Květen 2009

Nový premiér Fischer

Karel Hvížďala

Po dvanácti dnech se koaliční strany dohodly s opoziční sociální demokracií a včera, tedy v neděli 5. dubna 2009, těsně před 22. hodinou, oznámily, že na premiéra vlády odborníků navrhnou předsedu Českého statistického úřadu, osmapadesátiletého Jana Fischera. Vláda, kterou musí sestavit, by mohla převzít úřad 8. května a předčasné volby by pak mohly být za pět měsíců, 9. a 10. října. Zákon o předčasných volbách bude dle dohody předložen sněmovně v nejbližší době. Osm ministrů navrhne koalice, sedm sociální demokraté. Tuto dohodu, která má písemnou formu, musí ještě schválit stranické sekretariáty a premiéra musí pověřit sestavením vlády prezident.

Praha je podle francouzského listu Le Figaro od pádu vlády Mirka Topolánka obětí svých vnitřních rozbrojů. "Málokdy se vidí, aby předsednická země natolik nadsazovala své domácí zájmy na úkor evropských," cituje Le Figaro nejmenovaného diplomata v Bruselu. Bohužel, podobně hovoří o nás i jiná media. Volbou Jana Fischera, jistě zdatného statistika a matematika, který zná cizí jazyky, toto stanovisko jen stvrzujeme a svou roli v Evropě dále marginalizujeme. Vlastně tímto jmenováním člověka, který nemá žádné zkušenosti s politickým provozem Evropské unie, nikdo ho tam nezná – kromě odborníků Mezinárodního statistického institutu – vysíláme do světa signál, že Evropa nás nezajímá.

Jak napsal minulé pondělí již německý zpravodajský časopis Der Spiegel, odvoláním vlády Mirka Topolánka jsme se opět propadli hluboko na východ Unie a stali jsme se zase jen provincií. Zvlášť i proto, že ve vládě nezůstal ani ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který jako nestraník mohl představovat poslední svorník a zajišťovat jistou kontinuitu. Důsledek tohoto kroku, po vyloučení velvyslankyně v EU paní Vicenové a ministra financí pana Kalouska z nominace, představuje shodu na nejnižším možném společném jmenovateli. Zároveň ale otevírá velký prostor pro to, aby se zvýšila role Německa a Francie, tedy prezidenta Sarkozyho a kancléřky Merkelové v Evropě, čehož jsme se báli, a aby za českou stranu byl víc slyšet hlas prezidenta Klause, o kterém v Evropě panují obavy, čí zájmy bude hájit: Jestli evropské, nebo pouze a jen svoje. Možný konflikt by mohl akcelerovat vznik dvojrychlostní Evropy, proti které jsme brojili: Naše marginalizace by byla pak potvrzena i institucionálně.

Pomineme-li v tomto textu různá úskalí, na které dohoda může narazit v grémiích, zejména v ODS, která je nyní asi nejvíce rozpolcená, a u prezidenta, který může mít jiné představy řešení dané situace, jak může naznačovat jeho nesouhlas s označením vlády odborníků, stojíme ještě před jedním závažnějším problémem: Upozornil již na něj v Hospodářských novinách Jan Kysela z Právnické fakulty Karlovy univerzity. Opsat ústavní zákon z roku 1998 o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny by totiž mohlo narazit, protože již tehdy se hovořilo o tom, že takový zákon je neústavní. Porušuje totiž ústavu jako předepsaný řád obecných pravidel. Každý takovýto ad hoc zákon popírá princip konstitucionalismu, který byl zaveden právě proto, aby omezoval veřejnou moc pravidly. Pan Kysela a další odborníci dokonce takový ad hoc zákon cítí jako vytunelování smyslu ústavy, tedy předem daného řádu. To je samozřejmě vážná připomínka, která ještě celou situaci může značně zkomplikovat, což mohou jednotliví hráči využít k čistě osobním cílům.

(ČRo 6)