Květen 2009

Bibi je zpátky

Tomáš Rákos

Nikdo netuší, kam Netanjahuova divoká mysl míří. Nebyl by to on, kdyby nepřišel s tak dramatickým comebackem. Volby jeho pravicový Likud nevyhrál, přesto on jako jediný dokázal sestavit vládu. A pak svými výroky uvedl nejen Blízký východ v obavy plné otazníků. Zaútočí Izrael na íránská jaderná zařízení, jak Benjamin Netanjahu naznačil koncem března v rozhovoru pro časopis Atlantic? Smete nová vláda na příštích pár let ze stolu myšlenku samostatného palestinského státu? K takovým otázkám komentátory na celém světě vede tradičně razantní a nevyzpytatelná Netanjahuova povaha. U politika, který dokáže u svých odpůrců i příznivců vyvolat tolik vášní, je jasné zatím jediné: do premiérského křesla se vrátil po dlouhých deseti letech trpělivého čekání a má plán, který zatím nelze rozluštit.

Pochopit myšlení Benjamina Netanjahua je podobně obtížné jako snahy rozklíčovat izraelsko--palestinský konflikt samotný. V Izraeli se ale říká, že cesta existuje. Kdo chce znát Bibiho, musí nejdřív poznat jeho otce Benziona. Když se před bezmála šedesáti lety Bibi - jak zní jeho přezdívka z dětství - narodil a poté vyrůstal společně se dvěma bratry v Jeruzalémě, byl Netanjahu starší známým poradcem Ze'eva Jabotinského. Tento duchovní otec revizionistického proudu uvnitř sionistického hnutí toužil po vybudování tzv. Velkého Izraele, tedy židovského státu v celé jeho biblické podobě. Při současných poměrech by to znamenalo alespoň území egyptského Sinaje, Gazy a Západního i Východního břehu Jordánu a okupované Golanské výšiny.

Vliv legendárně neústupného otce, později uznávaného učence a experta na středověký judaismus, zanechal v mladém Benjaminovi nespornou stopu. „My a oni", definování židovské historie jako neustálého boje o národní přežití doprovázeného opakovanými pogromy v něm zůstalo po celý život. Pouto s Izraelem Netanjahuové neztratili ani během dvaceti let, kdy rodiče žili v USA. Bibi tam vystudoval střední a vysokou školu. Pocit až aristokratické výjimečnosti, jenž podle přátel v rodině byl vždy přítomen, začali Benzionovi synové brzy zhmotňovat.

Mladší Iddo proslul jako spisovatel a lékař. Jméno nejstaršího, Jonathana, zná každý školák. Stal se moderním mučedníkem izraelské armády. Byl jediným vojákem speciálních jednotek zabitým při úspěšné záchraně rukojmích v ugandském Entebbe v roce 1976. Právě jeho považoval Bibi podle svých slov za vzor a nejlepšího přítele. Svým způsobem šel v jeho stopách. Do Izraele se vrátil v roce 1967. Také sloužil u elitních jednotek a také pomáhal zachraňovat rukojmí z unesených letadel.

Amerika mu nicméně byla souzená. Tam ho čekal vstup do veřejného života, který byl původně souzen prvorozenému Jonathanovi. Po začátku první libanonské války v roce 1982 byl „fešák" Netanjahu se svou perfektní angličtinou najednou všude. Jeho schopnost obhajovat kroky Izraele v médiích a znalost zámořského prostředí ho nakonec vynesla do funkce dvojky na ambasádě ve Washingtonu. Později zastupoval Izrael v OSN. Definitivně se vrátil na Blízký východ v roce 1988, kdy získal poslanecké křeslo v Knesetu. Za osm let z něj byl premiér.

Izraelci před čtyřmi lety volili, který politik jim chybí nejvíc. Zvítězila následující trojice: otec národa David Ben Gurion, ve světě milovaný architekt mírových - posléze nenaplněných - dohod z Osla a držitel Nobelovy ceny za mír Jicchak Rabin a strůjce zlomového míru s Egyptem Menachem Begin. Ke všem byli Netanjahuové kritičtí. Ben Gurion podle nich nevybojoval při zakládání státu víc území, Rabin se při jednáních na začátku devadesátých let příliš spoléhal na Palestince a Begin vrátil Egyptu Sinaj. Není ale pochyb, že se jim Bibi přesto chce podobat. Má touhu zajistit si podobně významný historický odkaz jako oni. Během svého prvního kralování Izraeli to nedokázal. Byly to roky výbušné a komplikované. Izrael se stále vzpamatovával z Rabinovy vraždy, neúspěšné snahy o mír provázela vlna sebevražedných atentátů.

V letech 1996 až 1999 nicméně Bibi dokázal něco jiného. Jako premiér byl mistrem nejdrsnější reálpolitiky. Zjednodušeně lze říct, že Izrael okusil jednu z předních Netanjahuových vlastností - svá ideologická či náboženská přesvědčení zadupal do země, do každodenní politiky přenesl vlastnost, které příznivci mohou říkat pragmatismus a odpůrci oportunismus. Vítězství si oblíbenými doutníky vychutnal poté, co přesvědčil ke vstupu do koalice na první pohled nemyslitelné partnery. Ortodoxní náboženské strany získal na svou stranu díky svému odporu k postoupení území Palestincům - nevadilo jim, že sám do synagogy nechodí (v oné době byl navíc ženatý s Nežidovkou). Není ani Rus, ani orientální Žid, ale jejich hlasy nespokojené s izraelskými aškenázskými elitami mu také uvěřily.

Nakonec se mu ale vymstil právě jeho politický oportunismus. Pravičáky rozčílil vrácením osmdesáti procent Hebronu Palestinské samosprávě a podepsáním společného memoranda s palestinským vůdcem Jásirem Arafatem o dalším postupném stahování ze Západního břehu. Celou veřejnost pak popudil řadou skandálů. Po třech letech musel funkci předat Ehudu Barakovi ze Strany práce.

S proměnou tisíciletí se dramaticky změnil i Blízký východ a s ním názory izraelských vůdců. Dřívější jestřábi - pozdější předsedové vlády - Ariel Šaron a Ehud Olmert přistoupili na myšlenku, že Palestinci se bez státu neobejdou. Netanjahu kriticky a zpovzdálí sledoval jejich marné snahy o domluvu s arabským světem. Vývoj událostí hrál Bibimu do noty. Jeho popularita znovu rostla. Z pojmu mírový proces v posledních letech zbyla jen prázdná skořápka. Vypukla druhá palestinská intifáda, kterou provázely tvrdé izraelské protiakce. Šaron dokázal ještě před mozkovou mrtvicí protlačit odchod z pásma Gazy. Netanjahu tehdy na protest proti odsunu osmi tisíců osadníků z palestinské půdy rezignoval na svou funkci ministra financí. Varoval mimo jiné před nástupem islámského fundamentalismu. A opravdu, správu v jedné z nejchudších oblastí světa posléze převzali radikálové z Hamásu, kterým po smrti Arafata nedokázal konkurenční Fatah vzdorovat. Šance na postup při jednání s Palestinci opět zamrzla. Populistickými hesly - zejména prosazováním tvrdšího přístupu k sousedům - se naopak Bibi dostal zpět na výsluní.

Návratem víceméně navázal na dobu, kdy z úřadu před deseti lety odcházel. Účel znovu světí prostředky. Při sestavování koalice musel vsadit znovu na naprosto rozdílné partnery: Barakovy labouristy a stranu Izrael je náš domov, vedenou vůdcem ruských imigrantů - jmenovaným ministrem zahraničí a asi nejkontroverznějším izraelským politikem dneška - Avigdorem Liebermanem, jehož výroky na účet Arabů často hraničí s xenofobií. Netanjahuovo předvolební odmítnutí americké mírové iniciativy jako „ztráty času" vyvolalo hlasité skřípění zubů. Přes čtyři sta tisíc židovských osadníků, bydlících na okupovaném palestinském Západním břehu Jordánu, v něm zatím má oporu. O pozastavení výstavby dalších sídlišť slyšet nechce. Palestincům navíc jejich nezávislý stát za současných podmínek nepřeje, alespoň jim ale chce pomoci vybudovat silnější ekonomiku.

Co tedy první izraelský premiér narozený po založení Státu Izrael chystá? Odpověď lze hledat zase jen při pohledu do historie. Trefný se zdá výrok Davida Bar-Illana, bývalého poradce a jednoho z hrstky opravdu blízkých Netanjahuových přátel. Čtenáře týdeníku The New Yorker na sklonku první vlády svého šéfa tehdy upozorňoval, že Izraelci ještě jednou ocení Bibiho zdánlivě nečitelnou politickou horlivost. Prý má v plánu něco většího, než byl Beginův mír s Egyptem. „Bibi chce překonat Begina," uvedl.

Bar-Illanova slova dávají s desetiletým odstupem překvapivý smysl. Obzvlášť v době, kdy administrativa Baracka Obamy přehodnocuje svůj postoj vůči Sýrii. Nikdo nezpochybňuje fakt, že mír s vlivným režimem Bašára Asada by znamenal tolik kýžený impulz pro znovunastartování mírových jednání mezi Izraelem a Palestinci. Možná opravdu toto je šance, na kterou Netanjahu vždycky čekal. USA i Evropa jsou s Bibim připraveny spolupracovat, přesto zadržují dech a napjatě vyčkávají. Jak nedávno zhodnotil český vicepremiér v demisi Alexandr Vondra svorně od něj očekávají „trochu ostrý začátek".

(Respekt, www.respekt.cz)