Květen 2009

Nikomu nesloužit

Pavel Kosatík

Jaroslav Goll (1846–1929) si uložil do života přísnost. Jeví se to až jako biografický paradox: člověk, který v mládí chtěl být básníkem a umělcem, si nakonec vybral práci, při které si múzy zakázal. A přitom ještě v osmadvaceti, těsně před habilitací na pražské univerzitě v oboru všeobecných dějin, vydal sbírku básní - pro kterou se nedávno dostal i do Wernischova souboru „zapomínaných, opomíjených a opovrhovaných" poetů Zapadlo slunce nad dnem, který nebyl. Literatury a umění se nevzdal ani později. Znal se s mnoha umělci: jezdil za Bedřichem Smetanou, dožívajícím v jabkenické myslivně, i za Antonínem Slavíčkem, krajinařícím v Kameničkách. V šířce a univerzálnosti kulturního rozhledu ho prý překonal až o čtvrtstoletí později Šalda.

Proč se Jaroslav Goll svých mladických srdečních záležitostí vzdal? Nejprve asi z nezbytí: literaturu ani umění v jeho době nešlo studovat na univerzitě - a tak vzal, co „zbylo", historii. A měl štěstí: jeho učitelé, hlavně ti, se kterými se setkal na studiích v Německu, ho navedli na takový typ odborné dráhy, jaký by v Praze v jeho době nebyl možný.

Specificky český úkol

Když Jaroslav Goll studoval, byl na vrcholu slávy „otec národa" František Palacký. Češi v něm oslavovali člověka, který jim prozradil, kým vlastně jsou: odvyprávěl jim verzi jejich dějin, pro ně nejenže přijatelnou, ale i lichotivou. Palacký věřil, že jak se zvolna točí kolo dějin, předstupují národy jeden po druhém, aby vyplnily historickou roli, osudem jim předurčenou. I Češi jsou povoláni ke splnění specifických úkolů, i jejich dějiny mají svůj zvláštní, od ostatních národů odlišný smysl. Historik má tento smysl pojmenovat: ukázat současníkům, pro co po staletí pracovaly generace předků, tak aby se dalo pokračovat dál do budoucnosti. Palacký chtěl svými spisy národ sjednotit: Dobře bude, až si všichni Češi budou myslet o své minulosti (a nejenom o ní) totéž.

Celonárodní obdiv k Palackému se spíš než z úcty k jeho myšlenkám zrodil z role, kterou „otec národa" dobrovolně přijal: byl to prorok. Otázkou však zůstávalo, jak onen dějinný „smysl", o němž psal, doložit - a dokázat, že nejde jen o projekci současných potřeb do minulosti. Co třeba když ono proslulé Palackého česko-německé „stýkání a potýkání" není takovým historickým unikátem, ale nahlíženo z evropského pohledu pojmenovává problém, který řeší i ostatní národy?

Pohled na staré Palackého teze novýma evropskýma očima nabídl Gollovi velké téma. Měl štěstí, že byl na tuto práci dobře vybaven. Německy mluvil a psal stejně dobře jako česky, překládal z polštiny, francouzštiny, italštiny, uměl anglicky, a když zatoužil povzbudit svůj ostrovtip, pustil se do sanskrtu. Ale především získal v Německu učitele, kteří v duchu Leopolda von Rank uvěřili, že smyslem historie je něco úplně jiného než tvořit účelové syntézy pro potřeby té či oné národní komunity. Z pramenů je třeba získat mnohem více než jenom literárně opentlenou parafrázi. Co dosud podle svého gusta vypravuje každý autor jinak, má společný kořen, kdesi musí ležet ukryta „historie, jaká opravdu byla". A uloží-li si badatel přísnost, dospěje právě k ní, ať vyjde odkudkoli. Je prostě třeba počínat si podobně kriticky a věcně jako přírodovědec při katalogizaci neznámého druhu. Jen tak lze i v historii dojít ke stejně spolehlivým závěrům, jakými se pyšní například biologie.

Poznal jsem, jak jsem malý

V polovině 70. let 19. století se z ciziny do provinciální Prahy vrátil přesvědčený Evropan, s kontakty v mnoha zemích. „Zde jsem poznal, jak jsem malý," stěžoval si ještě zpoza hranic, ale byla to „malost", která nabíjela energií. Jako docent a brzy profesor pražské univerzity v oboru všeobecných dějin získal Jaroslav Goll víc prostoru, než kdyby své poznání jen vkládal do knih. Mohl začít formovat své žáky.

Až dosud se historie na pražské univerzitě (v roce 1882 se od německé oddělila česká část, na níž Goll působil) učila jenom na přednáškách. Ty se četly. Úkolem studentů bylo zapisovat a zapsané reprodukovat. Za vrchol vzdělání se pokládalo, dokázal-li student imitovat učitele. Jestli mimoto rozpozná i své vlastní, individuální kvality, kterými poznání učitele dál rozšíří, záleželo jen na něm. Goll však přišel, uviděl a učil: O všem, co čtete, musíte pochybovat. Mimo poznávání už nesmíte sledovat žádný jiný osobní zájem. Abyste za specificky české omylem nepokládali to, co se děje i jinde ve světě, musíte znát evropskou historiografii a hlavně její teorii. Výsledky svého poznání nepoložíte na oltář vlasti, ale cílem vaší práce je, abyste se při ní vy sami proměnili. Pokud se vám to podaří, mohou se, každý sám v sobě, proměnit i vaši čtenáři.

Nedůvěra k názorovým syntézám se podepsala na zvěcnění jeho kdysi básnického stylu. Člověk podle Golla může skutečně do hloubky poznat jen úzké výseče skutečnosti. Kdo píše syntézy, prozrazuje, že popustil uzdu svému subjektivismu - a protože co je subjektivní, to není vědecké, musí správná cesta vést jinudy. Někdejší básník si nyní naložil tolik faktografie, až ho čtenáři začali obviňovat z nedostatku vypravěčského talentu. Goll však netoužil vyprávět - chtěl věci projasnit způsobem, který zůstane platný i v příštích generacích. Za syntetika v jeho době platil například Ernest Denis, jehož historické fresky Konec samostatnosti české a Čechy po Bílé hoře se četly jako pokračování Palackého tam, kde „otec národa" skončil. Takovou univerzální ambici však Gollovy spisy včetně těch největších (Jednota bratrská v XV. století, Čechy a Prusy ve středověku, Válka o země Koruny české) neměly. Vlastně se vůbec neobracely k širšímu publiku, k „národu", ale k úzké vrstvě odborníků - a odpovídaly nikoli na otázku, „co společně dělat", ale „jak má každý z nás myslet".

I nehistorici zaregistrovali účinnost Gollovy metody nejpozději v roce 1886, kdy propukl spor o Rukopisy. Zahájili ho Gollovi univerzitní kolegové Jan Gebauer a T. G. Masaryk, přidal se Otakar Hostinský. „Smrtící" ránu obhájcům pravosti však dala až Gollova brožura obsahující historický rozbor trojice rukopisných básní. Jejich precizní četbou Goll zjistil, že byly inspirovány Hájkovou kronikou a dalšími novodobými prameny a že o „naše nejstarší literární památky" nejde. K podobně drtivému závěru nešlo dojít syntetickým vyprávěním, ale právě jen konkrétní gollovskou analýzou.

Zrození české historiografie

Jeho vrcholné univerzitní období, zlatá éra Gollova historického semináře, trvalo přibližně čtvrt století (1880-1905). Goll v té době nebyl jediný učitel, který se na pražském vysokém učení staral o své žáky - vlastní „školy" měli i T. G. Masaryk, Antonín Rezek nebo Josef Kalousek. Pokud se o „škole" mluvilo a dodnes mluví především v souvislosti s Gollem, rozhodla o tom patrně zpětná vazba jeho žáků. Typický je vztah k nejproslulejšímu z nich, Josefu Pekařovi. Goll k němu choval až otcovsky něžné city, přijal ho do rodiny na místo svého zemřelého syna, v četných dopisech ho oslovoval „milý, hodný hochu" a snil o tom, že si Pekař vezme jeho dceru a zpečetí tím jejich lidské a odborné přátelství také „dynasticky". Jména Gollových žáků (od Josefa Šusty, Kamila Krofty, Maxe Dvořáka a Zdeňka Nejedlého až k Janu Slavíkovi nebo Karlu Kazbundovi) vytyčila názorový půdorys, na kterém se česká historiografie pohybovala po celé další půlstoletí.

Především se však tímto způsobem konečně zrodila česká historická komunita: povědomí o otci zakladateli spojovalo její členy i v dobách, když už dávno každý šli vlastní cestou. Setkávat se mohli například na stránkách Českého časopisu historického, čtvrtletníku, který pro ně Goll založil a přes dvacet let vedl způsobem, jenž dodnes nebyl překonán.

Většina Gollových žáků svého učitele podpořila také v mnohaletém zápase s jeho největším duchovním rivalem T. G. Masarykem. Kdysi začínali spolu; Goll osobně jel v roce 1882 Masaryka do Vídně přesvědčit, aby přesídlil do Prahy. Podpořil ho v rukopisných bojích, jako jediný se ho s profesorem Františkem Drtinou zastal před studenty za hilsneriády atd. Začal se s ním rozcházet od poloviny 90. let 19. století, kdy Masaryk začal vydávat politické spisy, především Českou otázku: převzal v nich Palackého tezi o smyslu dějin a vytyčil historickou osu od českobratrství přes osvícenství až ke své vlastní realistické straně. Goll mu v jeho očích tuto zradu vědy ve prospěch vratce účelové politiky do smrti neodpustil. „Spor o smysl českých dějin", rozpoutaný poté žáky obou profesorů, trval desítky let a stal se největší duchovní polemikou v novodobých českých dějinách.

Pokud by Goll sám byl nucen zformulovat, v čem spatřuje „smysl" českých dějin, patrně by napsal, že v myšlenkovém sbližování českých zemí se Západem, v jejich postupném poevropšťování. Nikdy by však neuložil tento úkol abstraktní komunitě, ale vždy konkrétnímu člověku. Osud, který si tak rád zahrává, však Golla nakonec právě v ústředním bodě jeho nauky zradil. Zvyklý pracovat s tím, co je, a neochotný spekulovat, co býti má, stal se v politice vyznavačem statu quo. Zůstal prorakouským legalistou i v době, kdy se stát - za války - legalismu vzdal, což Masaryk vyřešil svým riskantním „bouracím" angažmá v exilu. Když čeští spisovatelé v roce 1917 podepisovali protirakouský manifest, Goll nejenže se nepřidal, ale v německých novinách dokonce vystoupil proti nim. Jeho požadavek nesloužit žádnému programu a poznávat jenom pro poznání samo se ve válečných podmínkách jevil jako zrada. Tím si Goll řekl o společenskou izolaci, která se u něj dostavila hned po říjnovém převratu - a trvala celých deset let, až do konce jeho života.

Nemohl jsem jinak

Goll nemá a nebude mít sochu, lidem žijícím bez piedestalu se pomníky nestavějí. Jím nastolená otázka vztahu subjektivity a objektivity při (nejen) historickém poznávání se však připomíná neustále. Aby toto poznávání mělo smysl, musí směřovat k závěrům, které jsou ověřitelné a obecně platné. Zároveň však dnes už lépe než v Gollově době víme, že mnohé poznání jinak než subjektivně vyjádřit nelze. Kromě nenapadnutelných zjištění typu „1 + 1 = 2" imponují také ta, kde autor říká: „Nemohl jsem jinak."

Ke čtení:

Jaroslav Marek: Jaroslav Goll, Praha 1991

Jaroslav Goll a jeho žáci, sborník, České Budějovice 2005

Listy úcty a přátelství - Vzájemná korespondence Jaroslava Golla a Josefa Pekaře, Praha 1941

(Respekt, www.respekt.cz)