Květen 2009

Prehedvíčkováno? Nemyslím

Marcela Čechová

Když jsme kdysi v letech sedmdesátých jeli poprvé západní Austrálii, objevili jsme velice zajímavou turistickou atrakci, která ale nebyla nikde zmiňovaná. Pořádné cesty tam nevedly, v místních informačních centrech o její existenci mlčeli a ani v mapách ji nikdo neoznačil, jako by pro Austrálii vůbec neexistovala. Objevit ji byla záležitost čistě náhody. Je to území cca 18 000 hektarů, tedy pěkný kousek země, který patří australskému farmářovi jménem Casley.

Zajímavost tkví v tom, že těmhle farmář, který na svých akrech pěstoval hlavně obiloviny, dostal jednoho hezkého dne dopis z Canberry, v němž mu úředně oznamovali, že Austrálie má plánované kvóty obilí a on se musí přizpůsobit a sít jenom tolik, kolik mu bude určeno. Pan farmář Casley se mohutné naštval. "Tak vy mi, hajzlíci, budete předpisovat, co mohu a nemohu sít? Kdo je tady panem - já, který na své půdě vyrábím, aby lidi měli co baštit a nebo vy, kdo sedíte na mnou placené židli a jenom si vymejšlíte?"

Casley vzal kus papíru a odpověděl načálstvu, že oni jsou tady pro něj a ne naopak, a ať se koukají snažit stejně jako se poctivě snaží on. Byla to odpověď hrdého člověka, logická pro tu dobu, kdy si všichni Australané byli rovni, farmáři byli plnoprávní občané a stát věděl, že právě v silném zemědělství je základ každého úspěchu. Nicméně už tehda se některým pánům nahoře nedostávalo slušnosti nebo někdo ten farmářský dopis zašantročil do šuplete, prostě Casleyho ignorovali a neodpověděli mu. Dnes je taková věc normální, ale tehdy to bylo opravdové faux pas.

Farmář čekal týden, dva, tři a když ani po lhůtě úředně stanovené se z Canberry nikdo neozval, napsal další dopis, v němž se oficiálně zřekl příslušnosti k australskému státu a prohlásil, že se považuje pouze za poddaného Jejího Veličenstva královny Alžběty. Což také znamená, že napříště nebude státu platit daně a poplatky. Aby dodal váhy vlastním slovům, nazval svoji farmu Hutt River Province a sebe princem Leonardem, podle starého, ale stále ještě platného zákona, kdy princ je pod přímou ochranou britské koruny. Natiskl si také poštovní známky s logem Hutt River a vyrobil si i cestovní pas, aby jako představitel svého území mohl volně cestovat. Také se do světa rozjel, navštívil papeže Wojtyłu a nabídl mu, že na Hutt River přijme všechny utečence ze zemí ovládanými komunisty, jímž bylo úřady nespravedlivé ublíženo. Přijal požehnání, vrátil se na svoji farmu a dál pěstoval obilí. Žádný vejtaha, prostě občan, který se vzbouřil.

Když jsme se tenkrát náhodou ocitli v Hutt River, přivítala nás paní Casley, pardon princezna Sherley, prodala sodovku a poštovní známky Province a pravila, že princ Leonard je někde na poli s kombajnem, jestli chceme na něho počkat, jsme vítáni.

Ten příběh příběh hrdého farmáře se mi tak líbil, že jsem o něm napsala do několika českých časopisů a vyprávěla mnoha známým. A co myslíte: Australani, kteří to slyšeli, projevili zájem o to, kolika lidem takhle princ Leonard pomohl. Češi projevili hlavně zájem o to, jak by se dalo Leonardovi zakroutit krkem, jak ho přimět k poslušnosti.

Dva rozdílné přístupy. Myslím na ně často, když čtu polemiky proti Hedvíčkovi. Mnoha lidem Hedvíček strašně vadí - a nejsou to jen lidé v Čechách, ale i ti, kteří žijí ve svobodném světě. Těm vadí, prý, nejvíce Hedvíčkův slovník, který je opravdu dost nevybíravý. Přitom titíž lidé, kteří Hedvíčka kritizují, nikdy nekritizovali například Škvoreckého, Pelce, Nováka či Viewegha, ačkoliv i u nich se sprostých či hrubých výrazů vyskytuje jak květinek na rozlehlé louce. Tedy dvojí metr, jasné.

Navíc si Hedvíček jaksi zasedl na naše ikony, najmě na brainwashovaným lidem milovaného pana exprezidenta Havla a nemilosrdně je kritizuje, ba co dím, plivá po nich lump jeden. Na Havlovi Hedvíčkovi například vadí, že po komunistickém puči vyhlásil heslo "nejsme jako oni", čímž zaručil jejich beztrestnost, že propustil všechny zloděje a zločince a že bez jakýchkoliv překážek nechal komunisty vpodstatě řídit dál český stát. Někteří z nich ho řídí ještě dnes. Já nevím, jak vám, , ale i mně vadí na Havlovi to samé jako Hedvíčkovi.

Také na Hedvíčkovi vadí, že plive na Česko. To se taky nemá dělat, neboť zemský ráj to na pohled ta naše česká země.. Nu, nevím, ale nikdy mi nepřipadlo, že by Hedvíček ve svých článcích hanobil vodu hučící po lučinách či bory šumící po skalinách. To, co nemilosrdně tepe, jsou lidé. Překvapuje mne, že mnozí Hedvíčkovi kritikové si neujasnili rozdíl mezi rodnou hroudou, kde jsme se narodili a kterou milujeme, a mezi lumpy, kteří tam hospodaří. Hedvíček si bere na mušku zloděje a podvodníky, poslance a komunistickou partaj - která nadělala víc krutostí než nacisté, ale která stále má v republice velký vliv - požehnané vůdce, jejichž hlavní snahou je namazat si kapsu. Sjede Paroubka tak, že by od něj pes kůrku nevzal, ale lidsky se zastane jeho ženy, která nebyla Pánembohem obdarována půvabem, ale je to slušná ženská, která si nezaslouží úšklebky ulice.

Hedviček se nevybíravě a s fortelem pouští do velkokriminálníků, do zkorumpovaných soudců a policie i do malých českých občánků, kteří se prošvejkovávají životem s krédem trhnout, co se dá a kde se dá. Hedvíček se obouvá do lidí, kteří se nestydí lhát, závidět jeden druhému a házet si klacky navzájem pod nohy. Je to, ptám se, opravdu to, co by nám mělo na Hedvíčkovi vadit?

Proč se Hedvíček nemůže líbit v České republice, je snad dost jasné: šlape jim na kuří oka. Představte si, že místo jednoho Hedvíčka někde daleko na Floridě by se najednou v Čechách proti všemu panujícímu svinstvu postavilo tisíc Hedvíčku a to přímo v Praze, popřípadě v dalších městech a vesnicích. Věřím, že by se jich nejméně tisícovka našla - kdyby ovšem chtěli, kdyby se jejich politická aktivita nerealizovala pouze v hospodě u piva. Kdyby všichni byli odhodlání bojovat za svoji pravdu a nekrčili se v pohodlném ústraní. Dovedete si představit, jak zásadně by to muselo změnit běh českých událostí? Kdyby najednou Češi objevili svoji hrdost, kdyby všichni byli ochotni nést na trh svoji kůži? Zatím to veřejně udělalo jen pár z nich - Hučín, Cibulka a povězte mi ještě o někom... Jsou to ale bohužel jen výjimky, snadno umlčitelné a vnímané občanskou populací coby blbí exoti.

Ani skutečnost, že se Hedvíček nelíbí všem emigrantům, mne, upřímně řečeno, nepřekvapuje. Od doby, co se nerozeznává rozdíl mezi emigrantem a exulantem, upravencem a neupravencem (také Havlova práce) a co česká populace žijící v zahraničí byla hozená do pytle krajanství, nemůže být Hedvíček populární. On nám totiž, panečku, také nastavuje pořádně zrcadlo.

Měla jsem to štěstí poznat Rosťu osobně, a i když se k nám choval po všech stránkách přátelsky, necítila jsem se v jeho nesmlouvavém vidění dobra a zla zcela ve své kůži. Pokud jedu do Čech, jezdím tam na český pas, abych nemusela platit horentní sumy za přechod českých hranic a taky abych se nemusela hlásit policajtům při každém pobytu. Vysvětlujte to ale člověku, který je neochvějně přesvědčen, že svinstvu se má čelit a ne ho obcházet!

V novinářském světě je Hedvíček extra unikát. Nikdy nepíše bez znalosti věci, ale kde bere čas na svoji hlubokou informovanost, to opravdu nevím. Rozbil mne úplně svým fejetonem o průhledném krabovi na pláži, když mi vědecky vyložil jaké chemikálie v krvi kraba umožňují jeho průhledné zbarvení. Podobnou znalost bych očekávala od Davida Attenborougha, ale od Hedvíčka?

Dostávám Hedvíčkovy e-maily každý den a obdivuji se mu. Mohl by si klidně koupit flašku Johnny Walkera, zapnout televizi a čumět. A on to nedělá, ačkoliv mu rodná hrouda i emigranti nadávají. Asi má tu svoji vlast raději než my, nemyslíte?

(Noviny, http://noviny.20m.com)