Květen 2009

Tři geniální dětičky a Ivan Sviták

Otto Ulč

V kolika sférách tvůrčího počínání se takových Wunderkinder kdy vyskytlo? Wolfgang Amadeus už jako hošík předškolního věku komponoval symfonie. Nevím ale o takových mistrech pera či štětce. Dosud se nezrodili několikaletí filozofové, historikové, borci ve vědách humanitních a společenských. Ale dovedou se vyskytnout ve vědách přírodních, těch nejnáročnějších, nejnamáhavějších. Občas se dočítáme o šestnáctiletých matematicích, fyzicích, chemicích, kteří dospěli až k doktorátu na prvotřídních učilištích jako Harvard či Princeton.

Třeba si takový monodimenzionální genius dovede jen s obtížemi zavázat tkaničky u bot. Šachista Bobby Fischer, rodák z Brooklynu, s IQ 181, vyšším než Albert Einstein, dovedl porazit nejznamenitější sovětské velmistry, získat světový šampionát a proměnil se v podivína, potrhlíka s bizarními, sebedestruktivními sklony.

V únoru 2008 na čtyřech místech v USA se uskutečnily amatérské šachové přebory. Vítězem se stalo čtyřčlenné družstvo, které tvořili tři velmistři (grandmasters) se značně exotickými jmény, totiž Zviad Izoria, Eugene Perelshteyn a Roman Dzindzichashvili. Čtvrtým byl anglosasky znějící, avšak pouze pětiletý Stephen Fanning. Značné mediální pozornosti se dostává Magnusi Carlsenovi z Norska. Titul velmistra získal již jako třináctiletý a nynější šampion Anand, jakož jeho předchůdce Kasparov mu prorokují budoucnost příštího šampiona světa.

Nejznamenitější přebornicí světa se v září 2008 stala Ruska Alexandra Kosteniukova, čtyřiadvacetiletá krasavice a navíc modelka, krášlící světové časopisy kalibru Vogue, vůbec nepřipomínající někdejší sovětský ideál svalnaté budovatelky beztřídní společnosti. A neméně pozoruhodným fenoménem byla její soupeřka, nad níž ve finále zvítězila – totiž Číňanka Hou Yifan, čtrnáctiletá holčička.

Popudem znovu se vracet k tématu dětské geniality mi byl dokumentární záznam britské televize o nejchytřejším dítěti světa (The World’s Cleverest Child and Me). Mark Dolan z televize Channel 4 odletěl na opačný konec světa setkat se s takovými uchazeči. V Kuala Lumpuru, zdařile rozkvétající metropoli – vzdor svému dost nevábnému jménu (doslova něco jako Ústí nad Bahnem) – vyhledal devítiletého chlapce jménem Adi Putra, s pověstí nejen geniálního matematika, ale i pozoruhodně úspěšného byznysmana. Vyrábí různé zboží včetně pilulek, smart pills, podporujících zdárný rozvoj mentálních schopností. Zná osm jazyků, tvrdil o něm jeho někdejší profesor, nyní jím zaměstnaný, a zdůrazňoval genialitu dítěte nejen jako počtáře, ale i prognostika, prý se schopností předvídat budoucnost. Je šéfem rozsáhlé, početné organizace, též se angažuje jako učitel mládeže ve věku od šesti do třinácti let, stal se ozdobou státu, vídá se s králem.

Potkáváme zbožňovaného hošíka, který se ale choval přirozeně – ani ostýchavě, jak by se dalo předpokládat při jeho věku, ale též bez arogance, snadno získatelné zkušeností dirigovat početné kádry a těšící se tak značné mediální záři. Přistoupil k tabuli, popsal ji komplikovanými matematickými vzorci, až došel k číslu 52 029, jehož závažnost mi unikla. Požádán o příklad úspěšné kdy předpovědi, tento údajně bájný prognostik odpověděl, že si nevzpomíná.

Návštěvník Dolan pak odjel do nedalekého sousedství, do Singapuru, seznámit se s osmiletým géniem: Ainan Coley, z malajské matky Šaidy a britského otce Valentina, jenž ve svém dětství se rovněž jako Wunderkind vyznamenával.

Zareagoval jsem ostražitě: Přece přemnozí rodičové, posedlí bažením po slávě a penězích, se snaží ze svých potomků vychovat, vycepovat fenomény, zejména milionové sportovce, tenisty a tenistky, opěvované filmové hvězdy. Takovou posedlností se například zabývá hollywoodská zdařilá komedie Malá Miss Sunshine, též promítaná v České republice.

Tento otec o svém dítěti tvrdil, že již ve věku několika týdnů života začal komunikovat. Vbrzku prokázal svůj talent v oboru matematiky a chemie, jeho výkon je zaznamenán v knize rekordů za rok 2008. Jsme mu představeni: mimořádně sličný hoch, s půvabnou tváří, zdrženlivý, bez sebemenší snahy producírovat svůj um, ale na požádání přece jen ho předvedl. Svou schopností si zapamatovat a tam odříkat sekvenci Ludolfova čísla (pí) – před svědky zvládl těch čísel 518. Světový rekord v kategorii mladistvých.

Dopoledne chodí do základní školy, kde se ovšem nudí, odpoledne navštěvuje jako řádný student náročnou polytechniku v oboru chemie. Doprovázíme ho do laboratoře. Žurnalista Dolan se tam přeptává doktoranta dospělého věku, který bez váhání potvrzuje, že tento osmiletý tvor je tam svými znalostmi všechny přetrumfne. Televizní záběr končí na pláži, kde jiné děti si dělají bochánky, zatímco Ainan prstem v písku vytváří komplikované matematické formulky.

Televize pokračuje v letu přes Pacifik východním směrem na americký kontinent, do státu Washingtonu, a míří do místa Redmond, sídla Gatesova kolosu Microsoft, v blízkém sousedství příjemné metropole Seattlu. Tam ho přivítá desetiletá čínská holčička Adora. Dítě neostýchavé, ale rovněž bez sebevědomé arogance náhle zazářivších celebrit. Tuze mi imponovala její vyjadřovací schopnost, slovní zásoba hodně bohatší než u většiny dospělých Američanů, ani jedna zbytečná berlička, zaplevelující zejména mluvu mládeže. (Ne však výlučně: Caroline, teď již 51letá dcera J. F. Kennedyho, ve svém trapném pokusu stát se senátorkou na uvolněné místo po Hillary Clintonové, v interview užila výrazu „you know“ 140krát. V porovnání s ní George W. Bush aby pak dopadl jako zlatoústý orátor.)

Adora začala číst, když jí byly tři roky. a začala psát rok poté, když jí maminka koupila laptop. Na něm vychrlí, naťuká sto slov za minutu, již jako sedmiletá se stala publikovanou autorkou. Její první kniha Flying Fingers (Létající prsty) – devět povídek, pár básniček, plus rady pro rodiče a vychovatele, jak podnítit zájem dětí o psaní - již vyšla v překladech včetně jednoho v Číně. Jako osmiletá podepsala čtyři mezinárodní smlouvy. V roce 2007 vznikla její kniha Yang in Disguise a pak další, Dancing Fingers, prsty tentokrát tančící. V její roční produkci kolem 300 000 slov je teď již víc než 400 povídek s všemožnou tématikou. Historické romanopisectví, fantastické cesty do exotických lokalit, s chytrými dívkami hrdinkami. Autorka prokazuje značnou znalost literatury, historie, mythologie. Je přebornicí ve speed reading, což v televizním pořadu hravě předvedla vítězstvím nad jejím anglickým návštěvníkem. Přečte dva až tři romány denně – zvládnutí takového kvanta si představit nedovedu.

„Tiny literary giant,“ takto ji představila Diane Sawyer v programu Good morning America. Tento mrňavý gigant je na své webové stránce či stránkach charakterizován jako writer, educator, humanitarian. Spisovatelka a vychovatelka, propagátorka zájmu o čtení a psaní, s důkladnou znalostí moderní technologie umožňující takové cíle. V jedné místnosti rodinného domku skromného rozsahu si zřídila televizní studio a téměř každý den pořádá videokonference s dětmi. Tam jsme sledovali její perfektně plynoucí instruktážní přednášku pro mládež v americkém státě Indiana. (Tak kompetentně si počínající tvor, který v interview v Malaysii se charakterizoval jako navenek příliš povídavá zmatkářka, ale pod povrchem tvor přemýšlivý, se snahou pomáhat jiným).

Kromě tohoto druhu komunikace, Adora již přednášela na stovkách škol, kde též předvádí nejnovější technologické pomůcky (s podporou notně se zajímajícího Microsoftu v jejím rodném Redmondu). Dodatečně jsem se dozvěděl o její návštěvě campusu Stony Brook, součásti našeho SUNY (State University of New York) systému. Létá též přednášet do zámoří. Na internetu se lze přemnohé dozvědět. Google uvádí víc než sto zdrojů. Toť dítě matky, která v rodné Číně se potýkala se strastmi velké proletářské revoluce a v roce 1988 – jeden rok před Tiananmen masakrem a též před naší sametovou revolucí – se dostala do Ameriky. Adora, příjmením Svitak. Ano, holčička Svitáková.

Vraťme se k srpnu 1968, obrněnému příjezdu internacionálních bratří, zachránivších socialistické výdobytky před kontrarevolucí. Leonid Brežněv tehdy za největšího kontrarevolucionáře označil Ivana Svitáka.

V ČSSR jsem se s ním nikdy nepotkal, jen slyšel o jeho reputaci ultramarxisty na VŠPHV, militantního ateisty, posléze v nemilosti u partajní vrchnosti. Seznámili jsme se na sjezdu SVU (Společnost věd a umění) ve Washingtonu a zůstali v kontaktu po téměř čtvrt století a dost se poznali. Jen ale něco málo prozradím na někdejšího bouřliváka, který se ze záhrobí nemůže bránit. Sviták se narodil v roce 1925 a zemřel v roce 1994, svých sedmdesátin se nedočkal.

Štíhlý, vysoký, brýlatý, notně plešatý. Dost samotář, ale se zřetelným dychtěním být středem pozornosti. S výtečným smyslem pro humor, jeho absurdní variantu. V Americe jsem mu zařídil první akademickou příležitost a sice v našem campusu v Binghamtonu. Měl to s ubytováním v prominentních prostorách, kde před ním sídlil dřívější hostující návštěvník, proslulý trockista Isaac Deutscher.Tehdy zájem o převálcovaného československého satelita ještě nepominul, Sviták byl vyhledávaná persona, jeho přednášky (v dobré angličtině, stejně zdatně mohl fungovat německy či francouzsky) byly hojně navštěvované.

Dost asketa, který, pokud si vzpomínám, nekouřil, jen pramálo pil, žádný gurmán, jídlo mu nic neříkalo, jak jsme si mohli ověřit při jeho častých návštěvách. Stejně tak nedbal na svůj zevnějšek. Moje manželka mu koupila kalhoty, v nichž jsem ho pak roky, vlastně desetiletí, vídal. Tehdy projevil zájem o sehnání čínské princezny za účelem sňatku. On však přitahoval jiný druh ženských zájemkyň, totiž revolučně laděných studentek, spěchajících k nokturnálním radovánkám k němu do privátu, mnou pokřtěným písmeny SSS (Svitákova smilná sluj).

O přemnohém jsme se hádávali. Například o Mao Ce-tungově kulturní revoluci, destruktivním nesmyslu, který si Sviták tuze pochvaloval. Málem jsme si nafackovali, za dost neobvyklých okolností. Totiž na palubě jachty, vlastněné činitelem CIA nemalého významu, za plavby z Long Islandu, přes noc pobýt na vlnách Atlantiku.

Po vypršení krátkodobého angažmá v Binghamtonu, Ivana jsem s jeho skrovným vybavením odvezl do New Yorku na Kolumbijskou univerzitu, kde pak jeden rok působil v institutu pod vedením Zbigniewa Brzezinského.

Poté se odstěhoval do Kalifornie do campusu ve vzdáleném městysu jménem Chico, centru mandlových plantáží. Tam si tuhle celebritu náramně považovali a nechali mu plno volnosti, což on neváhal využívat. Učil tam dva kurzy: jedním byla „Kafkova Praha,“ druhým „Filozofie automobilu“ (o Svitákovým strýcem údajně vymyšlené Tatře v Kopřivnici). V Chicu se též pustil do publikační činnosti, označené jako Chicoslovak Press, kde zveřejňoval jen své výtvory. Dvakrát jsem ho tam navštívil, bydlel v altánku, sice asketicky vybaveném, ale s mimořádně půvabnou Indiánkou na kanapi.

Na dálku mě pak rozzuřil novinovým interview, když na otázku o své reakci na tehdejší uvěznění Václava Havla odpověděl, že Havel tedy trpí v Praze a Sviták trpí v Chicu – žádný moc rozdíl. Po listopadu odspěchal do rodné země, hned se angažoval a zviditelňoval, do parlamentu byl zvolen. Ozdoben značným šedivým vousem, plamenně se vyjadřoval a na rozpad federace zareagoval hrozbou, že se vzdá českého občanství a stane se Slovákem. A rok poté umřel.

Ačkoliv by byl ještě mohl v Americe stihnout příjezd čínské matky v roce 1988, s početím geniální Adory, narozené v roce 1997, již nemohl mít nic společného. Jejím otcem je John Svitak, Ph.D., majitel doktorátu ve fyzice, inženýr specialista v softwarových záležitostech, potomek čtvrté generace českých emigrantů .