Červen 2009

Tři prostřednické úlohy Cesty česko–německého porozumění

Petr Anderle

Nedávno u nás vyšla kniha, jejímž autorem je Dan Ariely, psycholog a profesor behaviorální ekonomie na prestižní MIT Media Laboratory. Ta kniha se jmenuje Jak drahé je zdarma. Autor uvádí, že zkušení psychologové vám řeknou, že očekávání, jako termín, jako stav, může ovlivnit téměř každý aspekt našeho života. Očekávání je také součástí našich předsudků. Předsudek je vlastně jakási pomůcka, která nám pomáhá třídit informace a předvídat zážitky. Mozek nechce posuzovat každou situaci od začátku. Chce stavět na zkušenostech, které udělal již dříve. Proto si vytváříme předsudky a stereotypy – zkratky, které zjednodušují svět kolem nás. Ukázalo se ovšem, že když nějaké skupině přisoudíme stereotypní nálepku, určíme tím nejen svoje chování, ale také chování skupiny, které jsme cejch vnutili. Platí to bohužel i na situace, v nichž jsme řekli:

Sudetští Němci jsou zlí, podvedli nás a jsou to naši nepřátelé. My Češi jsme hodní, za nic nemůžeme, spravedlivě jsme je vyhnali.

A tak se ukázalo, že předsudky a naše očekávání mají větší sílu, než si myslíme. Můžeme si to ukázat i na dalším příkladu. V případě hodnocení konfliktů národů, nebo národnostních skupin, mohou jedinci na obou stranách číst stejné historické knihy a učit se ve škole o stejných událostech. Přesto se skoro nikdy neodkáží shodnout na tom, kdo vlastně konflikt začal, kdo za všechno může a kdo by měl udělat další ústupek. Šance, že se dohodnou na společných faktech, je obvykle velmi malá. V roce 2005, u příležitosti 60. výročí ukončení 2. světové války, položili na Cestu společně desky zástupci našeho ministerstva obrany a vojenští přidělenci Německa a Rakouska. Shodili jsme se ve všem. Večer jsme s vojenskými přidělenci seděli v bruntálském hotelu Slezan, kde byli ubytováni a hovořili jsme o Evropě. Víte, říkal mi rakouský generál, měla by být napsána kniha o evropských dějinách. Takhle se všichni učíme ve škole všechno jinak. Francouzský i anglický student se učí pravdivě o tom, jak dopadla bitva u Waterloo. Ale přesto jsou pasáže o průběhu bitvy jiné v učebnicích anglických než v učebnicích francouzských.

Vzpomněl jsem si na tento rozhovor a nedávno jsem si otevřel ve Wikipedii bitvu u Waterloo. A skutečně – v základním textu této encyklopedie jsem našel odkaz na řadu nespokojenců s textem. Jedni píší, že kdyby nepřišli včas Prusové, vévoda z Wellingtonu by to asi projel. Jiní píší, že Napoleonova garda selhala. A tak dále. Jenže dějiny neznají žádné kdyby. A přesto se mnozí lidé nemohou shodnout na hodnocení událostí, které jsou již téměř 200 let staré. Napoleon skončil u Waterloo v roce 1815. Lidé odjinud si myslí, že stačí zasednout k jednacímu spolu a problém se vyřeší. Historie nám ale ukazuje, že to obvykle k ničemu nevede. Psychologové již dávno pro takové případy politických neshod doporučují celkem jednoduchou metodu. U jednání vyložit pohledy obou stran, ale bez hledání viníků. Uvést je skutečná fakta a činy, ale již ne to, kdo je vykonal. Přistoupit tedy k historii „naslepo“, čímž je spíše možné dosáhnout shody.

Anebo, pokud se nemůžeme svých předsudků a stereotypů vzdát, tak bychom měli uznat, že je máme, a že náš pohled na svět je jimi trochu zkreslený. Pak bychom měli přijmout prostředníka, který povede vyjednávání za nás. Potřebujeme někoho, kdo nemá klapky na očích jako my.

V tomto smyslu splnila poprvé úlohu prostředníka naše Cesta porozumění.

Před lety jsem četl v jednom týdeníku reportáž, jejíž autor se potkal v Kambodži se světoznámým americkým fotografem. Víte, říká ten fotograf, stále přemýšlím o tom, jestli by se objevil Pol Pot a jeho miliony mrtvých, kdybychom zde nezačali s tím napalmem, abychom odřízli Vietnamu jeho zázemí. Těžko říci, co by bylo, kdyby. Jenže minulost nás dohání, ať chceme či nechceme.

V současné době se hodně hovoří o tom, že procházíme krizí. Ale jedná se o krizi hodnot. Ano – vidím tu krizi, když se ráno potkávám na našich náměstích se skupinkami důchodců, kteří se nechávají naverbovat podvodníky na tzv. zájezdy zdarma, v jejichž programu jim, málo znalým, vnutí nevýhodné smlouvy na nákup předraženého zboží. Vidím tu krizi, když mnoho podobných lidí zneužívá společnost Home Credit, založenou a vlastněnou bývalými komunistickými papaláši. Evokuje mi to minulost nikoli tak dávnou.

V letech 1927 až 1930 jsme jako země, zejména ústy dr. Beneše prohlašovali, že žádná ekonomická krize nás nemůže ohrozit, a protože se nepřipojíme k mezinárodní dohodě o snižování cel. Že musíme sledovat národní zájmy. Výsledek byl ten, že první nezaměstnanost v důsledku světové hospodářské krize přišla do Sudet, neboť zde bylo nejvíce textilek. Náš mezinárodní obchod již předtím nebyl nejlepší, protože jsme dělali od roku 1918 všechno pro to, abychom si znepřátelili sousedy. Takže na konci roku 1935 jsme měli velmi napjaté vztahy s Německem, Rakouskem, Polskem a Maďarskem. Pouze Stalin přichystal Benešovi v Moskvě 1935 velkolepé uvítání. Také se mu to vyplatilo. Stalinovi.

Je to totéž, jako když odmítáme evropskou integraci a Lisabonskou smlouvu. Opět se to vyplatí někomu z Kremlu. I zde potřebujeme zřejmě někoho, kdo nemá klapky na očích jako my. Desítky hodin jsme po kladení desek na Cestu porozumění hovořili s mnoha našimi občany i s mnoha občany evropských států. Zjistili jsme, že si i v tomto smyslu rozumíme.

V tomto smyslu splnila podruhé úlohu prostředníka naše Cesta porozumění.

A nyní se dostávám k samotné podstatě Cesty. Oněch 171 desek je ohraničeno čímsi. Tou spodní hranicí jsou otcové zakladatelé. Mnohokrát jsem již vzpomínal jména dr. I. P. Poslal nám v dubnu 1999 jako jeden z prvních přihlášku účastníka Cesty a na desku nechal napsat jména svých rodičů Jiřího a Elly, kteří byli 24. 10. 1942 popraveni v koncentračním táboře Mauthausen. Muž a syn, který musel od doby dospívání trpět traumatem doby, se v roce 1999 rozhodl veřejně přihlásit se k myšlence česko–německého porozumění. Jaká to musela být síla! Před několika dny jsme dostali přihlášku rodiny Ing. Veselovského z Opavy. V textu na desku píší: rozděleným osudům, promarněným přáním, a taky Gerti, Irmě a dalším… Je to román v jedné větě. A to jsou dva milníky našeho konání.

Mezitím je ještě jeden. Vymyslel ho jeden polský farář, když byla položena první deska Cesty z Polska. Po čierniach do zgody. Ani nemusíte umět polsky, abyste pochopili. Dámy a pánové, přelstít v životě můžeme leccos a leckoho. Někdy se nám to vyplácí u lidí, nikdy se nám to nevyplácí u přírody. A tak my, v době stále ještě rozdělených osudů a promarněných přání, abych parafrázoval vyznání rodiny inženýra Veselovského, se ocitáme v době, kdy okolo nás teprve dnes dospívají stromy. Lesní společnosti, které mimochodem vděčí za hierarchii a rozdělení funkcí lesním zákonům, které od české královny Marie Terezie převzala celá civilizovaná Evropa, dnes těží (a vydělávají) z lesů zasazených před sto lety. Kdo je v naší pohraniční krajině vysadil? Snad komunisté? Nebo příznivci Hitlerovi? Nikoli. Vysadili je zodpovědní vlastníci a uživatelé krajiny. Mysleli tím na nás. Jak říká náš a současně polský a německý aforista Gabriel Laub, naši předkové věřili, že jejich potomci budou lepší. Mysleli tím totiž nás. Naši předchůdci věděli, že i sto let po nich budeme lesy potřebovat. Nepřemýšleli o tom, zda budeme horší či lepší než oni, věděli, že je to nutné. A my jsme jejich potomky z krajiny, která byla po staletí jejich krajinou, vyhostili a nepřizvali jsme je ani později k hostině radosti, nad započatým dílem. Upřeli jsme jim jejich podíl na hostině, která nebyla zdaleka výsledkem konání lidí v době nesmyslných a nechvalně známých třicátých let minulého století. Každý dub či lípa, které dnes zapisujeme do seznamu památných stromů, má svého sazeče. U nás jimi byli lidé, kteří ač po staletí bohabojní a poctiví, prohřešili se tím, že v rámci existenčního boje o přežití, volili zlo.

Ale nedělali jsme my totéž o pár desítek let později? Není naše pasivní (a někdy i aktivní) podpora komunistickým vrahům tímtéž, čím byla podpora sudetských Němců Henleinovi? Lišíme se snad? Ano. V čase. Ničím jiným.

Naše úsilí vydělávat na turistickém ruchu je naprosto logické a transparentní. Zveme turisty do naší krajiny a nabízíme jim nejen staleté stromy, ale i starobylé kostely, kaple, zámky a to, co zbylo po ničící oslavě hořkého válečného vítězství na sklonku první poloviny minulého století. Zamlčeli jsme jména stavitelů, umělců, svatých, jména mecenášů a jména občanů dbalých cti svých rodin, obcí a měst. Nechceme si dodnes připustit, že jestliže byla města v našem pohraničí osvobozena hrdinnou sovětskou armádou, byli tím zároveň osvobozeni i občané těchto měst. Neb oni nacismem trpěli stejně, jako my. A počet jejich kolaborujících s nacismem, nebyl o nic vyšší, než počet našich kolaborantů, konajících totéž. Naše panychidy konané k uctění osvobození nejsou naším majetkem. I ti, které jsme bohužel neprávem vyhnali, byli původně osvobozeni, avšak našimi akty znovu uvrženi do otroctví. Aniž bychom jim přiznali právo na oslavu vítězství. To bylo a je naše selhání.

Dovolte mi jen trochu zavzpomínat. V roce 2000 mi volal z Hannoveru starosta Nového Jičína Pavel Wessely. Jsem tady u monumentu Cesty česko–německého porozumění. Již tu nejsou žádné propagační materiály. Ano, vyrobili jsme jich tehdy 5000 kusů, ale pro Evropu to bylo málo. Leč krásné bylo to, že se cesta na Světové výstavě prezentovala. Výtvarníci Jeseníků v té době věnovali Cestě porozumění výstavu svých děl. Od té doby se datují také každoroční koncerty v kostele Sv. Jakuba Většího v předvečer prodlužování Cesty – pamatujete? Andělé bubnují v roce 2002, Hofmusici, barokní soubor v roce 2008. V roce 2002 přijel velvyslanec EU Ramiro Cibrian provázen Stanislavem Navrátilem na slavnost bubnů, a zabubnoval si na budišovském náměstí. Evropské polní mše jsme začali sloužit v roce 2001. V té době jsme v rámci prodloužení cesty organizovali Rozenplutův seminář k 400. výročí Jana Rozenpluta ze Švarcenbachu, který ve Šternberku vydal nový zpěvník – Kancyonál. Jeho skladby uvedl chrámový sbor Spacem Facere a Bruntálský žesťový kvintet. V říjnu 1999 dopisem podpořil naši iniciativu Pavel Tigrid, tehdy pracující v Kanceláři prezidenta republiky, později tak učinil prezident Havel, ministr Dostál, s úspěchem se potkal i seminář Idola Theatri organizovaný k seznámení s Manifestem opuštěné krajiny docenta Líbala. V roce 2001 položila svoji desku za celou svou rodinu Dana Němcová, tehdy i hejtmani obou krajů. Dostalo se mi té cti, že již plných deset let stojím, sedím a poslouchám. Diskutoval jsem se všemi 180 majiteli desek na Cestě, počítáme li v to i ty připravené letošní. Byl jsem u toho, když jsme v dubnu 1999 položili první desky, účastnil jsem se všech dosavadních 14 prodloužení. Debatoval jsem celých deset let, přel jsem se v disputacích s mnoha lidmi, politiky, novináři a jinými na Červené hoře, v restauracích, kancelářích, na mezinárodních konferencích a setkáních v Česku, v Německu, v Polsku, na Slovensku i v Rakousku. Diskutoval jsem i s tisíci dalšími lidmi, kteří se na Cestu ptali, kteří o ní hovořili, kteří ji chválili i s těmi, kteří ji odsuzovali. Mohu říci odpovědně, že za těch deset let došlo k posunům v našich myslích, k objektivitě, k pochopení a k tomu nejhlavnějšímu, k porozumění.

V tomto smyslu splnila potřetí úlohu prostředníka naše Cesta porozumění.

Před rokem jsem byl poctěn nabídkou, abych přednesl přednášku o krajině, v níž žijeme a o tom, jak se projevuje v publikacích, které jsme vydali. Když jsme s ředitelkou organizace, u níž jsme hosty – Městského kulturního a informačního střediska v Budišově nad Budišovkou paní Helenou Malušovou, debatovali o tom, jaký název dát mé přednášce, přijal jsem její návrh. Byl nádherný a výstižný. Nepopírám, že se v některých záležitostech týkajících se minulosti, sem tam neshodneme. Ale ona sama přišla s tím, aby se má přednáška, přednesená 26. června 2008, nazvala sudety: krajina bolavého srdce. Vážení, Sudety jsou stále krajinou bolavého srdce. A k tomu, aby tomu tak nebylo, mohla by naše Cesta porozumění již počtvrté splnit úlohu prostředníka.

(Předneseno na mezinárodní konferenci k 10. výročí mezinárodního projektu Cesta česko–německého porozumění.)