Květen 2009

Vyvolenci

Jiří Peňás

Hodnota českého prezidenta Václava Klause spočívá v tom, že je dodavatelem témat, která by si jinak musel člověk vymyslet, aby měl s čím nesouhlasit. Ve svém bruselském projevu řekl, že „občané, kteří velkou část dvacátého století prožívali nesvobodu a potýkali se s nefunkční centrálně plánovanou, státem organizovanou ekonomikou“, jsou „zcela zákonitě citlivější a vnímavější na jakékoli jevy a tendence, které míří jinam než ke svobodě a prosperitě“.

Je to známá Klausova teze, ne-li zákon, podle nějž čím hlubší průšvih si člověk či národy způsobí, tím jsou pak chytřejší a poučenější („citlivější a vnímavější“). Komunistická totalita má v tomto vidění profylaktický čili ochranný účinek. Je to něco, jako když proděláme spálu nebo neštovice: už je pak nedostaneme, a nejen to, víme, jak jim předejít. Dokonce poznáme, když to jde na jiné.

To nám dává zvláštní schopnosti, ba vybavuje nás to výhodou před národy či společnostmi, které podobnou infekci neprodělaly a žily dosud své životy v relativním zdraví („svobodě a prosperitě“), což je jakoby jejich nevýhoda, možná dokonce vina. Z dějinné katastrofy, jíž komunismus byl, se učiní přednost poskytující právo poučovat druhé, co by měli či neměli dělat. Václav Klaus, který je velkým kritikem „nevolených elit“, se tak stává sám mluvčím elity vyvolené svou historickou prohrou.

Potíže s vyrovnáním se s minulostí se podle této teze vyřeší tím, že se z ní udělá výhoda. Z kádě, do které tato společnost i svou zásluhou spadla a v níž pak byla namočena desítky let, prý vylezla osvěžena, chytřejší a poučenější než ti, kteří si dali pozor a obešli ji. To bylo v devadesátých letech velmi patrné. Ve středu Evropy se zjevil nejcitlivější a nejvnímavější lid, jenž mohl být ve svém demokratismu a nadšení pro trh celému světu příkladem. Byl to komický sebeklam a sebekýč.

Naštěstí se od té doby poměry, především životní a civilizační, přece jen trochu přiblížily k těm, které léta existovaly v zemích, jimž se takové z pekla štěstí jako nám nepřihodilo. Nebylo to zásluhou naší „větší citlivosti a vnímavosti“, ale právě díky tomu, že jsme se po všech štrapácích stali přece jen zemí v normální Evropě. A to navzdory Klausovým revolučním tezím a zákonům.

Albert Camus, k němuž se Václav Klaus hlásí, je autorem věty: „Zkušenosti nás nečiní moudřejšími, ale jen zkušenějšími.“ Chápete alespoň vy ten rozdíl, když ne náš prezident?

(zkráceno)

(Týden)