Květen 2009

Trojím metrem na nuceně nasazené?

Po úporných jednáních bylo před několika lety prostřednictvím německé nadace Erinnerung, Verantwortung und Zukunft nakonec českým žadatelům o odškodnění za vykonávání „otrocké či nucené práce“ v období existence protektorátu vyplaceno celkem 209 miliónů euro. Jeden český odškodněný si tak přišel průměrně na 2750 euro a může být tak pyšný na způsob, jakým byla českou stranou mezi jednotlivé žadatele rozdělena celkově vybojovaná suma. Tak se totiž stalo, že průměrná částka vyplacená na osobu převyšovala u českých žadatelů částky, které byly průměrně na osobu vypláceny žadatelům z Běloruska (2670 resp. 2700 EUR), Polska (2015 EUR), Ruska (1530 EUR) a Ukrajiny (1832 EUR). To je ovšem v přímém kontrastu s faktem, že pracovní a sociální podmínky nuceně pracujících Čechů byly ve srovnání s příslušníky jmenovaných národů nesrovnatelně výhodnější. (Pozn.: Srovnání dávek je však komplikováno skutečností, že Německo vyplácelo východoevropským státům stamilióny marek již od počátku 90. let, i ČR obdržela v roce 1998 140 mil. DM.) Postavení pracujících Poláků či Ostarbeiterů (Rusů, Ukrajinců) ve srovnání s Čechy skutečně podstatně horší. Příslušníci těchto národů museli čelit citelně tvrdším podmínkám a byli za práci odměňováni podle úplně jiných měřítek než Češi, o speciálních diskriminačních ustanoveních a omezeních pro Poláky a stigmatizujících označeních OST na oděvech pracujících z východní Evropy ani nemluvě.

K finančně odškodněným pracujícím patřil i pamětník pan R. Š. (jméno je redakci známo a celou pamětnickou výpověď si lze mj. přečíst i v knize Totální nasazení. Historie, která by neměla být zapomenuta. Vzpomínky těch, kteří to prožili. 60 let poté.). Co pociťoval, když v roce 2001 obdržel finanční náhradu za své nucené nasazení? „V našem věku už člověk nepočítá, jestli to je hodnotově adekvátní nebo ne“, vypráví, „člověk to vnímá jako… zadostiučinění nebo… odměnění toho, že člověk musel za války někam jet a něco tam dělat, ale rozhodně ne… že by si řekl, je to moc nebo je to málo. Každopádně bylo to milé.“ A za co peníze z Německa obdržel? Pan R. Š. jako státní příslušník protektorátu a ročník 1923 byl od podzimu 1942, po absolvování gymnázia, nasazen v Hamburku a Kielu u polovojenské organizace Luftschutz – náplní práce bylo odklízení trosek po náletech a vyhledávání a zneškodňování nevybuchlých fosforových min. (Do obdobné polovojenské Technische Nothilfe se začalo povolávat v létě 1942 na základě vládního nařízení o nouzové technické pomoci. Na základě stejného nařízení se na německém území o čtvrt roku později ocitlo také 1.500 příslušníků protektorátního Luftschutzu, kteří byli nasazeni po měsíčním výcviku.)

Nejhorší byla podle pana Š. konfrontace se smrtí civilistů a ohrožení vlastního života při náletech a vyhledávání min. Jako hasiči dostali druhý nebo třetí den po svém příjezdu uniformu. K výbavě hamburských požárníků patřila modrá vycházková uniforma sestávající se ze saka, kalhot, holínek, pláště, dvou košil, svetru, rukavic, lodičky a pásku. „A teď si představte, s touto (nenávistí k Němcům), s tímto přesvědčením, v této atmosféře přijedeme do Německa, oni nás tam oblečou do německejch uniforem, cvičej tam polovojenský výcvik, nás, Čechy, kteří jsme je vlastně nenáviděli, a přitom jednají s námi normálně, jednají s námi jako s lidmi, jednali s námi dokonce přátelsky, na ulicích a mezi obyvatelstvem nebyla, nebyla žádná averze vůči nám. Naopak tím, že jsme jim pomáhali při těch náletech a tomu obyvatelstvu a zachraňovali, tak prostě věděli, že nejsme Němci, ale nebyla proti nám averze.“ Součástí uniformy byl také pracovní plášť. Vše bylo označeno nezbytným protektorátním označením. Civilní oblečení většinou nepoužívali. Nuceně nasazené vycvičili u tzv. Entgiftungsgruppe. V rámci této asanační služby vyhledávali, odjišťovali a zneškodňovali nevybuchlé zápalné bomby. Zejména ty fosforové. Vyjíždět museli i během právě probíhajícího náletu. Služba u Luftschutzu měla své výhody a nevýhody. Výhodou, zejména oproti dalším totálně nasazeným Čechům, byla již samotná práce. V porovnání s ostatními krajany se hasiči z Hamburku měli lépe než například ti, kteří pracovali u německých podniků důležitých pro válečnou výrobu - u Kruppa, Junkerse a dalších, na stavbách železnic, silnic či opevnění Západního valu. Jejich postavení bylo dokonce lepší než u totálně nasazených u Deutsche Reichspost nebo Deutsche Reichsbahn. Jakožto na uniformovanou složku bylo na ně nahlíženo lépe než na ostatní tzv. Fremdarbeitery.

Dle svědeckých výpovědí je Němci přijali jako plnoprávné členy hasičského sboru. Nevýhody spočívaly v tom, že práce byla velmi nebezpečná, riskantní. Přínosem byla naopak přátelství. která zde pan Š. navázal. Nuceně nasazení pracovníci mívali po službě většinou volno a mohli chodit do kin, divadel, jezdit dopravními prostředky, jako uniformovaní dokonce. Ti starší se ve volném čase chodili seznamovat s Němkami. Za války lidé v Německu trpěli nedostatkem potravin. Strava tedy nebyla pestrá, to také pocítili nuceně nasazení. Lidé strádali, všichni a všude. Mezi potraviny, které se obvykle objevovaly k snídani na stolech nuceně nasazených, patřil tmavý chléb s trochou margarínu, marmeláda z červené řepy a černá neslazená melta. Obědy byly o trochu pestřejší, základem ovšem byly brambory, zelí, červená řepa. Vše obvykle smíchané v tradiční německé jídlo jednoho hrnce - Eintopf. Stravování doplňovaly polévky různých barev a mnohdy zcela neznámého složení. Stravu si nuceně nasazení přilepšovali ze zásilek z domova a není divu, že se na balíčky netrpělivě čekalo. Ti, co uměli trochu vařit, si z došlých potravin od rodičů dělali polévky, nebo i nudle.

Nejdrastičtější nálet bývá nazýván Gomorrha. Spojenci během letních dní, konkrétně mezi 24. červencem a 3. srpnem 1943 provedli několik obrovských denních i nočních náletů a změnili město k nepoznání. Celé čtvrti ležely v troskách, oheň se nedařilo hasit. Ten zapaloval stále další a další domy. Jako problém se ukázal fakt, že obyvatelé Hamburku nemohli kvůli vlhku skladovat uhlí ve sklepích, a tak ho uložili na půdách svých domů. Hamburk byl také doslova poset tisíci oběťmi, objevila se i epidemie. tyfu. Situaci zhoršoval nedostatek vody, potravin i léků. Čeští pamětníci z řad hamburských hasičů kromě odklízení trosek vykonávali také mnohem smutnější práci, jako bylo posypávání mrtvol chlorovým vápnem.

Na tomto místě zamyšlení na okraj. Nacionalisticky jednostranně zatížený časopis českých odbojářů Národní osvobození ve svých přehledech obětí nacismu uvádí i 3.461 českých „obětí totálního nasazení“, ale dále tento počet nedefinuje a nerozvádí – dozvíme se, kolik Čechů zemřelo v důsledku spojeneckých bombardování německých měst?

Koncem roku 1943 byla jednotka pana R.Š. vystřídána nově příchozími kolegy z protektorátu a pan R. Š. poté až do konce války sloužil u Luftschutzu v Praze-Ruzyni. Znamená to tedy, že jeho pracovní zařazení v Německu trvalo něco málo přes jeden rok. Nucené pracovní nasazení českých dělníků zpravidla trvalo dva roky, v některých případech i déle.

Někdo se měl lépe, někdo hůře

Přehlédneme-li každodenní starosti nasazených a zejména pak těžkosti a nouze spojené s válečnou situací ve vnitrozemí, zjistíme, že mezi pracovně nasazenými a domácími Němci vznikalo často osudové společenství, které se již nevyznačovalo vzájemnou nenávistí, nýbrž oboustranným porozuměním a vzájemnou úctou, která vznikla díky déle trvající společné práci. Co se týče stravování, tak je třeba připomenout i skutečnost, že cizinci někdy u domácího obyvatelstva vzbuzovali i závist, protože běžný německý spotřebitel často nedostával takové příplatky resp. dodatečné příděly, které byly zaručeny zahraničním dělníkům na základě jejich zvlášť intenzivního pracovního nasazení. Mnozí zaměstnavatelé – samozřejmě z čistě sobeckých důvodů – usilovali o lepší příděly pro zahraniční dělníky, aby udrželi jejich pracovní morálku, a to i navzdory státním omezením, která se podařilo častokrát i obejít. Zásobovací situace byla znatelně lepší u pracujících na venkovských selských usedlostech v zemědělství. Bylo zvláštním jevem, že někteří němečtí sedláci mezi sebou navzájem soutěžili v tom, u kterého z nich se díky celkovému chodu zemědělské usedlosti budou mít zahraniční dělníci lépe. V řadě potvrzených poválečných výpovědí se dokládá, že mezi sebou často soutěžily i jednotlivé tábory pro zahraniční dělníky o titul nejhezčí ubytovací tábor daného kraje nebo dané župy.

Je také faktem – a na to se obvykle neupozorňuje – že tzv. Ostarbeiteři byli na místo pracovního nasazení dopraveni mnohdy v hrozném stavu, v jakém přicestovali ze svých domovů – špatně živeni, oblečeni do roztrhaných hadrů apod., a proto museli někdy ze začátku být i (na své domácí poměry) „vykrmováni“, aby se na nějaké jejich pracovní nasazení dalo vůbec myslet. Nedostačující oděv (obzvláště u Ostarbeiterů a Poláků) býval častým problémem, kterému se v rámci možností čelilo tím, že se v Německu např. konaly sbírky ošacení mezi místními skupinami, firmami a soukromými osobami. Nicméně materiální situace tzv. Ostarbeiterů a Poláků byla i tak tristní, proto v jejich řadách často docházelo i ke krádežím. Příznačné je, že např. polští nasazení pracující v zemědělství na Znojemsku byli na tom lépe s příděly potravin než jejich kolegové v průmyslu, trpěli ale nedostatkem vhodného oblečení a proto bylo policií na Znojemsku a Novobystřicku registrováno vykrádání oděvních skladů Rusy a Poláky, zatímco krádeže potravin nebyly tak časté. Pro české dělníky všeobecně platilo, že lépe se vždy měli nuceně nasazení s vyšší kvalifikací, nutní pro chod válečného hospodářství i společnosti obecně. Podle měřítka prospěšnosti se odvíjelo množství přidělovaných potravin, cigaret, hygienických potřeb i kvalita ubytování. Zpravidla byla práce v zemědělství výhodnější, protože na venkově byla menší kontrola a zásobení potravinami z vlastní produkce bylo bohatší. Ve městech byla situace zahraničních dělníků horší o to, čím větší byl daný průmyslový podnik a čím nižší byla kvalifikace nasazených. (Pro ilustraci – počet českých nuceně nasazených činil v srpnu 1944 celkem 280.273 lidí, z toho bylo 28,7% zaměstnáno v kovoprůmyslu, 16% ve stavebnictví, 6,6% v dopravě, 4,8% v těžebním průmyslu, 3,7% v zemědělství a 3,6% v chemickém průmyslu.)

Rozhodnutím Tajného státně policejního úřadu z 26. 6. 1939 se začala vytvářet zvláštní pravidla pro zahraniční pracovní síly. Tomu odpovídajíc vedlo „zdržování se práce“ a „státně nepřátelský postoj“ k možnosti uvalit na příslušníka protektorátu ochrannou vazbu. V létě roku 1939, kdy vlna českých dobrovolníků začala něco upadat, se začala zavádět úřední opatření, podle nichž musely úřady příslušníkovi protektorátu jeho návrat domů nejprve povolit. Všeobecně pozitivnější rasové ohodnocení Čechů ve srovnání s ostatními Slovany a také jejich nadprůměrná kvalifikovanost jako pracovníků ze zemí s bohatou průmyslovo hospodářskou tradicí vedla k obsazování privilegovanějších pozic.

Jsou však známy i případy, kdy zahraniční pracovníci byli přijímáni i na místa, ke kterým měl být oficiálně přístup umožněn pouze Němcům a tito pracovníci pak nebyli chápáni jako pracovně nasazení ve vlastním smyslu slova. Například s postupným přesunem německých lékařů a nemocničních zaměstnanců na frontu nebo za účelem práce v obsazených zemích, byli kvalifikovaní cizinci dosazováni na jejich místa. Například v roce 1943 pracovalo v městské nemocnici v Kasselu 42 zahraničních lékařů a zdravotníků. Několik českých lékařů bylo do Kasselu takto nouzově stáhnuto z protektorátu. Lékař dr. Miloš K. nastoupil 1. 7. 1943 službu jako asistenční lékař v městské nemocnici. Po strávení dovolené v protektorátu koncem roku převzal zastoupení za jednoho lékaře z města Oberzwehren, který nastoupil k vojsku, a pracoval částečně i v kasselské pomocné nemocnici na Gräfestraße. Jeho další čeští kolegové dr. Josef B. a dr. V. byli od počátku roku 1944 zaměstnáni městem, ale pak zanedlouho propuštěni, protože na osobním úřadě se zjistilo, že příslušníci české národnosti nesměli být v Altreichu zaměstnáni ve veřejných službách. Tito čeští lékaři poté angažovala lékařská komora jako zástup v lékařských praxích.

Česká fotbalová hvězda z vybombardovaného Norimberka

Co se týče trávení volného času, bylo prostřednictvím DAF a jejího programu Kraft durch Freude zaangažováno množství uměleckých sborů z obsazených zemí, které nabízely v Říši kulturní vystoupení v mateřském jazyce zahraničních dělníků. V období, kdy ve válečném hospodářství chybělo spousta produktů pro běžný život, byly prostřednictvím DAF rozdělovány mezi zahraniční dělníky předměty, které se v obchodě běžně nedaly sehnat. Zaměstnanec DAFu Karl Carius z Berlína po válce např. vypověděl, že ze své funkce nechal pro zahraniční dělníky rozdat 5.000 kytar, 5.000 mandolín, 5.000 balalajek a 200-300 houslí (týkalo se to sociálního úřadu DAF v Berlíně).

Také za českými dělníky se do Říše vypravovali přední čeští umělci a pořádali po Říši turné. Platilo to samozřejmě pro české dělníky z Norimberka a okolí, kteří se ve volném čase věnovali navíc i sportu. „Večer po pracovní době měli nuceně nasazení vedle pojídání českých knedlíků také ještě další oblíbenou zábavu: hráli fotbal. Siemens-Schuckert, MAN, Deutsche Reichsbahn, Reichspost, každý podnik měl své vlastní mužstvo. Nuceně nasazený pan Koros vypráví: „Hrávali jsme na jednom místě v Ziegelsteinu. Tam také nastoupily manšafty sestavené z belgických, holandských a francouzských nuceně nasazených. Každá národnost měla svůj vlastní výběr a tak se mohla konat vyložená mezinárodní utkání.“ Zprávy o fotbalovém životě v Ziegelsteinu se dolehly až k trenérovi fotbalového Clubu Schmidtovi. Zalíbili se mu oba Češi Koros a Valenta, a proto je pozval na trénink, kterého se zúčastnil i jistý Maxl Morlock. Koros měl potom na sobě třikrát vínově červený trikot Clubu a dal zrovna v tomto období tu nejkrásnější branku své dlouhé kariéry v kopané. Velké bombardování Norimberka 2. ledna 1945 Koros nezažil, protože to měl zrovna dovolenou a bral si v Hradci Králové svou nevěstu Libuši“. (Nürnberger Nachrichten z 20. 10. 2006)

Pouze 7,3 % českých žadatelů o odškodnění byla uznána „otrocká práce“

Vraťme se nyní do přítomnosti a podívejme se, kolik žadatelů bylo nakonec „odškodněno“ a za jaký druh práce. Na základě deklarace z roku 1997 byl ustanoven tzv. Česko-německý fond budoucnosti (ČNFB). ČNFB se stal jednou ze sedmi partnerských organizací německé nadace Připomínka, odpovědnost a budoucnost, vzniklé v roce 2000. Spolková vláda a německý průmysl vložily do nadace celkem 5 miliard euro, přičemž 216 milionů euro z této částky bylo vyčleněno pro oběti v České republice. Obdobné řešení vzápětí zvolilo také Rakousko: vznikl zde fond Smíření, mír a spolupráce, jehož partnerem na české straně se stala Česká rada pro oběti nacismu. Pro „oběti nucené práce“ na území dnešního Rakouska bylo ve Fondu smíření vyčleněno 36 miliónů EUR. Na základě intenzivní „informační kampaně“ ČNFB se o odškodnění přihlásilo 110.624 českých žadatelů v rámci německého odškodňovacího programu a 11.798 žadatelů v rámci programu rakouského. V obou odškodňovacích programech ČNFB na základě uznaných 86.925 žádostí „obětem otrocké a nucené práce“ nakonec vyplatil bezmála 8 miliard Kč.

Vůdčí osobností české vyjednávací delegace a člověk zodpovědný za informační kampaň, která měla oslovit co nejvíce zájemců, byl Jiří Šitler. Přesto, že se u „poškozených“ jednalo pouze zlomkově (7,3 % uznaných nároků z celkového počtu všech žadatelů) o odškodněné z titulu tzv. otrocké práce (vězni KZ apod.), byla během kampaně před veřejností emocionálně tematizována právě tato kategorie pracovně nasazených.

V rámci kampaně byl například umístěn stánek s informačními letáky a formuláři žádostí na festivalu dokumentárních filmů Jeden svět, konkrétně u příležitosti promítání filmu britského režiséra Luka Hollanda Byl jsem otrokem, který pojednával o Rudym Kennedym, bývalém vězni koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Po projekci následovala beseda autora s diváky, při které došlo i na dotazy týkající se probíhajícího projektu plateb obětem „otrocké a nucené práce“. Kampaň byla intenzivně podporována nacionalistickým plátkem Národní osvobození a podobně laděnými tiskovinami Kruhu občanů vyhnaných v roce 1938 z pohraničí. Výsledkem intenzivní informační kampaně kanceláře byl značný nárůst počtu přihlášených osob.

Kategorie „otrocky nasazených“ nebyla tedy běžným a typickým druhem pracovní povinnosti Čechů v rámci Říše. Jednalo se totiž o osoby vězněné v koncentračních táborech nebo v jiném vězeňském zařízení či v ghettu a u toho nucené k práci. Žadatele zařazené do kategorie „otrocké práce“ lze rozdělit na osoby postižené rasovým pronásledováním, dál politické vězně a konečně nuceně nasazené, kteří byli uvězněni z důvodu útěku z místa nasazení nebo pro porušení pracovních předpisů. Česká strana do této kategorie od počátku chtěla zařadit i justiční zařízení na území Německa, kde byli někteří Češi zadržováni. Spolkové ministerstvo financí namítalo, že věznice a káznice nelze považovat za typický prvek národně socialistického režimu. Jejich zařazení do seznamu by podle právníků způsobovalo komplikace pro posuzování věcné podstaty rozsudků a mohlo by vést ke směšování politických, hospodářských a kriminálních deliktů. Tento požadavek se ČNFB přesto nakonec podařilo prosadit.

Odškodnění „nucených prací“ automaticky nerozlišovalo mezi Čechy, Poláky a Ostarbeitery

Naprostá většina zájemců se však přihlásila o odškodnění z titulu „nucených prací“, které se týkaly osob, které byly ze svého domovského státu „deportovány“ na území Německé říše v hranicích roku 1937 nebo na území obsazené Německou říší, nuceny k pracovnímu nasazení v průmyslovém podniku nebo ve veřejné oblasti a byly „podrobeny podmínkám podobným věznění nebo srovnatelně špatným životním podmínkám“. Pojem „srovnatelně špatné životní podmínky“ byl automaticky předpokládán u všech osob slovanské národnosti bez rozdílu, zda se jednalo o Ostarbeitery, české nebo polské nuceně nasazené (ačkoliv podmínky Čechů byly podstatně příznivější než u ostatních slovanských národností). Toto vymezení hrálo při zpracování žádostí podstatnou roli. U zmíněných skupin se totiž „srovnatelně špatné životní podmínky“ předpokládaly a žadatelé je až na výjimky nemuseli individuálně dokazovat. V tom se jejich situace zásadně lišila od příslušníků jiných národností, které ve zprávě uvedeny nebyly, především od Francouzů, Italů, Holanďanů a dalších Westarbeiterů. Na námitky německé strany, že se Češi přece jenom „zas neměli tak špatně“ jako všeobecně Poláci a Rusi, reagovala česká strana pod vedením pana Šitlera pokaždé velmi podrážděně.

Žádosti z titulu nucených prací byly v rámci celého procesu nejpočetnější. Na základě databáze ČNFB lze sestavit pomyslný žebříček destinací, kam byli nuceně nasazení Češi nejčastěji „deportováni“ (rozuměj kam se dopravili jízdou ve vlakovém kupé) a firem, které je tam zaměstnávaly. Mezi deset nejfrekventovanějších míst v Německu patřil Berlín, Mnichov, Lipsko, Breslau, Norimberk, Drážďany, Stuttgart, Kassel, Magdeburg, Hamburg, ocelářský Braunschweig, střediska letecké výroby Köthen a Halle an der Saale nebo Kruppovy závody Essen. Nejvíce žadatelů uvedlo jako svého zaměstnavatele Deutsche Reichsbahn, BMW, Junkers, Daimler-Benz, AEG, Siemens, Krupp a Argus-Flugmotorenwerke. Mnoho protektorátních příslušníků bylo nasazeno též v tzv. polovojenských organizacích, zvláště v Technische Nothilfe a Luftschutzu, těmto lidem se odškodnění též uznávalo. V Rakousku pracovalo nejvíce nuceně nasazených Čechů ve Vídni, Linci, Steyru a v místech, kde na přelomu let 1944-1945 budovali pás frontových opevnění tzv. jihovýchodního valu (Mönchhof, Halbturn, Bruck an der Leitha a další). Odškodnění bylo uznáváno i Čechům, kteří byli přiděleni na práci na území protektorátu. Největší koncentrace zbrojařských firem – a tím i poptávka po pracovní síle – byla v Praze, Brně, Ostravě, Plzni a Olomouci. Na mapě protektorátního průmyslu však zaujímala významné postavení i některá menší centra, jako Vlašim (Sellier & Bellot), Kuřim (Klöckner Flugmotorenwerke), Nová Paka (Daimler-Benz, Siemens-Radiotechna), Prostějov (Klöckner Flugmotorenwerke), Vsetín (Hermann-Göring-Werke), Náchod (Deutsche Lufthansa), Smily (Junkers), Roztoky u Křivoklátu (Junkers) či Tišnov (Wiener Neustädter Flugzeugwerke – Diana).

Mezi žadateli o odškodnění se objevily i osoby, které doložily pracovní poměr v Německu či Rakousku, nikoli ale nucené nasazení. Řadili se k nim například žadatelé uvádějící „deportaci“ z protektorátu ještě před zahájením hromadných odvodů české mládeže na základě nařízení protektorátní vlády č. 154/1942 Sb. ze 4. května 1942. Tyto žádosti byly prý zamítávány. Signálem pro pochybnosti o jejich nuceném nasazení mohla být např. krátká doba strávená za hranicemi, nadstandardní ubytovací podmínky mimo ubytovací tábor nebo vysoký plat. Zvláště v případě Horního a Dolního Rakouska, které byly tradiční spádovou oblastí pro zedníky, krejčí, obuvníky, pekaře a jiné námezdní síly z jihomoravských a jihočeských regionů, bylo však složité vést jednoznačnou dělicí linii mezi nucenou a dobrovolnou prací.

Nejen, že jednání s německou stranou o odškodnění nebylo od samého počátku vedeno zrovna „v rukavičkách“, ale i mezi skupinami žádajících odškodnění docházelo i k zásadním střetům zájmů. Zjednodušeně řečeno, šlo nejen o spor o celkovou finanční položku, která měla být Německem a Rakouskem vyplacena, nýbrž také o tuhý boj o to, jak se tato vyjednaná částka rozdělí mezi jednotlivé národní delegace. Středoevropské a východoevropské delegace konkurovaly s americkými židovskými organizacemi (např. Conference of Jewish Material Claims against Germany) na straně jedné, polská a česká delegace cítila nevraživost k žádajícím Rusům na straně druhé. Zástupci středoevropských a východoevropských žadatelů nakonec získali potřebnou podporu židovského právníka Michaela Hausfelda. Hausfeld byl jeden z předních právníků, kteří se ve Spojených státech angažovali v hromadných žalobách proti Německu. „Jako syn rodičů narozených ještě v Polsku… Hausfeld cítil hlubokou potřebu obnovit kontakt s vlastí svých předků a spojit Židy i nežidy, aby se postavili proti německým podnikům, které tak brutálně vykořisťovaly Poláky každého vyznání. Polské organizace sdružující oběti nacismu a polská vláda mohly svůj arzenál nároků vůči Německu rozšířit o další zbraň: pohrozily vlastními hromadnými žalobami, které by podaly u amerických soudů. Poláci tajně prohlubovali vztahy s Hausfeldem. V lednu 1999 kontaktovali Berlín a Washington. Jejich prohlášení, že žaloby kvůli otrockým pracím vykonávaným Poláky budou rozhodně podány, jim pomohlo k tomu, že byli – byť neochotně – koncem února 1999 přizváni k jednacímu stolu.“ ( citát z brožury Odškodnění 2000-2006. Česko-německý fond budoucnosti a platby obětem otrocké a nucené práce).

Právníci Hausfeld a Mendelsohn se po navázání kontaktů s Polskem a polsko-americkým kongresem nakonec obrátili i na Čechy. Právník Mendelsohn zaslal v prosinci 1998 dopis českému velvyslanectví ve Washingtonu. Mendelsohn byl spolukazatelem a posléze šéfem speciálního procesního oddělení v americkém ministerstvu spravedlnosti a rovněž se angažoval v pátrání po tzv. nacistických válečných zločincích v USA. Spolupráci mezi Mendelsohnem a Hausfeldem líčí dále citovaná brožura takto: Mendelsohn „se po mnoho let úzce přátelil s Hausfeldem. Ti dva se ideálně doplňovali: Mendelsohn tlumil Hausfeldovu výbušnou povahu a návaly pochybností svým humorem a vyrovnaností. Ačkoli Hausfelda jeho nesmírná činorodost činila náchylnějším k emocionálním reakcím, byl evidentně na straně obětí tím nejvynalézavějším a nejhouževnatějším mozkem a vyznačoval se pozoruhodným strategickým talentem, který umožňoval snáze dospět k rozhodnutí v některých sporných otázkách, zejména při rozdělování německých peněz. Mendelsohn mluvil plynně rusky a nějaký čas se zabýval podnikáním ve východní Evropě. Jeho dopis Čechům se ocitl na stole zástupce šéfa české diplomatické mise Antonína Hradilka. Mendelsohn informoval českou vládu, že on a Hausfeld nezastupují jenom židovské otrocké pracovníky, nýbrž i polské organizace sdružující oběti nacismu a polské nežidovské nuceně nasazené. Mendelsohn konstatoval, zda by česká vláda měla zájem se připojit, a navrhl osobní setkání. Hradilek nejdřív nevěděl, co si má s dopisem počít, a nechal ho ležet nějaký čas na stole. Zmínil se o něm však v Praze svému kolegovi Jiřímu Šitlerovi, který se v té době již angažoval ve věci „pojištění“ spojených s holocaustem… Šitler poslal Hradilkovi zprávu, aby se Hausfeldovým návrhem dále zabýval.“

Autor Andreas Mink, který pro citovanou brožuru psal článek o průběhu jednání české delegace o odškodnění, se narodil v Německu, odešel však v roce 1996 do USA, kde jej v New Yorku hned angažoval jako reportéra list Aufbau, založený před válkou německými židovskými emigranty. Mink o klíčovém zapojení Čechů do jednání o odškodnění píše: „Schůzka se uskutečnila několik dní před tiskovou konferencí 16. 2. 1999, na níž německé podniky vystoupily se svou „iniciativou německého průmyslu“. Ještě téhož dne o něco později Hradilek zorganizoval druhé setkání v této věci na německém velvyslanectví. Hausfeld mluvil velmi přesvědčivě, zdůraznil, že nadcházející rozhovory budou poslední příležitostí, jak dosáhnout nějaké materiální spravedlnosti pro české oběti, které zatím obdržely jen zcela zanedbatelné odškodnění. Nyní nastal čas předložit Německu a německým podnikům účet za jejich zločiny, jichž se dopustili na miliónech nevinných lidí. Jejich šance na úspěch vzrostou jedině tehdy, když se v boji za odškodnění za zadržené mzdy a materiální újmy spojí více států střední a východní Evropy. Na Hradilka toto vystoupení udělalo velký dojem.“

Bylo logicky strategickým cílem české delegace, že v ní po vedoucím Jiřím Šitlerovi měly důležité slovo známé osobnosti židovského původu jako Oldřich Stránský a Felix Kolmer, který sám sebe považuje „za Čecha, který je náhodou také Žid“. Člen delegace Antonín Hradilek se podobně jako Jiří Šitler zabýval otázkami holocaustu a reparací ještě před jednáními o nucených otrockých pracích. V doprovodu penzionovaného diplomata a odborníka na mezinárodní právo dr. Pavla Winklera (Winkler se narodil v roce 1910 ve Zvolenu na Slovensku, jeho otec byl Žid) se Hradilek vydal na začátku roku 1997 do Washingtnu na setkání se Stuartem Eizenstatem – mužem číslo jedna tehdejšího prezidenta Billa Clintona pro otázky holocaustu.

Rozdělení odškodného bylo příčinou napjatých vztahů mezi jednotlivými národními delegacemi, Východoevropané a Středoevropané se při jednáních cítili židovskými organizacemi odstrkovány, polská delegace byla židovskými organizacemi dokonce osočována z „historicky tradičního antisemitismu“. Vedoucí české delegace Jiří Šitler musel apelovat na „společný osud Židů a Slovanů, kteří by měli držet pohromadě.“ K úspěchu české delegace nakonec přece jen došlo, jak již ohledně finančních částek bylo v tomto článku uvedeno. Andreas Mink ví, komu odškodnění Češi za vydobytou částku mohou být vděční: „Z historického pohledu je však ještě důležitější zdůraznit, že židovští právníci jako Hausfeld a Mendelsohn a přeživší Židé jako Kolmer a Stránský projevili solidaritu vůči nuceně pracovně nasazeným nežidům.“

Německá a rakouská vláda tehdy vyplacením odškodného prokázaly gesto dobré vůle – lze ale také namítnout, že čeští vyjednavači byli schopni těchto výsledků dosáhnout pouze "z milosti" amerických právníků, ať už byl motiv právníků čistě altruistický či nikoliv. Chceme-li za touto kapitolou vzájemně napáchaných křivd (ponechme nyní stranou diskusi na téma, zda-li u valné části „postižených“ Čechů můžeme skutečně mluvit o nějaké křivdě v souvislosti s nuceným nasazením) na cestě k porozumění udělat konečnou tečku, tak se nám to ovšem v této fázi nepodaří. Potrvá totiž ještě nějaký čas, než český politik a česká veřejnost morálně vyspějí a odsoudí poválečné represe vůči občanům německého kmene našich zemí. Pracovně nuceně nasazení Češi nikdy nebyli stigmatizováni označením svého ošacení, jako tomu bylo v případě k práci nucených sudetských Němců (N), kteří navíc za práci v táborech neobdrželi ani vindru – naopak, nakonec byli ještě okradeni o svůj majetek, vyhnáni ze svých domovů a mnozí lynčováni a zavražděni.

Co se toho nepožadovalo a nakřičelo po odškodnění českých nuceně nasazených... Jenže krok, který měl logicky následovat potom, se nedostavil. Českou stranu po dosáhnutí svého ani nenapadlo odsoudit alespoň symbolicky otrockou práci vyžadovanou po květnu 1945 na sudetských Němcích. Je vlastně do nebe křičícím skandálem a hanbou, že se dosavadní reprezentace českého státu této problematice vyhýbá jako čert kříži. Žádný div, nemůžeme přece od celkově morálně upadlé české politické reprezentace očekávat, že by byla ochotna postavit se lidsky a objektivně k doposud idealizované minulosti vlastního národa.

Pramen:

Zwangsarbeit an der „Volkstumsgrenze“. Zivile ausländische Arbeitskräfte, Kriegsgefangene und „ungarische Juden“ in Südmähren (Dr. Stefan Eminger, Niederösterreischisches Institut für Landeskunde)

Odškodnění 2000-2006. Česko-německý fond budoucnosti a platby obětem otrocké a nucené práce. (kolektiv autorů, Praha 2007)

Totální nasazení. Historie, která by neměla být zapomenuta. Vzpomínky těch, kteří to prožili. 60 let poté (kolektiv autorů, Magistrát města Brna, Brno 2006)

Material zur Zwangsarbeiterfrage (Vierteljahreshefte für freie Geschichtsforschung, Nr. 4/1999) Böhmische Passion (Wilhelm Dennler, Dikreiter Verlag Stuttgart 1953)

Fremdarbeiter im Dritten Reich ( Hans-Jürgen Witzsch, Vierteljahreshefte für freie Geschichtsforschung, Nr. 4/1999)

Entschädigung ehemaliger NS-Zwangsarbeiter beendet (Andreas Wiedemann, Český rozhlas 2.10.2006)

Kassel und Region - Ausländische Angestellte der Stadtverwaltung (http://www.kassel.de/)

„Rassisch hochwertiger als die sudetendeutsche Bevölkerung...“. Grundzüge der nationalsozialistischen Zwangsarbeitspolitik und die Stellung tschechischer „Fremdarbeiter“ (Werner Imhof, http://www.bruecke-most-stiftung.de/)

Zwangsarbeit im Dritten Reich – Zahlen und Fakten (Mark Spoerer, DAMALS Nr.2/2000)

(zkráceno)

(http://nassmer.blogspot.com)