Květen 2009

Zkusíme to jinak

Jan Brabec

Znojemská radnice začala naslouchat své „problematické menšině“. Tihle chlapi v bílých tílkách ještě nedávno žádné nedělní obědy moc nedrželi. Dnes sedí kolem prostřeného stolu, jako by prostorný byt, stín bílých záclon a vůně tvarohových buchet byla úplně všední věc. Znalec by řekl: děláte si legraci? Jsme u někdejších „neplatičů“ v historickém Znojmě, kteří se sem před pár týdny přestěhovali ze dvou plesnivých místnůstek v místním ghettu. Ve městě mají Biháriové pověst „nepřizpůsobivých Cikánů“ a místní lidé je jako ostatně všechny zdejší Romy považují za „neřešitelný problém“. Přesto se stali pro místní radnici natolik důležití, že s nimi domluvila splátkový kalendář, zaměstnala je na údržbě městské zeleně, a dokonce jim poskytla byt v normální městské zástavbě. Celé Česko dnes probírá postup chomutovské starostky, která přikázala zabavovat zadlužené chudině ve svém městě sociální dávky. Znojemská radnice se na cestě za svými penězi od dlužníků vydala opačným směrem. A má s tím úspěch.

Povaleči a zloději

V jihomoravském Znojmě, ležícím uprostřed zemědělské oblasti u rakouských hranic, byla o práci nouze vždycky – a dnes nezaměstnanost přesahuje třináct procent. Jako jiná zdejší města se i tohle historické centrum potýká s omezeným rozpočtem, jehož čísla kladou překážky plánům radnice na stavbu nových cest, opravu památek nebo zvelebení městského bytového fondu. V tom posledním je ale zároveň pro místní pokladnu i jistá finanční rezerva: na nájmech z obecních bytů dluží lidé městu osm milionů korun a na správních poplatcích či pokutách dokonce desetkrát tolik. „Zkrátka jsme si řekli dost a vyhlásili neplatičům nulovou toleranci,“ říká starosta Petr Nezveda (32). Pro dlužníky to tedy znamenalo jediné: buď dluh zaplatíš, nebo si sjednáš splátkový kalendář, pokud ne, pošleme na tebe exekutory.

I když se to povětšinou týká bílých obyvatel, ve Znojmě žije i skupinka asi dvou set Romů, zhruba čtyřicet rodin, kteří vlastně téměř všichni patří do kategorie neplatičů: chronicky nezaměstnaní, bez vzdělání, pobírají sociální dávky a žijí kdesi u „ekonomického dna“ pomalu se vzmáhajícího města. Není to růžová situace, ale podle starosty Nezvedy je alespoň jistým štěstím, že místní komunitu neohrožují daleko horší věci – drogy či nějaké výraznější kriminální excesy. A tak snad právě proto nastal okamžik, kdy se radnice rozhodla s postavením „své“ romské menšiny něco udělat.

„Celé roky je pozoruji, jak nečinně posedávají v centru města na lavičkách, žijí ve zdevastovaném domě, mají pověst povalečů a zlodějů, děti chodí do zvláštní školy a vlastně jsou všem jen na obtíž. Jenže až dosud se s nimi nikdo nikdy nebavil, jen se od nich všichni odtahovali, a nikdo tak vlastně ani pořádně neví, jaká mají přání a co vlastně v soužití s námi chtějí,“ říká Nezveda. „Navíc není nějaké vymáhání dluhu v jejich situaci zase až tak jednoduché, jsou sociálně nejvíc ohroženou skupinou a jde jen o to neopakovat model zavedený v jiných českých městech: nevytlačit je kamsi ven z města do holobytů, kde vznikne zase jen nové ghetto.“ Nezveda nechtěl ještě dál zvětšovat sociální propad chudáků. „Jak známo, za exekutory klepe u nich na dveře lichvář. Nemají nic, tak si musí půjčit i na ten strašidelný úrok – a začíná bezvýchodný spletenec problémů, na jehož konci je kriminalita, prostituce a drogy. Takže my jsme chtěli získat své peníze tak, abychom Romy – a později zase de facto i sebe – při tom nevystavili dalším svízelím,“ říká starosta.

Schůze nad příkopem

Počátkem roku 2007 se proto znojemská radnice rozhodla k nečekanému kroku: snad poprvé v historii města sezvala všechny místní Romy na společnou schůzi, kde by se město a „problematická menšina“ pokusily navázat rozhovor. Romové pozvání přijali, jenže se ukázalo, že dorozumět se nebude tak jednoduché. „Lidé křičeli jeden přes druhého, některé věci – jako třeba jaké je členění poplatků za bydlení – nebyli s to pochopit. My jsme zase neměli odpověď na jejich přání mít dobrý byt a práci, oni moc nevnímali naše volání po pořádku ve městě a placení dluhů,“ vzpomíná starosta. Diskuse probíhala tak bouřlivě, že bylo nakonec všem jasné, že se ten vzájemný příkop bez nějaké další komunikace prostě nikdy nepodaří překlenout. „Věděl jsem, že i když nás to možná bude stát hodiny a hodiny nekonečných vyjasňování, bez nich se zkrátka v soužití s Romy nikdy nikam nedostaneme,“ říká Petr Nezveda.

Na návrh radnice si proto komunita znojemských Romů zvolila dva své reprezentanty – a místní experiment mohl začít. Dva zvolení koordinátoři chodí dvakrát týdně na radnici jednat s vedením města a pomáhají při řešení problémů, třeba s nepořádkem v domě či stížnostmi na hluk. Radnice zároveň schválila dokument úředně zvaný Koncepce integrace romských komunit ve Znojmě. Má pět základních „směrů“ – zaměstnanost, bytovou problematiku, oblast vzdělávání, volného času a vzájemné komunikace. „Největší dluh máme při vzdělávání,“ říká starosta. „Romské děti nesmí končit ve zvláštních školách, jako to bylo doteď. Musíme rodiče přesvědčit, aby svoje děti víc nutili do učení. V tom jsme ale opravdu úplně někde na začátku: o domluvené doučování na jedné ze základních škol zatím nikdo z Romů zájem neprojevil.“

„Pro nás to byl snad nejdůležitější den v životě: vždyť se konečně s námi někdo začal bavit jako rovný s rovným,“ vzpomíná na schůzi před dvěma lety Jiří Herák (41). Je znojemským rodákem, pochází z devíti dětí, a i když se vyučil řezníkem, roky se potýká s nezaměstnaností. V současnosti ho díky radnici potkal malý zázrak: pracuje alespoň během sezony při údržbě městské zeleně, přijde si tak na zhruba devět tisíc hrubého, navíc pro svou pětičlennou rodinu získal od města větší byt, za který platí nájem 5700 korun. „Jsme radnici vděční, že nám vyšla vstříc. Vždyť slušné bydlení je něco jako základ,“ říká Jiří Herák. „To víte, já roky sním, že budu mít svoje řeznictví, ale buďme realisté – i když mám práci a žádné dluhy, stejně mi jako Romovi na rozjezd nikdo peníze nepůjčí. Takže jsem rád, že žiju aspoň v čistotě a klidu a nemusím pořád jen sedět doma a čekat a čekat.“

V rámci své koncepce nového soužití vymyslela radnice pro dosud jen těžko zaměstnatelné Romy nová pracovní místa na veřejně prospěšných pracích. Mzdy platí částečně stát a zčásti přispívá město. „Bohužel je ale naše nabídka co do počtu omezená,“ říká starosta. „V tomto ohledu by se mohl stát zamyslet. Jako město máme totiž ve vlastnictví několik tisíc hektarů lesů a na jeho údržbu bychom zaměstnali i kolem tří set lidí.“

„Lidé křičeli a některé věci prostě nebyli s to pochopit.“I když radnice Romům pomáhá získat alespoň na pár měsíců sezonní práci, a tedy mít i nějaký větší příjem, nechce místní komunitě zase nic „dávat zadarmo“: aby získali třeba nový byt či jinou sebemenší výhodu od města, musejí mít vztahy k obci nezatížené dluhem či alespoň smluvený splátkový kalendář a děti nesmějí mít ani jednu neomluvenou hodinu ve škole.

A věc se daří: během dvou let se radnici vrátila od dlužníků až polovina všech pohledávek, navíc přes počáteční skepsi místních obyvatel Romové poctivě splácejí dluhy podle dohodnutého kalendáře, platí nájem a beze zbytku využili nabídku práce pro město. „Uvědomují si, že jakákoliv zbytečná chyba by je mohla z naší koncepce vyřadit,“ říká starosta. Podařilo se zaměstnat dvaadvacet Romů a celkem dvanáct domácností získalo nový byt. „Dbáme ale na to, abychom jednu problémovou rodinu nenastěhovali k jiné do stejného domu,“ vysvětluje postup starosta Nezveda, který se svými spolupracovníky též jezdí na pravidelné návštěvy, snaží se řešit vzniklé napětí mezi starými a novými nájemníky nebo příliš hlučné Romy napomínají k jisté zdrženlivosti. „Lidé mají strach je mezi sebe přijmout. Svalují na ně kdejaký nepořádek, a my pak ale zjišťujeme, že viníky Romové nejsou. Někde dokonce proti nim sbírali i podpisy, jinde nadávali jejich dětem. My se to snažíme napravovat a Romové také nezůstávají pozadu. Někteří třeba dobrovolně uklízejí chodby v celém domě,“ popisuje Petr Nezveda.

Já věřím

A jak své sousedy – v úvodu zmíněnou rodinu Biháriových – vnímají lidé v domě? Pro starší ženu s kbelíkem brambor na schodech ke sklepu jsou sice „Romové takoví, jací jsou“, víc ale prozradit nechce. „Musím tu s nimi žít, a proto musím držet hubu,“ říká, než zabouchne dveře. Ani pro další nájemnici to prý není žádná sláva. „Musím brát prášky na uklidněnou. Ten jejich věčný řev je prostě nesnesitelný,“ říká. Jen žákovi šesté třídy ve dveřích se jmenovkou „Malí“ noví nájemníci nevadí. „Nevím o nich nic, ale problémy s nimi nejsou,“ říká s úsměvem.

Reakce místních občanů v ulicích na radniční experiment nabízejí vějíř pocitů, i když těch kladných je podstatně méně. „Co dělají, je snad dobře,“ říká rozvážně šedovlasý chodec s aktovkou na Komenského náměstí. „Sice už se tady tolik nepotulují, ale mladí Romové jsou drzí a schází jim vychování. Třeba se to také jednou změní.“ Podle pětapadesátiletého zámečníka Miloslava Petrželku je nový přístup radnice k romské menšině ve městě rozhodně znát. „Už tolik po ulicích nevyvádí. A fakt je, že s nimi bydlím v domě a žádné potíže s nimi nejsou. Zkrátka jsou to také jenom lidi a chtějí také žít,“ říká řemeslník. Zato menší pětatřicátnice se zrzavým přelivem Romům „nemůže přijít na jméno“. „Je to drzá svoloč, které pořád jen něco strkáme a strkáme. Teď třeba nové byty. Prostě Cikáni nikdy pracovat nebudou ani nikdy nepřestanou krást, proto by je měli raději někam vystěhovat, víc o tom nechci ani slyšet,“ říká žena rozčileně a spěšně odchází.

Podle starosty Petra Nezvedy se ale dají takové hlasy očekávat. „Jsme teprve někde na začátku a alespoň vidíme, jak velký dluh ve vzájemných vztazích máme,“ říká starosta. „Třeba tady ale jednou bude festival romské kultury, jejich děti nebudou sedět ve zvláštní škole a Romové budou sebevědomí a vzdělaní lidé. To je sice nelehký úkol do budoucna, já ale věřím, že všechno nakonec dopadne dobře.“

(Respekt, www.respekt.cz)