Květen 2009

Proč asi Brzezinski objal Obamu

Otto Ulč

Hodně se v této zemi mudruje o váze, důležitosti onoho role model, kdo je komu vzorem, inspirací k napodobení, dosažení téhož - velikáni vědci, znamenití sportovci, filmové celebrity nebo i celostátní útvary. V českých, tehdy ještě československých podmínkách jásavého budování totality v padesátých letech, to ovšem byl Sovětský svaz – ty obře, jak je nám s tebou dobře!

Mně se od takového ideálu podařilo upláchnout hodně dávno a daleko. V roce 1960, když v Bílém domě dosluhoval Dwight Eisenhower a pak započala krátká éra J. F. Kennedyho, jsem se ocitnul v New Yorku na Kolumbijské univerzitě, kam rovněž dorazil v podstatně jiné roli jen o dva roky starší, ve Varšavě narozený Zbigniew Kazimierz Brzezinski.

Jeho otec Tadeusz Brzezinski byl diplomat se zkušeností v nejednoduché, ale historicky významné době (v Německu 1931-1935, tedy i za Hitlerova uchopení moci, poté v Sovětském svazu 1936-1938, během hrůzovlády Stalinových čistek a monstrprocesů). Osud pak zasáhl s výtečným časováním, totiž přeložením do Kanady, kde syn Zbigniew v Montrealu studoval na univerzitě McGill (B.A., M.A., r. 1950), poté Harvard v USA, kde získal Ph.D. v roce 1953, v téže době, kdy já byl v Praze obdařen JUDrem tehdejší ubožácké kvality.

Zbigniew zazářil raným spoluautorstvím s nestorem Carl J. Friedrichem významného díla Totalitarian Dictatorship and Autocracy, což ale na Harvardu mu nestačilo k získání kýžené tenure – definitivy, nevyhoditelnosti, existenční záruky. Kolovaly tehdy drby o soupeření dvou emigrantských kohoutů – Henry Kissingera z Německa a Zbigniewa Brzezinského z Polska - a že jen jeden mohl definitivu obdržet. Též jsem slyšel verzi, že Zbigniewa potopil, vetoval bratr Polák Adam Ulam. S tímto významným historikem jsem se po letech vyskytl v tzv. panelu, zabývajícím se situací v lidových demokraciích, a u přátelského oběda i se značným popíjením jsem si netroufl na pravdivost takové ošemetnosti pozeptat. Brzezinski, v té době ve věku třiceti dvou roků, tedy z Harvardu odešel na Kolumbii, tenure poskytnuvší.

Ač mým hlavním oborem bylo mezinárodní právo, zapsal jsem si jeho kurzy zabývající se totalitními systémy, zejména ovšem Sovětským svazem, a obdivoval jeho prezentaci na přednáškách: jeho angličtina sice poněkud akcentovaná, ale s formulacemi, jež by se mohly tisknout bez edičního zásahu. Měl jsem dojem, že se mu v mysli před očima promítá text - tak jak teď vídáme probíhat na spodní části televizních obrazovek – a pak ho perfektně vysloví.

Na jeho přednášky nás přicházela aspoň stovka zájemců. Nemalé procento tvořili diplomaté z misí členských států OSN, kteří bažili po získání titulu z Kolumbie, okrášlit jím svou vizitku, třeba i prodloužit svůj pobyt v New Yorku než dojde k přeložení do nějaké méně aktraktivní tramtárie. Mladý pedagog nedělal dojem člověka tolerujícího hlupáky s dobráckou shovívavostí. Dodnes si pamatuji tuto scénku: po brilantním přednesu o politických a psychických dimenzích existence v jednopartajní totalitě, profesor poskytl příležitost studentům vznést otázky. Zvedla se ruka diplomata asijského vzezření, jenž se zeptal, kolik že je v Sovětském svazu politických stran.

Seděl jsem v první řadě a dobře mohl postřehnout, jak Brzezinski zbledl v konfrontaci s onou marností příslovečného rozhazování perel sviním. Po několikavteřinové odmlce, ztlumeným hlasem se zlověstně ozvalo: „Kolik byste jich tak odhadoval?“

„Tak asi snad jen jednu,“ pípl provinilec.

Marný byl pokus vlísat se do přízně svého idola. Pak jednou se mi přece jen povedlo poněkud se zviditelnit. Při přednášce o totalitních praktikách, kdy udavačství, zatracování vlastních rodičů je povýšeno na ctnost, Brzezinski se po proslulém Pavlíku Morozovovi zmínil i o českém Tomáši Frejkovi, dosáhnuvším ve své době herostratovské slávy ve světových médiích, ba i v literatuře zaznamenané.

Informace pro mladší generace: v listopadu roku 1952, během procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, mezi obviněnými usedl i židovský ekonom Ludvík Frejka. A tehdy syn Tomáš poslal v Rudém právu otištěný dopis předsedovi soudu, v němž zatratil svého otce, jen ať ho pověsí, jak se věru pak stalo. Za necelý rok poté, na podzim 1953, jsem se s Frejkou potkal ve stejné jednotce Černých baronů, bojovníků beze zbraně. Víc se o tom lze dočíst v mé knížce Malá doznání okresního soudce.

Zvedl jsem ruku, pověděl o své zkušenosti (tehdy jsem ještě nevěděl, že tento polosirotek rovněž upláchne k imperialistům a stane se Američanem, vždyť byl obětí totality, komunisté mu pověsili tatínka). Brzezinski přivítal mé svědectví a třídě oznámil, že tohle byla pouhá náhoda, nic jsme spolu neměli předem domluveno. A domluvit jsem se s ním nemohl ani poté. Led jsem neprolomil, blíž jsem k němu nepronikl.

To se povedlo Madléně Korbelové, jež pak i překonala tohoto svého mentora rovněž se angažujícího v téže Demokratické straně. Brzezinski sice dosáhl vysokého vlivného postavení jako poradce (U.S. Security Advisor) prezidenta Jimmy Cartera, ale nikdy se nestal ministrem zahraničních věcí (Secretary of State) jako jeho dlouholetý rival Henry Kissinger a pak i jeho vlastní bývalá žákyně Korbelová-Albright.

Za studií na Kolumbii jsem jednou či dvakrát navštívil univerzitu v Bloomingtonu ve státě Indiana. Tam totiž vzniklo prosperující centrum slovanských studií, značně to zásluhou věhlasného matematika Václava Hlavatého, velkého českého patriota, prvního předsedy SVU (Společnosti pro vědy a umění). Mým hostitelem byl profesor Václav Beneš, syn někdejšího sociálně demokratického předáka Vojty Beneše, bratra Edvarda. Můj hostitel byl tedy synovec Prezidenta nadrobitele, naší nikoliv příliš oslňující historické postavy. A jeho dcera, zvaná Muška, tedy jeho praneteří. Ta se na Harvardu s Brzezinskim seznámila, vzali se, mají spolu děti. Jejich syn posléze pracoval k Kyjevě jako poradce ukrajinské vlády, jejich dceru pravidelně vídám v roli zdatné televizní žurnalistky. Nic z toho jsem tehdy ovšem nevěděl, děti ještě nebyly na světě.

Pracně jsem se dolopotil ke svému doktorátu, před poslední závěrečnou zkouškou s pěti examinátory jsem na campusu Brzezinského potkal a troufl si na něho vychrlit „Ha, zde kráčí můj zítřejší mistr popravčí“ – něco v tom smyslu. Dotyčný mě ujistil, že není důvod k panikaření, však že já to snadno zvládnu.

Ukonejšen, jsem pak byl konfrontován s realitou. Na rozdíl od profesorů v rodné zemi, radujících, libujících si v úzkostech svých obětí, američtí profesoři mě dvě hodiny zpovídali a občasnou neznalost té které maličkosti přešli s ujištěním, že úplně všechno přece nikdo znát nemůže. Můj evropský idol však zůstal výjimkou. Ironicky komentoval a topit se snažil. Nulová slovanská solidarita polských bratrů či aspoň bratranců. Pak mi tedy všichni pogratulovali a trápení ustalo.

Konečně se teď dostávám ke slíbenému tématu. V utkání o nájemnictví v Bílém domě jsem se netajil svou podporou nezvítězivšího Johna McCaina. Na Obamovi mi ledacos vadilo: v neposlední řadě druh lidí jemu blízkých, včetně jeho manželky, zatrpklé černošské rasistky Michelle (bohatě dokázáno její disertací na univerzitě v Princetonu). Ji svou otevřeností předčil duchovní rádce rodiny, záštiplný velebníček Jeremiáš Wright, proklínající vše americké bělošské. Své politické podpůrce, manželský pár Billa Ayerse a Bernardine Dohrnovou, pilně se angažující teroristy v sedmdesátých letech, dodnes pyšné na způsobené destrukce, Obama charakterizuje jako mainstream spoluobčany, nepozoruhodné, typické Američany. S tak tristními příklady by se dalo ještě dost dlouze pokračovat.

Nejsem příznivcem teorie trojského koně, někdy prezentované jako varianta Manchurian Candidate, takto pojmenováno podle hollywoodského filmu z šedesátých let, thrilleru o americkém zajatci z korejské války, čínskými komunisty naprogramovaném, co se vrátí domů jako nástroj obrovské zkázy. Znám lidi, kteří takové své poněkud či i příliš paranoidní přesvědčení se snaží dokazovat pochybami, kdo že vlastně financoval Obamova nákladná studia, byl to Tony Rezko, v Sýrii narozený Arab, byli to záhadní islámští mecenáši?

Nastražil jsem uši po získání informace, že můj idol Brzezinski se stal Obamovým předním poradcem v záležitostech zahraniční politiky, o níž tento usilovatel o prezidentský úřad podle svého vlastního přiznání, pramálo věděl. Zbig mu úspěšně radil v úsilí získat nominaci proti soupeřce Hillary (jejíž manžel Bill v době svého prezidentování do významné funkce ministra zahraničí přece nevybral Brzezinského, ale jeho žačku Albrightovou). Zdůrazňoval Obamovu odvahu, kuráž (guts), inteligenci, ochotu komunikovat s nepřáteli (onen spor, zda vyjednávat s destruktivním fanatikem, íránským Ahmadínežádem). Nejen v této souvislosti se na Brzezinského hrnula obvinění z proarabských sympatií, protiizraelského postoje. Brzezinski neváhal s protiútokem, obvinivším zejména AIPAC (American Israel Public Affairs Committee), nejvlivnější židovskou lobby, z obstrukcí snah o dosažení mírového uspořádání na Blízkém východě, a též ze zastrašování nejednoho člena amerického Kongresu.

Obama žil mezi muslimy (v Indonésii, zemi s největším počtem následovníků Alláha na světě), chodil tam do místní muslimské školy, má muslimské příbuzenstvo jak v Indonésii, tak v Keni, a jeho jméno Hussein je přece stoprocentně mohamedánské. Islámský svět aby se věru radoval z takové změny ve Washingtonu, aniž by ovšem musel dosahovat intenzity třeštění, jež posedlo Evropu z tak znamenitého údajného mesiáše.

Nemohu si ale v takové souvislosti odpustit skeptickou poznámku o stavu existující islámské tolerance, pokládající odpadlíka od víry za něco ještě horšího než je celoživotní nevěřící pes, a zničen by měl být se vším všudy. Však ochota ke vstřícným smířlivým iniciativám prozatím není v Teheránu či na jiných adresách příliš opětována.

Třeba v Brzezinského uvažování bude Obamův dopad blahodárnější na domácí půdě. Ve vlastním státu, v němž se prezentuje jako Afroameričan a do významných funkcí jako je Attorney General jmenoval dalšího soukmenovce, na přesvědčivosti pozbývají lamentace o stále dominujícím, utlačovatelském bělošském rasismu. Zatímco většina bělochů dala svůj hlas příslušníku jiné rasy, 95 procent všech černochů vyjádřila podporu svému člověku.

Zda takové preference, nálada národa, ještě dlouho vydrží, jakým směrem se za nynější prekérní situace, zejména ekonomické, třeba pohnou, si netroufám předpovědět.