Květen 2009

Politicky korektní měření hodně rozličným metrem

Otto Ulč

Každopádně tomu tak je v Americe a předpokládám, že i v jiných demokraciích situace nebude příliš odlišná. Příkladů lze předložit veletucty. Když například reverend Jesse Jackson, černošský velebný pán v Chicagu a někdejší neúspěšný kandidát na úřad prezidenta země, se stal zploditelem nemanželského potomka, nejvlivnější noviny The New York Times se o této zajímavé zvěsti, oznámené v daleko míň významných publikacích, po delší dobu ani slovem nezmínily, až tedy přece jenom se pak objevil článeček, pohřbený na některé z posledních stran. Porovnejme s dychtivostí téhož zdroje v začátku nynější probíhající prezidentské kampaně (psáno v srpnu 2008.), když se přispěchalo na první straně velice podrobně rozmáznout drb o Johnu McCainovi, že někdo říkal, že by asi mohl mít poměr s jednou mladicí. Bublina sice brzo splaskla, ale záměru ublížit reputaci osočeného úspěšně dosaženo. (Historie se téměř doslova opakovala: John Edwards, jeden z předních kandidátů na prezidentskou nominaci Demokratickou stranou poté, co opakovaně rozhořčeně popřel pověsti o své manželské nevěře a NYT neprojevily sebemenší zájem se obviněním zabývat, v srpnu 2008 se prostopášník zkroušeně v televizi přiznal, což pak přece jen přimělo NYT se k trapné záležitosti vyjádřit několika podrobnými komentáři.)

Různě se měří mediální pozorností – slovem, obrazem či délkou vysílacího času. Přední televizní zdroje – CBS, NBC, ABC, CNN – věnují Obamovi dvakrát tolik času než McCainovi. Zajímavé je též prolistování časopisy. Například Newsweek z posledního červnového týdne 2008: velebí Obamu, s dokumentací sličných jeho portrétů, se vztyčenou hlavou a soustředěným pohledem k budoucnosti, v kontrastu McCaina, trapně postávajícího někde na letišti. V témže vydání se nezapomnělo na jejich manželky: Obamova údajně oslňující Michelle versus McCainova Cindy, prezentovaná sice detailně, ale s nepřehlédnutelnou antipatií.

V USA, americké označení politické preference se liší od evropských zvyklostí. Levicově orientovaný tvor je prezentován jako „liberál“, kdežto ten pravicový jako „konzervativec“. Naprostá většina amerických médií je liberálního zaměření, ovšem bez ochoty se přiznat, připustit svou předpojatost vele snadno zřetelnou komukoliv se zájmem vidět a myslet. Příklad: média k jménu k pravici inklinujících (kongresman, senátor, guvernér, starosta, publicista. atd.), připojují zpřesnění conservative, kdežto v opačném případě ono zpřesnění liberal se zásadně neuvádí. Takový liberál je přece kýžená norma, převládající samozřejmost, kdežto individua na opačném konci politického spektra je třeba identifikovat, s nezřídka zastíraným náznakem mravního nesouhlasu až nevole.

Takové měření dvojím metrem se uplatňuje i v souvislosti s dopadem přírodních živlů. Vraťme se do roku 2005, k hurikánu jménem Katrina. Zasáhla zejména státy Mississippi a Louisiana, s intenzitou vichru 250 kilometrů za hodinu, přivalily se vlny, New Orleans, půlmilionová metropole se ocitla pod vodou a poprvé ve své historii zažila povinnou totální evakuaci. Podařilo se realizovat odjezd osmnácti tisíc aut za hodinu, desítky tisíc lidí našly přístřeší v Superdomu, obrovské sportovní aréně, masivní stavbě pro sedmdesát tisíc diváků. Televize nás zásobovala příslušnými záběry. Polámané stromy, domy, v ulicích plula spousta harampádí, též zvířata včetně jedovatých hadů. Helikoptéry vyprošťovaly trosečníky ze střech domů, kam voda ještě nedosáhla. Silnice zatopeny do vzdálenosti několika set kilometrů.

FEMA (Federal Emergency Management Agency) si zdatně počínala při dřívějším dopadu čtyř hurikánů na Floridě, ale tentokrát rozsah katastrofy vedl ke kolapsu potřebné koordinace a komunikace. Třeba se stalo, že deset autobusů se z Washingtonu vydalo na cestu téměř dva tisíce kilometrů dlouhou vyzvednout v Novém Orleansu určenou kvótu vyplavených občanů. Ty ale v téže době do Washingtonu odtransportovalo speciální letadlo a oněch deset autobusů se pak vracelo s všeho všudy jedním pasažérem. FEMA vypravila značné množství nákladních vozů s ledem, tolik potřebným tam na žhavém zaplaveném jihu bez elektřiny. Z různých končin ale přijelo tolik vozidel, že nebylo kde náklad složit a tak tedy putoval zpět, na různá místa, dokonce i do státu Idaho, vzdáleného ne stovky, ale tisíce kilometrů.

Takové zbytečné zmatky násobily nesmysly jiného druhu. Například přijela výprava požárníků ze státu Indiana, kteří se na zastávce v Atlantě dozvěděli, že nesmí pokračovat v cestě, dokud se nezúčastní několikahodinového školení o sexual harassment, tak jak celonárodně prosadily pokrokové feministky.

Byrokracie na nižší než federální úrovni si nepočínala s větší zručností – spíš naopak. V době, kdy ještě před dopadem Katriny zbýval čas k úspěšné evakuaci, C. Ray Nagin, černošský starosta Nového Orleansu, nepoužil 400 žlutých školních autobusů a raději je nechal v záplavách utopit. Město rovněž ignorovalo nabídku železniční společnosti Amtrak poskytnout vlaky k odvozu.

Louisianu pramálo krášlí reputace rekordní korupce. Například za posledních pět let Louisiana inkasovala 1,9 miliardy dolarů na potřebnou veřejnou výstavbu (Corps civil works), zdaleka víc než kterýkoliv jiný stát včetně Kalifornie se sedminásobně větším počtem obyvatel. Komise, pobírající peníze pro péči a vylepšování hrází, z deseti projektů pro určený účel použila jen dva: těch osm zbylých se utratilo všelijak, též na výstavbu mostů a silnic vedoucích ke kasinům na řece Mississippi. V televizních zprávách konfrontovaní provinilci reagovali s arogancí, na kterou jsem zvyklý ze záběrů v české televizi.

Bushovi mnozí vyčítali, že válka v Iráku si vyžádala nasazení jednotek Národní gardy, které pak ovšem nebylo možno poslat na záchranné práce do oblastí postižených nikoliv Al-Kájdou, ale Katrinou. Méně se však zdůrazňuje, že Kathleen Blanco, guvernérka státu Louisiana odmítla dát federální vládě souhlas, aby Národní garda mohla účinně zasáhnout.

Černoši – v národě menšina jen třináctiprocentní – v New Orleansu tvoří dvoutřetinovou většinu všeho obyvatelstva. Z oněch dvou třetin obyvatelstva (326 000 z celkového počtu 485 000) značné procento černochů v městě uvízlo. Ovšemže přispěchali tzv. profesionální černoši, se standardním obviňováním z rasismu. Všudypřítomný velebníček Jesse Jackson situaci v devastovaném městě přirovnal k údělu v podpalubí otrokářské lodi přivážející oběti z afrického ráje do amerického pekla. Randall Robinson, bývalý nejvyšší funkcionář organizace TransAfrica, napsal v The Huffington Post, že hladem hynoucí černoši v New Orleans pojídali mrtvoly, aby mohli nadále přežít v oné Americe, kterou charakterizoval jako zrůdný podvod (monstrous fraud).

Během několika dnů po hurikánu tento údajně tolik rasistický národ mezi sebou vybral víc než 800 milionů dolarů – určitě světový rekord v dějinách filantropie, spolu s horami dodávek jídla, šatstva, léčiv, hraček, všeho možného. Údajní rasisté poskytli ve svých domovech ubytování mnoha tisícům cizinců bez přístřeší. Rád se nechám poučit informací, kde jinde ve světě kdy došlo k takovému úkazu, bez ohledu na odstín pokožky.

Neobešlo se to ale bez disharmonie. Tak například se vyjádřil dobrovolník, který přispěchal na pomoc do centra v Astrodomu v texaském Houstonu. Je to svědectví přistěhovalce, psané v nezcela dokonalé angličtině. Za nejvíce zarážející pokládal chování obdarovávaných a tam o ně pečovaných. Nic neocenili, jen se domáhali, z deseti snad jen jeden se obtěžoval poděkovat. Vše jim dodané pokládali za oprávněný nárok a povinnost ze strany dobrovolných dárců. Když dárci vlekli matrace a požádali o pomoc, ti pečovaní je ignorovali a případně je odmávli s dávkou vulgarit. Kritizovali dodané jídlo, místo sendvičů s šunkou chtěli hamburgery a pizzu.

Tady tedy máme dvě Ameriky, kde kritériem není barva kůže, ale postoj k životu. Jeden národ těch, kteří zde žijí, aby se o sebe zejména sami postarali, své děti vychovali, poskytli jim co nejlepší vzdělání a podmínky si v životě co nejvíc polepšit. A s touto většinou aby pak koexistovalo nikoliv zanedbatelné množství tvorů pasivních, parazitujících, neužitečných, nezaměstnaných a nezaměstatelných. A vždy s prstem namířeným ke státu – ten ať se postará. Paralela s rozdílností těchto dvou světů rozličných mentalit napadne člověka, poněkud obeznámeného se situací v České republice, při porovnání ambic rodin tam teprve odnedávna žijících Vietnamců a rodin spoluobčanů už z dávné minulosti, jimž se dřív nemuselo říkat Romové.

Vytopení obyvatelé jakékoliv rasy či socioekonomické kategorie po spoušti přírodních živlů prožili další trauma způsobené nemalou skupinou kriminálních živlů, rabujících, znásilňujících, vraždících. Je vskutku rozdíl mezi krádeží mléka a alkoholu, k nasycení hladového je třeba potravin a nikoliv uloupeného elektronického zboží. Došlo i k palbě na zachránce, pokusům sestřelit helikoptéry, které přispěchaly na pomoc. Gangy zločinců se zmocnily ulice, kde zásluhou hurikánu zaniklo jakékoli zdání veřejného pořádku.

Tahle Katrina po dlouhou dobu dennodenně zaměstnávala naše mediální osobnosti, přinutivší mě připomenout si stařičký vtip, co že se stalo s Leninem, když teď už několik hodin o něm nepadlo ani slovo. Porovnával jsem s televizní veličinou Brianem Williamsem, každý večer se objevivším na obrazovce se zprávami NBC-TV, kdy nebylo dne, aby v jakékoliv souvislosti nehovořil o tomto hurikánu, věru s nárokem na rozkošatění svého jména na Brian Katrina Williams.

Porovnejme tuto mediální posedlost se zdaleka odlišnou reakcí na katastrofu v Iowě, převážně bělošském, stále značně zemědělském státu, kde na jaře 2008 rozvodněná Mississippi potopila celé oblasti značně víc a výš, o téměř sedm metrů, s tím, co postihlo New Orleans. Dvacet zátopových hrází (levee) nápor nezvládlo, z celkového počtu 99 okresů či krajů (counties) guvernér jich 83 označil za disaster areas. Došlo k dobrovolné evakuaci Des Moines, největšího města tohoto státu a nejvíc utrpělo druhé největší město (124 000 obyvatel) Cedar Rapids, které je tím nejčeštějším v celé Americe, se stále zachovanou českou čtvrtí a s unikátním českým muzeem. To vše zasáhla tuze ničivá voda.

Došlo i k dalším nepříjemnostem – tornádům, v přemnohém počtu. Jimi způsobená spoušť se sice měří na pouhých pár minut, ale dovede to být pořádná podívaná. Zatočí s domem a dokonale ho roztříští. Zvedne automobil a tím spíše zděšenou kravku, kterou odexpeduje kilometr daleko. Řada lidí už zažila a přežila takový let nad zasaženým terénem.

Obdržel jsem e-mail se zajímavými otázkami: „Kde byly hollywoodské celebrity pořádat akce, apelovat k národu o výpomoc postiženým? Jak to že média nebombardovala federální vládu otázkami, proč nezasáhla, proč FEMA nedodala dopravní prostředky, nepostarala se o bezplatné ubytování Iowanů v chicagských hotelech, proč nerozdávala kreditní karty, tak jak tomu bylo v New Orleansu? Proč jsme neslyšeli a neviděli velebníčky Jesse Jacksona a Al Sharptona lkát nad údělem Iowanů? Jak to, že nedošlo k rabování obchodů s alkoholem a elektronikou, televizorů s velkou obrazovkou? Není též s podivem, že nikde se neozvalo nařčení George Bushe, že nenávidí venkovské bělochy? Nebo je to snad proto, že tito lidé se dovedou sami o sebe postarat, neobviňují jiné, nečekají, že někdo jiný by jejich problémy měl vyřešit“

Na událost s takovým průběhem ovšem patří jiný přísný, politicky korektní metr, média ji po zásluze znicotnila, nic jiného si přece nezaslouží.