Červen 2009

Český pilot roku 1975 sestřelil polské letadlo

Luděk Navara

Je to osudový okamžik. Vojenský pilot stíhacího letounu L-29 Vlastimil N. (redakce jeho celé jméno zná) se dotazuje, zda rozuměl správně. Ano, rozuměl. Dostal pokyn: Sestřelit!

16. července 1975 míří přes Československo k rakouským hranicím malé polské civilní letadlo. Je v něm jediný člověk: polský letec, který se podle všeho rozhodl emigrovat a pokouší se nízkým letem dostat za železnou oponu. Ale československé stíhačky ho odhalily brzy. Nejdříve se ho pokusily zastavit signály a manévrováním. Později varovnou střelbou. Ale Polák nereagoval, mířil k hranicím, už mu zbývalo pár kilometrů. Právě tehdy se pilot Vlastimil N. se svou stíhačkou ocitl v postavení výhodném pro střelbu. Dostal ten osudový rozkaz. Zahájil palbu. Ze vzdálenosti asi 300 metrů letadlo sestřelil.

Věděl samozřejmě, že podle předpisů se na civilní letadla socialistických zemí nesmí střílet. Proto se před splněním rozkazu ujišťoval, zda rozuměl dobře. Rozuměl. Byl voják, rozkaz splnil.

Když poté přistál se svým stíhacím letadlem na letišti v Brně, hned se ohradil: Proč dostal takový rozkaz, který byl v rozporu s předpisy? „Na letišti mne čekal náčelník štábu divize. Řekl: To neřešte, k tomu dal souhlas Jaruzelski. Pozdější polský prezident!“ popisuje s hořkostí pilot. O případu však podrobněji mluvit nechce. „Nechme to být, bylo to hodně nepříjemné, odešel jsem kvůli tomu z armády, což v té době bylo obtížné,“ říká. Nic na tom nemění, že polský letecký instruktor, šestatřicetiletý Dioniz B. z Opole, který se rozhodl pro útěk na Západ, riskoval od samého počátku. Polské hranice přeletěl 16. července odpoledne. V 15 hodin už je nad Žilinou, ale má smůlu: na cizí letadlo upozorňuje náčelník tamního svazarmovského letiště. Let je prozrazen.

Pracovníci protivzdušné obrany státu v Praze začínají vyvíjet horečnou činnost. Už dvacet minut po třetí jsou v kontaktu se svými polskými kolegy ve Varšavě. O dalších deset minut později sledují polské letadlo čtyři československé stíhačky. Nešťastnému pilotovi už zbývá necelá půlhodina života. Letí od slovenské Senice směrem k řece Moravě a také k české a rakouské hranici. K železné oponě mu chybí asi osm kilometrů. Už se k ní nedostane.

Mezi obcemi Čáry a Kúty zasáhla jeho stroj osudná střela. Bylo to v 15.56. „Když bylo letadlo nad borovým lesem, tak jsem viděl, že najednou prudce klesá k zemi,“ uvedl jeden ze svědků. Co však bylo skutečnou příčinou pádu letounu, samozřejmě svědek netušil. A ani to neměl šanci zjistit. V tehdejším tisku se totiž o tragédii neobjeví ani zmínka. Místo nehody policie uzavře a tělo nešťastného pilota bude na náklady polského konzulátu tajně převezeno do vlasti. I když je zahájeno vyšetřování, jeho výsledek nebude tak úplně odpovídat skutečnosti. V závěrečné zprávě chybí klíčová informace, že letoun byl sestřelen.

Mužem, který čelil podezření, že se pokusil zakrýt skutečnou příčinu tragédie, byl tehdejší generálporučík Josef Remek, náčelník letectva a zástupce ministra národní obrany (otec kosmonauta Vladimíra Remka). „Závěrečná zpráva, která byla z rozhodnutí náčelníka letectva a vojsk PVOS (protivzdušné obrany státu) Josefa Remka zaslána také náčelníku generálního štábu Polské lidové armády, neobsahuje zmínku o provedení výstražné a ničivé palby,“ píše se v tehdejší zprávě prokuratury. Ta se případem bezprostředně po tragédii sice zabývá, ale nakonec dochází k překvapivému závěru, že sestřel letadla není trestným činem, neboť zásah byl proveden na žádost polské strany vůči polskému občanu a zabránil jeho úletu do kapitalistické ciziny.

Nejvyšší českoslovenští představitelé však pravdivé informace dostali. O tom, že letoun byl opravdu sestřelen, je informován jak ministr obrany Jaromír Obzina, tak stranický tajemník Vasil Biľak. Ačkoli po pádu komunismu začala policie vyšetřovat řadu nezákonností z minulé éry, tato tragédie zůstávala zpočátku v zapomnění. Až po roce 2000 se jí začal zabývat Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). „Dospěli jsme k závěru, že případ byl v rozporu už s tehdejšími předpisy,“ říká ředitel ÚDV Pavel Bret.

Vyšetřování odhalilo, kdo nařídil pilotovi střílet. Byl to velitel protivzdušné obrany Josef Marušák, kterého informovala důstojnice pro styk se zahraničím, že polská strana žádá sestřelení letounu. Jenže případ tím končil: Marušák byl v té době už po smrti a odpovědnost dalších osob nebyla jasná.

ÚDV se tedy zaměřil na tehdejšího velitele letectva Remka, kterého podezíral z již zmíněného falšování informací o skutečných příčinách tragédie. „událost byla uzavřena jako letecká nehoda na podnět generála Remka. Je tedy důvodné podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele,“ píše se ve zprávě ÚDV. Jenže i nyní případ končil: také Josef Remek byl totiž po smrti.

Ačkoli se tehdy zdálo, že případ je definitivně uzavřen, v současné době jej znovu začala vyšetřovat slovenská policie. „Trnavská policie žádala materiály z Česka i Polska a bude žádat od těchto zemí i právní pomoc,“ uvedla Martina Kredatusová z trnavského policejního ředitelství, které případ nově otevřelo na podnět slovenského Ústavu paměti národa.

Případ nyní vyšetřují i sami Poláci. Otázka zní: Kdo v Polsku schválil sestřel letadla? Byl to opravdu generál Jaruzelski, pozdější polský prezident? V době tragédie byl Jaruzelski ministrem národní obrany. „Momentálně se provádí šetření ve věci, nevede se proti žádné konkrétní osobě,“ říká mluvčí polského Institutu paměti národa Andrzej Arseniuk. Upřesnil, že jeho kolegové mají k dispozici množství podkladů z Polska, ale materiály z Prahy jim zatím chybějí.

V československých archivních dokumentech se výslovně uvádí, že z Varšavy přišel „požadavek ministra národní obrany Polské lidové republiky k přímé palbě na tento letoun“. Jméno Jaruzelski tam však uvedeno není. „I když formálně za to nese odpovědnost, nejsem si jistý, jestli Jaruzelski k tomu dal rozkaz. To mohlo být rozhodnuto v časové tísni na štábu letectva,“ říká historik Petr Blažek.

Stále je možné zjistit, kdo dal pokyny k sestřelu polského letadla, a tyto lidi stíhat. Je o tom přesvědčen Lubomír Morbacher ze slovenského Ústavu paměti národa v Bratislavě.

Věříte, že je možné případ dotáhnout do úspěšného konce i po tak dlouhé době?

Ano. Trestný čin vraždy není promlčený. Navíc případ už vyšetřoval český Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu. A vyšetřuje jej dnes i polský Institut paměti národa. Na polské straně jsou jistě velké možnosti, tam by se mělo objasnit, kdo dal československé protivzdušné obraně přímý pokyn k sestřelu. Tohoto člověka by pak bylo možné stíhat. S polskou stranou nemůžeme jednat přímo, nejsme účastníky řízení. Je to na policii, která má možnosti mezinárodní spolupráce.

Z dokladů plyne, že pokyn dal polský ministr obrany. Tím byl generál Jaruzelski. Je podezřelý přímo on?

Je plně v možnostech a kompetenci polské strany vyšetřit, které osoby z polské strany vydaly příkaz k sestřelu. Tehdejší polský ministr národní obrany Wojciech Jaruzelski není mimo podezření.

Proč se o tom případu dodnes tak málo ví?

Tehdejší orgány se jej pokusily ututlat a vydávat za havárii. Ve spise se používají pojmy jako „katastrofa“ a „pád letadla“, „nehoda“... Přitom je zřejmé z jiných dokumentů, že letadlo bylo sestřeleno protivzdušnou obranou. To bylo přitom v rozporu i s tehdejšími předpisy, neboť šlo o civilní letadlo ze „spřátelené“ socialistické země.

Nemohou tam být opravdu žádné pochyby?

V protokolu o obhlídce místa pádu letadla ze 17. července 1975 je v závěru provedena takzvaná inženýrská prohlídka trosek. Z ní cituji: „při prohlídce trosek byl zjištěn zásah střelou v místě nad ukončením vstupních dveří, z levé strany trupu, shora, směřující do prostoru motoru...“ A k našemu podání policii jsme přiložili dobový dokument - informaci pro ministra vnitra Jaromíra Obzinu - tam se hovoří přímo o sestřelení. A je tam uvedeno, že rozkaz k sestřelu byl dán až po souhlasu polské strany. Sestřel provedl pilot Vlastimil N. v prostoru obce Kúty. Pouhých osm kilometrů před státní hranicí s Rakouskem! Z toho všeho vyplývalo, že nešlo o neštěstí, a my jsme podali trestní oznámení na podezření ze zločinu proti lidskosti.

Takových podání policii podal ovšem váš ústav kvůli útěkům za hranice více.

Náš ústav předložil policii dokumenty, které jsou součástí komplexního podání k vyšetření všech zločinů na slovenské části tehdejší československé železné opony. Tam jsme dohledali 42 mrtvých. Vzhledem k existenci společného státu samozřejmě v mnoha případech jde o podezření směřující k osobám české národnosti. Je třeba tedy žádat o právní pomoc české úřady. V tomto konkrétním případě sestřelu polského letadla však nešlo o Pohraniční stráž, ale protivzdušnou obranu.

Česká policie případ šetřila, ale neúspěšně, dospěla k závěru, že hlavní aktéři jsou po smrti, a případ odložila. Věříte, že slovenská policie bude úspěšnější?

Počkáme si na výsledky šetření slovenské policie, které se samozřejmě neobejde bez spolupráce s polskou stranou.

(MFDNES)