Květen 2009

Kdo nezmizí včas, zažije saigon

Michal Komárek

Mohutné akce cizinecké policie v posledních dnech ohlašují rozsáhlou státní ofenzivu proti imigrantům. V minulých letech jsme do země přivezli zástupy dělníků z ciziny, teď je chceme co nejrychleji dostat pryč. Jde o více než sto tisíc lidí, tedy o jednu z největších policejních a správních operací v naší historii. Tato dubnová policejní akce v teplickém podniku Remodel měla sílu symbolu: jakmile vietnamští dělníci zahlédli policejní auta, nerozmýšleli se ani na okamžik - všeho nechali a utíkali do lesa, schovávali se mezi kopřivami, snažili se skrýt za balíky v dílně. Ti, kterým se podařilo proplížit se až k nedaleké ubytovně, se schovali pod postele. „Těch, kteří utekli, bylo asi třicet," vypráví mluvčí severočeské cizinecké policie Miroslav Vlach, který se zteče továrny na recyklaci plastů v zanedbaném průmyslovém areálu nedaleko Teplic také zúčastnil. „Měli jsme s sebou psy, tak jsme Vietnamce postupně pochytali a shromáždili na jednom místě. Mezitím další policisté vytahovali ty ostatní zpod postelí na ubytovně. Když jsme jim zkontrolovali doklady, zjistili jsme, že až na několik úplných drobností mají všichni všechno zcela v pořádku."

Podle Vlacha není taková reakce Vietnamců úplně překvapivá nebo výjimečná. „Hrozně se bojí vyhoštění a ze všeho jsou celí zpitomělí - nejsou si jisti, jestli mají všechno v pořádku, a přitom tady chtějí za každou cenu zůstat. Ani zdaleka to přitom nemusí všichni být darebáci, jen mají prostě šílený strach," dodává policejní mluvčí. Proč by vlastně měli být vietnamští dělníci darebáci, nechává bez vysvětlení.

Nejprve dobrovolně...

Od poloviny února funguje program dobrovolných návratů pro cizince, kteří přišli o práci - když se přihlásí ještě s platným povolením k pobytu, dostanou kapesné pět set eur a letenku domů. Je to jedno z opatření, které reaguje na ekonomickou krizi - několik tisíc imigrantů už práci ztratilo, do poloviny roku vyprší pracovní povolení skoro sedmdesáti tisícům dalších. A šance, že seženou nové místo, je minimální. Tak je stát motivuje k tomu, aby co nejrychleji odjeli.

V minulých třech letech ekonomického růstu jsme především do „montoven" v průmyslových zónách dovezli přibližně dvacet tisíc vietnamských dělníků a několik tisíců Mongolů. Společně s Ukrajinci, Poláky a Slováky tvořili v některých firmách postavených za zahraniční investice drtivou většinu zaměstnanců. V průmyslových městech, jako je například Plzeň, se imigranti náhle stali dvacetiprocentní menšinou. Dělali práci, kterou místní lidé odmítali jako nepříjemnou a špatně placenou. Ekonomika je potřebovala, bez nich by se průmyslové zóny nerozjely.

A z pohledu především Vietnamců a Mongolů to byl příslib závratných výdělků v zaslíbené zemi. Kvůli takové šanci se neváhali zadlužit, aby mohli zaplatit zprostředkovatelům, kteří jim vyřizovali víza a pracovní povolení. Část těchto plateb šla podle opakovaných podezření na úplatky českým úředníkům na ambasádách, část pracovním agenturám, které cizince do země dovážely. Ministerstvo zahraničí jakoukoli korupci na velvyslanectvích odmítá a nedošlo také ani k žádnému konkrétnímu vyšetřování. A pokud jde o pracovní agentury, ty stát sice už několik let považuje za „mafiánské prostředí", nicméně úřady nejsou schopny situaci nijak řešit.

Ještě v polovině minulého roku se zdálo, že boom bude pokračovat a že pro cizince je na místním trhu práce několik desítek tisíc volných míst. S krizí či jakoukoli změnou nikdo nepočítal. A tak téměř ze dne na den byl bezstarostný nábor nových dělníků vystřídán strachem z toho, co tu budou dělat ti propuštění. A veřejnost se stala adresátem permanentního varování: Pozor! Když tu cizinci zůstanou, budou nejenom přítěží, ale i hrozbou, stanou se z nich kriminálníci.

Na první pohled se tak nabídce na dobrovolný návrat z dílny ministerstva vnitra nedá nic vytknout. Má ale dvě velká úskalí. To první spočívá v tom, že zasáhne jen malou část imigrantů. Druhé je závažnější: program může být jen přípravou na tvrdé pronásledování těch ostatních. Do programu se ke konci prvního dubnového týdne přihlásilo 1208 cizinců, přičemž celkem ho mohou využít dva tisíce lidí. Ministr vnitra Ivan Langer navrhuje jeho pokračování a rozšíření o další dva tisíce, ale i kdyby návrh vláda schválila, půjde stále jen o zlomek celkového počtu ohrožených imigrantů. „Je to jako kapka v moři," soudí odborník na otázky imigrace Pavel Čižinský z Poradny pro občanství, občanská a lidská práva. „Je tady zhruba sto tisíc cizinců legálně, kterým nyní hrozí, že přijdou o práci. A dalších možná sto tisíc je tu nelegálně. Takže program je sice dobrá věc, ale nic neřeší."

Navíc: už před startem programu upozorňovali odborníci z nevládních organizací a lidé z vietnamské komunity na to, že Vietnamci nebudou mít o vycestování zájem. A to se potvrzuje - mezi Vietnamci projevili zájem o dobrovolný návrat domů jen jednotlivci. Většinu, zhruba tři čtvrtiny adeptů programu, zatím tvoří Mongolové. Je to jednoduché. Řada Vietnamců sem přijíždí s dluhem deset až čtrnáct tisíc dolarů. Na jeho splacení si doma nikdy nevydělají. Zůstat tady a shánět práci téměř za každou cenu pro ně může být bez nadsázky otázkou života a smrti. Všichni zasvěcení to vědí už několik let. V době prosperity nechávali věcem volný průchod. Pochopitelně včetně ministerstva vnitra. A tak je pravděpodobné, že pro Vietnamce nyní ministerstvo chystá jiný program. „Je to jen taková hra pro veřejnost. Ministerstvo si dělá alibi, aby následně mohlo přikročit k velmi tvrdému postupu," říká advokát Marek Sedlák, který má mezi Vietnamci žijícími v Česku řadu klientů. „Prostě nám říkají: podívejte se, dali jsme jim šanci, ti slušní ji využili a proti těm ostatním nezbývá než postupovat drsně."

...pak po zlém

Represe už začala. Ministr Langer i policisté o ní mluví jako o ofenzivě: po celé republice odstartovaly plošné kontrolní akce cizinecké policie. Stovky policistů pročesávají ubytovny, restaurace, herny, nádraží, dělají silniční kontroly a kontrolují tisíce cizinců. Často s sebou berou novináře a tak mají miliony diváků možnost vidět v televizním zpravodajství zmatené lidi, jak se probouzejí na ubytovnách a pak ve spodním prádle předkládají policistům doklady. Doslovného naplnění tak došel zdejší vojenský slang 80. let kódující šikanu vystrašených nováčků slovem Saigon. V novinách pak můžeme číst kódované názvy akcí, které policejnímu počínání dodávají vzhled vojenské strategické operace: Prostor 04, Doprovod a podobně. Celkem bylo v první celorepublikové policejní akci zkontrolováno přes tři tisíce cizinců. Pět z nich nemělo povolení k pobytu a policie zahájila správní jednání o jejich vyhoštění.

Podle tiskové mluvčí cizinecké policie Kateřiny Rendlové jsou kontroly efektivní. „Odhalíme při nich v průměru patnáct až dvacet nelegálů," říká mluvčí. Navíc takové akce prý nevyžadují žádné speciální náklady, protože všichni policisté se jich účastní v rámci svého normálního úvazku. Připomeňme si ale znovu, že odhady ministerstva vnitra počítají s tím, že bez práce může být během dvou měsíců až sedmdesát tisíc imigrantů a že velká část z nich nebude chtít ze země odjet. A navíc: cizinci, kteří přišli o práci a povolení k pobytu, nezůstávají na ubytovnách ani většinou neutrácejí v restauracích. Snaží se přežívat v pronajatých bytech, třeba po šesti i deseti v sídlištním bytě tři plus jedna. Tam policejní razie směřovat nebudou.

Protože efektivnost razií je viditelně sporná, sílí hlasy, podle kterých jde spíš o demonstraci síly, o zastrašovací kampaň. A ta má být zaměřena především proti Vietnamcům. Advokát Sedlák dokonce mluví o speciálním pokynu cizinecké policie, který hovoří o zvláštním zacházení s Vietnamci. Rendlová to sice rezolutně odmítá, nicméně zvláštní přístup k Vietnamcům tu fakticky existuje. Ministr vnitra před nedávnem prohlásil, že Vietnamci jsou svým státem utvrzováni v tom, aby z Česka neodjížděli, a že Vietnam chce u nás vytvořit národnostní menšinu. V podmínkách krize a snahy dostat cizince ze země to znamená jediné: s Vietnamci to půjde jedině po zlém. Bude to tvrdý boj.

A podle zkušeností Marka Sedláka tak policisté už mnohde postupují. „Cítí krytí z nejvyšších míst, mají pocit beztrestnosti," tvrdí advokát. „A Vietnamci jsou navíc bezmocní, vystrašení a vycvičení ke strachu z policie ještě z domova. Jen ve zcela výjimečných případech se odhodlají ke stížnosti. Nedávno za mnou například přišla paní, Vietnamka, která v Brně prodává v obchodě. Policisti ji prý vytáhli z prodejny za krk a vlekli ji přes ulici k ní do bytu, aby jí zkontrolovali doklady. Měla všechno v pořádku, ale přece jen se přišla ujistit. Stěžovat si by ji ani nenapadlo."

Odvážnější byly studentky z Brna. K těm přišli policisté do ubytovny na kontrolu bez jasného důvodu čtyřikrát. Kontrolovali doklady, fotografovali si je, vyhrožovali, že stejně budou muset odejít do Vietnamu. „Studentky se nedaly, při poslední kontrole jim policisté vyhrožovali, že jim nasadí pouta a odvedou je na služebnu, tak nastavily ruce, že půjdou. Ale že vědí, že mají vše v pořádku, a budou si stěžovat. Policisté to vzdali," popisuje Sedlák.

Jiným Sedlákovým klientem je majitel ubytovny v Napajedlech - k němu chodili policisté na ubytovnu pravidelně i se psy. „Trpělivost mu došla, když se mu odstěhovaly dvě vietnamské rodiny s tím, že nemají zapotřebí, aby jejich děti musely přihlížet tomu, jak tam pobíhají policisté v kuklách na hlavách," připomíná advokát. „Nainstaloval v ubytovně průmyslové kamery a ty natočily, jak policisté prohlížejí Vietnamcům skřínky, jejich osobní věci a podobně." A výsledek? Policisté budou majitele ubytovny vyšetřovat za neoprávněné natáčení policejní akce. A pochybení odmítají - akce cizinecké policie nyní sice vyšetřuje Inspekce ministra vnitra, nicméně mluvčí Rendlová tvrdí, že pro opakované kontroly na ubytovně byly závažné důvody - například nedodržování požárních směrnic.

Jsou to detaily, ale zprávy o zastrašování a hrůze Vietnamců z policie přicházejí z více míst a potvrzují je nejenom Vietnamci, ale i lidé z nevládních organizací. V živé paměti jsou ostatně i záběry z loňské masivní kontroly vietnamské tržnice SAPA, které se účastnily vrtulníky a transportéry a jež připomínala vojenské manévry. Nebo nedávný případ, kdy tři policisté smrtelně zranili třiačtyřicetiletého Vietnamce, u kterého dělali domovní prohlídku pro (později vyvrácené) podezření z přechovávání drog - muže měli škrtit, kopat a bít.

„Já nejsem žádný aktivista, prostě spíš shodou okolností jsem se dostal k zastupování několika Vietnamců," dodává Sedlák. „Ale mrazí mě z toho. Když si představím zvláštní pokyny k zacházení s Vietnamci a dosadím si tam slovo Židé, tak si říkám, jestli si vůbec uvědomujeme, co se tady teď děje." Jisté je jedno: policejní ofenziva teprve začala.

Můžou si za to sami

Zásadní podíl na formulaci migrační politiky má odbor pro azylovou a migrační politiku ministerstva vnitra. Jeho ředitel Tomáš Haišman jakékoli speciální represivní zaměření na Vietnamce odmítá. Připouští ale zároveň, že Vietnamci představují specifický problém. „Obtížně se s nimi komunikuje, a především tady chtějí zůstat za každou cenu," vysvětluje ředitel. „Když ovšem ztratí práci, měli by si v určitém okamžiku připustit, že ten jejich projekt prostě selhal. Že to nevyšlo, že si tady peníze na lepší život a splacení dluhu nevydělají. A měli by se vrátit domů. Jinak se totiž budou propadat do stále hlubší sociální krize. A my musíme počítat i s tím, že budou představovat bezpečnostní riziko."

Návratu Vietnamců domů ovšem v cestě stojí již zmiňované dluhy. A je tu ještě jedna komplikace: většina z nich má povolení k pobytu založené na podnikatelském vízu, a tak i když přijdou o práci, mohou tu zůstat legálně. A tady je podstata problému: jak je možné, že české úřady po dlouhá léta pouze přihlížely tomu, že do země za prací přijíždějí tisíce fatálně zadlužených Vietnamců, vydávaly jim víza za účelem podnikání a nebyly schopny zasáhnout proti zprostředkovatelským agenturám?

Haišman má dvojí vysvětlení. Ani jedno však nesvědčí o tom, že by tento stát budoval jasnou migrační politiku. Podle něj ministerstvo vnitra skutečně po dlouhá léta o problémech ví, ale není schopno prosadit ani změnu ve vydávání víz, ani důslednou kontrolu agentur. „Podnikatelská víza prosazovalo vždy ministerstvo průmyslu a obchodu v rámci hesel o svobodě podnikání a liberalismu. Podporovalo přísun pracovníků do nových továren zejména v době boomu zahraničních investic. Deset let se snažíme dohodnout na úpravách, ale naše kompetence jsou omezené," říká ředitel. Udělování licencí pro pracovní agentury mělo zase na starosti ministerstvo práce a sociálních věcí a teprve od letošního roku vstupuje do licenčního řízení i ministerstvo vnitra.

Druhým problémem je podle Haišmana politika vietnamského státu. „Vietnam má státní program emigrace a i nyní za krize vysílá do Česka jasné signály svým lidem: zůstaňte tam, komunita se o vás postará," potvrzuje migrační úředník Langerova slova. O tom, že Vietnam si „vývozem" lidí řeší vlastní problémy s nezaměstnaností a nedostatečnou sociální politikou, mluví i mnozí odborníci. Haišman doplňuje, že nyní odmítá vietnamská strana jakoukoli spolupráci a zásadně nesouhlasí s programem dobrovolných návratů.

A jsme zase na začátku: v době ekonomické prosperity česká strana tuto politiku akceptovala a zavírala oči nad tím, v jakých podmínkách probíhá. Náhle procitáme a vysíláme Vietnamcům svůj vlastní vzkaz: můžete si za to sami. Už vás nepotřebujeme, odejděte. Zatím po dobrém.

Ministr vnitra Ivan Langer říká ke kombinaci preventivního programu dobrovolných návratů a represe následující: „V rámci represivní části projektu budeme přitvrzovat. Každý z cizinců si může vybrat, má pro to prostor. Buď využije podané ruky, nebo na něj dopadne ruka zákona."

Něco se děje

Ministerstvo průmyslu a obchodu si opravdu s imigrační politikou starosti nedělá. Podle něj probíhá jen zcela normální reakce na ekonomické výkyvy. „Růst i pokles ekonomiky vždy provázejí migrační vlny, které jsou logickým a přirozeným důsledkem zvýšené nebo snížené poptávky po pracovní síle," vysvětluje mluvčí ministerstva Tomáš Bartovský. Podle něj nelze od státu očekávat, že by rozvinul nějaké speciální programy zaměřené na udržení zahraničních pracovníků, po kterých není poptávka. Ministerstvo přitom počítá s tím, že po překonání krize budou cizinci opět zapotřebí. Tím, zda je taková operace efektivní, se nezabývá - cizinci prostě přijedou, když je potřebujeme, a odjedou, když potřeba zmizí. Je to jednoduché a vypadá to logicky, ale podobně jako policejní represe to nepřináší žádné koncepční řešení problému. A to podle odborníků z nevládních organizací našemu státu zatím opravdu stále chybí.

„Represe sama o sobě nemůže nic vyřešit. Musíme přece počítat s tím, že ti lidé už tady jsou, jsou zadlužení, odejít nechtějí," vysvětluje Pavel Čižinský. „A navíc i nyní je pro ně poměrně dost pracovních příležitostí. Takže jako první krok je třeba zkombinovat nabídku dobrovolných návratů s nabídkou pomoci nějak tady těžkou dobu přečkat, dát jim šanci hledat si novou práci."

Čižinský a další odborníci po léta opakují: naše imigrační zákony jsou příliš složité, cizinci mají na trhu práce postavení lidí druhé kategorie, stát nechal volný průběh řádění pracovních agentur, které imigranty odírají a tlačí do bezvýchodného postavení. Základním východiskem je dát imigrantům větší práva a nechovat se k nim jako k nepřátelům. Dnes například cizinci sice platí daně a zdravotní a sociální dávky, ale například na žádné sociální dávky, které by jim umožnily překlenout dobu, kdy jsou bez práce, nárok nemají. Jen dva měsíce mají na to, aby si sehnali novou práci, po této době jim propadá povolení k pobytu. „Pokud budou mít normální práva a budou méně závislí na svém zaměstnavateli a před cestou nebudou nuceni se zadlužit, může fungovat ten model, že sem budou přijíždět a budou tady zůstávat podle toho, zda tu najdou uplatnění. Je to samozřejmě běh na dlouhou trať, vlnou represe ho však nijak neurychlíme," dodává Čižinský.

A dnes je ve hře ještě jedna podstatná věc. „Stát vysílá jasné xenofobní signály. Cizinci jsou stavěni do role nebezpečných lidí, před kterými nás musí policie chránit," konstatuje Pavla Burdová-Hradečná z Poradny pro uprchlíky. „A to je extrémně nebezpečné, protože to pochopitelně podporuje xenofobní nálady ve veřejnosti."

A je těžké hledat protiváhu. Řada nevládních organizací zabývajících se problémy imigrantů je téměř bez prostředků. Například právě Poradna pro uprchlíky musela redukovat počet svých zaměstnanců ze třiceti na dva. Stát totiž vypisuje granty a rozděluje peníze s několikaměsíčním zpožděním. „A získat peníze odjinud je v téhle oblasti velice obtížné," dodává Burdová-Hradečná. „Imigranti a uprchlíci tady stále nikoho příliš nezajímají."

To však není vše - nejen že nezaznívá hlas neziskovek, které jsou příliš úzce navázány na státní rozpočet, ale neexistují ani výzkumy veřejného mínění, jež by se speciálně zaměřovaly na problém imigrantů a na jejich současnou situaci. „Není tu totiž po něčem takovém poptávka. Žádnou zakázku v tomto smyslu třeba od státních orgánů jsme nedostali," říká například Stanislav Hampl ze Střediska empirických výzkumů. A jeho slova potvrzuje i sociolog Miroslav Petrusek: „Kde není poptávka, není ani nabídka," říká s dodatkem, že jsou tu ovšem i další důvody, proč je seriózní veřejná diskuse na toto téma minimální. „Vymizel pocit odpovědnosti intelektuála za věci veřejné. Vzdělanci se věnují tématům, která spadají do nějakých výzkumných záměrů v rámci grantů nebo která je prostě baví. Migrace se tam prostě pro většinu z nich nevejde."

(Respekt, www.respekt.cz)