Červen 2009

Glorifikovaní zrádci

Lukáš Beer

Český národ nepatří početně mezi největší evropské národy, nýbrž vrstvy, vydávající se za nositele a obránce tzv. národních zájmů, se nejpozději již od počátků existence první republiky ve srovnání s jinými Evropany často mistrovsky vyznamenávaly v přetváření pomyslné blechy ve velblouda anebo naopak, vždy v závislosti na tom, jak si to pokaždé vyžadoval účelný výklad dějin. A tak najdeme v souvislosti s ukončením obou světových válek minulého století spoustu zajímavých paralel. Vždy šlo o to, že oficiální poválečná nacionalistická propaganda se snažila vylíčit Čechy jako urputné bojovníky, kteří pokud možno již od samých počátků stáli na straně vítězných mocností – hnacím motorem byla vidina budoucí maximální přízně ze strany válečných vítězů při novém uspořádání poměrů v Evropě, a to jak územních tak i národnostních. A samozřejmě si tím lepila jakési špatné svědomí plynoucí z faktické pasivity naprosté většiny národa či dokonce „aktivní kolaborace“ jeho části během obou válek s „nepřítelem“ v podobě Němců nebo „Rakušáků“.

Toto zveličování se týká zejména tzv. druhého odboje, který je národovecky inspirovanými historiky velikášsky titulován jako „nejdéle trvající protinacistický odboj v Evropě“ a je směle stavěn vedle národního odboje polského, francouzského nebo jugoslávského, ačkoliv samotné jeho trvání nikterak nevypovídá o jeho síle, intenzitě a dosaženém efektu a skutečném morálním či technickém propojení s domácím obyvatelstvem, ale plyne pouze z osudového faktu, že Čechy a Morava byly jako první územní celek s obyvatelstvem převážně negermánského původu přičleněny k Německé říši ještě předtím, než vypukla světová válka, a zásluhou spojeneckých armád byla tato válka ukončena v okamžiku, kdy se obě fronty spojily v samotném srdci Evropy, kde se čirou náhodou nachází také naše vlast.

Pro srovnání takoví Poláci dokázali postavit do boje proti Němcům 400.000 odhodlaných bojovníků za úplně nesrovnatelně těžších podmínek, než které panovaly v Protektorátu Čechy a Morava. Publicista Luděk Frýbort k tomu v jednom ze svých článků trefně poznamenal, že Poláci tyto odbojáře postavili „k boji, ne k shledávání partyzánských zásluh, když bylo po všem. U nás ... druhý odboj se odehrával téměř kompletně v uniformách cizích armád; na vlastní půdě, když odpočteme partyzánské skupiny, jež popadl bojový duch pět dní před koncem války, byl záležitostí tak nepatrného vzorku národa, že je třeba notného zvětšení chlubnou lupou, aby byl v dějinách vůbec patrný… Jakmile byl ovšem nacistický nepřítel zahnán jinými a konečně se to smělo, tu neznal vlastenecký hněv mezí. I na odrodilce došlo, trojnásobek se jich zakýval na šibenici, než za celých dalších čtyřicet let stihli pověsit komunisté.“

Neodpovídá sice realitě připisovat zásluhy za podobu třetí čsl. republiky pouze jedinému člověku, činíme tak nyní pouze pro zjednodušení, ale osoba Edvarda Beneše si logicky zaslouží vysoké uznání z řad našich „vlastenců“ za své služby, neboť díky své vytrvalé píli a manipulativní dovednosti dokázal nakonec český národ z druhé světové války v očích vítězných mocností psychologicky vyvést jako vítěze, který se aktivně podílel na porážce nepřítele.

Faktické nafukování role českého národa a jeho tzv. odbojářů ve světové válce nezažilo premiéru až s koncem čtyřicátých let minulého století. Všimněme si, že v našem povědomí je silně zakořeněna představa, že náš národ vyšel jako vítězný i z první světové války (a to i svou zásluhou!) – no, nebyli tu přece naši stateční legionáři, kteří hrdinně bojovali na frontách proti rakousko-uherské porobě a nebyl tu první odboj zápasící v období rakousko-uherského temna za naši národní identitu? A nebyl tu žertovný voják Švejk, svým způsobem také tak trochu odbojář, který aktivně přispěl k rozpadu Rakouska-Uherska? Alespoň tak nám to sugerují národní mýty a každoročně ometálovávaní legionáři a odbojáři užívající si pokorných poct ze všech možných stran, prezentovaní nám jako národní modly a zvěčněných v názvech tisíců ulic a náměstí a připomínající se nám v podobě po celé naší zemi inflačně rozesetých pomníků a památníků.

Na druhou stranu čeští vojáci, hrdinně bojující na straně Rakouska-Uherska do posledních okamžiků jeho existence, byli a jsou záměrně opomínáni, ačkoliv je naprostým faktem, že 90 % českých příslušníků rakousko-uherské armády až do konce zůstalo věrno své vlasti a nepřeběhlo k armádám protivníka. A také, že podle odhadů převyšoval počet padlých Čechů na straně Rakouska-Uherska více jak 25krát celkový počet padlých Čechů bojujících v cizineckých legiích. Československé úřady vyzdvihovaly po válce odkaz legií bojujících proti Německu a Rakousku-Uhersku. V boji přitom padlo jen něco kolem pěti a půl tisíce legionářů. Na straně císaře však v boji zemřelo 138 tisíc vojáků, odvedených z českých okresů.

V předvečer pompézně oslavovaného 90. výročí založení československého státu napsal český historik Ivan Šedivý zajímavý článek pro MF Dnes, ve kterém připomíná, že Československo se snažilo roli českých vojáků v rakousko-uherské armádě zlehčovat, ba přímo potlačovat. Československá armáda se žárlivě snažila zamezit sebemenším projevům „rakušanství“ ve svých řadách. Dne 26. února 1923 se na prezidiu ministerstva národní obrany konala porada o tom, jak především důstojníkům zabránit v účasti na pamětnických sjezdech starých rakouských pluků. Bylo rozhodnuto, že se napříště zakazuje jednání, jež by směřovalo k udržení tradic a k oživení vzpomínek bývalých rakousko-uherských formací, a že se zakazuje účast na sjezdech k tomu účelu svolaných. Je málo známo, že bývalí důstojníci staré monarchie byli po roce 1818 pro své mimořádné vzdělání a vysoké odborné kvality zejména ve štábních funkcích prakticky nepostradatelní pro vznik a první léta práce nové československé armády. Ve dvacátých letech pak sice stále tvořili přibližně jednu třetinu československého důstojnického sboru, postupně však byli z většiny důležitých míst vytěsněni.

Historik Ivan Šedivý také naznačuje také zápas o existenci v armádě, který vedla s francouzskou vojenskou misí, jejíž náčelník byl až do poloviny dvacátých let současně náčelníkem hlavního (generálního) štábu, skupina důstojníků vedených pplk. gšt. Rudolfem Kalhousem. 28. března 1920 sepsalo osm vysokých štábních důstojníků protestní memorandum, v němž vyslovili názor, že francouzští důstojníci by neměli hlavní štáb vést, ale měli by pouze plnit roli instruktorů. Nespokojení důstojníci byli nakonec donuceni armádu opustit a hledat uplatnění v civilním sektoru. Ivan Šedivý v MF Dnes (27. 10. 2008) dále píše: „Vzpomínka na první světovou válku se u nás od počátku vázala na osobnost prezidenta Osvoboditele, muže 28. října a především legionáře a jejich hrdinskou epopej. Právě a jen tito muži se stali ideovým a morálním kánonem české účasti ve válce. Byli to potomci husitů oplývající husitskou chrabrostí, novodobí blaničtí rytíři. A hlavně a neúprosní bojovníci šířící hrůzu a smrt, před nimiž germánská vojska prchají v krvi k Pomořanům, jak ve své básni Zborov napsal Rudolf Medek. Česká historická paměť rozvinula v legionářích svůj kult hrdiny, zatímco na české vojáky v císařských kabátcích se velmi záhy zapomnělo. Známý německý historický mýtus, Dolchstoßlegende, spatřoval příčiny německé válečné porážky v tom, že prý statečné německé armádě vrazili dýku do zad pacifisté a socialisté v zázemí. Obdobně německá propaganda v monarchii formulovala tezi o českém národě jako o zrádcích, kteří sabotovali válečné úsilí statečných českých Němců. Česká nacionalistická publicistika se zase tvářila, jako by každý druhý český voják byl národně uvědomělým odbojářem.“

První světové války se zúčastnilo na 70 milionů vojáků, z nichž zemřelo nebo padlo na 10 milionů. Rakousko-Uhersko postavilo do pole 9 milionů vojáků, z nichž se 1,1 milionu nevrátilo. Počet českých vojáků můžeme pouze odhadnout na 1,4 milionu. Zajímavý je také fakt, že v roce 1937 se uváděl počet zákonně osvědčených legionářů (oficiální statut dle zákona) v Rusku okolo 60 000, francouzských legionářů téměř 10 000 a italské legie čítaly v době příjezdu do republiky necelých 20 000 mužů. Dále pro srovnání: v bojích padlo 5405 československých legionářů, zatímco po dle velmi hrubého odhadu meziválečného statistika Wilhelma Winklera jen do roku 1917 přišlo o život 138 128 vojáků z čistě českých okresů (tj. kde byl více než 80% podíl Čechů).

Dlouhé diskuse se již také vedly o spolehlivosti a odhodlání českých bojovníků v uniformách rakousko-uherského vojska. Bojová morálka Čechů také kolísala v čase a v závislosti na místě nasazení. Na severu měli vojáci tendenci vyjadřovat sympatie k ruskému bratru. Vojenský historik Josef Fučík ukázal na příkladu „pražských dětí“, populárního pražského 28. pěšího pluku, že národnostní motivy hrály v řadě případů selhání českých pluků ve srovnání se zoufalou zásobovací a takticko strategickou situací jen podružnou roli. Ale je také známo, že bojová morálka pluků z městských a průmyslových regionů, které tvořily velkou část odvodní základny z Čech, bývala nižší než u vojáků z venkova. Naproti tomu by nebylo správné národnostní moment přehlížet: idea slovanské sounáležitosti a především silné rusofilské nálady jednání vojáků na srbské a na ruské frontě, zejména v letech 1914–1915, zcela jistě bojeschopnost negativně ovlivňovaly.

Na jihu patřili Češi k oporám rakousko-uherské armády, a to téměř až do jejího konce a rozpadu. Tak např. velení třetí italské armády oceňovalo nasazení Čechů během 11. bitvy u Soče: „…tito Slované, kteří (se) na ostatních frontách masově vzdávají, bijí (se) na naší frontě s obzvláštní neústupností. Stačí uvést Čechy, kteří se s nedostižnou houževnatostí bránili a raději se v kavernách nechali zabít, než aby se vzdali.“

V roce 2007 se konala mezinárodní výstava o tzv. sočské frontě ISONZO 1915-1917 s českou účastí na téma Vojáci z českých zemí na sočské frontě 1915-1917. K účasti na výstavě byli pozváni občané Slovinska, České republiky, Rakouska a Německa. Jejím smyslem bylo připomenout také čestnou, hrdinskou roli, kterou čeští vojáci hráli na jednom z nejtěžších bojišť první světové války a fakt, že desítky tisíc jich na této frontě padly. Soča (Isonzo) je řeka vlévající se do Jaderského moře a v minulosti bývala hraniční řekou mezi Itálií a rakouskouherskou monarchií. V letech 1915–1917 se u Soči uskutečnilo více než deset bitev mezi italskou a rakousko-uherskou armádou. Podle historika a spoluautora výstavy Ing. Josefa Fučíka bojovalo u řeky Soči se zbraní v ruce v uniformě císařského vojska za „nenáviděné“ Rakousko-Uhersko asi 45 000 vojáků, tisíce z nich u Soči položily životy. Podle Josefa Fučíka mnozí čeští vojáci z císařské armády nedezertovali, neboť přece jen měli k Rakousku-Uhersku vztah. „Nebojovali za Československo, (ale) plnili své občanské povinnosti a zákony. Byla to jejich země, v rakouskouherské monarchii se narodili, byli jejími občany, byli jí vychováni. Nebyl nejmenší důvod k tomu, aby se (později) vymazali z historické paměti českého národa.“ Bitev u Soči v roce 1917 se zúčastnily desítky tisíc obyvatel českých zemí. „To lze považovat za největší válečné nasazení českých vojáků v celé historii země. O tom, jak tito muži bojovali, svědčí skutečnost, že mnohé jejich jednotky vycházely z řady urputných bojů s jednou třetinou svého počátečního stavu,“ říká o tom Josef Fučík. Ti, co se vrátili, si ale podle autorů výstavy příliš poct na rozdíl od legionářů v Rusku nevysloužili. Hrdinové „nesprávné“ strany to ani v nové armádě neměli vůbec lehké. Autoři výstavy tak chtějí podle Fučíkových slov konečně překonat bariéru, kterou hlásali čeští nacionalisté po 1. světové válce – totiž, že tito vojáci bojovali, ale na špatné straně a ne za Československo. Zatímco všechny západoevropské národy, jejichž muži bojovali na jatkách první světové války, jakožto např. Belgičané, Francouzi, Němci a Britové, vzpomínají na své padlé s úctou a pietou, je v České republice tato válka asociována především s chronicky vyzdvihovanými legionáři a Švejkem.

Připomínat si a uctívat památku naprosté většiny českých vojáků, kteří na frontách první světové války padli na straně Rakouska-Uherska, je však trnem v oku tradičně protiněmecky zaměřeným českým nacionalistům a samozvaným zastáncům národních zájmů, reprezentovaných legionářskou obcí a Svazem bojovníků za svobodu pod vedením Anděly Dvořákové (bývalá členka KSČ - pozn. red. CS-magazínu). Posledně jmenovaná nevynechává žádnou příležitost pro vyzvedávání tzv. prvního odboje a účastní se i pietních akcí, na kterých nesmí chybět bojová představení historických kroužků převlečených do legionářských uniforem, které obecenstvu předvádějí bojové střety s německými jednotkami. Jako by už nestačilo, že čechoslovanský šovinismus dokázal glorifikovat zradu a začal ji velkolepě označovat jako první odboj, musela předsedkyně Svazu bojovníků za svobodu paní Anděla Dvořáková v roce 2004 kritizovat ministra zahraničí Cyrila Svobodu za to, že se účastnil odhalení busty císaře Františka Josefa I. Byl tím tak prý znevážen masarykovský odkaz a „podupán odkaz těch, kteří umírali na frontách 1. světové války". Zatímco národovci tedy vytváří kolem zrady zlomku českých vojáků jakýsi posvátný nimbus, záměrně zamlčují osud naprosté většiny tehdy bojujících Čechů.

Paní Dvořáková také napsala: „My se stavíme vždy a tak je tomu i nyní - proti konzervativním silám, které čerpají svou sílu nikoliv z tradic národa, ale z tradic starého rakouského mocnářství a dalších nenárodních myšlenkových a kulturních proudů, proti kterým bojovali celý život právě Palacký, Havlíček i Masaryk." (Lidové Noviny, 6. 3. 2003)

V týchž novinách reagoval na výpady Dvořákové historik Jan Adamec: „Sudetští Němci nejsou po ruce, tak z klobouku vytáhneme dalšího strašáka, byť již značně zrezivělého - krvelačného Habsburka, vysávajícího po tři sta let spolu s papežskou kurií český národ. Programové zavrhování dědictví habsburské monarchie ostatně patří ke standardnímu myšlenkovému vybavení paní Dvořákové: Jestliže taková interpretace historie převládala v období první republiky, je to pochopitelné: vypjaté antihabsburství bylo přirozenou snahou o vytvoření nové legitimity a logickou obranou proti zahraničněpolitickým tlakům. O bezmála devadesát let později ovšem svědčí o myšlenkové sterilitě a senilitě. U Františka Josefa I. bychom těžko hledali upřímnou snahu o rozvoj českého národa, v takových kategoriích císař ani nepřemýšlel. To ovšem nic nemění na faktu, že se ke konci jeho vlády, před 1. světovou válkou, Češi mohli počítat mezi moderní politické národy Evropy s vyspělou inteligencí, kulturou a podnikatelskou sférou. Česká státnost má své nezpochybnitelné kořeny ve starém rakouském mocnářství, které zformovalo myšlenkový obzor mužů 28. října asi víc, než si jsou čeští nacionalisté ochotni připustit. Ať už si dnes myslíme o monarchii cokoliv, v dané době představovaly úvahy o samostatné existenci českého národa, a navíc v republikánské formě, jen marginální proud. Dramatickou změnu v nazírání na postavení Čechů v rámci středoevropské monarchie přinesla až válka... Česká politická reprezentace se hromadně přiklonila k československé samostatnosti až těsně před koncem 1. světové války a úspěch první republiky stál z velké části na bohaté a mnohovrstevné tradici habsburské monarchie, v jejímž rámci se český moderní národ zrodil, vyvinul a dotvořil. A pokud si paní Dvořáková bere do úst padlé 1. světové války, nechť si uvědomí, kolik Čechů padlo v uniformách c. a. k. monarchie, zachovávajíce přísahu složenou právě ve jménu císaře Františka Josefa I. Vyloučí je snad paní Dvořáková také ze společenství těch „správných" Čechů? Nebo je označí za zrádce jen proto, že neměli odvahu a předvídavost, aby dezertovali na stranu legií? Historie je totiž příliš komplikovaná, aby se dala vměstnat do jednoduchých nacionalistických floskulí.“

Rakousko-uherská monarchie zdaleka nebyla jen říše, která v první světové válce bojovala proti západním mocnostem. Její uspořádání umožňovalo i slovanským národům rozvoj, který můžeme dnes pouze obdivovat. Po roce 1918 převzala nová Československá republika rakouské zákonodárství i administrativu a mohla navázat na rakouské demokratické uspořádání státu. (Jen české země. Slovensko a Podkarpatská Rus si ponechaly i za 1. republiky původní uherské zákonodárství. Československý stát měl tedy dvojí zákonodárství - pozn. red. CS-magazínu.)

Samozřejmě ani rakouské delegaci na mírové konferenci v St. Germain v roce 1919 nemohlo uniknout pár skutečností, jež vystihovaly postoj české politické reprezentace a českého obyvatelstva v posledních letech existence monarchie ve vztahu k Rakousku-Uhersku samotnému. Český národ byl po skončení 1. světové války prezentován náhle jako vítěz, zatímco rakouští Němci jako poražení, a z této pozice mělo vycházet i nové uspořádání poměrů ve střední Evropě na úkor Vídně. Nicméně s tím nekoresponduje skutečnost, že většina české politické reprezentace se stavěla až do léta roku 1918 v podstatě kladně k dosavadnímu státnímu svazku. Je pravdou, že menší skupina Čechů pracovala proti rakouské vládě, ale tím se jejich postoj nelišil ani od ostatních národností obývajících monarchii. Češi se účastnili zasedání rakouského parlamentu až do konce a měli tam i své dva viceprezidenty a během války nepraktikovali v parlamentu obstrukci. A také již už ze zmíněného důvodu, že z rakousko-uherské armády přeběhla jen malá část Čechů k protivníkovi, vyplývá, že tzv. československý národ se nikdy nenacházel ve válečném stavu s Rakousko-Uherskem a Německem. Přesto byl po válce vítězi patřičně odměněn, nezapomeňme, že ze zištných strategických velmocenských důvodů.

Proto byly naprosto marné rakouské námitky, že odpovědnost za následky války neslo jaksi území a obyvatelstvo celkové bývalé monarchie: „Historickými skutky je jasně dokázáno, že co se Rakouska-Uherska týče, jednalo se o válku dynastie za výsady rodu, o válku Maďarů proti Srbům, Poláků proti svému úhlavnímu nepříteli a utiskovateli, jmenovitě proti Rusku, které se hlavně podílelo na rozdělení Polska, o válku Ukrajinců proti carismu, o válku Chorvatů a Slovinců na straně jedné proti Italům, svým přirozeným rivalům u Jadranu, a na straně druhé o nadvládu katolických Jihoslovanů nad ortodoxními národy Balkánu.“ Přesto byli po válce jako poražení potrestáni pouze němečtí Rakušané a Maďaři.

Prameny:

Čtvrtý odboj lidu českého aneb Hrdinou, když se to smí (Luděk Frýbort, CS-magazín)

Mezinárodní výstava k 90. výročí bitev na Soči ISONZO 1915-1917 s českou účastí na téma Vojáci z českých zemí na sočské frontě 1915-1917 (Ing. Josef Fučík)

MF Dnes (27. 10. 2008)

Lidové noviny (4. 11. 2004)

(http://nassmer.blogspot.com)