Květen 2009

Vlci útočí

Jaroslav Spurný, Tomáš Sachr

Ruský útok na českou energetiku vrcholí. Zatím jsou to jen indicie, ale dost silné a varující. Zatímco se většina států Evropy potýká s nedostatkem hotovosti a omezuje plánované investice na minimum, Rusko posílá desítky miliard ze svých ropných a plynových fondů do energetické expanze. Češi podle všeho hrají v této nové kapitole „souboje o moc" důležitou roli - ve hře je zdejší ropný průmysl, plynárenství a možná i tuzemský energetický gigant ČEZ. Nová pravidla hry jsou přitom jasná: o moc se bojuje skrytě a bránit se nebude vůbec snadné.

Kdo jsou a kam jdou?

Pro české a maďarské politiky byla zpráva o nákupu více než pětiny akcií maďarského energetického gigantu MOL ruskou firmou Surgutněftěgaz doslova studenou sprchou. Zdaleka totiž nešlo o obyčejný obchod. Podle dosavadních prohlášení maďarských politiků MOL usiloval o vůdčí roli v připravovaném alternativním plynovodu pro Evropu Nabucco. Tedy v projektu, který chce dovést do Evropy plyn z jiných končin než z Ruska, a omezit tak zásadní surovinovou závislost EU na Kremlu. S budováním hráze proti ruské energetické expanzi je teď ale možná konec. Ačkoli se dvacet procent nezdá mnoho, zděšení maďarských politiků, charakterizující obchod slovy, že „vlk už je v ohradě", není nepochopitelné. Rusové totiž s akciemi nezískali jen detailní přístup k účetnictví a vnitřnímu fungování MOL, ale také podíl na rozhodování o dalším směřování firmy.

Prakticky ve stejnou chvíli vzbudila rozruch další zpráva o „vlku" deroucím se do další ohrady; tentokrát šlo však o něco, čemu by měl věnovat pozornost každý Čech. Nezanedbatelný balík akcií - celkem devět procent - totiž nedávno změnil majitele i v tuzemském ČEZ, a ačkoli identita nového vlastníka není známá, nedá se vyloučit, že jde rovněž o ruské peníze. Jediné známé informace o obchodu jsou dodnes jen ty, na které upozornily už před dvěma týdny Hospodářské noviny. Desetinový balík akcií se během několika málo měsíců nahromadil na jediném místě - v bance Unicredit. Samotná banka detailnější informace o svých klientech zveřejnit odmítá. Známé je jen to, že u akcií formálně figuruje sedmatřicet různých jmen. Neformálně může za prostředníky stát kdokoli, investiční fond, velká energetická firma z Evropy nebo podnik ŕ la Surgutněftěgaz. Mimochodem - kdo je majitelem této ruské společnosti, není jasné, spekuluje se o tom, že možná někteří nejvyšší ruští politici. Vliv Kremlu ve společnosti je však nezpochybnitelný. Nákup schválila moskevská vláda.

Stejná záhada halí nové akcionáře společnosti ČEZ. „Netušíme, kdo to je, a bohužel nemáme žádnou šanci to zjistit," říká předseda dozorčí rady ČEZ Martin Kocourek a stejně mluví i další zástupci státu. Po identitě investora dnes ale pátrají i tajné služby. Podle expertů zřejmě nejde o skupování akcií kvůli spekulacím na burze. Krize a klesající cena elektřiny vylučují v blízké budoucnosti výrazný nárůst jejich ceny. Důvod, proč se dosud skutečného zájemce o vliv v ČEZ nedaří zjistit, je jednoduchý: podle obchodního práva se sice musí každý, kdo získá více než tři procenta akcií, ohlásit jak dané firmě, tak České národní bance, v praxi se ale podíl často rozdrobí mezi prostředníky, kteří se tváří jako samostatní kupci. „Až když si investor takhle shromáždí potřebný podíl, akcie převede na jedno místo a odhalí identitu. Je to poměrně běžný způsob, jak se vyhnout pozornosti," říká expert na investice v energetice Marek Hatlapatka z poradenské firmy Cyrrus. Logika je přitom jasná - investor se tak vyhne nárůstu ceny žádaného zboží, ale třeba také překážkám kladeným nevyzpytatelným firmám státními úřady. Ty jsou přitom v případě ruských investic poměrně běžnou záležitostí.

Plíživá cesta, kterou z trhu akcie ČEZ mizí, však může znamenat i to, že prostřednictvím nastrčených hráčů může někdo třetí ovládat více než zmíněných devět procent. Jediným jasným vlastníkem je totiž český stát, držící zhruba sedmdesát procent akcií ČEZ. Na burze se volně obchoduje s třiceti procenty zbývajících akcií a majitelé nejsou známí - nicméně kumulace cenných papírů v jedné bance není obvyklá, a jestli ten samý majitel drží přes nějaké fondy další akcie, není možné vyloučit.

Zástupci ČEZ dnes přesto zůstávají v klidu. „I kdyby šlo o deset nebo patnáct procent, pro nás to nic zásadního neznamená," říká Martin Kocourek s tím, že dokud stát drží ve firmě více než dvoutřetinovou většinu, rozhoduje o všem podstatném. To je pravda, nicméně už desetiprocentní balík akcií dává jeho majiteli poměrně slušné možnosti, jak do osudu firmy začít mluvit - svolávat valnou hromadu, kdykoli se mu zachce, nebo delegovat svého člověka do představenstva firmy.

Navíc - menšinová procenta ČEZ v ruských rukou by nebyla ničím výjimečným. S jakousi „salámovou metodou", kdy se po malých kouscích zvyšuje vliv ruského kapitálu v klíčových energetických firmách, se v současné době seznamuje celá Evropa. Rusové si uvědomují, že na jejich investice se dívá Západ s krajní nedůvěrou, a tak jsou opatrní. Nicméně v posledních týdnech uzavřeli některé významné smlouvy. Zmiňovaný MOL je z pětiny v rukou Surgutněftěgazu, Lukoil se pokusil nedávno - po protestech španělské veřejnosti neúspěšně - koupit podíl v největší tamní státní rafinerii Repsol. Úspěšný byl v Itálii, kde získal čtyřicet devět procent v druhé největší rafinerii ERG, vlastní menšinové podíly v rafineriích v Rumunsku a Bulharsku. Ruské investice do evropské energetiky či infrastruktury zasáhly stovky firem. Málokde přitom získal Kreml většinový podíl.

Je tu jedna základní otázka: proč Rusové investovali v posledním roce přes sto miliard eur do podniků, kde nezískali rozhodující většinu, a proč ty peníze neinvestují do domácího hospodářství, které prochází největší krizí od rozpadu Sovětského svazu a HDP se propadá skoro o deset procent? Investované peníze - pokud vůbec - se Rusku vrátí v řádu desetiletí a investice není určitě možné považovat za nějaké protikrizové opatření.

Ještě předtím, než začneme hledat na důvody ruské expanze odpovědi, popišme další příběh, který je pro Česko důležitější než případ MOL a ČEZ dohromady.

Ledy se hnuly

Když Respekt informoval před pěti týdny o tajných schůzkách prezidenta Václava Klause a šéfa jedné z největších ruských ropných společností Lukoil Vagita Alekperova, odmítali přední čeští politici smysl schůzek jakkoli komentovat. „Nevíme, o co šlo," krčili rameny ministři a poslanci. „Považuji to za špatný signál, ale ještě více se děsím toho, že se Alekperov sešel nedávno s polským prezidentem Donaldem Tuskem," byl sdílnější pouze jeden z nich, ovšem pod rouškou anonymity.

Důvod, proč se děsil, byl jediný: Tusk mohl slíbit Alekperovovi něco, co Klaus ne, o co má Lukoil velký a veřejně přiznávaný zájem. A to nákup části strategické tuzemské společnosti Česká rafinérská, v níž vlastní většinový podíl polská společnost PKN Orlen ovládaná státem. Podle čerstvé řady indicií a kusých novinových zpráv je ten prodej na spadnutí a Kreml by si prostřednictvím Lukoilu ukrojil další řádný kus energetického vlivu v Česku.

Ještě před šesti týdny to vypadalo, že Alekperovova společnost může v České rafinérské získat maximálně šestnáct procent. Projevila totiž zájem o balík akcií rafinerie prodávaný společností Shell, na něž držela předkupní právo právě polská společnost PKN Orlen. Podle kuloárních informací jednali Poláci s Lukoilem o jakémsi výměnném obchodu. PKN Orlen by prodal Lukoilu šetnáctiprocentní podíl v České rafinérské a Lukoil na oplátku Polákům výhodně prodal přístup k části svých těžařských polí v Rusku.

Ledy se přitom mezitím daly do pohybu a ve hře rázem není šestnáct procent, ale rovnou celý více než dvoutřetinový podíl v České rafinérské, který PKN Orlen spolu s akciemi Shellu drží v rukou. V polských, ale třeba i v britských médiích se objevily informace, že první jednání už proběhla. Krizí postižená polská společnost by podle nich mohla české rafinerie vyměnit nejen za ropná ložiska, ale i odblokování litevských rafinerií Mažejku. Ty patří rovněž PKN Orlen, už řadu měsíců je ale drží v šachu Kreml, který jim zastavil dodávky surovin ruským ropovodem. Poláci tak museli kupovat dražší ropu v tankerech a v kombinaci s klesající cenou suroviny se loni dostali do velkých finančních potíží.

Jednání s Lukoilem jako lék na aktuální problémy sami představitelé PKN Orlen odmítají. „Nezvažujeme žádnou podporu Rusku v jejich vstupu na český trh," řekl polskému listu Rzeczpospolita mluvčí PKN Orlen David Piekarz. Lidé z branže jsou nicméně v pohotovosti a polský tisk dokonce hovoří o tom, že na stole je zcela konkrétní nabídka na obnovení ruských dodávek ropy do litevské rafinerie Mažejku odnoží ropovodu Družby.

Ruské zájmy v Česku jsou rozkročené hodně doširoka. Lukoil například nepopřel ani mimořádný zájem privatizovat tuzemské ropovody, zásobující náš trh „černým zlatem", spojené ve firmě MERO. Lukoil chce také rozšířit svou síť benzinových pump v Česku, pokud by vyšla jeho jednání s firmami Shell a PKN Orlen, mohl by vlastnit až pětinu všech pump na našem území.

Česko je závislé na ruské ropě, tamní dodavatelé obsadili skoro sedmdesát procent našeho trhu. Loni v létě jsme byli svědky, co to znamená. Náš hlavní dodavatel z Ruska, společnost Tatněft, zavřela ze dne na den kohoutky. Prý z technických důvodů, nicméně známá fakta technickou chybu vyloučila. Nebylo to zdaleka poprvé, kdy nám Rusové omezili dodávky. „Rusové tak dávají najevo svou sílu a očekávají z naší strany politické ústupky," říká někdejší šéf rozvědky Karel Randák. „Rusové u nás budují závislost, která se obtížně popisuje, vedla by k různým politickým ústupkům, kompromisům, přivřeným očím," dodává velvyslanec ČR pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška. Kdyby se Lukoilu dostala do rukou kralupská rafinerie, spadla by část české ekonomiky pod naprostý vliv Ruska. Částečné „výpadky" dodávek ropy nahrazujeme z našich strategických zásobníků. Ale pohonné hmoty vyráběné a dodávané z Kralup by se nahrazovaly v případě „technických potíží" společnosti velice špatně.

„O zájmu Lukoilu o rafinerie víme," říká dnes i Václav Bartuška. „Jednáme o tom s polskou stranou, více to ale nebudu komentovat," dodává. Představitelé samotného Unipetrolu jen vzkazují přes tiskový odbor, že „obchody jsou záležitostí polského akcionáře". „Pokud by chtěl Lukoil rafinerii koupit, byl by problém jim v tom zabránit. Stěží bychom vysvětlovali, proč Poláci můžou, a Rusové ne," říká Bartuška. V politických kuloárech jsou ale slyšet informace, že by vláda mohla zabránit prodeji nějakým speciálním zákonem, podobně jako to udělali Britové v případě zájmu Gazpromu o tamní společnost Centrica.

Velká nejistota

Od analytiků, politologů či tajných služeb se v poslední době dozvídáme stále více informací o kremelských pokusech obnovit svůj vliv ve svých někdejších satelitech, nikoli už pomocí tanků, ale investic a politikou dodávek ropy a plynu. Když nastupoval do funkce šéfa EU premiér Mirek Topolánek, bylo jednou z jeho priorit právě zvýšení energetické bezpečnosti kontinentu. Výpadek dodávek plynu z Ruska do Evropy na přelomu roku byl dobrý důvod, aby vzal svou misi vážně. Česko je na ruském plynu závislé ze sedmdesáti pěti procent. „Zatím dokážeme čelit hrozbám výpadku zásobníky plynu, jejichž zásoby vydrží na devadesát dnů. Navíc jsme dostali z Unie přislíbeny peníze na výstavbu dalších zásobníků, které by prodloužily dobu nezávislosti na ruských kohoutcích na půl roku," tvrdí premiér.

Jedna z alternativ, jak snížit naši závislost na ruském plynu, je osm let starý projekt stavby plynovodu Nabucco, který by přiváděl do střední Evropy plyn z neruských zemí od Kaspického moře, z Turkmenistánu či Kazachstánu. Premiér Topolánek se už v lednu účastnil tzv. Nabucco summitu v Budapešti. „Českému premiérovi se podařilo oživit skomírající projekt," psala evropská média. Den po summitu byla ze zdrojů Evropské komise uvolněna na projekt čtvrtmiliarda eur. Další měsíc navštívil Topolánek několik zemí, které by se mohly stát hlavním dodavatelem plynu. Třeba pro Česko by Nabucco mohl znamenat šanci snížit závislost na ruském plynu pod padesát procent.

Projekt ale pravděpodobně zkrachuje. Evropská unie jej sice podporuje, ale v tomto případě jsou silnější národní hráči a ti jdou na ruku Rusům. Německo staví s Ruskem plynovod Northstream, rouru po dně Baltického moře, která spojuje Rusko s Německem. Rusko také plánuje a úspěšně prosazuje projekt Southstream, plynovod do značné míry kopírující cestu Nabucca. S Ruskem už uzavřely dohodu o této cestě plynu Itálie, Rumunsko či Bulharsko. A nakonec, akciovým podílníkem projektu Nabucco je maďarský MOL, dnes tedy i ruská společnost Surgutněftěgaz. Společnost nemá samozřejmě dost hlasů, aby financování projektu zastavila, ale jako minoritní akcionář má mnoho nástrojů, jak obstrukcemi v MOL cestu velmi zkomplikovat. „Více než desetiprocentní akcionář má mnoho šancí napadat rozhodnutí vedení podniku soudně, kvůli skutečným či fiktivním poškozováním svých práv, obstrukcemi zdržovat investice a podobně," říká makléř Ondřej Vojtěch. „Moje zkušenost je, že se většinový akcionář potom snaží dohodnout po dobrém, vychází silnému menšímu partnerovi vstříc," dodává.

Můžeme se tedy vrátit k otázce, proč by měly ruské investice do klíčových podniků, kde skupují menšinové části, znamenat pro Evropu hrozbu. Akcionář, který vlastní pod padesát procent, sice nerozhoduje, ale má dost nástrojů na to, aby zkomplikoval život tomu většímu. „Pro Rusko je dvacet procent ve společnosti MOL dost, aby nám zkomplikovali život. Stát nevlastní v tomto podniku většinu a Surgutněftěgaz může společnost po dohodě s dalšími akcionáři ovládnout," řekl tisku odstupující maďarský premiér Ferenc Gyurcsány.

Podobná situace je v řadě dalších evropských firem, kde Rusové drží minoritu. Správci českého ČEZ mohou být se svými 70 procenty akcií přece jen o něco více v klidu. „Pozice státu je silná. V plánu rozhodně není jejich prodej," říká dnes náměstek ministra průmyslu a místopředseda dozorčí rady ČEZ Tomáš Hüner. „Ta nejistota nad tajemným investorem ale rozhodně není příjemná."

(Respekt, www.respekt.cz)