Květen 2009

Cizinka mezi politiky

Martin Šimečka

Slovenské prezidentské volby odhalily trhlinu mezi politiky a společností. Jemná síla prohrává, slovenská většina se stále řídí tradiční normou, podle níž musí zvítězit muž bušící se do slovenské hrudi. I tak by se daly interpretovat výsledky přímých prezidentských voleb, v nichž ve druhém kole vyhrál kandidát vládní koalice Ivan Gašparovič s náskokem 11 procent nad Ivetou Radičovou, podporovanou opozicí.

Volby však byly také zajímavým testem společenské atmosféry, byly jakýmsi zástupným referendem s otázkou, jak jsou lidé spokojeni s vládou premiéra Roberta Fica. Ukázaly, že země se pomalu probouzí z hypnotického transu, do něhož ji oblíbený premiér uvedl. Ten nakonec musel sáhnout k velmi tvrdé síle, aby dosáhl svého.

Když se po prvním kole ukázalo, že by Radičová mohla být Gašparovičovi opravdu vážným soupeřem, vládní koalice vyrazila do útoku a celou kampaň vsadila na jedinou kartu, které se říká maďarská. Základní myšlenka byla tato: jelikož Radičovou podporují také Maďaři na Slovensku (včetně jejich strany SMK), v případě jejího vítězství by byl stát ohrožen, protože by jim mohla výměnou za tuto podporu schválit autonomii na jihu země. Fungovalo to spolehlivě – celé dva týdny se nemluvilo téměř o ničem jiném než o Radičové jako o maďarské hrozbě. Přispěly k tomu také televize, které „maďarskou kartu“ snaživě živily (komerční televize potřebují mít s vládou dobré vztahy kvůli náběhu digitalizace). Ostatně, hned po Gašparovičově vítězství sice premiér Fico příznačně obvinil tisk, že podporou Radičové „ohrozil národní bezpečnost“, televize vzal však na milost.

Výsledek Radičové je pro Slovensko vlastně dobrou zprávou. Po celou kampaň držela smířlivý tón, na soupeře neútočila a navzdory vzedmuté nacionalistické vlně získala téměř 45 procent hlasů. Horší zprávou je, že události kolem voleb odhalily uzavřenost politických elit, které populární Radičovou vnímají jako ohrožení svých zájmů. A to napříč politickým spektrem. Vládní koalice včetně Fica a předsedy nacionalistické SNS Jána Sloty z ní udělala podezřelou cizinku, která se spolčuje s Maďary.

To se dalo čekat, jenže podezřelou cizinku, jejíž politice a názorům nelze důvěřovat, z ní teď dělá i její vlastní strana SDKÚ (Radičová je poslankyní za tuto stranu v parlamentu). V sobotu v noci po vyhlášení výsledků voleb Radičová prohlásila, že hlasy jednoho milionu voličů vnímá jako závazek a „nový začátek“. Už několik hodin poté však dostala od místopředsedy SDKÚ Eduarda Kukana arogantně familiární vzkaz, že „snad se Ivetka neurazí“, ale na funkci předsedkyně strany by neměla ani pomýšlet. Očekávalo se alespoň to, že strana bude chtít využít její popularity (Radičová dostala o sto tisíc hlasů víc, než byl součet hlasů všech tří opozičních stran ve volbách v roce 2006) a nabídne jí funkci volebního lídra do voleb v příštím roce. Už v úterý však předseda SDKÚ Mikuláš Dzurinda ohlásil, že o pozici volebního lídra se bude ucházet on. Radičová se prý do primárek může přihlásit také.

Mezi Radičovou a Dzurindou panuje zjevné napětí, prakticky spolu nemluví a celá strana se tváří jako soukromá firma, jejíž zaměstnanci jsou vázáni mlčenlivostí. Voliči SDKÚ sice tuto stranu vnímají jako mocenskou alternativu k Ficově Smeru, ale je to planá naděje, neboť její preference se už léta pohybují kolem 13 procent. Pokud bude volebním lídrem Dzurinda, jehož popularita je velmi nízká a averze vůči němu naopak vysoká, šance SDKÚ získat nové voliče se blíží nule. Fico zůstane neohrožen.

Na první pohled tedy odpor vedení SDKÚ vůči Radičové nemá logiku. Vysvětlení je však nasnadě. Politické strany na Slovensku fungují už od roku 1990 na vůdcovském principu, vznikají a zanikají spolu se svým vůdcem (výjimkou jsou jen křesťanští demokraté a Maďaři). Tento patriarchální princip Radičová svou „jemnou silou“, smířlivostí, snahou o komunikaci a kompromis narušuje. To je kromě jiného také důvod její popularity, neboť část voličů už je z generace politiků, jejichž tváře a agresivní názory znají za těch dvacet let nazpaměť, unavená.

Volby tedy ukázaly jistou trhlinu mezi politickými elitami a společností, ale na žádné velké otřesy to prozatím nevypadá. Ostatně nízká voličská účast (51 procent) je spíše výrazem spokojeného nezájmu než apatie či deprese. To se však může brzy změnit, neboť ekonomická krize začíná do života lidí tvrdě zasahovat a není jasné, zda bude mít stát dost peněz, aby občany uklidnil. A Radičová dává najevo, že svá slova o „novém začátku“ míní vážně.

(Respekt, www.respekt.cz)