Květen 2009

Jakost perského koberce a směr jeho letu

Ota Ulč

V červnu 2009 se budou v Íránu konat volby. Nejeden odborník porovnává důležitost jejich globálního dopadu k listopadovým volbám 2008 v USA. Dočítáme se, že primární ideologií Íránu je nacionalismus a nikoliv náboženská zarputilost v tamější oficiální teokracii, že země neprodukuje sebevražedné fanatiky, že efektivně škodila Talibanu v Afghánistánu. Před patnácti lety senátor John Kerry se o Íránu vyjádřil jako o příteli (natural friend) Ameriky, což ale zůstalo nevyužito Kerryho přemožitelem George W. Bushem. Zatímco ve státech Washingtonem bohatě dotovaných jako je Egypt je veřejnost ostře protiamericky laděná, v Íránu popularita USA je stále značná a demonstranti s plakáty SMRT AMERICE se snaží získat víza, dorazit ke břehům tolik zdůrazňovaného satana.

V Íránu jsem nikdy nebyl, persky se nedomluvím, momentálně oním směrem zamířit nebažím. Nějaké povědomí o tamějším světě mám vyčtěné, odvozené. Za studií na Kolumbijské univerzitě jsem se ale s íránskými studenty hodně stýkal, s jedním pak sdílel podnájem. Nejvíc jsem se o tamějším světě, historii a mentalitě dozvídal od tehdy svého nejbližšího, k doktorátu se rovněž lopotícího amerického kamaráda. Tento bývalý diplomat strávil řadu let v Teheránu, s domorodci se domluvil jejich řečí. S ledačíms se mi svěřoval a o jednom hodně unikátním zážitku se chci zmínit.

Měl jsem potíže něčemu takovému uvěřit a exdiplomat mě odkazoval na věrohodné zdroje se solidními důkazy. Tohle se stalo: v tamějších, nikoliv neobvyklých podmínkách všelijakých nepokojů, vojenská jednotka zajala skupinu povstalců a velící důstojník kromě okamžitého vyřčení rozsudku smrti, umožnil svému mužstvu zahnat nudu zajímavou podívanou. Popravovalo se stětím a rozžhaveným železným plátem se zastavilo krvácení na bezhlavém trupu. Dva vojáci se trupu chopili, na nohy postavili, aby se dekapitovaný chudák rozběhl – což pak teprve byla ta nejnáramnější zábava a vzrušení, se sázkami, kdo že z popravených nejvíc a nejdál uspěje. Sázkaři si vybírali toho kterého favorita a na něho pak údajně naléhali, aby se co nejvíc snažil, nezklamal, ať má přece pochopení pro kata a jeho starosti o rodinu. Pak tedy došlo k soutěži s několika vítězi a s mnoha uťatými hlavami. Informátor se mi též svěřil se zážitkem o setkání s organizátorem tak makabrózního spektáklu, posléze již generálem na penzi. V prostorné zahradě své vily se věnoval pěstování růží.

Tohle jsem se dozvídal ještě krátce po svém upláchnutí do náruče amerických imperialistů. Před tímto velezrádným proviněním jsem si odtrpěl týden školení, ideologického zakalování justičních kádrů na zámku v Mělníku. Svou přítomností nás poctily všelijaké tehdejší veličiny, mezi nimi i šaramantní Václav Aleš, jeden z žalobců v procesu se spikleneckým centrem Rudolfa Slánského a spol. Posléze byl povýšen na náměstka generálního prokurátora a kromě hrdelních procesů jeho koníčkem rovněž bylo pěstování růží.

Na Kolumbii, v bezpečné vzdálenosti, jsem si tehdy podumal, jak by asi takoví prosazovatelé socialistické spravedlnosti zareagovali na stranický příkaz uplatnit íránské metody práce, zda pěstitel voňavých kvítků a dodavatel kandidátů na šibenice by se vzpouzel. Nejspíš by se nevzpouzel, však dostal stranický příkaz, straně věřil a podle toho i jednal. Tolik tedy úvod, s předlouhou odbočkou, k zamýšlenému akuálnímu tématu.

Počet obyvatelstva Íránu je značný: odhadem již kolem sedmdesáti milionů, hlavní město Teherán je víc než sedmimilionová metropol a lidí stále přibývá - alarming rate varují demografové. Polovina íránského národa jsou etničtí Peršané, čtvrtina Ázerbájdžánci, zbytek tvoří Arméni, Kurdové a též Arabové (pouhá 3%).

Bývalá monarchie s bohatou kulturní tradicí, s islámem (90% obyvatelstva) v šíitské verzi. A se značnými zásobami ropy v pouštním písku. Důstojník Reza Khan vypudil vládce, založil vlastní dynastii a snažil se modernizovat po vzoru sousedního Turecka. Posléze ale koketoval s nacisty, což vedlo k okupaci země jak Sověty, tak Brity, a k jeho abdikaci. Na uvolněný trůn zasedl jeho syn Mohammad Reza Pahlavi.

Po druhé světové válce hodně tam rozkvetl nacionalismus, došlo k znárodnění Brity vlastněného ropného průmyslu, poté však svržení vlády premiéra Mohammada Mosadeqa, za notné to asistence americké C.I.A. Značnou zásluhou lakotného císaře rostly ceny ropy na světových trzích, Pahlavi na trůnu se snažil modernizovat značným tempem. Z přívalu příjmů z ropy, zemi zavaloval všemožným zbožím, západními novotami, které převážně rurální národ, tradičně orientovaný, nedovedl či nemínil absorbovat. Dost tedy bylo použito i biče, přibývalo na nespokojenosti a radikalizaci, projevující se v nejedné podobě. Například, moji íránští spolužáci na Kolumbii, vesměs ze zámožných rodin, nenáviděli megalomana reformátora Pahlaviho ne proto, že nebyl demokrat, ale energický rozkulačovatel jejich značných latifundií.

Reakcí na obtížně stravitelné modernizační změny bylo náboženské vzplanutí, revoluční rozmach, korunovaný návratem ajatolláha Ruhollaha Musavi Chomejniho z exilu. A na prvního apríla 1979 lid rozhodl referendem a došlo k vyhlášení islámské republiky.

Následovalo přepadení amerického velvyslanectví, zajetí a tupení diplomatů po dobu 444 dnů – jednoznačné porušení mezinárodního práva, legitimní to casus belli, krok, který tehdejší prezident Jimmy Carter ale neučinil.

Dominantní mocí zůstali a tón udávali islámští náboženští hodnostáři a nad nimi se tyčila mesiášská autorita ajatolláha Ruhollaha Musavi Chomejniho. Po jeho smrti v roce 1989, na události i jinde ve světě bohatém, se tou autoritou stal ajatolláh Seyed Ali Chamenei a je jím dodnes.

V Íránu vznikl podivný systém teokracie, vládnutí údajně jménem jak Boha jak lidu. Doktrína velayet el-paqih pověřuje nejpřednějšího duchovního, jímž dodnes je ajatolláh Chamenei, mocí tou zcela nejvyšší a jemu je podřízen lidem zvolený prezident. Rada strážců, složená ze služebně starších velebníčků v turbanech, kádruje a schvaluje kandidáty pro výkon exekutivních a legislativních funkcí.

Končil mandát relativně liberálního prezidenta ajatolláha Seyeda Mohammada Chatamiho a ve volbách v červnu 2005 došlo k jinému druhu zemětřesení, než jak Írán bývá dost pravidelně postižen: prezidentské volby totiž vyhrál ultrakonzervativní politik Mahmoud Ahmadínežád, starosta Teheránu, osoba sice světská, ale těšící se důvěře těch nejvyšších církevních kruhů. Jeho hlavní volební vábičkou byl důraz na „ekonomické spravedlnosti“, což mělo pozitivní ohlas ve velké části národa, přesvědčené, že se jí nedostává zaslouženého užitku, vzdor tak značnému ropnému bohatství.

Tento státník vyjádřil své přesvědčení, že ještě před příštími americkými volbami v roce 2008 dojde k apokalypse a navrátí se mesiáš, Dvanáctý imám, který jako dítě se tajemně ztratil v dávném roce 941 a od té doby o sobě nedal vědět. Prozatím prý pobývá ve studni v mešitě Jamkaran. Jedním z prvních počinů nového prezidenta bylo uvolnění mnohamilionových fondů na zřízení extra svatyně na právě takovém místě. Od svých ministrů si vyžádal písemnou přísahu jejich věrnosti ztracenému a dosud se nenávrátivšímu imámovi z desátého století. Ještě jako primátor Teheránu předkládal návrh na nákladné rozšíření hlavní avenidy, aby po ní mohl nerušeně kráčet ze studny se vynořivší mesiáš a davy věřících z chodníků v povzdálí mohly jásat.

V únoru 2009 korunovalo oslavu třicátého výročí návratu Chomejniho z exilu odpálení rakety Safir-2. Ahamedínežád zareagoval prohlášením nároku, aby svět považoval Írán za velmoc (superpower). Nárok získá na intenzitě úspěšným dovršením údajně neexistujícího úsilí zhotovit vlastní nukleární bombu. Okolní arabský svět, v němž všude vládnou sunnité, takové perspektivy nevítá.

Šíité na jejich území jsou považováni za občany druhé kategorie, pokud občany vůbec jsou. Svým počtem však téměř či zcela převažují v některých oblastech jako například v Saúdské Arábii, v centru ropných aktivit u Perského zálivu. Ostrovní stát Bahrain z dvou třetin s šíitkým obyvatelstvem, býval íránskou provincií. Teď je to báze páté americké námořní flotily. Lze slyšet krvelačné tužby sunnitů, bažících naházet šíity do Rudého moře nebo je z výše vyklopit na posvátná místa města Qom. Nezapomenuta ale je Saddámem Hussajnem vyvolaná válka, která v letech 1980 až 1988 si vyžádala jeden milion zbytečně zmařených životů.

Ahmadenížádova rovněž krvelačná rétorika nepřispívá prestiži a zájmům íránského státu. Dochází k sankcím a diplomatické izolaci. Rovněž reputaci neprospívá řádění náboženské policie, utužování norem „správného islámského chování“, bičování, veřejné popravy, věšení homosexuálů. Mnozí z nás již viděli hrůzná videa včetně popravy šestnáctileté dívky, neposlušné svéhlavičky, spolu s interview se soudcem, jenž ortel vynesl.

V kontrastu s někdejší situací v Sovětském svazu či Číně, společnost v Íránu není odříznuta od světa zásluhou internetu, satelitní televize, cestování, dvou milionu spoluobčanů teď v exilu. Jiné dva miliony jsou obětí drogové závislosti, živené přísunem heroinu ze sousedního Afghánistánu.

Stát s Ahmadenížádovou iniciativou probendnil obrovské množství peněz – oněch petrodolarů, mrhání zdrojů na populární, ale ekonomicky nesmyslné subvence. Nejen český automobilista by přivítal štědře dotované ceny benzinu, jež mi v přepočtu vycházejí na dvě koruny za litr. Méně vítaná ale je inflace, momentálně na výši 31 procent. Ceny nemovitostí od roku 2005, kdy Ahmadenížád se stal prezidentem, se ztrojnásobily. Teď aby se exportéři ropy přizpůsobovali podstatnému snížení její ceny a hubnutí donedávna tak náramných příjmů.

Vzdělanější vrstvy národa je unavené, usmýkáné primitivismem současných vládců, kteří se těší podpoře primitivnější části obyvatelstva, zejména v rurálních oblastech. Pokračuje exodus talentů do exilu. Nukleární program je ale v národě populární. Úspěšně je rozdmycháván patriotismus ve všech vrstvách obyvatelstva, jemuž je historie jejich země prezentována jako nekonečná série cizích úkladů.

Seyed Mohammad Chatami, smířlivějčí náboženský hodnostář, pokoušející se o hybrid jakési teo-demokracie (jakoby obdoba Dubčeka se socialismem s lidskou tváří), prezidentoval do roku 2005, tehdy ve volbách v prvním kole vyhrál, ale prohrál v závěru, vinou roztříštěnosti v řadách reformátorů. Uspějí reformátoři ve červnových volbách 2009? Dosavadní zkušenost neposkytuje příliš optimismu. Vládou kontrolovaná media ovšem podporují vládu. Po ruce jsou revoluční gardy, váleční veteráni, místní druh svazáckých horlivců ve školách a mešitách, včetně nikoli ojedinělého vraždění nepohodlných reformátorů.

Významný dopad bude mít volební účast. V minulých volbách jen 30 % moderněji motivovaných voličů se v Teheránu obtěžovalo přijít k urnám, kdežto na primitivnějším, Ahmadenížáda podporujícím venkově, účast byla dvakrát větší. Držme tedy palce lidem dobré vůle.