Květen 2009

Je čas bojovat

Jaroslav Spurný

V poměrech české justice je předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa výjimečnou autoritou. Na rozdíl od řady svých kolegů mluví o aktuálních výstřelcích svých kolegů jasně a otevřeně. Renatě Vesecké doporučuje, aby odstoupila, popisuje politické manipulace se spravedlností i to, jak se na špatném stavu české justice podílejí sami soudci.

Co si jako vrcholný představitel justice myslíte o rozhodnutí Naděždy Žákové o odejmutí případu justiční mafie soudci Ceplovi?

Já to rozhodnutí vidím velmi kriticky. Především přišlo pozdě a navíc nebylo – na rozdíl od rozsudku doktora Cepla – transparentní. Je velký kontrast mezi rozhodováním krajského a vrchního soudu. Vrchní soud v Praze je prostě takový tajemný hrad v Karpatech. Co mě ale nejvíce pobuřuje, je výrok o odnětí věci soudci Ceplovi.

Co je na tom tak pobuřující?

Platí tu ústavní zásada: nikdo nesmí být odejmut svému zákonnému soudci, k tomu musí být ústavní důvody. Ne nějaké obyčejné! Já jsem soudcem mnoho let, disponoval jsem také pravomocí odvolat soudce z jejich případů a nikdy jsem ji nepoužil. Rozuměl bych tomu, kdyby jedna nebo druhá strana sporu namítla podjatost soudce Cepla ať pro průběh řízení, pro rozsudek nebo chování po rozsudku. Pak by bylo zcela na místě, aby vrchní soud případ zhodnotil z tohoto hlediska a svůj závěr přesvědčivě odůvodnil. To se však nestalo. A nestalo se ani to, že by někdo na soudce Cepla podal kárnou žalobu, když se měl tak provinit. Prostě mu případ vzali, aniž by bylo zcela jasné proč. Navíc se tyto způsoby začínají nebezpečně dostávat do módy, podívejte se na kauzu Čunek: jeho trestní případ se vezme ze Vsetína a dá se do Přerova, pak do Jihlavy, civilní spor se vezme jednomu soudci a dá se jinému, jiný související kárný soud se přeloží do Prahy.

O čem tato neprůhledná rozhodnutí vypovídají?

Je to zátěžový test, teď se ukáže, jestli justice dokáže vybojovat nezávislost.

Zkuste být konkrétnější.

Už jsme o tom mluvili – případ Čunek. Pro státní zastupitelství to mohla být hvězdná hodina, aby ukázalo, že je silné a nezávislé, že může klidně stíhat místopředsedu vlády a postavit ho před soud. A výkonná moc, jsou-li věci uspořádány z hlediska zákona tak, jak jsou, na to mohla reagovat způsobem, že by odvolala nejvyšší státní zástupkyni a byl by z toho ústavní konflikt. Prosím. Pak ať každý vyloží karty na stůl. Jenže místo toho se to dělá někde pod stolem, v hospodě, na cestě, za šera. Vadí mi, že to nedělají ti, kteří by to dělat měli a nesou za své činy odpovědnost, ale že to dělají nějací poslíčci.

Koho tím máte na mysli?

Ta jména jsou všeobecně známá – někdejší místopředseda vlády Němec, místopředseda Nejvyššího soudu Kučera a nejvyšší státní zástupkyně Vesecká. Já myslím, že všichni ti aktéři si neuvědomili, že důležitější než záchrana vlády, což zastavení Čunkova vyšetřování znamenalo, je vláda práva. Bohužel, jak je vidět, tahle zásada chybí nejen v myšlení politiků, ale i v hlavách rozhodujících aktérů justice. Ta účelovost toho „spravedlnost musí jít stranou, tady jde o existenci vlády“ bije do očí. Přitom vláda a justiční špičky by ve veřejném zájmu udělaly nejvíc, kdyby daly mnohem větší důraz na vládu práva než na vládu svou. Když pak ještě následně někdo řekne, že král je nahý, pokračují personální zásahy.

Měla by tedy Renata Vesecká odstoupit, respektive měla by ji vláda odvolat?

Každý funkcionář – a v justici to platí dvojnásob, protože nemůže existovat bez důvěry společnosti – je symbolem, není vnímán jako jeden z mnoha. Justice je ostatně plná symbolů: budovy, taláry, paruky, síně. Pokud je tedy zjevné, že dotyčná toho pro věc důvěry příliš nedělá, ať už to zavinila nebo ne, tak z toho prostě musí vyvodit důsledky.

Měla by odstoupit?

No, já si myslím, že by měla v tuhle chvíli věc vyhodnotit tak, že na místě, na kterém teď je, neposiluje důvěru ve státní zastupitelství. Ano, to znamená, že by měla odstoupit.

Před dvěma týdny se váš soud stal centrem pozornosti. Rozhodovali jste, zda vyhovíte vládě a zakážete extremistickou Dělnickou stranu. Proč jste podnět ministrů smetli ze stolu?

My jsme si opatřili obsáhlou analýzu, jak se o podobných věcech rozhodovalo v Evropě. Od padesátých let jen v jediném případě Štrasburk potvrdil názor národního státu zakázat nějakou stranu. Bylo to v Turecku. A to byla skutečně už silná káva. Ta strana hlásila teokracii a právo šaría. Jinak všude, ať šlo o komunistické, pravé či levé strany, vždy převážila svoboda sdružování, shromažďovací a svoboda vyjadřování.

To je možné. Proč jste ale nechali existovat partaj, která otevřeně volá po likvidaci Romů a Židů?

Nejsme inkvizitoři. Vláda měla snést důkazy. Kdo jiný než vláda, která má za sebou tisíce úředníků, policii, tajné služby, by měl mít ty nejlepší informace? Kdo jiný než ona by je měl dát na stůl, když žádá něco tak zásadního, jako je zákaz politického konkurenta? Jenže vláda to odflákla.

Mám tu materiál předložený do vlády, navrhující zrušení Dělnické strany. Ministerstvo vnitra to poslalo předtím do připomínkového řízení. Skoro žádné připomínky k tomu nebyly. Ministr zemědělství s několika dalšími drobnostmi jen doporučil uvážit, zda by nejprve nebylo vhodnější požádat soud o stanovisko k tomuto problému – v závorce předpoklad k úspěšnosti rozpuštění. To je opravdu úsměvný pohled na úlohu soudu. Jen ministr zahraničí podal zásadní připomínky, řekl, že předložený návrh ministerstva vnitra nesplňuje podmínky nutné k rozpuštění strany a že by to v takovéto podobě vůbec nemělo být předkládáno soudu. Jenže vnitro to neakceptovalo, jen vládě napsalo, že nikdo žádné zásadní připomínky neuplatnil. A bylo to.

Premiér říká, že nevyhověním vládě ohledně Dělnické strany jste si vytvořili alibi, abyste nemuseli později zakázat i komunistickou stranu, o čemž byste měli v budoucnu také rozhodovat. Bojíte se nést odpovědnost?

Ne, ne, ne. Vláda takový návrh ohledně komunistů vůbec nepodala, i když ji k tomu Senát už před časem vyzval. Neudělala to ostatně žádná vláda od roku 1990. Obvinění z alibismu tedy není namístě.

Byl jste jedním ze sedmi soudců, kteří Dělnickou stranu nezakázali. Při vyhlašování verdiktu na vás bylo znát, že vám to jde proti srsti. Bylo to pro vás zatím nejtěžší rozhodnutí ve vaší kariéře?

Ne, že bych kvůli tomu nespal, ale skutečně jsem toho měl plnou hlavu. Dlouho jsme o tom s kolegy mluvili. Občansky a lidsky mám na to názor, který naznačujete. Jestliže by ale demokracie měla být tak slabá, že neunese pronášení podobných názorů, jaké hlásají představitelé Dělnické strany, a jestliže demokraté nedokáží v debatě zvítězit nad nedemokraty, je to jejich selhání. Extremistické strany rostou přece především tam, kde ty hlavní a demokratické strany neplní svoji funkci. Proto tam mohou rašit ty plísně.

Nedávno poslanci přijali zákon, který zakazuje zveřejňovat informace získané z odposlechů. Souhlasíte s jejich argumentem, že je pro ochranu osobnostních práv nutné takto omezit svobodu slova?

To je taková iluze politiků, že na všechno se dá napsat zákon. Navíc napsat zákon, že nikdo nic nesmí, je hloupost. Máme tu řadu pozitivních příkladů, kdy se nějaké odposlechy zveřejnily, a byla to jediná cesta, jak se dostaly na světlo důležité informace ve veřejném zájmu, které by se jinak ven nedostaly. To si myslím, že je natolik cenné, že by v omezování toho měli být zákonodárci mnohem zdrženlivější. Radši by měli jít po jednotlivých excesech, zvýšit kontrolu v policii, aby se s dotyčnými informacemi nedalo manipulovat a obchodovat, aby z policie neunikaly. Svoboda projevu je jako součást svobody strašně cenná, i když o nás někdo říká ošklivé věci. Musíme to unést, prostě „Larry Flynt“.

Nemáte pocit, že tento zákon ukrojil i kus justičního území? Existují přece zákonné možnosti, jak se proti zveřejnění odposlechu bránit.

Souhlasím. To je příklad toho, kdy se na případ posuzování individuálních případů nehodí obecná právní norma. Jde o klasický postup, kdy se třeba výstavba nějaké dálnice nebo letové dráhy prohlásí zákonem za veřejný zájem a dál se o tom nediskutuje. Takový případ se ale má řešit individuálně u soudu, a ne plošně zákonem. V tom je návrh na zákaz zveřejňování odposlechů projevem jasné nedůvěry v justici.

Shrňme to – mluvíme o neprůhledném zastavení Čunkova vyšetřování, jsou tu zásahy „zákulisní justiční mafie“ v politicky citlivých kauzách ve prospěch držitelů moci, je tu opakovaně vyjadřovaná nedůvěra politiků v justici... Máme se české justice začít bát?

Ne, určitě ne. Bát justice by se měl přece jenom ten, kdo přestupuje zákon.

Dnes to ale spíš vypadá, že přesně tito lidé se bát nemusejí – například zmíněný Jiří Čunek.

Rozdíl mezi ideálem a současným stavem tady nesporně je, takže asi je na místě obava z excesů v justici. Ne, že by ty excesy byly českou specialitou, všude na světě k nim dochází, spíš jde o to, že náš právní systém není schopen tyto excesy uvést včas zpátky v rovnováhu.

Není to tím, že tyto právní výstřelky přerůstají v systémový problém?

Je pravda, že justiční systém ještě není dotvořen, má své slabiny, které se – jako u každého systému – neukáží v běžných situacích, ale v zátěži. Je to podobné jako u lidského organismu: když budete podstupovat výkon, který vás zatíží psychicky nebo fyzicky, pak teprve zjistíte, kde je vaše tělo slabé a kvůli čemu selže. Hlavní problém je, že právní systém se dnes vyznačuje vnitřními riziky. Mám tím na mysli chování některých představitelů justice. To je samozřejmě mnohem horší, protože kdyby justice byla zevnitř silná a konzistentní, odolá třeba i případnému tlaku zvnějšku anebo vyloženě nějakému útoku.

Co to znamená, že justice není silná zevnitř?

Uvnitř justice dochází k excesům, které třeba ani nejsou vyvolány zvnějšku, a ta justice sama nemá účinný vnitřní mechanismus, jak je eliminovat. Pak to dorůstá do obludných rozměrů a dělá to dojem, že celá justice je taková. Je to prostě kapka ropy v moři, která nakazí a otráví velký prostor kolem anebo přinejmenším silně páchne.

Zvenku to ale spíš než jako kapka vypadá jako velká ropná skvrna. Během tří schůzek byl špičkami justice vyvíjen tlak na žalobkyni Andělovou, aby pomohla se zastavením Čunkova vyšetřování, soudci Ceplovi byl odejmut případ „justiční mafie“... Znamená to, že v České republice ještě nezačala pořádně působit soudní nezávislost nebo má slabé ochranné mechanismy?

Pořád tu ještě nemáme právní stát v tom pravém slova smyslu, kdy by justice nevzbuzovala pocity obav, ale pocit jistoty a spravedlnosti. Když bychom se podívali nazpět, tak přinejmenším v posledních devatenácti letech justice pracuje ve velmi nestabilních právních podmínkách. Český právní prostor, to jsou tekuté písky. Dynamiku práva snad už nikdo nekomentuje, protože jde o permanentní změny a pohyb, a v tomto prostředí soudy mají vykládat a aplikovat právo.

Co tím naznačujete?

Co chvíli se jednotlivé právní paragrafy mění, pohyb práva je rychlejší než pohyb soudních sporů, takže soudci jsou odborníky na mnohdy neplatné právo. Druhá věc je, že za sebou stále táhneme stín zásadní změny společenských poměrů – restituce, rehabilitace, velká i malá privatizace. Tehdy byla úžasná příležitost k tomu, jak právo i státní instituce správně nastavit a jak se odstřihnout od předlistopadové justice. Tohle se absolutně podcenilo. Každý musel vědět, že tyto velké transformační procesy budou generovat velké množství sporů a právních konfliktů, které dříve nebo později skončí u soudu, a že se musí kromě právních norem vybudovat i silná institucionální soustava k jejich prosazení. Neudělalo se skoro nic, soudy se načas personálně skoro vyprázdnily, takže do justice vstoupil šedivý průměr, který je tam stále. Teprve někdy od roku 1996 se situace začala trošku měnit.

Jak?

Bylo to období, kdy už se o stav justice začali trochu zajímat politici a nakonec i veřejnost. V té době jsme usilovali o vstup do EU, přístupové hodnotící zprávy tehdy říkaly: Vy tady nemáte fungující justici, to znamená, že vám nefunguje ani trh a tak dále. A najednou politické strany do svých programů začaly psát: My dáme oblast práva a justice do pořádku. A to nastartovalo třetí etapu – po poměrně masivních personálních a materiálních injekcích justice začala tak nějak fungovat a v zásadě opravdu funguje dobře.

S tím přece nelze souhlasit, jak je vidět už ze zmíněných případů.

Dobře, funguje někdy nekvalitně a pomalu, někdy excesivně, ale funguje. Svědčí o tom právě to, že působí i ve vztahu k politikům, a oni si toho začali všímat. Teď jsme tedy v etapě, kdy se rozhoduje, jestli se justice ubrání a jestli politikům dokáže vysvětlit, že moc nikoho z nich není nekonečná a že je i v jejich zájmu vybudovat silnou a nezávislou justici pro časy, kdy oni nebudou mít moc vůbec žádnou. Kdy budou slabí, v opozici a kdy musejí mít i oni záruku, že příští držitel moci justici nezneužije proti nim ve svých politických zájmech. Prostě aby pochopili, že justice není terén, který by měli obsazovat svými dozorčími radami.

Sám naznačujete, že tlaky politiků na justici teď zesilují. Proč se česká justice – soudci, žalobci, právníci – hlasitěji nebrání?

To, že nezávislost justice nechrání žalobci, advokáti a další právníci, je fakt, ale proč to nedělají, musí říci oni sami. Navíc – tvrdíte, že soudci by se měli bránit, ale justice není monolitická. Někdo není jen soudcem, je zároveň soudním funkcionářem. Předseda a místopředseda soudu jsou především – slovy žijícího klasika – dobře placenými zřízenci ministerstva spravedlnosti a nikoliv těmi prvními mezi sobě rovnými soudci. Jejich mandát a autorita je zkrátka odvozena od někoho jiného než od soudců samotných. Ale ani oni by neměli zapomínat, že předsednický plášť někdy shodí.

Co tím chcete říci?

Soudní funkcionář by se měl dokázat vymezit vůči závislosti na politicích, na těch, kteří ho jmenují a odvolávají. Nesmí předně myslet na svoji kariéru, která je ostatně velmi chatrná právě proto, že je odvozena od výkonné moci. A jsme u toho – ty vstupy a pokušení ze strany výkonné moci nevedou zpravidla přímo k jednotlivým soudcům. Já zavolám panu ministrovi a ministr zavolá panu předsedovi příslušného soudu a pan předseda si předvolá dotyčného soudce k neformálnímu rozhovoru. Takto probíhají ty potenciální vlivy. Lokální na místní úrovni, regionální či celostátní na té nejvyšší úrovni. Není to na denním pořádku, ale možné to je.

Proč se ale soudci neozývají, když běží o jejich nezávislost a nezávislost práva vůbec?

Ještě svého času šéf Soudcovské unie ČR Jirsa řekl, že předsedové nejvyšších soudů by měli dělat justiční politiku. Já to neodmítám, nicméně soudci jsou uvyklí velké zdrženlivosti a je to tak asi správně. Rozhodují o konfliktech a logicky jsou i po svém rozhodnutí předmětem kritiky, zejména ze strany těch, kteří neuspěli. Nemohou reagovat na všechno, to by nic jiného nedělali. Zejména dnes, kdy kritizovat justici je tak módní a snadné. Je navíc nedobré, aby sklouzli na politické kluziště s jeho způsoby. Vadí mi, že se to dělá pod stolem, v hospodě, na cestě, za šera. Před šesti lety vznikl Nejvyšší správní soud a od té doby jsou na naší justiční mapě celkem tři vysoké soudy – říkal jsem si, že to soudní moc posílí a že to načas nahradí chybějící reprezentaci. Od začátku to ale bylo úplně jinak – vzápětí začalo tažení prezidenta Klause proti předsedkyni Nejvyššího soudu Ivě Brožové. Ona udělala pro nezávislost justice tisíckrát víc než kterýkoliv jiný soudce v České republice. Zůstala po tom tažení ale nesmírně vyčerpaná, přestože všechno vyhrála a Ústavní soud jí dal za pravdu.

Soudkyně Brožová byla ovšem vysílená také proto, že se z justice neozývaly hlasy, které by ji podpořily. Proč tedy soudci mlčí, když je atakována nezávislost justice?

My o tom mluvíme. Aspoň interně s předsedy nižších soudů na poradách ministra spravedlnosti určitě. Jenomže musím říci, že ani tam není nějaká fronta pevného postoje.

Co znamená, že tu „není fronta pevného postoje“?

Prostě jsme nemluvili jednou řečí, abychom vytvořili nějaký tlak navenek. Přetrvávají reálně rozdílné postoje předsedů okresních soudů, kterým se nelíbí, že jsou řízeny krajskými soudy, předsedové krajských soudů se zase považují za reprezentanty celé justice, předsedové vrchních soudů především obhajují existenci svých soudů, Soudcovská unie věci vidí někdy příliš odborářsky, a tak by se dalo pokračovat. Každý se stará hlavně o své knížectví. Netřeba dodávat, že ministerstvu tato situace zcela vyhovuje. Teprve teď, po těch různých zásazích, jsme začali společně pracovat na návrhu institucionálního řešení a jsme v zásadě ve shodě. Otázka je, co bude dál. Jak systémově vytvořit tlak na exekutivu nebo na parlament, aby soudní moc měla svoje pevné zakotvení, svoji reprezentaci, prostě aby rovnováha jednotlivých mocí skutečně panovala.

Tu otázku byste se měli pokoušet zodpovídat především vy. Veřejnost si přece platí justici a dává jí řadu pravomocí pro to, aby pro ni pomáhala vybojovat nezávislé naplňování práva a spravedlnosti.

O nezávislost a nestrannost se jistě musí starat především každý soudce sám. Tím, jak soudí, jak se chová i v občanském životě. To ale nemusí stačit, pokud jde o nezávislost celé soustavy, do níž se pokouší systémově, dokonce pomocí zákonné úpravy, proniknout exekutiva, politika. Aktuálně jde o nastolení absolutní transparentnosti při výběru těch předsedů soudů, kteří nahradí od podzimu letošního roku dosavadní funkcionáře. Současná pravidla jsou nastavena tak, že pokud nějakému předsedovi soudu končí funkční období, může být znovu jmenován, ale nejsou tam žádná kritéria. Když tedy předseda soudu bude chtít být nadále předsedou a příští rok budou volby, tak u koho se asi budou leštit kliky? U politiků. Někdo jiný chce být tím předsedou u toho soudu namísto něj a i on začne ty kliky leštit. Zní to technicky, ale je to důležité. Musíme nyní dosáhnout nastavení jasných a průzračných pravidel při výběru soudců a kritéria toho, jak se má hodnotit dosavadní předseda. Pokud se to vytvoří dobře, vznikne tu úzus, který budou muset akceptovat v případě vyšších soudů prezident republiky a vláda, až budou jmenovat nové předsedy. To může na soudy přivést silné a nezávislé autority a ty pak mohou pozitivně ovlivňovat systém směrem dolů a dovnitř, ale chránit jej i navenek.

A dokážete to?

To je otevřené. Důležité je, že ta možnost tu je a záleží na nás, jak ji využijeme. Navrhoval bych určitou evoluci v přenosu kompetencí z exekutivy na soudnictví, nejdříve zřejmě určité sdílení v otázkách personálních. Začít lze již nyní také tím, že se znovu bude definovat role soudních funkcionářů. Měli bychom je zbavit všech ekonomických agend a o to víc je učinit odpovědnými za to, že soud soudí, za organizaci soudnictví. A pak je tu zásadní věc: skutečně začít pracovat na vytvoření nějaké reprezentace soudní moci, třeba i smíšeně složené, pro to, aby jejím prostřednictvím mohli soudci převzít odpovědnost za stav justice a reálně mohli usilovat o jeho zlepšení v jasně definovaných ústavních vztazích s vládou, parlamentem a prezidentem republiky.

Znovu jsme ale u toho, že aktivita musí vyjít především zevnitř justice.

Máte pravdu, asi o tom budeme muset mluvit víc nahlas a veřejně. Problém trochu je, že když o tom mluví soudci, tak to vypadá, že chtějí nějaká další privilegia. Nejsme zatím v Pákistánu, kde když odvolali předsedu Nejvyššího soudu, tak vyšli lidé do ulic. Ale přál bych si to.

Josef Baxa (*1959). Od roku 1984 působil jako soudce na trestním úseku u Krajského soudu v Plzni. V 90. letech se podílel na založení Právnické fakulty Západočeské univerzity, kde pak od roku 1995 vedl katedru trestního práva. Je autorem publikací a článků z oblasti trestního práva a reformy soudnictví, spolupracoval i na komentáři k trestnímu řádu. V letech 1998–2002 byl prvním náměstkem ministra spravedlnosti a podílel se tak na reformě soudnictví a přípravách velké novely trestního řádu. V lednu 2003 byl jmenován předsedou Nejvyššího správního soudu. Je ženatý, má dvě děti.

(Respekt, www.respekt.cz)