Květen 2009

Terorismus – je ho kolik a co s ním

Otto Ulč

Není dne bez zpráv o metle mezinárodního terorismu, ale současně se už řadu let dočítáme, že pravděpodobnost být zasažen jakýmsi explozivním fanatikem je menší, než uklouznout doma ve vlastní vaně a pořádně se pohmoždit. Co si tedy počít, jak se orientovat v datech, podrobných statistikách organizací vládních i nevládních?

V USA National Counterterorism Center (NCC) ) tvrdí, že od roku 2005 do 2007 zhoubné počínání vzrostlo o 41 procent. Study of Terrorism and Response to Terrorism (START) informuje o vzrůstu 75 procent v roce 2004. Memorial Institute for the Prevention of Terror (MIFT) prezentuje vzrůst fatalities – ztrát na životech - v období od 1998 do 2006 o 450 procent.

Údaje jakkoliv údajně autoritativní se věru značně rozcházejí. Citoval je Fareed Zakaria, významný publicista, narozený v Indii, v týdeníku Newsweek (2. 6. 2008) a odmítl je jako scestné, s odkazem na důkladnou studii na kanadské univerzitě Simon Fraser v Britské Kolumbii, kde ředitelem projektu byl profesor Andrew Mack.

Apokalyptická tvrzení odmítá, poněvadž ani jedna ze studií nerozlišuje případy jednotlivých teroristických zásahů od ztrát způsobených za podmínek trvající občanské války. V případě Iráku, naprostou většinu (80%) ztrát způsobila válka, tento druh konfliktu, a nikoliv akce zamýšleného individuálního teroru. Ten za posledních pět let podstatně klesl a v případě ztrát na životě mezi civilisty na jiné než irácké půdě (Kongo, Angola, Libérie, Sierra Leone, Uganda, Guatemala, Bosna) pokles terorismu od roku 2001 byl víc že 40procentní.

Americké IntelCenter ve své studii z roku 2007, analyzující závažné útoky al-Kajdy za posledních deset let, jistilo, že od vrcholu zkázonosných útoků v roce 2004 došlo k poklesu o 65 procent a v případě ztrát na životech dokonce o 90 procent.

Studie Simon Fraser univerzity přisuzuje tento tuze vítaný vývoj několika faktorům: úspěchu protiteroristických opatření a zásahů v tuctech zemí, rozmíškám, včetně krvavých konfliktů mezi teroristy ve vlastních řadách, a – důvod snad nejzávažnější a nejzajímavější – pokles popularity a podpory teroristů v muslimských zemích. Zjištění, že ztrátu sympatií si fanatici sami zavinili (largely self-inflicted wounds), že čím víc má veřejnost příležitost se seznamovat s počínáním džihádistů, tím míň sympatií a podpory se jim dostává.

Průzkum uskutečněný BBC/ABC v Afghánistánu v roce 2007 zjistil pouhé jedno procento podpory pro jihadist militants. V Pákistánu, jeho severozápadní, hodně divoké oblasti, pramálo kontrolovatelné ústřední vládou v Islamabádu, a předpokládané, leč dosud nezjistitelné adrese Usámy bin Ládina, podpora tohoto legendárního, nejznamenitějšího teroristy na světě poklesla ze 70 procent, zjištěných v srpnu 2007, na pouhá 4 procenta v lednu 2008. Tak dramatický pokles byl pravděpodobně reakcí na zavraždění z exilu se navrátivší Benazir Bhutto. „S každým dalším teroristickým útokem podpora veřejnosti pro džihád klesá. Tento vývoj je zaznamenán ve všech muslimských zemích,“ tvrdí již zmíněný ředitel Mack.

Tvrzení tak povzbudivě optimistické podporují výsledky studie na univerzitě v Marylandu, jejího centra zabývajícího se conflict management: za údobí 1985 až 2004, výskyt násilností na Středním východě a severní Africe zaznamenal víc než poloviční (54%) pokles. Optimisté tedy mají jakýsi důvod nahlížet a sklenici jako víc plnou než prázdnou.

Menší optimisté se kloní k názoru, že vzdor téměř růžovoučkým prognózám svět se ocitl ve skutečné válce s terorismem, v podmínkách, v nichž je nutno se smířit se ztrátami, včetně ztrát na občanských svobodách. Ocitli jsme se v onom classic conundrum of the ticking bomb: že dojde k nálezu bomby, ať už s A či B nebo C obsahem, hrozí nebezpečí výbuchu, lapen byl pravděpodobný pachatel, který ale odmítá vypovídat. Co potom? Zaručit jeho občanská práva za cenu vysoké pravděpodobnosti ztráty života přemnoha tisíců zcela nevinných občanů?

Knižní trh teď nedávno obohatila kniha s názvem Terror and Consent: The Wars of the Twenty-First Century (Alfred A. Knopf, str. 672). Recenzent Niall Ferguson, profesor univerzity jak Harvardu tak Oxfordu, ji hodnotí jako brilantní, zcela nejzávažnější o americké zahraniční politice v období po útoku 11. září 2001.

Autor Philip Bobbitt přirovnává decentralizovanou al-Kajdu k plague (mor, epidemie) čtrnáctého století, tehdy nezamýšleného dopadu vzrůstu obchodních aktivit, urbanizace – v podobě s nynějším terorismem v podmínkách globalizace, rozlézající se po světě bez hranic. Krysy se postaraly o pohromu svými blechami, nositelkami smrti, ale způsobená katastrofa ovšem nebyla jakýmsi diabolickým vědomým záměrem tehdejší prapůvodní globalizace. Ovšem za nynějších moderních podmínek úmyslný záměr al-Kajdy tady je: cíl vytvořit celosvětové společenství, globální kalifát, založený na zákonech šaría, to docílit bez zábran použití zbraní hromadného ničení, pokud se podaří jich zmocnit. Ano, jsme ve válce s tímto amorfním nepřítelem bez zřetelné adresy, na níž ho zasáhnout.

Autor Philip Bobbitt, jurista z Texasu, ač s velmi blízkými vztahy k Demokratické straně (jako bývalý poradce prezidenta Demokrata Cartera, vysoký funkcionář na National Security Council za prezidenta Clintona a navíc doživotní synovec Lyndona B. Johnsona) se svými názory je nejblíže Johnu McCainovi, pokořenému prezidentskému kandidátu Republikánů. Zdůrazňuje své přesvědčení, že všichni jsme na téže stejné lodi – nejen demokraté a republikáni, ale i Amerika a Evropa. Jeden bez druhého konflikt s terorismem nevyhraje. Evropa důsledně zatracovala Bushovo jakékoliv počínání a teď má jeho nástupce v Bílém domě. Nepochybně – leč krátkodobě – si bude pochvalovat, aniž by však došlo či mohlo dojít k příliš podstatným změnám v zahraniční politice. Převládá předpoklad, že ta se bude pramálo lišit od té předchozí.

Takové je v podstatě tvrzení dvou britských vědců – Timothy J. Lynch a Robert S. Singh – v knize After Bush: The Case for Continuity in American Foreign Policy (Cambridge). Rovněž nevidí realistickou alternativu, kdo že by po Washingtonu převzal primární roli ve světě - dost tedy v kontrastu k zastáncům představ o post-American world včetně zde zmíněného F. Zakarii.

Čtenáře ledacos překvapí, například:

Po 11. září 2001 imigrační příliv z arabských zemí do USA neutuchá.

Výdaje na obranu – včetně všech promrhaných miliard do bezedného a ovšemže nevděčného Iráku – představují nižší procento domácího produktu (Gross Domestic Product), jsou nižší než vládní výdaje na sociální zabezpečení (Social Security) a jsou pouhou jednou třetinou v porovnání ke všem welfare programs dohromady.