Květen 2009

Nedostatečná ochota sdílet populární iluze

Otto Ulč

Ještě před dvěma roky Barack Obama v televizním interview rezolutně tvrdil, že nemá zájem se stát viceprezidentem, natož pak prezidentem. Od té doby jsem na téma nadcházejících voleb vychrlil šestnáct textů, za něž jsem byl plísněn, až zatracován jako diluviální, černochy nenávidějící rasista.

Přitom přece jako manžel míšenky bych měl osobní důvod fandit, podporovat míšence Obamu, tvora s podobnou zkušeností s životem v asijském světě. Prezentoval jsem ale pochyby o jeho motivaci, kvalifikaci, druhu lidí jemu blízkých, a započal jsem se zásadní otázkou, oním předpokladem jeho způsobilosti být natural born citizen, tak jak vyžaduje ústava v článku 2, odstavec 1. Svědkové, včetně jeho africké babičky, tvrdí, že se narodil v Keni. Jeho africký otec, narozený v oné tehdejší britské državě, byl britský občan, čímž by se synovi dostalo dvojího občanství – a též podle americké ústavy i automatické diskvalifikace jako kandidáta na prezidentský úřad. Poté, co otec amerického potomka, tehdy dvouročního, opustil a odjel do Afriky k dalším svým ženám a potomkům, zapuzená bělošská manželka (jejich oddací ani rozvodový list nikdo neviděl) zamířila do Indonézie a tam se provdala za domorodce jménem Lolo Soetoro. Ten jejího syna adoptoval, vychovával a syn se taktéž automaticky stal občanem Indonésie.

Americký zákon zřetelně vyžaduje: „Jestliže pouze jeden z rodičů byl americkým občanem v době narození dítěte, tento rodič musel pobývat na území USA aspoň 10 roků, z toho 5 roků po dosažení věku 16 roků.“ Jenže matka byla teprve osmnáctiletá, když syna porodila, takže nemohl být posuzován jako natural-born citizen (kvalifikoval by se být matce 21 čili 16 plus 5). Tedy další důvod pro diskvalifikaci.

Za zmínku o takových ošidnostech jsem byl tuze kaceřován, s doporučením, ať že se držím cestování a s těmihle bulvárními pomluvami přestanu otravovat.

Jiní šťouralové ale nepřestávají a jejich počet i váha přibývá. Otázku o Obamově eligibility (oprávěnosti, kvalifikaci) například vznesl Richard Shelby, senátor ze státu Alabama. Již víc než tucet žalobních iniciativ zamířilo k různým soudům s požadavkem, aby Obama předložil originál svého rodného listu a další dokumenty, jež by jednou provždy rozptýlily neutuchající pochyby. Mezi iniciátory významný je Philip J. Berg, bývalý náměstek generálního prokurátora ve státu Pennsylvania, též přední činitel v Obamově Demokratické straně. Prozatím všechny soudy v jakékoliv instanci se do takové ožehavosti nemíní pouštět a žaloby šmahem odmítají s odůvodněním, že iniciátor není oprávněn tak činit.

Je tedy vůbec někdo, kdo je či mohl by být oprávněn? Mezi žalobci je i řada bývalých příslušníků armádních složek, jmenován je poručík Scott Easterling, dosud v činné službě. K němu se teď připojil prozatím nejmenovaný rezervista, záložák, momentálně ve službě u policejního praporu v Iráku, Camp Bucca. U soudu ho zastupuje kalifornská advokátka Orly Taiz. Vyjádřil se takto (World Net Daily, 26. 2. 2009): „U odvodu jsem musel předložit svůj rodný list, řidičský průkaz, diplom o ukončení školní docházky, registrační číslo sociálního zabezpečení, musel jsem vyplnit spoustu dotazníků se jmény, adresami, telefonními čísly příslušníků své rodiny, odpovídat na otázky o svých zahraničních cestách.“ Pokračoval, že je přece zcela rozumné požadovat předložení rodného listu, důkazu o místě narození od prezidenta, jenž je jeho nejvyšším velitelem, a pokud tak neučiní, za svou nejvyšší autoritu ho on nemůže pokládat a pod takovým komandem riskovat svůj život. (Zmínka o pochybnostech o Obamově legitimitě, zveřejněná 24. 2. 2009 ve Wikipedii, po třech minutách zmizela.) Rovněž často opakovaná otázka: kdo financoval jeho nákladná studia na Occidental College v Kalifornii a poté na Kolumbijské univerzitě a Harvardu?

Obamův štáb zveřejnil cosi s názvem CERTIFICATION OF LIFE BIRTH o narození s datem 4. srpna 1961, ale bez uvedení vyžadovaných údajů jako váha a velikost novorozence, jméno nemocnice a případně i porodníka. V rubrice pro označení otce je napsáno African – druh označení v té době neužívaného, neznámého. Oficiálním termínem pro určení rasy tehdy bylo buď Negro nebo Colored.

Obama se odmítl vyjádřit, ale přerušil na dva dny svou kampaň a odletěl na Hawaii, údajně navštívit svou umírající babičku (již v minulých letech navštívil jen jednou, strávit s ní jednu hodinu). Návštěva nepochybně užitečná. Důkazem je vyjádření ředitele odboru zdravotnictví Dr. Chiyome Fukino, že originál rodného listu ověřil, aniž ale dal příležitost k ověření jiným zájemcům. Linda Lingle, guvernérka státu Hawaii, tomuto odboru přikázala zajistit, aby originál rodného listu nebyl za žádných okolností zveřejněn.

Ani ten nejzavilejší Obamův kritik ho nepokládá za sebedestruktivního hlupáka. Proč tedy odmítá předložit originál svého rodného listu, tím by se zbavil podezření, soudních utkání, advokátních výdajů?

V knize Obamových memoárů The Audacity of Hope (Odvaha naděje), z jejichž autorství je podezírán někdejší terorista William Ayers, profesor angličtiny, lze číst přiznání: „Nabízím se jako prázdné plátno, na něž lidé značně odlišné orientace mohou promítnout své názory.“ V politice snad na mnoha místech a určitě tak v USA Exaggeration is acceptable, dishonesty isn’t. Přehánění, nadsázka jsou přípustné, nečestnost není.

Thomas Sowell, černoch, ekonom na Hoover Institutu, své pojednání (A Living Lie - Žijící lež, Townhall, 15. 4. 2007), započal větou, že zatímco Hillary Clintonová lže, Barack Obama je sám o sobě velkou lží. Když je přistižen, vymluví se na údajné vytržení z kontextu, pokusí se o clarification (vysvětlování, rozmělňování). E-mailem nám začaly přicházet seznamy padesáti údajných, Obamou vyřčených lží. Například: Jeho otec Barack Hussein Obama Sr. (1936-1982) nebyl chudobným pasákem koz, ale příslušníkem místní politické smetánky se solidním vzděláním, se zaměstnáním u vlády. Obamova africká babička nebyla křesťanka, ale věrná muslimka.Však nežila v monogamním manželství, byla jednou ze čtrnácti manželek téhož muže. Obamovo jméno není africké, z jazyka swahili, jak tvrdí, Barack pochází z arabského baraka, překládané jako požehnaný, a neméně arabský je ovšem onen Hussein.

Grandiózní, náramně znějící fráze, příliš často všeobecné plytkosti, až oblačné výše dosahující metafory. Oslňuje abstraktními apely o změně, naději, míru, potření bídy a nemocí, s idealistickým globalismem, který má pramálo společného s realitou skutečného světa. Zlatoústý orátor, velmistr vágních slibů o změnách a naději v národě, v mnohých kruzích, včetně těch nejvlivnějších, je pokládán už za téměř spasitele Ameriky, ne-li všeho lidstva. Publicista Gideon Rachman, poté co vyslechl jeho projev v Berlíně, aniž si z něho dovedl zapamatovat aspoň jednu větu, si v povzdychl (Financial Times, 20. 1. 2009), že „Obama zdokonalil umění znít báječně a přitom říci tak málo.“

Narcisismus není nic neobvyklého mezi politiky. Každý senátor pohledem do zrcadla se v něm vidí v roli prezidenta, tvrdí Charles Krauthammer, významný publicista, původním povoláním lékař a dodává, že v případě Obamy tato ambice je nebetyčná, zejména při uvážení jeho dosavadních, značně nepozoruhodných zásluh. Pouhé tři roky v senátě, v němž ani jeden významný zákon nenese jeho jméno. Před svým povýšením do Washingtonu jako senátor ve státě Illinois téměř stotřicetkrát hlasoval slovem „přítomen“ čili nehlasoval tak či onak.

Kloním se k názoru, že je užitečné hodnotit osobu nejen podle toho co říká a co dělá, ale také podle druhu lidí, s jakými se přátelí. Víc než slovům předáka je někdy užitečnější zajímat se o kvality lidí, jimiž je obklopen. Zajímavý je například jeho vztah k Williamu Ayersovi, bývalému revolucionáři domácí teroristické organizace Weather Underground. Spolu se svou manželkou Bernardine Dohrn se podílel na kladení bomb a vyhazování federálních budov do povětří. Ayers s chotí uspořádali večírek k zahájení Obamovy politické kariéry, Obama a Ayers vypomáhali nadaci Wood Foundation distribuovat peníze k prapodivným účelům. Obama otázku na jeho konexi s Ayersem odmítl s poukazem na skutečnost, že jemu v době těchto teroristických aktivit bylo pouhých osm roků a že taková záležitost je irelevantní, nepodstatná (tenuous), falešná (phony).

Jenže Obamovi nebylo osm, ale čtyřicet roků, když Ayers ve svém interview s New York Times, uveřejněném zrovna 11. září 2001, nostalgicky zavzpomínal na své někdejší teroristické počínání a jak že ho moc mrzí (despair – zoufalství), že té škody nemohl způsobit víc. Paní manželka, která si odseděla sedm měsíců za odmítnutí výpomoci při vyšetřování vraždy, Ameriku charakterizuje jako bestii (beast) a zrůdu (monster). Ayers se vyjadřuje se stejnými lichotkami a s předpovědí, že zem spěje k fašismu. Nicméně Obama vydal prohlášení, v němž tyto dva spoluobčany pokládá za mainstream čili průměrné, normální, nepozoruhodné Američany

Na Obamovu obhajobu lze uvést, že takoví, údajně průměrní, typičtí Američané nepatřili k jeho nejbližším přátelům, mezi něž zcela určitě patřil duchovní reverend Jeremiah Wright, Obamův mentor, rádce, náhradní otec, jenž ho oddával, dvacet let byl Obama členem jeho farnosti. O slovech a činech tohoto velebného pána prosakovaly už delší dobu všelijaké pověsti, například v souvislosti s chválou muslimského černošského fanatika Farrakhana, taktéž reverenda. S ním odjel do návštěvu k libyjskému Kaddáfímu a při té příležitosti „naléhavě prosil Boha, aby zatratil Ameriku“. Bělochy kromě mnohého jiného obviňuje ze systematické genocidy černošského obyvatelstva vynálezem AIDS.

Duchovní rádce Wright se prezentoval jako dokonalý rasista, jenže Obama ho nadále obhajoval, že to není potrhlý demagog (crank and demagogue). Posléze došlo k několika modifikacím Obamovy reakce, že slova byla vytržena z kontextu, že mnohé neslyšel, takže se nemůže zcela vyjádřit, což nevyhnutelně vyvolalo otázku, jak že za dvacet let důvěrného přátelství mu mohlo něco takového uniknout. Co vlastně Obama věděl či měl vědět? Třeba o existenci Wrightova časopisu Trumpet, publikaci s nákladem 100 000 výtisků. Zajímavé počtení v této Trumpetě: černošský antisemitský rasista Farrakhan je Wrightem prezentován jako gigant dvacátého a jednadvacátého století. Wrightův vztah k rodné zemi – ke kapitalismu, bělochům a s asimilací se ztotožňujícími černochy - je trpce nepřátelský (bitterly hostile), americký patriotismus zavrhuje, o amerických černoších se vyjadřuje jako o Afričanech žijících v diaspoře na Západě. Též to jsou zpěvaví ptáci (songbirds) uvěznění k kleci zvané Amerika.

Ameriku obviňuje jednak z nedostatečné materiální podpory Africe a rovněž i z genocidy Afriky. Amerika je zločinný národ, jeho kriminalita a rasismus jsou stejné jako v době otrokářství. A Ameriku beztoho objevili Afričané. Wright, prosazovatel oné black liberation theology, rovněž k věření předkládá zajímavost, že „ černý Ježíš byl zavražděn evropskými utlačovateli“. Též rezolutně odmítá nařčení, že by byl černošský rasista, a vysvětluje, že černošský rasismus neexistuje, poněvadž nemůže existovat. Dalo by se věřit, že Obama by nevěděl o existenci časopisu, i když jeho portrét okrášlil obálku jednoho vydání, s detailním profilem v textu?

Ještě bližší novému prezidentovi je ovšem jeho manželka Michelle, s jejímiž názory je důkladně obeznámen. Dostalo se jí privilegovaného, záviděníhodného vzdělání (univerzity Princeton a Harvard). Pod svým původním jménem Michelle LaVaughn Robinson předložila disertační práci (tzv. senior thesis, 225 stran, 1985) s názvem Princeton-Educated Blacks and the Black Community, v níž zdůrazňovala, že americký národ je založen na zločinu a nenávisti, že běloši jsou nevykořenitelní rasisté (ineradicably racist). Černochy třídí do dvou kategorií – na separationist a integrationist. Ona se hlásí k separatistům, přesvědčeným, že konflikt bělochů a černochů je nesmiřitelný, permanetní, potrvá věčně. Vyjádřila svou povinnost všechny síly vynaložit především a výlučně k dobru černošského společenství.

Přední sdělovací prostředky se ani slovem nezmínily o jejím bouřlivém projevu nevole. Tohle jsem se dozvěděl z internetu (Rightpundits.com, 15. 10. 2008): Dotyčná zatelefonovala tiskové agentuře African Press International a spustila krátkou, ale zlostnou tirádu (unleashed a short but angry tirade) proti API, že místo podpory afrických a afroamerických stanovisek podporují bělošské rasisty proti jejímu manželovi. Dost podrobně se zmínila o Obamově adopci jeho indonéským nevlastním otcem (s neblahým přece dopadem, že by adoptovaný případně pozbyl americké občanství, natož pak právo stát se americkým prezidentem).

Během několika hodin štáb Obamovy volební kampaně vydal prohlášení, že k tomuto telefonátu nikdy nedošlo. Mluvčí z API zareagovali oznámením, že zveřejní audiozáznam telefonátu, o jehož existenci dotyčná popuzená neměla tušení.

Dementovat se ale věru nedalo její přiznání, že teprve teď volebním úspěchem svého manžela může poprvé v životě být proud (pyšná, hrdá) na svou vlast. Média se však tuze snaží prezentovat naši zatrpklou, zamindrákovanou první dámu jako slunnou okrasu země. Přední týdeník Newsweek svým hagiografickým výkonem si oprávněně zasluhuje přejmenování na Obamaweek.

O zajímavé překvapení se zasloužili Britové, teď v souvislosti s nedávnou návštěvou jejich předsedy vlády ve Washingtonu. Cituji ze zprávy James Delingpole, blog Telegraph.co.uk s datem 5. 3. 2009 a s nadpisem Was Lady Mackbeth‘ behind Barack Obama’s snub of Gordon Brown“, zda paní Michelle byla v pozadí série potupných počinů. Brownovu příletu předcházelo navrácení Churchillovy busty, kterou do hlavní kanceláře (Oval Office) v Bílém domě předchůdci Bushovi věnoval předchůdce Blair. Obama se neobtěžoval Browna přivítat na letišti, jak protokol vyžaduje, tiskový mluvčí devalvoval americko-britský vztah ze special relationship na special partnership, nedošlo ke společné tiskové konferenci – prý z důvodu sněhové kalamity, ač přece by se ve Bílém domě s jeho 132 místnostmi dala najít aspoň jedna sněhuprostá prostora. Nekonala se obvyklá slavnostní večeře. Další pak trapnosti při vzájemném poskytování dárků. Exceptionally rude treatment (mimořádně sprosté zacházení) – tak se britský žurnalista Iain Martin vyjádřil o Obamovi, v Evropě přece do nebes tolik vynášeném (Real Clear Politics, 10. 3. 2009).

Dřív již zmíněný publicista Delingpole vidí příčínu v mackbethovském vlivu této zatrpklé černošky vůči bělochům Britům, jejich někdejší koloniální hegemonii, vinu na obchodování s otroky, ač to byl právě Angličan, konzervativec William Wilberforce, jenž se nejvíc zasloužil o likvidaci otrokářství. Připomenuta je její disertace, v níž napsala: „V Princetonu jsem zjistila, že přes jakkoliv liberální a nezaujaté chování mých bělošských profesorů a spolužáků vůči mně, jsem občas měla pocit, že jsem na campusu pouhou návštěvnicí, že tam ve skutečnosti nepatřím. Bez ohledu na okolnosti vzájemného styku s bělochy na Princetonu, jsem měla pocit, že mě považují především za černošku a teprve pak i za studenta.“

Čili autentický hlas oné grievance culture spolu s victimhood – onoho rozhořčení šikanované oběti, zdůrazňovaného permanentního pocitu, s nímž vyhlédnutý provinilec nepohne, jakkoliv vehementně by se snažil. U rasismu neplatí objektivní kritéria, rozhodující jsou pocity paní Obamové.

Není známo, že by míšenec manžel byl ochoten či schopen s nimi pohnout. Do týmu svým spolupracovníků jmenoval některé prvotřídní osobnosti bez ohledu na barvu pokožky. V mnohých očích ale sympatický počin hyzdí výjimky – jednak výběr černošského právníka Erica Holdera do významné funkce tzv. Attorney General (jakási kombinace generálního prokurátora a ministra spravedlnosti), nedávno charakterizujícího Američany jako národ zbabělců (cowards), poněvadž stále se nedostatečně prý vypořádavších s metlou rasismu. Zdaleka méně významné, ale zato víc bizarní jmenování do prezidentova poradního sboru v otázkách víry a společenských vztahů (Advisory Council – Office of Faith-Based and Neighborhood Partneship) se týká reverenda jménem Dr. Otis Moss Jr., blízkého přítele a spoluautora černošského rasistického reverenda Jeremiah Wrighta. Zřejmě si dobře rozumějí. Tento Moss například srovnává osud amerických Indiánů (Native Americans, politicky korektní označení) a černochů (African-Americans) s holocaustem.

Ovšem Barack Hussein Obama je náš jediný prezident, většina národa si ho zvolila, takže jemu a tím i sobě lze pouze přát co nejmíň katastrof.