Květen 2009

Nepravá pravice V. K.

Jan Rovný

Českou pravici zatěžuje prezidentovo autoritářské národovectví. Prezidenta Václava Klause je už téměř dvě desítky let vidět a slyšet doma i v zahraničí a za tu dobu se stal prakticky synonymem pro českou pravicovou politiku. Nic na tom nezměnily ani jeho rázovité názory. Klausova rétorika a myšlení však ve skutečnosti podlamují politický liberalismus, který údajně hájí.

Politická soutěž ideologických postojů se ve vyspělých demokraciích soustřeďuje na dvě sféry – ekonomickou a společenskou. Obecně platí, že v ekonomice pravice prosazuje co nejmenší regulaci tržních mechanismů, levice zase požaduje zvýšenou účast státu. Ve společenské sféře jde například o koncepci občanství a národa, o otázky etiky a morálky (ve vztahu k interrupcím, homosexuálům apod.), ale také o problematiku společnosti otevřené dovnitř i navenek. V tomto smyslu se ideologické postoje dělí na liberální a na takzvaně „autoritativní“, které obhajují tradiční, rodinné a národní hodnoty.

Česká pravice se ve svých počátcích po roce 1989 profilovala jako společensky liberální, ať už to bylo Občanské fórum nebo ODS. Zajistila svobodné volby, otevřela znormalizovanou českou společnost a kladla důraz na občanská práva a svobody. Společenský liberalismus spojila s pravicovou agendou v ekonomice, která se promítla do relativně úspěšné privatizace. Devadesátým létům vůbec dominovala ekonomika, která ovlivnila český stranický systém, v němž se utkávají především různící se ekonomické zájmy.

Zásadní změnu do české politické soutěže přinesla evropská integrace, když politika Václava Klause učinila z Evropy nový štěpný bod stranické soutěže a začala tak posouvat koncepci české pravice. Navzdory tomu, že se zdánlivě jednalo o téma konsenzuální, jelikož kromě komunistických zamrzlíků a neofašistů jsme všichni chtěli „zpátky do Evropy“ jako její řadoví členové.

Klausova ODS představovala od počátku těžkou váhu v domácím ringu, byla buď hlavní vládní stranou, nebo v opozici hlavní alternativou vůči vládě. Přesto, když v roce 2002 ODS vstoupila jako pozorovatel na evropskou politickou scénu, rozhodla se spolupracovat s jejím politickým okrajem. Navázala kontakty jak s nacionalistickou periferií britských konzervativců (jeden z nich byl pro své názory vyloučen z britského poslaneckého klubu), tak s levicovými dánskými euroskeptiky. Dokonce to chvíli vypadalo, že se ODS v Evropském parlamentu přidruží k euroskeptické skupině Evropa národů, do které patří mimo jiné i italští neofašisté, s nimiž tehdy zasedala i paní Alessandra Mussoliniová, diktátorova vnučka.

V roce 2004 – poté, co se občanští demokraté stali plnoprávným členem Evropského parlamentu – se jejich evropská politika začala s Klausovou představou rozcházet a ve straně vítězil pragmatismus. ODS začala nabývat typicky konzervativních rysů, byť toryovsky euroskeptického ražení. Skrze Klausovu rétoriku nicméně nadále proudily do Česka názory jeho nezvyklých evropských přátel, kteří rozhodně nepatří k pravicovému mainstreamu, byť jsou předkládány českému publiku jako pravicová norma.

Debata o evropské integraci však ovlivnila českou politiku především v její společenské sféře. Klaus totiž oprášil české národovectví a teatrálně dává najevo, že v současném světě je spásou malých států především národní identita a nezávislost. Opomíjí tak celý poválečný vývoj v západní Evropě, který právě malým státům skrze integraci zajistil prosperitu i politickou spoluúčast.

Klausovo antievropanství vychází především z antigermanismu, který je pozůstatkem národovecké a komunistické koncepce našich dějin. Volič tak dnes může nabýt dojmu, že v globalizovaném, multipolárním světě je nejlépe obrátit se na blanické rytíře. To, že právě naše členství v Evropské unii, jakkoli nedokonalé, zabraňuje opakování takových historických momentů, jako byl Mnichov, prezident Klaus ve svých projevech přehlíží.

Václav Klaus oprášil české národovectví a teatrálně dává najevo, že spásou malých států je národní identita.Klausův nacionalismus však sahá do větší hloubky. Ve svém proslaveném projevu v Evropském parlamentu varoval před hrozbou multikulturalismu a multinacionalismu, které jsou podle něj v rozporu s „přirozeným historickým vývojem“. Promiňme ekonomovi to, že opomněl dějiny vlastní země, která byla od třináctého století do druhé světové války středem slovanské, německé a židovské kultury, centrem katolicismu, protestantismu a judaismu, a která toto dědictví z velké části ztratila nepřirozeným zásahem nacismu a komunismu. Vyvarujme se však předsudků politiky, která odkazuje na „přirozený vývoj“, ať už se jedná o historický determinismus marxistů, sociální darwinismus fašistů či ploché národovectví Václava Klause.

Prezident Klaus se během posledních let přesouvá z pozice liberální a ekonomické pravice do pozice, která – ač stále ekonomicky pravicová – je ve společenské sféře autoritativní. Tím se přibližuje na jedné straně západoevropským nacionalistům a na straně druhé východoevropským komunistům. Svědčí o tom i jeho slovník: vzpomeňme například, že ve zmíněném projevu v Evropském parlamentu nepřímo přirovnal Evropskou unii k sovětskému systému. Nejde ani o to, že přirovnání je dosti zkreslené a může urazit oběti komunistického režimu, jako spíše o to, že Klaus používá odkazy na minulý režim jako politického strašáka a z Evropské unie dělá hrozbu podobným způsobem, jako komunisté strašili imperialismem či „americkými brouky“.

Taková rétorika ovšem nepatří do arzenálu otevřené moderní pravice. Klaus, který vystoupil z ODS, má nyní nejblíže k formujícím se Svobodné straně Rakouska, kteří se nejen díky názvu blíží rakouským Freiheitliche – bývalé straně Jörga Haidera. Ten se ostatně hlásil jak k volné tržní ekonomice, tak k netolerantnímu národnímu principu.

Klausova koncepce české pravice je tedy společensky autoritářská. Samo o sobě to není v Evropě nic mimořádného, důležité však je nedopustit, aby jeho koncepce definovala politickou pravici jako takovou. Alternativou k postojům českého prezidenta totiž není jen levicová politika, ale především otevřený pravicový liberalismus.

(Respekt, www.respekt.cz)