Květen 2009

Další bublina na splasknutí

Karel Zaoral

Za horizontem dnes už všedních zpráv o masovém propouštění, recesi, deflační hrozbě a enormním nárůstu státních dluhů, číhá dosud skrytý, avšak velice nebezpečný bubák - kreditní karty. Původ pokračování, či spíše akcelerace a prohloubení současné krize leží opět za Atlantikem. S hypoteční bublinou má hodně společného, a přestože jí rozsahem konkurovat nemůže, okolnosti brousí břity na stejně smrtelně nebezpečné ostří, jakého loni dosáhly hypotéky.

Zatímco v roce 2002 Američané dlužili kreditním organizacím zhruba padesát miliard dolarů, během šesti let toto číslo narostlo na neuvěřitelný bilion dolarů ke konci roku 2008 a dál se zvyšuje. "Podíl nesplácených úvěrů letos dosáhne deseti procent. V roce 2002 to byla polovina," uvádí americká bankovní asociace. Analytici však dodávají, že oněch deset procent nepopisuje úplnou realitu. Jsou v nich zahrnuti pouze takzvaní hardcore neplatiči. Opoždění do tří měsíčních splátek se prý ve skutečnosti týká až třetiny celkového objemu dluhu na kreditních kartách. Tedy tři sta miliard dolarů. O dynamice procesu vypovídá vývoj v roce 2008. "V první polovině roku bylo nesplácených úvěrů pouze za 21 miliard dolarů. Jestliže nezaměstnanost poroste nynějším tempem delší dobu, odpisy nedobytných kreditních dluhů překročí veškeré historické hodnoty," říká Gary Crittenden, finanční ředitel Citigroup.

Současná krize se vyvíjela po ose, jejíž poslední větvení, kdy jí ještě bylo možné zabránit, promeškal bývalý prezident Bill Clinton svým zásahem do regulace státních hypotečních ústavů a bank poskytujících subprime hypotéky. Prezidentu Georgi Bushovi, který se pokoušel regulace opět zpřísnit, zákon kvůli odporu demokratických senátorů neprošel, a Bush pak pod tlakem dvou válek upustil od prosazení omezujících pravidel pro hypoteční trh. Společně s politikou extrémně nízkých sazeb a levného dolaru šéfa centrální banky (Fed) Alana Greenspana pak doslova vybuchla úvěrová bomba. S tím, jak se manažeři hypotečních ústavů snažili rozprostřít riziko, vytvářeli sekuritizací balíky hypoték různé kvality a prodávali je investorům, kteří aktiva s ratingem AAA nakupovali jako o život. Byla přece pevně krytá nemovitostmi.

Až potud je příběh hypoték a kreditních karet prakticky totožný. S výjimkou jedné drobnosti. Zatímco hypoteční aktiva měla alespoň částečné krytí (sic) nemovitostmi, u kreditních karet tomu tak není. Co z toho plyne?

Za prvé hypoteční CDO (collateralized debt obligations - zajištěné dluhové obligace) nejsou, či brzy nebudou jediné toxické cenné papíry na trhu. Dluhy z kreditních karet byly totiž sekuritizovány na zcela identickém principu, rutinéři z Wall Streetu je mixovali do balíčků s vysokým ratingem jako předlistopadový řezník podpultová játra do novin - rychle, efektivně a hlavně mimo jakoukoliv regulaci.

Za druhé na rozdíl od hypoték nejsou dluhy z kreditních karet kryté vůbec ničím. Produkty sekuritizace, navázané na dluhy z kreditních karet, ke konci roku 2008 tvořily jen v Americe trh o objemu 370 miliard dolarů. Tento trh motivoval kreditní společnosti k nabídkám karet i nebonitním klientům, a v podstatě je zodpovědný za roztočení dluhové spirály během let 2002 až 2008. A kapela hraje až do trpkého konce. Průměrný Američan je s nabídkou nové kreditní karty osloven sedmkrát ročně. "V průměru každá třetí americká domácnost dluží na kreditních kartách více než deset tisíc dolarů a zhruba třetina z bilionu dolarů kreditního dluhu leží u nebonitních klientů s příjmem pod padesát tisíc dolarů ročně a třináct procent dokonce u rodin s příjmem pod třicet tisíc dolarů ročně," uvádí statistika Fedu.

O účincích výbuchu kreditní bubliny lze zatím jen spekulovat. Co je však nesporné, je její extrémní nebezpečnost, srovnatelná téměř s jedovatostí subprime hypoték. Těch je sice násobně vyšší objem, jenže jak už bylo řečeno, existuje alespoň nějaké krytí. Stovky miliard kreditních dluhů jen v Americe však nejsou kryté ničím, což jejich nebezpečnost extrémně zvyšuje. Dále je tu situace, do níž je třeba vsadit kreditní kontext. Současná krize bývá často označována za krizi důvěry. Zdá se, že trh se pomalu od hypotečních aktiv čistí. Banky, které utnuly úvěrové kanály a přelily krizi do reálné ekonomiky, by už rády nastartovaly běžný byznys. Pokud do této situace pár společností zahlásí, že odepisuje desítky miliard za bezcenné deriváty kreditních dluhů, nastane peklo. Přestože celý problém ani zdaleka nedosáhne rozměrů hypoték, znovu zrazená důvěra finančních institucí se bude obnovovat desetkrát déle.

Velcí věřitelé, typicky American Express, Bank of America, Citigroup či Capital One, se začali jedovatých portfolií potichu zbavovat. Používají k tomu poměrně zákeřné metody, které by třeba v Evropě vzbudily určitě pozdvižení. "Máte kartu a už dva měsíce jste ji nepoužili? No, tak už ji nemáte, banka ji zrušila. Máte večer kreditní limit dvacet tisíc? Ráno už se probudíte s desetitisícovým," říká Betsy Grasecková, analytička Morgan Stanley.

Nejčastější chybou je prý použití kreditky jako zdroje hotovosti, namísto finančního instrumentu, jehož výhody spočívají ve slevách na služby a zboží a bezúročném období. Statistiky Fedu uvádějí, že až 75 procent příjmu kartových společností ale plyne právě z úroků, které naskakují po použití kreditky coby hotovostního úvěru. Majitelé kreditních karet převádějí hotovost z jedné na druhou, aby co nejvíce oddálili platební neschopnost. Přitom se zadlužují stále více. Americké banky reagují pudem sebezáchovy, zvyšují úrokové sazby dosud poctivým plátcům - a část z nich tak kvůli vyšším nákladům na splátky pošlou ke dnu k neplatičům.

V Americe už se dokonce vytvořily žebříčky, kde jsou jednotlivé karetní společnosti seřazeny podle toho, jak rychle reagují na neschopnost dlužníka splácet. Ty nejbohatší jsou zároveň nejrychlejší, a proto se také mohou chovat tímto způsobem. Vědí, že dlužníci raději zaplatí jim a získají čas. Ukazuje se, že ochranitelské mohou být nejen státy, ale i velké firmy. Slogan "Buy American" od Baracka Obamy zní stejně jako "Achetez français" od Nicolase Sarkozyho a společnosti se tím inspirují. Než aby se rychle s kreditními deriváty něco začalo dít, raději riziko přesouvají na investory a zbavují se problematických klientů. Že velké investiční banky v případě hypotečních derivátů dělaly totéž a k ničemu to nakonec nebylo, to je zřejmě příliš neinteresuje.

(zkráceno)

(Euro)