Květen 2009

Rozhovor s Paulem Kirchhofem

Tomáš Němeček

Paul Kirchhof má pověst muže, který Angele Merkelové málem prohrál volby. Coby kandidát CDU na ministra financí navrhl rovnou daň se sazbou 25 %. V Německu to vyvolalo bouři, Merkelová ztratila dosavadní náskok a po volbách jí nezbylo než sestavit velkou koalici s SPD - a bez Kirchhofa. V letech 1987 -1999 byl Paul Kirchhof ústavním soudcem, proslulým svou skepsí k EU. Napsal zásadní nález k Maastrichtské smlouvě, v němž si německý soud památně vyhradil možnost odmítnout kteroukoli evropskou normu, bude-li v rozporu s německou ústavou. Do Prahy přijel v době, kdy německý Ústavní soud nařídil jednání k Lisabonské smlouvě. "Na výsledek čekáme netrpělivě všichni," říká Paul Kirchhof. V rozhovoru se vrací také k rovné dani.

HN: Německý Ústavní soud tento týden vedl dvoudenní slyšení k Lisabonské smlouvě. Tak dlouhé jednání se prý děje jednou za deset let.

Ano, není to obvyklé. Soud si vyhradil na slyšení dva dny, má na stole velmi podrobný seznam otázek. Z toho je vidět, jakou důležitost této věci přikládá. Na výsledek čekáme netrpělivě všichni.

HN: Český Ústavní soud Lisabonskou smlouvu potvrdil 15:0. Podle něj hlavní omezení české suverenity nastalo vstupem do EU - všechny novinky Lisabonské smlouvy už tu buď byly, nebo mění "kvantitu, nikoli kvalitu". Je nález něčím zajímavý i pro Němce?

Nechci hodnotit nález českého ústavního soudu - pro Němce je těžké posoudit, odporuje-li Lisabonská smlouva české ústavě. Každý ústavní soud má vlastní odpovědnost.

HN: Dobře, ale v čem může být rozdíl mezi českým a německým přístupem? Musejí se přece vypořádat se stejnými otázkami - s dělbou moci v EU, s dalším předáváním kompetencí na evropskou úroveň.

Demokratický deficit je v EU omezován tím, že se moc dělí mezi Evropský parlament, Radu a národní parlamenty. Je tu ale ještě jeden důležitý pilíř, a to občan. Nález vašeho soudu zdůraznil ohled na občana - poukázal na rovnováhu mezi rozhodováním národních parlamentů a rozhodováním na nadnárodních fórech, třeba v Evropském parlamentu. Pro německý Ústavní soud je ale důležitá především státnost. To je něco, co nemůže být při jakémkoli vývoji EU obětováno.

HN: Jak to myslíte? Čeští soudci řekli, že Lisabon vlastně suverenitu posiluje: podílíme se na rozhodování většího celku, zvyšuje se role parlamentů.

Těžko může posilovat roli národních parlamentů, když se většina kompetencí v mnoha oblastech neustále přesouvá jinam. Národní parlamenty spíše ztrácejí. Ale v jistém smyslu to přece jen platí: negativní názor jednoho dvou zákonodárných sborů může být problémem pro všech 27 zemí.

HN: Lisabon umožňuje, aby se o více věcech na evropské úrovni rozhodovalo nikoli jednomyslně, ale kvalifikovanou většinou. Ke změně stačí souhlas všech vlád. ODS chce proto uzákonit, kdy a jak by k tomu český parlament dával vládě svolení. Jak tento "vázaný mandát" řeší Německo?

O vázaném mandátu se hodně diskutuje a myslím, že je to vcelku správná představa. Ale když plavete v proudu rozhodování, je občas těžké z něj vylézt na skálu a rozhodovat se, jak dál. Spolková vláda pochopitelně musí zohledňovat názor parlamentu, ale vzhledem k Evropské unii není nijak vázána. V Německu stále panuje názor, že EU není spolkový stát, ale spolek národních států. Proto mají vlády volnější ruce - právě proto, že nejde o rozhodování uvnitř federace.

HN: Z toho, co jste řekl o obtížném vystupování z hlavního proudu, se zdá, že od německého ústavního soudu nečekáte takový odpor, který by mohl schvalování Lisabonu zásadně zpomalit nebo rovnou potopit?

Bývá zvykem, že bývalí ústavní soudci nedělají žádné odhady a prognózy rozhodnutí soudu.

HN: Co je pro vás osobně konečným cílem evropské integrace, k němuž "stále těsnější unie" směřuje? Vznik Spojených států evropských?

To v žádném případě. Evropská unie je víc než pouhá hospodářská unie, ale nejsou to ani žádné Spojené státy evropské. Je to těsné společenství států, jež reprezentují určité evropské instituce jako parlament a Evropská komise, aniž tím národní státy ztrácejí možnost vytvářet a vymáhat právo na svém území. Jak to bylo napsáno v Maastrichtské smlouvě: Němci, Francouzi a další, teď i Češi, budou dál vládnout každý sám, ale mnoho věcí budou dělat společně.

HN: Dobře, ale nemáte pocit, že vývoj k Spojeným státům evropským směřuje, i když nevzniknou v této generaci a třeba ani v tomto století?

To, že stále užší a užší spolupráce automaticky přeroste ve vytvoření státu, je velmi obtížné přijmout. Brání tomu smlouvy, které vytvářejí rámec integrace. Evropa roste ze společné tradice a ta spočívá na kombinaci tří pojmů - svoboda, zákon, stát. Státnost obnáší vlastní vládu, a to je tak hluboká tradice, že ji ani evropská integrace nemůže přerušit.

HN: V roce 2005 jste návrhem rovné daně rozhodl o výsledku německých voleb. Nebyl ten silný odpor názorným důkazem, že rovnou daň nelze v zavedené západní ekonomice zavést?

Změna zaběhnutého systému je vždy těžká. Ale v Německu si stěžují i berní úředníci a daňoví poradci, že zákon je příliš složitý. Stěžují si i podnikatelé, takové prostředí jim nedává jistotu.

HN: Ale když jste navrhl radikální zjednodušení, tvrdě jste narazil.

V Německu je občas velmi obtížné vysvětlit, co daně obnášejí. Daňový systém je u nás jako velmi komplikovaný klavír - a proto z něj vychází tak disharmonická hudba. Problém Německa není v tom, že by se tu více podvádělo, loupilo, že by se přepadávaly banky, ale že si mnoho lidí nějak ulehčuje při platbě daní. Nepodvádějí smluvní partnery, ale snaží se obejít daňový systém, protože se jim zdá složitý a nespravedlivý. Zakládají speciální dceřiné společnosti, jejichž jediným účelem je převést daňovou povinnost na někoho třetího. Nebo zisky převádějí do jiných zemí.

HN: Chtěl jste odstranit 418 výjimek u daně z příjmu.

Dnes už jich je 519.

HN: Máte mezi nimi nějaký oblíbený příklad?

Občas je to hodně bláznivé, z daní třeba financujeme film. Lidé ale nemohou volně rozhodovat, kam své odvody pošlou, třeba kdyby je chtěli dát na ekologické účely. Kapitál je tu povážlivě sváděn ze správné cesty.

HN: Jenže váš příklad ukázal, že radikální zjednodušení a jedinou daňovou sazbu Němci nechtějí.

Na určité druhy příjmu máme v Německu jedinou sazbu už teď. A ten příklad by mohl zapůsobit.

HN: Co máte na mysli?

Daň z kapitálových výnosů. Bývala ve výši 10 %, ale to nestačilo, takže od ledna stoupla sazba na 25 %. Sazba je stejná, ať ji platí milionář, nebo chudák. To je ale přece problém. Na jedné straně si někdo může pohodlně sedět v křesle, jen točit kapitál a platit 25 %. Na druhé straně máte někoho, kdo pracuje nebo podniká, a na jeho příjmy se uvalí progresivně rostoucí daň až do 45 %! Tyto dvě úrovně znamenají problém politický i ústavněprávní. Sazbou daně z kapitálových výnosů stejně budeme muset jít dolů, protože neobstojí v konkurenci na mezinárodním finančním trhu. A pak bude nutné srovnat i sazby ostatních daní. To byla podstata mého návrhu v roce 2005. Spravedlnost však bohužel většinou nejezdí po dálnici, ale po klikatých okreskách.

HN: Doporučil byste České republice přijetí evropské měny?

Nepřísluší mi se k tomu vyjadřovat, ale když se ptáte, pak - ano. Podle mne má euro pro Česko podobné výhody jako pro Německo.

HN: Kriticky se vyjadřujete o německé velké koalici, podle vás prosadila jen málo. Čekáte, že na to obě strany v zářijových volbách doplatí?

Voliči to vidí velmi dobře. To je problém velkých koalic: v příštích volbách jdou obě hlavní strany proti sobě jako soupeři. Zato v koalicích s menšími stranami se partneři chovají víc jako spojenci, kterým jde o společný úspěch.

HN: Pomáhá vám to, že jste právník, nějak v každodenním životě?

Velmi. Za prvé, právníci si umějí jasně zformulovat otázky. Za druhé, jsou zvyklí se před rozhodnutím pečlivě seznámit se skutečností. A za třetí, umějí se rozhodnout, protože vědí, že zůstat nerozhodnutý je mnohem těžší.

(www.ihned.cz)