ujištění, že bude bojovat do poslední kapky krve, bez výstřelu předal moc vojenskému triumvirátu, který ji během několika hodin dál předal exstarostovi Rajoelinovi.

Znovu se nabízí porovnání s daleko harmoničtějšími českými poměry s aktéry Klausem. Bémem, Topolánkem, Paroubkem. Nic tak dramatického aspoň dosud nepodnikli. Zprávy o dalším osudu oné rekordní smlouvy o pronájmu třetiny ostrova nejsou prozatím příliš zřetelné.